Zdravá sebehodnota a sebeúcta vyžaduje nezávislost na rodičích

A to jak na jejich názorech o nás, tak na jejich lásce.

Rodina je pro nás velmi důležitým společenstvím, na kterém nám záleží častokrát víc, než si připustíme.

Rodiče jsou pro nás lidmi, kteří nám dali život a připravili nás k samostatnosti.

Někteří tuto roli zvládli dobře, jiní hůř.

Výchova nás všechny ovlivnila a dala nám základ pro náš postoj ke světu.

Ti lidé, kteří měli to štěstí, že jim máma s tátou ukázali svět jako bezpečné místo a uměli podpořit jejich schopnosti a talent, zvládají život s větší lehkostí a důvěrou.

Je ovšem mnoho těch, kteří toto štěstí neměli a rodiče je vychovávali podle svého obrazu a naučených vzorců. Své děti nevnímali v jejich originalitě a svými životními zkušenostmi a postoji jim zabránili vnímat sebe jako hodnotné bytosti, které mají světu co nabídnout.

Doba se mění a mnoho lidí touží po naplněném životě, smysluplném prožívání, ale i po respektu, úctě a po kvalitních vztazích.

Vnímají povrchnost materiálního světa a iluzi virtuálních vztahů.

Cítí, že svoboda ducha není pouze v omezení hmotných statků, ale také v nezávislosti na ostatních lidech.

Abychom mohli dojít k svobodnému žití, je třeba mít v sobě nastavenou zdravou sebehodnotu.

Cítit se se sebou spokojeně a mít důvěru v sebe.

Jak dojít k tomuto vnitřnímu cítění, které nabízí neuvěřitelnou sílu a vnitřní blaženost?

Potřebujeme mít v sobě vyřešené rodinné vztahové záležitosti.

A tím jsou vztahy s matkou a otcem. Mnoho dospělých lidí stále řeší své rodiče s bolesti v srdci. Dělají to, co od nich rodiče vyžadují, i když jim to nevyhovuje. Mnoho lidí často naslouchá kritice a hodnocení, které jsou plné jedu a ponížení. Neumí svým rodičům říct, že to, co od nich dostávají, není láska.

Mnoho dospělých, dokonce i ve vyzrálém věku jsou v rolích dětí, které poslouchají své rodiče, nechávají se kárat, trestat a ponižovat.

Stojí za tím strach, že by byli rodiči odmítnuti, že by rodičům ublížili, že by je rodiče potrestali například nekomunikativností.

Když se zamyslíme na těmi paradoxy, můžeme si položit otázku, co se nám tak může stát…

Když budu dělat něco, co mi nevyhovuje a nechám se u toho ještě ponižovat, komu to vlastně prospěje?

Co z toho mám za pocit? Co z toho mám za užitek? Co se stane, když to nebudu dělat a kritiku nebudu poslouchat?

Co se stane, když se za sebe postavím a rodičům řeknu, že se mi jejich chování nelíbí?

Jsem dospělým člověkem a své rodiče už nepotřebuji. Umím žít svůj život a postarat se o sebe.

Nejsem na nich závislý. Po čem toužím, tak to jsou hezké a láskyplné vztahy. Co když mi to rodiče neumí dát? Co když neumí být láskyplní a chovat se ke mně s úctou a respektem? Musím s nimi být v kontaktu? Co udělat v tomto případě?

Mnoho rodičů žije v naivní představě, že jim jejich děti mají vracet to, co jim kdy dali.

Mnoho z nich si myslí, že se pro své děti obětovali.

Takto to ale nefunguje. To oni chtěli děti a jejich povinností je své děti vychovat jak nejlépe to jde a připravit je na samostatný život. Kolik rodičů tento úkol dobře splní? Kolik rodičů dává svým dětem skutečnou lásku a vnímají jejich potřeby, pocity a touhy?

Jelikož každá generace s sebou přináší změnu myšlení, postojů, morálních hodnot, nemůžeme se divit, že tato doba přináší  změny ve vztazích s rodiči.

Mnoho lidí už nechce být v rolích celoživotních bojácných dětí a tak se svým rodičům dokážou postavit a říct jim svůj názor. Pokud nejsou rodiči pochopeni a jejich názory respektovány, často se stává, že kontakt bývá omezen, často i přerušen.

Pokud jsme lidé chápající, soucitní, empatičtí a respektující, nebudeme nikoho odsuzovat.

Učíme se být sami sebou. Učíme se vnímat své pocity a emoce. Ctít sami sebe a vážit si sebe.

Proč bychom měli být s někým, kdo je toxický a nám z takových lidí není dobře?

Pro jaký a čí pocit?

Vždyť přece můj pocit je ten nejdůležitější.

Učíme se být věrni svým pocitům a řídit se jimi. Vždyť je to mluva našeho vnitřního dítěte, které touží po lásce, bezpečí a přijetí.

Ať už máme nebo jsme měli jakékoliv rodiče, byli pro nás velmi důležití. Nastavili nám podmínky pro náš růst. Vždy máme možnosti, jak najít cestu ke spokojenému životu.  Každá bolest, každá překážka a každý pád na dno nám dává neuvěřitelné bohatství. Jsou to zkušenosti a ty jsou k nezaplacení. Pokud umíme s tímto bohatstvím užitečně zacházet, stanou se z nás opravdu spokojení lidé.

Je lidské se zlobit a občas cítit v sobě vztek, křivdu a ublížení. Jen bychom si tyto emoce neměli nechávat dlouho u sebe. Často máme tendence trestat ty, které viníme za své emoce a tím se pasujeme do role soudců. Ale jak víme, všichni jsme si rovni. Soudit a hodnotit může jen ta nejjemnější a nejčistší esence, kterou je Bůh (Vesmír, Vesmírná inteligence, Univerzum…). Ta přesně ví, kam každou duši poslat, co si zaslouží a co potřebuje k dalšímu vývoji.

Takové odevzdání přináší úlevu, pokoru a velký klid na duši.

Pak už zbývá si jen pročistit svůj emoční měchýř a vypustit z něho negativní emoce. Když se s nimi umí hezky pracovat, mohou se přetransformovat na tvořivou energii, která je k užitku všemu a všem, protože ovlivňuje energii světa.

Cesty, které nás vedou k sebepřijetí a zdravé sebehodnotě jsou mnohdy velmi náročné, ale stojí za to po nich jít. Odměnou za odvahu se po nich vydat je víra v sebe a vnitřní síla.

Nechť je víc a víc lidí spokojených a šťastných.

S láskou, Renát

[email protected]

Autor: Oáza Vědomí
Zdroj: www.oazavedomi.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora