Veronika Wildová, Kapitola 25: Vítání (z Ellori, příběh Duše)

Předchozí kapitola zde: Kapitola 24 - Setkání s Božstvím

Božství rozdělal oheň, který se rozsvítil všemi duhovými barvami, a začal v něm na klacíku opékat měkké bonbóny marshmallows. 

“Tak takhle teď pracuje veliké Božstvi?” zeptala se Ellori už docela tiše a klidně. 

“Och, velmi často! Mám tady marsmallows, které chutnají jako čokoláda!” 

“Ty si žiješ, tedy.” 

“Ellori, pojď se podívat na to, co tě trápí, z mojí perspektivy.” 

Ellori se zadívala do ohně. 

“Trápí mě, že jdu na Gaiu, kde se budu cítit opuštěná. Odsud se zdá všechno snadné, proměnitelné… Odsud se tragédie jeví jako příjemný nedělní výlet za dobrodružstvím. Ale na Gaie dostaneš tělo. Maso, kosti, rozviklaný pozemský software zvaný mysl. Všechno je to křehké, nespolehlivé, a rozhodně si to nepamatuje svůj Boží původ. Cítíš se odděleně od všech ostatních, od Božství… a výsledek je, že zkrátka děláš zmatené volby, které tě vedou do utrpení. Že věříš, že nejsi hoden lásky. Že ti klidně můžou namluvit, že jsi byl zrozen v hříchu, nebo že jsi fatálně selhal. Nebo že někdo může za tvůj příšernej život. Nebo že ty můžeš za něčí příšernej život.” 

Božství přikyvoval obří, perleťově zářící pandí hlavou. 

V duhovém ohýnku vyvstávaly vzpomínky z jejích minulých životů, kdy cítila bolest, nebo selhání. 

“A nejhorší je, že kolikrát opravdu chceš žít lépe a jinak. A snažíš se. Snažíš se třeba i několik desítek let. Ale tím, že někde hluboce věříš na svoji nedostatečnost, ti to nejde. Nebo to jde jenom strašně pomalu. Někdy vůbec. A já už jsem zažila i takové životy, Božství. Snažila jsem se za Tebou jít, celý svůj pozemský život. Snažila jsem se Tě najít ve všem, co jsem dělala, v každém člověku, kterého jsem potkala. Ale tahle hluboká bolest… Cítila jsem se tak malá a bezvýznamná! Tak moc nedostatečná.” Ellori plakala. 

Božství ji objal velikou pandí tlapou. 

“Podívej se teď na to.” 

Z Ellori bolestných vzpomínek vznikala nad ohýnkem tapiserie zkušeností. Nádherná, obrovská tapiserie, mapa, ze které zářila čistá láska. Kolem mapy létaly víly a malí andělé, a zpívali písně plné lásky. 

“A teď mi řekni, Ellori. Jsi to opravdu ty?” 

Ellori se podívala na všechny své pocity, vetkané do uměleckého díla.

“Vlastně, když se na to dívám odsud…” 

“Tak?” 

“Tak cítím, že to nejsem já. Jsem si toho vědoma. Všechno to bylo, všechno se to stalo, byla to zkušenost, byl to vývoj. Byla to spousta příběhů.” 

“Znamenitě,” usmál se Božství. “A teď - když nejsi tady ta kupa přesvědčení a bolesti, tak kdo jsi?” 

Ellori se zamyslela. Pokud není všechny tyhle věci, kdo je? 

Pokud není to nekonečné utrpení, ta spousta myšlenek a pocitů, a pokud není ta, která se soustavně podceňuje, kdo je? 

Mezitím se na festivalové louce setmělo. Kolem Ellori a Božství vznikla a zanikla spousta skupinek, které se domlouvaly na příštích inkarnacích. Létaly kolem nich celé houfy víl, a kdesi vysoko na obloze i draci. Občas se objevily i samostatné duše, které se domlouvaly se svojí vlastní vidinou Božství. 

Ellori si dovolila být chvilku uprostřed toho dění, soustředěna na prostor a ticho. 

Kdo jsem, když nejsem všechno tohle? 

Otevírala se této otázce jako veliký prostor, který čekal na naplnění, 

Kdo jsem, když nejsem svým příběhem? 

Pouštěla tu otázku hlouběji do sebe, do svého nitra. Cítila, že musí otevřít srdce do všech stran. Nic neodmítat. Ničemu nebránit.

Když nejsem ty pocity, které skrze mě prochází, kdo jsem? 

Ruch kolem nich utichl. 

Všechny události se slily do jednoho Přítomného okamžiku.

Byl to obrovský, nádherný, svobodný, a ničím nezabarvený pocit.

Ellori se najednou cítila veliká jako panda. 

Všechna bolest, kterou před tím cítila, zmizela. 

Všechny příběhy, na kterých se zakládala, se zhroutily do nekonečného kvantového pole plného možností. 

Byla svobodná. 

“Já jsem Vědomí. Já jsem ta energie, která si to všechno uvědomuje. Všechno je v pořádku. Všechno vždycky bylo v pořádku.” 

“Vítej, Ellori”, usmál se Božství. Ellori si uvědomila, že se nachází v úrovni velkých, roztomilých pandích očí. 

Cítila se jako veliký, otevřený prostor. Žádné drama, žádné soudy, žádné obavy. Jenom prostor a nekonečné přijetí. Vnímala, jak nic z toho, co žila, nebylo skutečné. Ani všechny její identity, pochyby, nebo přesvědčení. Byla prostor, ve kterém se ty věci objevovaly. A byla prostor plný blaženosti! Tím, že věděla, že nic z těch příběhů není skutečné, mohla je teď přivítat s otevřenou náručí. 

A tak je vítala. Jeden za druhým. A jak je vítala, všechny se hroutily do kvantového pole s hlasitým radostným zavískáním. 

Vítala svoji bolest z příběhu, kdy ji kapitán Muaru opustil a zradil. 

Vítala svoji vinu z životů, kdy na základě vlastního strachu vraždila nevinné lidi. 

Vítala svá přesvědčení, že je od Božství oddělena a že si nezaslouží lásku. 

Vítala všechny bolavé, zraněné, odmítnuté i destruktivní části sebe samé. 

Nic z toho ve skutečnosti nemělo reálný základ nebo význam.

Ellori cítila, že v ruce třímá Porty, které jí vypadly z těla. 

Hra o Moc se tiše vytratila z jejího Světelného těla, jakoby tam nikdy nebyla.

Byla jedno velké vítání. 

Tak takhle to vnímá Božství.

Ellori a Božství seděli vedle sebe u duhového ohýnku ještě několik Přítomných okamžiků. 

“Bože, to byla strašná fuška.” 

“Ach, já vím. Chtěla jsi těžkou úroveň. Ty předchozí tě už nebavily.” 

Ellori se ohlédla, a viděla za sebou tisíce takových sezení s Božstvím, kde si znovu a znovu uvědomovala svoji podstatu. 

“Tak už mi věříš, že na Gaiu nejdeš, protože bys musela?” 

“Už ano, Božství. Ale propustit celý ten příběh o utrpení, to teda bylo fakt na dlouho.” 

“Haha! Neboj, na Gaie to bude maximálně na dvacet, třicet let.” 

“Haha,” řekla Ellori a v hlase jí zazněl obvyklý sarkasmus. 

Již brzy se můžete těšit na pokračování.

Autor: Veronika Wildová
Web: www.veronikawildova.com

Sdíleno s laskavým svolením autora