Veronika Wildová, Kapitola 8. - Pozemské tělo (z Ellori, Příběh duše)

Předchozí kapitola zde: Kapitola 7. - Ženská esence (z Ellori, Příběh duše)

Ellori sledovala svůj život v těle arkturiánské ženy. Na kvantové obrazovce v pracovně profesora Bu se její příběh odvíjel jako film z jemných, mihotavých vzpomínek. 

Tehdy to byl jeden z jejích prvních životů na Gaie. Jako dcera elitního hodnostáře měla život rozmanitý a svobodný. Prožila na planetě několik staletí, což bylo tou dobou ještě možné. Na Gaiu volně proudily hvězdné národy a používaly zde technologie k obnově těla - v souhře s místními minerály. Některé národy už začaly s experimenty s DNA savců z třetí dimenze - a obohacovaly jím svá těla, aby se jim na Gaie lépe dýchalo. 

Hvězdné národy (jak se jim přezdívalo) používaly místní DNA ještě k jednomu účelu - k lepší integraci Portů. 

Porty jim pomáhaly prožívat na planetě hru na Zapomnění. Z počátku to byla veliká zábava. Když rodiče přinesli domů první set Portů, užili si tehdy zábavné rodinné odpoledne. Otec, matka, Ellori i její sourozenci jeden po druhém zkoušeli Porty napojit na své tělo. 

Ellori připadal první kontakt s Porty velmi příjemný. Když si je připnula na tělo, začala okamžitě vnímat okolní svět s větší intenzitou. Barvy, zvuky, vůně, vzduch na kůži... Bylo to, jako by na ni její vlastní tělo mluvilo. Ellori zažila poprvé pocit blaženého opojení. Po několika minutách si také všimla, že i okolní bytosti vypadají jinak. Připadali jí barevnější, jakoby jejich osobnost zesílila. 

Ellori si všimla, že zesílily i její pocity. Najednou zřetelně vnímala, že je jí něco příjemné... a že něco jiného jí příjemné není. Všimla si, že k matce cítí nekonečnou lásku a naprostou důvěru, kdežto u otce vnímá určitou vzdálenost a nesoulad. Zároveň ucítila potřebu tento nesoulad nějak rozkrýt a opravit. A všimla si i pocitu, že jí na výsledku této opravy záleží. Jakoby bez toho nebyla ona sama dostatečná. 

Pocit nedostatečnosti bylo něco, co nikdy nepoznala. V rodině a celém národě panovala naprostá rovnocennost a respekt k volbám druhého. Ale Ellori najednou záleželo na tom, aby ji otec viděl v dobrém světle. Všimla si, že ona sama zažívá jistou rozpolcenost. Byla si jistá, že otce bezvýhradně miluje. Ale zároveň tu byl ještě ten zvláštní pocit, že jí samotné se lásky nedostává. 

Ellori tak zjistila, že pocit "nedostává se mi lásky" vnímá jen část jejího těla. Ta připoutaná k místnímu prostředí. Tedy její DNA třetí dimenze. Ona jako Duše cítila lásku proudící od ní ven i od ostatních k ní - ale část jejího těla, která byla připoutaná k místní realitě, jí našeptávala, že lásky není dost. A tato část najednou začínala mít navrch. 

Ellori ze sebe prudce strhla Porty. 

"Co se děje, miláčku?" ptala se matka. "Nepřijdou ti Porty zábavné?" 

"Já nevím," řekla Ellori. Najednou se v jejím poli usídlil strach. 

"Mami, vzpomínáš si, co se stalo Kie, když tehdy měla porty několik týdnů v kuse na sobě?" 

"No, vybrala si časem jiný život. Ale to se stává. Některé bytosti zkrátka podlehnou destruktivním silám, a je to jejich volba." 

"Ona reagovala na něco, co jí způsobily Porty," řekla Ellori. "Porty zesilují hlas tvého místního těla. Včetně instinktů k přežití. Cítíš víc lásky, ale i víc strachu. A pokud si neuvědomuješ, odkud ten strach pochází, zatemní ti časem vidění. Z toho vychází to slavné Zapomnění. Není to zábavná hra, mami, je to past!" 

Matka se zamyslela. "Myslím, že to trochu přeháníš. Však se podívej. Když si Porty sundáš, hned vidíš všechno jasně." 

"Ale oni přece plánují zavést kolektivní zapomnění," řekla Ellori. Najednou jí ta představa přišla hrůzná. "Když máš na sobě zapnuté Porty, zapomínáš na svoje skutečné já," řekla Ellori a poprvé v životě se jí chtělo doopravdy plakat. 

Tak tohle zažívala Kiaa. Měla na sobě Porty příliš dlouho. Nechtěla stoupat po společenském žebříčku. Nechtěla být velekněžkou, královnou ani nejbohatší konkubínou. Chtěla jen znova vnímat, že je hodna lásky. Chtěla to vnímat i se zapnutými Porty, ale to zkrátka nebylo možné. Hra o Moc, která na Portech fungovala se postarala o to, abyste nikdy necítili dostatek.

"Jen to jen Hra, Ellori," řekla matka. V očích měla zvláštní lesk. "Je to zábava. Na chvíli zapomeneš, ale pak se vrátíš zpátky." 

"Mami, ale co když se právě doopravdy nevrátíš? Co když se vrátí jen tvoje hvězdné tělo, ale to fyzické je stále přesvědčené, že je s ním něco špatně?" 

"Ach, jenže to fyzické je místní, drahá. Má své impulzy, aby to tu přežilo. Ale není to skutečné, to přece víš." 

Ellori si tím nebyla úplně jistá. Vnímala, že k plnému prožití Božství na Gaie potřebuje všechny dimenze. Nemůže jednu utlumit a na jinou zapomenout. Nemůže trápit své pozemské tělo silnými prožitky opojení nebo bolesti a pak od něj čekat, že se okamžitě naladí na rovinu Duše. 

"Já si myslím, že naše týmy vytvořily Porty tak, že využívají energii místního těla jako palivo pro silné prožitky. Ale doopravdy místní tělo nepochopily. Neudělali to s úctou. Povýšili se nad něj. Ale třetí dimenze patří k Božství stejně tak, jako všechny ostatní". 

"To je nesmysl, drahá. Přišli jsme na Gaiu kvůli experimentům a opojným zážitkům, ale dobře víme, že pozemské tělo je jen pohodlný dopravní prostředek. Až naše mise skončí, zkrátka jej tu zanecháme."  Ellori musela částečně souhlasit - tento způsob vnímání světa jí byl blízký, neboť v něm vyrostla. Ale Porty jí právě čerstvě posílily všechny systémy, určené k místnímu přežití. Její hmotné tělo se začalo bát, že zemře, a Ellori poprvé tomu strachu naslouchala.

Pokračování: Kapitola 9. - Příšerný život

Autor: Veronika Wildová
Web: veronikaheavenwithin.com

Sdíleno s laskavým svolením autora