Zacházení s emocemi

Jeshua skrze Pamelu Kribbe

Drazí přátelé, jsem potěšen, že jsem opět mezi vámi a touto cestou s vámi komunikuji. Musím říci, že to pro mě rovněž moc znamená. Tato setkání chovám v lásce, protože k vám mohu tímto způsobem přijít blíž než z mé vlastní roviny reality.

Přesto stále žiji uvnitř vašich srdcí a čekám na chvíle, kdy jste ve svém životě otevření a přístupní mé energii. Moje energie, Kristovská energie, která se v této době znovu rodí, není výhradně mojí energií. Není to zkrátka energie jednoho člověka, který žil kdysi na Zemi; je to kolektivní energetické pole, ve kterém spoluúčinkujete způsobem, který je mnohem hlubší, než si uvědomujete.

Všichni jste kdysi učinili slib, všichni jste stanovili svůj záměr nést tuto energii dál do reality Země, zakotvit ji v Zemi. Mnoho životů, mnoho staletí jste pracovali na tomto poslání. Všichni jste v procesu zrození Kristovského semínka uvnitř a já vám pomáhám. Byl jsem předchůdcem, přesto zasetí Kristovského semínka bylo kolektivním úsilím. Dokonce i můj příchod na Zemi byl možný jen díky poli energie, které bylo utkáno vámi a které tu bylo přítomné. Pracujeme společně, jsme jednota. Proto jsem přístupný vám všem. Nejsem výlučně dostupný jen jedné osobě. Jsem k službám vám všem.

Dnes bych chtěl hovořit o záležitosti, která se hluboce a často dotýká vašeho každodenního života. Je to o zacházení s emocemi.

Naposledy jsem mluvil o mužských a ženských energiích, které prostupují vaším energetickým polem a čakrami. Zdůraznil jsem důležitost léčení nejnižších tří čaker jako součást stání se celistvým a úplným. Považoval jsem za důležité zdůraznit to některým z vás, kteří dychtí po spirituálnu tak, že tíhnou jak v myšlení, tak v cítění k vyšším čakrám.

Srdce, třetí oko a korunní čakra jsou pro vás přitažlivé, jelikož se tato energetická centra spojují s vyššími říšemi, které jsou vám tak přirozené. Ale skutečné vnitřní průlomy se nyní musí objevit na nižší úrovni, v oblasti nižších čaker, blíž k Zemi.

Oblast emocí je podstatnou oblastí ve vašem procesu růstu ke svobodě a celistvosti. Jste spirituální bytosti. Přišli jste z říše reality, kde vám byla hustota a hrubost pozemské reality neznámá. Vypořádat se s tím bylo obtížné.

Během mnoha životů jste se pokoušeli vyjádřit svoji kosmickou energii zde na Zemi. A v tomto vyjádření, ve směřování vaší energie na Zemi vzniklo mnoho hlubokých traumat. Emocionální tělo, které všichni máte, překypuje zraněními a traumaty. Právě o tom bych dnes rád hovořil.

Kdokoli, kdo kráčí na cestě vnitřního růstu, zná důležitost emocí: to, že byste je neměli potlačovat, že byste se s nimi měli nějakým způsobem seznámit a že je musíte nakonec propustit. Ale jak to skutečně funguje, není vždy tak jasné.

Nejdříve bych rád učinil rozdíl mezi emocemi a pocity. Nezabývám se zde konkrétním pojmenováním či označením a můžete je nazývat různými jmény, ale chtěl bych učinit rozdíl mezi emocemi ve smyslu energií, které jsou v podstatě vyjádřením nepochopení a mezi pocity či energiemi, které jsou formou vyššího pochopení.

Pocity jsou vašimi učiteli, zatímco emoce vašimi dětmi.

Emoce jsou energie, které mají jasný projev ve fyzickém těle. Emoce jsou reakcemi na situace, které ve skutečnosti nechápete. Uvažujte, co se stane, když jste přemoženi záchvatem vzteku. Například někdo nečekaně zraní vaše city a vy se začínáte hněvat. Ve svém těle to můžete cítit velmi jasně; na jistých místech cítíte napjatou energii. Toto fyzické napětí či stahování, které následuje po energetickém otřesu, značí, že je zde něco, co nechápete. Přišla k vám energie, kterou pociťujete jako neoprávněnou. Pocit, že je s vámi zacházeno nespravedlivě, zkrátka ne-pochopení je ventilováno skrze emoce. Emoce je vyjádřením ne-pochopení, je to energetický výbuch a uvolnění.

Když se tohle přihodí, konfrontujete se s následujícími volbami: co bych měl s touto emocí udělat? Mám na ní založit mé aktuální chování? Mám ji použít jako palivo pro mé reakce k ostatním lidem nebo mám emoci nechat být a postavit mé činy na něčem jiném?

Před odpovědí na tuto otázku bych rád vysvětlil povahu pocitů.

Emoce jsou v podstatě výbuchy nepochopení, které můžete jasně vnímat v těle. Pocity, naproti tomu, jsou jiné povahy a stejně tak jsou odlišně vnímány. Pocity jsou tišší než emoce. Jsou šepotem duše, který vás oslovuje prostřednictvím jemných šťouchnutí, vnitřního vědění či náhlé intuitivní činnosti, která se ukáže později jako velmi moudrá.

Emoce mají vždy něco velmi intenzivního a dramatického. Uvažujte o záchvatech úzkosti, strachu, zlosti či hlubokých žalů. Emoce se vás zmocňují totálně a táhnou vás ze spirituálního středu. Ve chvíli, kdy jste vysoce emocionální, naplňuje vás druh energie, který vás táhne z vašeho centra, z vaší vnitřní jasnosti. V tom smyslu jsou emoce jako oblaka zastírající slunce.

Tímto nechci říci nic proti emocím. Emoce by neměly být potlačovány; jsou velmi cenné jako prostředky k důvěrnějšímu poznáni sebe sama. Chci ale uvést to, jaká je povaha emocionální energie: je to výbuch nepochopení. Emoce vás v podstatě odvádí ze svého centra.

Pocity vás naproti tomu přináší hlouběji do svého centra. Pocity úzce souvisí s tím, co nazýváme intuice. Pocity vyjadřují vyšší pochopení, druh pochopení, který překračuje jak emoce, tak mysl.

Pocity vznikají v ne-fyzické říši, mimo tělo. Proto nejsou jasně umístěné uvnitř jednoho bodu ve fyzickém těle. Uvažujte o tom, co se stane, když něco cítíte, atmosféru či náladu nebo když máte předtuchu. Uvnitř vás je pak druh vědění, který se zdá, že přijde z vnějšku a který není reakcí na něco vnějšího. Přichází „z ničeho“ („znenadání“, jak krásně říkáte). V takové chvíli můžete cítit, že se něco otvírá ve vaší srdeční čakře.

Existuje mnoho okamžiků, ve kterých k vám takové vnitřní vědění přichází. Například můžete o někom „vědět“ něco, aniž byste s ním doopravdy hovořili. Můžete tušit něco ohledně vás dvou, co bude později hrát důležitou roli ve vašem vztahu. Takové věci je těžké uchopit slovy – „pouze pocitem“ – a zajisté je těžké pochopit je myslí. (Tohle jsou chvíle, ve kterých začne být vaše mysl skeptická a říká vám, abyste věci urovnali, jinak zešílíte).

Rád bych zmínil ještě jednu energii, která má více „pocitovou“ povahu než emocionální. Je to radost. Radost může být jevem, který překračuje emocionální. Někdy můžete uvnitř cítit druh radosti, který vás pozvedá bez nějaké jasné příčiny. Cítíte uvnitř své božství a svoje důvěrné spojení se vším, co existuje. Takový pocit k vám může přijít, když to nejméně čekáte. Je to tehdy, když se vás dotkne Něco Vyššího nebo když se dotknete Vyšší Reality. Emoce mají téměř vždy jasnou bezprostřední příčinu: spoušť ve vnějším světě, která „stiskne vaše knoflíky“.

Pocity vznikají z dimenze vašeho Vyššího nebo Většího Já. K tomu, abyste zachytili toto šeptání ve svém srdci, potřebujete být uvnitř klidní. Emoce mohou toto vnitřní ticho a mír rušit. Proto je důležité, stát se emocionálně klidnými a vyléčit a uvolnit potlačované emoce. Jen z vašeho pocitu, který vás spojuje s duší, můžete vytvořit vyvážená rozhodnutí.

Tím, že jste tiší a klidní můžete cítit celou svojí bytostí, co je pro vás v daný moment správné. Činit rozhodnutí, která jsou založená na emocích, znamená činit rozhodnutí mimo svůj střed. Nejdříve potřebujete uvolnit emoce a dostat se do kontaktu se svým vnitřním jádrem, kde existuje jasnost.

Nyní se chci zabývat otázkou, jak nejlépe zacházet se svými emocemi.

Řekl jsem, že „pocity jsou vašimi učiteli a emoce vašimi dětmi“. Podobnost mezi tím, „být emocionální“ a tím „být jako dítě“ je pozoruhodná. Vaše „vnitřní dítě“ je sídlem vašich emocí. Stejně tak je zde pozoruhodná podobnost mezi způsobem, jakým se svými vlastními emocemi zacházíte a způsobem, jak jednáte se skutečnými dětmi.

Děti jsou ve svých emocích upřímné a spontánní a neskrývají je, ani nepotlačují, dokud je dospělí nepodnítí k tomu, aby tak činily. Fakt, že děti vyjadřují své emoce spontánně, však neznamená, že děti prožívají své emoce vyváženým způsobem. Každý ví, že děti mohou být unášeny svými emocemi (vztekem, strachem nebo smutkem) a často je nejsou schopny zastavit. V takových situacích se děti ve svých emocích téměř utápí a to je činí nevyváženými, tj. mimo-střed.

Jeden z důvodů této neomezené přecitlivělosti je ten, že dítě teprve nedávno opustilo svět, ve kterém nebyly téměř žádné hranice. V éterických a astrálních dimenzích nebyly žádné takové zákazy a omezení jako jsou ve fyzické říši uvnitř fyzického těla. Emoce dítěte jsou často „reakcemi nepochopení“ této fyzické reality. Proto, jak vyrůstají, potřebují pomoc a podporu, aby se se svými emocemi vypořádaly. Je to část procesu „vyváženého inkarnování se“ na Zemi.

Jak se tedy vypořádáte s emocemi ať už uvnitř vás nebo uvnitř vašich dětí?

Emoce by neměly být souzeny či potlačovány. Emoce jsou důležitou částí vás jako lidských bytostí a jako takové musí být respektovány a přijímány. Můžete se na své emoce dívat jako na děti, které potřebují vaši pozornost a respekt a vaše vedení.

Na emoci je nejlépe pohlížet jako na energii, která k vám přichází pro léčení. Proto je důležité, abyste emocí nebyli zcela smeteni, ale aby vám zůstala schopnost pohlížet na ni z neutrálního postoje. Je důležité, abyste zůstali vědomí. Dalo by se to říci takto; neměli byste potlačovat emoce, ale stejně tak byste se jimi neměli nechat přemoct. Když se jimi necháte přemoci, když se zcela s emocemi identifikujete, vnitřní dítě se stane tyranem a povede vás na scestí.

Nejdůležitější věcí, kterou můžete udělat s emocí je, dovolit jí vstoupit, pocítit všechny její aspekty, a přitom neztratit své vědomí. Vezměme například hněv. Můžete pozvat hněv, aby byl plně přítomen, prožít ho ve svém těle na různých místech, a přitom ho zároveň neutrálně pozorovat. Takový typ vědomí je léčením. To, co se v tomto případě stane je, že přijmete emoci, která je v podstatě formou nepochopení. To je spirituální alchymie.

Dovolte mi to vysvětlit na příkladu. Vaše dítě si narazí koleno o stůl a skutečně ho to bolí. Je rozzlobené, křičí bolestí a kopne do stolu, protože se na něj hněvá. Uvažuje o stolu jako o zdroji své bolesti.

Emocionální vedení v této chvíli znamená, že rodič nejprve pomůže dítěti pojmenovat jeho prožitek. „Jsi rozhněvaný, že ano – bolí tě to, že?“ Pojmenování je zásadní. Přenášíte původ problému ze stolu na samotné dítě. „Není to tím stolem, jsi to ty, koho to bolí, jsi to ty, kdo je rozzlobený. A ano, já chápu tvoji emoci!“

Rodič přijme emoci dítěte s pochopením, s láskou. Ve chvíli, kdy se dítě cítí pochopeno a respektováno, bude jeho hněv pomalu mizet. Fyzická bolest může být stále přítomna. Avšak jeho vzdor k bolesti a hněv kolem se může rozpustit. Dítě ve vašich očích čte soucit a pochopení a to uklidňuje a mírní jeho emoce. Stůl, příčina emocí, již není důležitá.

Když přijmete emoci s pochopením a soucitem, přesunete pozornost dítěte z vnějšku dovnitř a učíte ho vzít za emoci zodpovědnost. Ukazujete mu, že jeho reakce na vnější spouštěč není dána, ale že je to věc volby. Můžete si zvolit nepochopení nebo pochopení. Můžete si zvolit boj nebo přijetí. Máte na výběr.

Tohle platí také pro vztahy s vašimi vlastními emocemi, s vaším vlastním vnitřním dítětem. Když dovolíte emocím vstoupit, pojmenujete je a vynaložíte úsilí, abyste je pochopili, znamená to, že skutečně respektujete a ochraňujete své vnitřní dítě. Učinit posun z „vnějšku“ k „vnitřku“, převzetí zodpovědnosti za emoci, pomáhá stvořit dítě, které nechce ublížit nikomu jinému, a které se necítí jako oběť. Silné emoce – ať už hněv, žal nebo strach – obsahují vždy složku bezmoci, tj. pocit, že jste oběť něčeho vnějšího. To, co učiníte, když zaměříte svoji pozornost na svoji reakci a bolest, namísto vnějších okolností je to, že „propustíte“ vnější svět jako příčinu svých emocí. Nestaráte se tolik o to, co dalo vzniknout této emoci. Otočíte se zcela dovnitř a řeknete sami sobě: dobře, tohle byla moje reakce a já chápu proč. Chápu, proč se tak cítím a budu se v tom podporovat.

Tím, že se obrátíte směrem ke svým emocím milujícím způsobem, je osvobozující. Vyžaduje to nějakou sebe-disciplínu. Propuštění vnější reality jako „zdroje zla“ a převzetí plné zodpovědnosti sami za sebe znamená, že uznáte, že „jste si vybrali reagovat jistým způsobem“. Přestanete polemizovat, kdo je dobrý a kdo špatný, kdo za co může a prostě propustíte celý řetězec událostí, které se udály mimo vaši kontrolu. „Nyní prožívám tuto emoci v plném uvědomění, které jsem si vybral.“ To je převzetí zodpovědnosti. To je odvaha!

Sebe-disciplína je to, že se vzdáte toho, být spravedlivý nebo být bezmocnou obětí. Vzdáte se pocitů hněvu, nepochopení a všech dalších projevů obětování, které vás někdy mohou přimět k tomu, cítit se dobře. (Skutečně často konejšíte emoce, které vás otravují nejvíc). Převzetí zodpovědnosti je čin pokory. Znamená, že jste sami k sobě upřímní, dokonce i ve svých nejslabších chvílích.

Tohle je sebe-disciplína, která je po vás vyžadována. Zároveň tento druh obrácení se dovnitř vyžaduje nejvyšší soucit. Na emoci, které jste upřímně připraveni čelit jako svému vlastnímu dílu, je rovněž nazíráno s jemným pochopením. „Tentokrát jste si vybrali hněv, že?“ Soucit vám říká: „Dobře, vím proč a odpouštím ti. Možná, když ucítíš moji lásku a podporu jasněji, příště se nebudeš přiklánět k této odezvě.“

Tohle je skutečná role vědomí v sebe-léčení. O tomhle je spirituální alchymie. Vědomí s ničím nebojuje, ani nic neodmítá; obklopuje temnotu uvědoměním. Obklopuje energie nepochopení pochopením a tak transformuje obyčejný kov ve zlato. Vědomí a láska jsou v podstatě to samé. Být vědomý znamená nechat něco být a obklopit to svou láskou a soucitem.

Často si myslíte, že „samotné vědomí“ nestačí na překonání vašich emocionálních problémů. Říkáte: Vím, že jsem potlačil emoce, vím příčinu, jsem si toho vědom, ale neodchází to.

V tom případě zde existuje rafinovaná překážka na tuto emoci uvnitř vás. Držíte emoci opodál ze strachu, že vás přemůže. Nikdy ovšem nemůžete být přemoženi emocí, když si ji vědomě připustíte.

Dokud držíte emoci v jisté vzdálenosti, jste s ní ve válce. Bojujete s emocí a to se může obrátit proti vám několika způsoby. Nakonec ji nedokážete udržet vně. Bude se sama projevovat ve vašem těle jako bolest či napětí nebo jako depresivní pocit. Když se cítíte na dně nebo často unavení je to jasná známka toho, že potlačujete nějaké emoce.

Potřebujete dovolit emocím, aby plně vstoupily do vašeho vědomí. Když přesně nevíte, o jaké emoce se jedná, můžete velmi dobře začít pocitem napětí ve vašem těle. Tohle je brána k emocím. Ve vašem těle je vše uloženo. Například, když cítíte bolest nebo napětí v oblasti žaludku, můžete do této oblasti jít se svým vědomím a ptát se, co se děje. Nechejte k vám buňky svého těla promlouvat. Anebo si představte, že přesně tam je přítomné dítě. Požádejte dítě, aby vám ukázalo, jaká je v něm převládající emoce.

Existuje několik způsobů, jak se spojit se svými emocemi. Je podstatné uvědomit si, že energie, která uvízla v emoci, se chce pohybovat. Tato energie chce být uvolněna a tak klepe na vaše dveře jako fyzická stížnost nebo pocit napětí či deprese. Pro vás je to záležitost skutečného otevírání se a toho, že jste připraveni tuto emoci cítit.

Emoce jsou součástí vaší pozemské reality – neměly by mít na vás ovšem vliv. Emoce jsou jako oblaka pro slunce. Proto je tak důležité uvědomit si své emoce a vypořádat se s nimi vědomě. Z čistého a vyváženého emocionálního těla je mnohem snazší kontaktovat svoji duši nebo vnitřní jádro skrze svoji intuici.

Ve vaší společnosti je mnoho zmatku ohledně emocí. To je evidentní, kromě jiného, z množství debat a zmatku o tom, jak vychovávat své děti. Děti jsou nepochybně mnohem více emocionálně spontánní než vy jako dospělí. To vytváří potíže. Co, když jsou některé vaše morální hranice překročeny? Co, když se vymkne situace z rukou a nastane chaos? Měl by člověk dítě ukáznit nebo ho nechat svobodně se projevit? Musí být jejich emoce kontrolovány nebo ne?

To, co je při výchově dítěte důležité je to, aby se učily pochopit své emoce, pochopit, odkud se berou a převzít za ně zodpovědnost. S vaší pomocí se dítě může naučit dívat se na své emoce jako na „výbuchy nepochopení“. Toto pochopení zabraňuje tomu, aby se vaše dítě ve svých emocích „utopilo“ a přestalo se kontrolovat. Pochopení osvobozuje a přináší vás zpět ke svému vlastnímu středu bez potlačování emocí. Rodič učí své dítě, aby se s emocemi vypořádalo tím, že je toho živým příkladem.

Všechny otázky, které máte ohledně jednání se svými dětmi, aplikujte také na sebe. Jak zvládáte své vlastní emoce? Jste na sebe přísní? Když jste nějakou dobu rozzlobení nebo smutní, ukázníte sami sebe tím, že řeknete: “ No tak, seber se a postupuj dál!“ Potlačujete emoci? Cítíte, že sebekázeň je dobrá a nezbytná? Kdo vás to učil? Byli to rodiče?

Anebo chcete jít na druhou stranu? Libujete si ve své emoci a nechcete ji propustit? To je také častý případ. Můžete dlouho cítit, že jste oběť nějaké situace mimo vás, například výchovy, vašeho partnera či pracovního prostředí. V jistém momentu může být velmi osvobozující dostat se do spojení se svým hněvem uvnitř, který se týká negativních věcí, které vás ovlivňují. Hněv vám umožňuje uvolnit se z těchto vlivů a jít si vlastní cestou. Nicméně se může stát, že se do svého hněvu tak zamilujete, že se ho už nechcete vzdát. Namísto toho, aby se stal pouze vstupní bránou, stane se způsobem života. Forma obětování se pak stává čímkoli jiným, jen ne léčením. Brzdí vás to od toho jednat skutečně podle sebe.

Je velmi důležité, abyste převzali zodpovědnost za své vlastní emoce a nečinili z nich absolutní pravdy. Když jim dáte status pravdy namísto toho, abyste se na ně podívali jako na „výbuchy nepochopení“, budete zakládat své činy na těchto emocích a to vás povede k nekoncentrovaným rozhodnutím.

To stejné se děje s dětmi, kterým je dovoleno příliš emocionální svobody. Zdivočí a stanou se nekontrolovatelnými; stanou se malými tyrany a to není správné. Emocionální chaos je pro dítě stejně tak nepříjemný, jako pro jeho rodiče.

Zkrátka můžete být v zacházení se svými emocemi příliš přísní nebo příliš shovívaví (a obdobně se svými dětmi). Chci trošku více zmínit „shovívavý“ způsob, jelikož se zdá být v současnosti větším problémem. Od šedesátých let existuje kolektivní poznání, že není dobré své emoce potlačovat, protože tím dusíte svoji spontánnost a tvořivost, vaši samotnou duši. Společnost by vytvářela disciplínu a poslušné děti, které chovají úctu více k pravidlům než k šepotu srdce a to je tragédie – pro společnost stejně jako pro jednotlivce.

Ale co druhý extrém: co takhle ospravedlňování emocí takovým způsobem, že převezmou vládu nad vašim životem?

Velmi dobře můžete pozorovat uvnitř sebe, zda jsou tam emoce, které ochraňujete tak, že na ně pohlížíte jako na pravdu namísto toho, čím skutečně jsou: výbuchy nepochopení. S těmito emocemi jste se identifikovali. Paradox je, že dost často jsou to emoce, které způsobují spoustu utrpení. Například: bezmoci („nemohu si pomoci“), kontroly („zvládnu to“), hněvu („to je jejich vina“) nebo žalu („život je mizerný“). Všechno jsou to emoce, které jsou bolestivé, ale přesto vám na jiné úrovni dávají něco neobyčejného, čeho se držíte.

Vezměme bezmoc nebo „pocit oběti“. Mohou existovat výhody tohoto emocionálního vzorce. Může vám dát pocit bezpečí. Uvolňuje vás z jistých závazků nebo zodpovědnosti. „Nemohu si pomoci, že?“ Je to temný kout, ve kterém sedíte, ale zdá se vám být bezpečný. Nebezpečí identifikování se nebo „spojování se“ s takovým emocionálním vzorcem dlouhý čas znamená, že ztratíte spojení se svou skutečnou svobodou, se svým nejvnitřnějším božským jádrem.

Do vašeho života mohou vstoupit záležitosti, které ve vás oprávněně provokují emoce hněvu a odporu. To se může stát ve vašem mládí, později, anebo dokonce v minulých životech. Je velmi důležité, abyste se s těmito emocemi vědomě spojili a uvědomili si hněv, smutek nebo jakoukoli jinou silně jiskřivou energii uvnitř. V jistém bodě ovšem potřebujete převzít za svoje emoce zodpovědnost, neboť ty určují vaše reakce na vnější událost.

Být ve středu, být ve stavu jasnosti a spirituální rovnováhy znamená, že převezmete plnou zodpovědnost za všechny emoce, které jsou uvnitř vás. Pak si tyto emoce můžete uvědomit, například hněv a zároveň říci: to byla má reakce na jistou událost. Přijímám tuto reakci s pochopením, ale zároveň ji hodlám propustit.

Život koneckonců není o tom, mít pravdu; je to o tom, být svobodnými a celistvými. Je velmi osvobozující uvolnit staré emocionální reakce, které přerostly do vašeho životního stylu.

Dalo by se říci, že je to vše o jemné střední cestě mezi potlačováním emocí a topením se v nich. Na obou stranách jste byli povznášeni názory a myšlenkami, které nejsou v souladu s povahou spirituální alchymie. Podstata spirituálního růstu je, že nic nepotlačujete, ale zároveň za to přebíráte plnou zodpovědnost. Já cítím tohle, Já jsem si vybral tuhle reakci, a tak ji mohu léčit. Nárokujte si své mistrovství – o tom je ve skutečnosti mé poselství.

Možná to není fakticky střední cesta, ale jiná cesta. Celé je to o spirituálním mistrovství. Je to o přijmutí všeho, co je uvnitř vás, povznesení se nad to a stání se mistrem v každé situaci. Mistrovství je silné i jemné. Umožňuje mnohé, a přesto vyžaduje velkou disciplínu: disciplínu odvahy a pocitovosti.

Nárokujte si své mistrovství, staňte se mistrem emocionálních střepů a kousků, které vás mučí, často za vašimi zády. Spojte se s nimi, převezměte zodpovědnost. Nenechejte se ovládat nevědomými emocionálními zraněními, která odvádí vaši pozornost a blokují vaši cestu k vnitřní svobodě. Je to vaše vědomí, co léčí. Nikdo jiný nedokáže obnovit moc nad vašimi vlastními emocemi. Neexistují žádné vnější prostředky či způsoby, jak odstranit tyto emoce. Jen tím, že si je uvědomíte se silou, odhodláním a soucitem, mohou být propuštěny do Světla.

Stát se celistvými a svobodnými na emocionální úrovni je jeden z nejdůležitějších aspektů spirituálního růstu. Chtěl bych to zakončit tímto: nedělejte to složitějším než to je. Spirituální cesta je cestou jednoduchou. Je o lásce k sobě a vnitřní jasnosti. Nevyžaduje žádné zvláštní vědění nebo konkrétní rituály, pravidla či metody. Vše, co potřebujete ke svému spirituálnímu růstu je uvnitř vás.

V tichém okamžiku přejděte na vaši pocitovou stranu. Nechejte tuto vaši pocitovou stranu, aby vám řekla, co by mělo být uvnitř vás vyjasněno a vyčištěno. Věřte své intuici. Věřte sami v sebe. Jste mistrem svého života, mistrem své jedinečné cesty k lásce a svobodě.

© Pamela Kribbe, Překlad: Denisa, www.jeshua.cz

Zdroj: www.jeshua.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora