Veronika Wildová, Kapitola 28: Vina (z Ellori, příběh Duše)

Předchozí kapitola zde: Kapitola 27 - Experiment

Ellori začínalo být z komunikace s Domovskou lodí zle. Pomohla sestře dojít k nejbližšímu organickému kmeni, a prosila o pomoc. 

Překvapilo ji, s jakou láskou a ochotou je uvítali. Civilizace zvaná Muturi byla plná něžných, laskavých bytostí, které se domlouvaly pomocí zvláštních zvuků a zpěvů. Ellori a její sestře dali okamžitě napít z něčeho, co jim přineslo dočasnou úlevu. Ellori později zjistila, že šlo o kombinaci horkého syrového kakaa, cukrové třiny a koření, a že všechny ty látky oblažily fyzické části jejího těla. Napadlo ji tehdy, že organické národy nepoužívají žádné speciální technologie, jen přesouvají své vědomí do jiných částí těla - a tím dochází ke spojení se Zdrojovou energií automaticky. 

Vůdci, kteří dostávali informace skrze éterický kabel a nově i skrze portové implantáty ale nebyli s takovými poznatky spokojeni. Začali vyhrožovat, že Ellori i její sestru z experimentu stáhnou, a pošlou je do jiných částí vesmíru. Sestra Ellori přemlouvala velmi plačtivě, že chce zůstat právě na tomto experimentu, a právě v tomto týmu. Ellori si nejdřív myslela, že jí tolik zachutnalo kakao s třtinou, ale mýlila se.

Když se teď v Plejáďanské Školce dívala do očí své budoucí matce, už znala pravdu. Její nynější budoucí matka, tehdejší sestra, byla hluboce zamilovaná do jejich týmového kolegy. Nikomu to neřekla, protože takovým emocím tam tehdy nikdo nerozuměl. Jejich týmový kolega byl nicméně skrz naskrz propojený s technologickým národem - jak mentálně, tak emocionálně. Aniž by to obě dámy zpozorovaly, přiměl je pokračovat v experimentu a prodával jejich poznatky společně s jejich energetickou kapacitou. Domovská loď byla napadena a ovládnuta technologickým národem, který organické energetické kapacitě nerozuměl - ale potřeboval ji pro svůj mechanický pohon.  

Tak se bez vlastního vědomí stala Ellori i se svojí sestrou energetickou baterií pro technologické skupiny, které tvrdily, že slouží Lyře a Orionu, ale ve skutečnosti sloužily svému egu, poháněné Hrou o moc. 

Stalo se, co se stát muselo, a o čem se dodnes vypráví po celém vesmíru. Na vyšších místech se rozhodlo, že je válka. 

Ellori se zděšením sledovala, jak nad její Domovskou loď připlula další, mnohem větší kosmická loď, která organické společenství během chvilky zničila. Ellori viděla destrukci mnoha bytostí. Slyšela nářek mnoha žen. Viděla, jak rodiče byli před zraky svých dětí zabiti. Viděla, jak ženám byly prováděny zvrhlé, nechutné a úplně zbytečné věci. Protože Vůdci došli k názoru, že ženská těla “mají ke Zdroji blíž”, a tedy bude potřeba je více vědecky rozebrat a ženskou sílu zlomit, aby bylo možné ji technologicky využít. Žádný počet úmrtí, žádné rituální utrpení nepomohlo technologickému národu pochopit, jak organický národ pracuje s energií Zdroje. 

Ellori měla díky portům a dalším implantátům zesílené cítění. Ve svém vědeckém napojení cítila všechnu bolest místního národa. Cítila ji přímo ve svém těle. Fyzická bolest ji netrápila zdaleka tolik, jako mentální a emocionální utrpení národa. 

“To já jsem je do toho přivedla,” říkala si. “To já jsem dopustila, že o nich technologická národ věděl. Tolik jsem toužila po uznání Domovské lodi, že jsem byla slepá k reálným činům našich vůdců.” Strašlivý pocit viny a zodpovědnosti za utrpení a destrukci organického národa zaplavil její nitro. Ellori věděla, že nemůže umřít spolu s nimi, ač si to velmi přála. Informace o utrpění stále proudily z jejího pupku do Domovské lodi, a Ellori nazpátek cítila uspokojení jejích vůdců z utrpení, které způsobili. 

“Když nám nechtěli prozradit tajemství svého napojení na Zdroj, tak ať si tu svoji citlivost hezky užijí. Ať cítí moc našich technologií na svém organickém těle!” 

Ellori bylo na zvracení ze zvráceného uvažování vůdců. 

Věděla, že za jejich záměry nemůže. Ale cítila se zodpovědná za to, jak daleko to všechno zašlo. Kvůli ní všichni umřeli. 

“Kvůli mě všichni umřeli.” řekla Ellori nahlas. 

Stála v tváří tvář své budoucí možné mamince. Viděla, jak matka opakuje její slova. 

“To kvůli mě všichni umřeli,” říkala. “Já jsem to odsouhlasila. Odevzdávala jsem všechny údaje Vůdcům. A milovala jsem našeho kolegu. Ten se teď inkarnoval jako můj otec. Milovala jsem ho, tehdy… Myslela jsem si, že pak bude milovat i on mě. Jsem teď v těle ženy, která je nenáviděna vlastní matkou. Můj otec mě bil. Ale nejhorší je ten hluboký pocit viny, který si s sebou táhnu. A myslím si, že ani není můj. Myslím si, že nám ho Vůdci vštípili před tím, než jsme opustili svoji inkarnaci. Chtěli se zbavit zodpovědnosti za své činy. Ale Ellori… tady na Zemi je to teď těžké. Je těžké se probudit. Tyhle pocity jsou velmi silné. Celou svojí bytostí věřím na svoji provinilost. Vím, že to časem vyléčím, ale trvá to desítky let. Moc to bolí.” 

“Maminko, to bude dobré, narodím se k tobě,” řekla Ellori, a slyšela, že její hlas je dětský, prosebný. “Spolu to zvládneme. Nakonec to bude dobré!” 

“Ellori, zlatíčko,” řekla její budoucí matka. “Nemusíš ke mně jít jen kvůli tomu. Chci aby jsi byla šťastná holčička. Vím, že máš v sobě vzorec velké záchranářky, ale já tohle nepotřebuju. Máš možnost přerušit vzor viny, obviňování a oběti tím, že ho odmítneš žít.” 

“Ale to ho nejdřív musím prožít sama na svém těle,” řekla Ellori, a ucítila do hloubky své bytosti, že tohle přesně bude nutné. 

“Ano, obávám se, že jinak to ještě nepůjde. Nevědomí tu stále převažuje. Ale budiž ti ku radosti, že technologie jsou zde stále značně pravěké. Pokud se narodíš ke mně, první dekádu nebudeš mít ani mobilní telefon, ani internet… nejsou tu žádné hvězdné národy. Nebudeme o nich velmi dlouho ani nic vědět. Nicméně, než rozpoznáš klamavost pocitů viny, bude tě to stát mnoho a mnoho vyčištěných vrstev v tvém emocionálním těle.” 

“Obávám se, že to je přesně to, co musím udělat,” řekla Ellori. “Nechápala jsem, proč jsem si v další arkturiánské inkarnaci vybrala lásku ke kapitánovi Muaru a destrukci čtecím paprskem. Nevěděla jsem, kam až hluboko sahá nutkání sebe sama trápit, odkud to vycházelo. Teď už to chápu.” 

“Nejlepší na tom ovšem je, že Vědomí na Zemi se zvedá. Budeš moct prožít pochopení, odpuštění, i přijetí sebe sama.” 

“Ach bože,” Ellori na chvilku složila hlavu do dlaní. Věděla, že to, co přijde, bude intenzivní. Že to nakonec bude dobré. Ale než to bude dobré, bude to… hodně a hodně identifikace s utrpením. 

“Ale notak, nemysli na to utrpení,” vytrhla ji z přemýšlení maminka. “Budeme mít i spoustu radosti. Až ti bude čtrnáct, dám ti první Andělské karty. Věřila bys tomu, že tady je tak silný pocit oddělenosti? Úplně normálně máš pocit, že nejsi vtěleným Andělem, a že jsi nikdy ani nebyla! Je to zcela exotický zážitek.” 

Ellori se usmála. Dívala se na svoji budoucí maminku. Dýchala. Vybrala si. Pouto bylo vytvořeno. Ze všech stran ji obklopily Bytosti Světla. Zvedly ji do náruče a vedly ji do Portálu Zapomnění. 

Již brzy se můžete těšit na pokračování.

Autor: Veronika Wildová
Web: www.veronikawildova.com

Sdíleno s laskavým svolením autora