Veronika Wildová, Kapitola 19 - Střípky (z Ellori, příběh Duše)

Předchozí kapitola zde: Kapitola 18 - V trávě (z Ellori, příběh Duše)

Ellori ten den svolala všechny bytosti souše i vody, aby se k ní na planetě Lio připojily ke Světelnému zpěvu a vytváření energie Splynutí. 

“Ty obruče nad námi nejsou nové planety, drazí moji,” řekla Ellori početnému zástupu bytostí.

“Když se podíváte pozorně, můžete vidět znaky Arkturu a Orionu. Jsou to galaktická plavidla. Pokud tato nenesou čtecí paprsky, ta, která přijdou po nich, je rozhodně nést budou. Je načase začít vytvořit energii Splynutí tak mocnou, že nás učiní neviditelné, ideálně přenese do jiné časové linie.” 

Na její ramena si posedaly víly, drobné světelné bytosti, a začaly jí tleskat.

“Já vím, že vám to připadá zábavné, ale myslím, že to zábavné nebude,” řekla jim Ellori. Víly se jako na povel začaly tvářit přehnaně vážně. 

Ellori zavrtěla hlavou. 

“Podívejte se, milovaní. Já vím, že je to pro vás zábava. Na planetě Lio je všechno lehké, jednoduché, radostné. Energii Splynutí umíte vytvářet během okamžiku. Ale tam nahoře, tam tuto lehkost neznají. Jejich technologie jsou nevyzpytatelné. Myslí si, že s někým nebo proti někomu bojují, a jsou ochotni boj vyhrát silou. Jediné, co můžeme dělat, je se energeticky ukrýt.” 

Bytosti, které Ellori naslouchaly, horlivě přikyvovaly. 

Ellori začala zpívat a vytvářet Splynutí. Slyšela, jak se Jasmína a všichni obyvatelé souše zapojují. Pod molem se začaly shromažďovat delfíni, velrybí žraloci, želvy a další obyvatelé moře. Ellori cítila, jak se vzduch i země naplňuje světelnými kódy. Jak minerály, stromy i vítr zpívají s nimi. Byla to nádherná píseň o lásce, která je nejvyšší pravdivostí všeho. 

Světelné kódy naplnily její srdce čistou důvěrou v Božství. Vnímala, že melodie, kterou zpívá, by se dala přeložit jako “já jsem láska a Božství, Božství je vším”. Energie jejich záměru byla po chvilce natolik silná, že připomínala energii Portálu na Gaie. 

Ellori cítila, že se všichni zpívající stávají svými světelnými těly. Jejich Světelná těla se začala vznášet nad ta fyzická. Společně stoupali do prostoru nad planetu, do prostoru čisté krásy a lásky. V tomto prostoru se potkaly bytosti souše i vody, jakoby byly jedním. 

V tu chvíli celou oblohu pročísl obrovský, všezahrnující horký paprsek, a celá planeta byla během mrknutí oka sežehnuta. 

Ellori v naprostém šoku zírala na zkázu, která se rozprostřela pod nimi. Z astrálního prostoru viděla do dálky na celou velikost i strašlivé důsledky působení paprsku. Jejich fyzická těla už neexistovala. Voda se vypařila. Tam, kde dříve byly pláže, lesy a útesy, už nebyl ani jeden strom, ani jedna rostlina. Všechno živé, organické, bylo zkrátka pryč. 

Ellori ochromeně sledovala, jak se obyvatelé planety Lio bez svých fyzických těl pomalu stávají svojí původní podstatou - jiskrou Duše bez fyzické identity. Astrální prostor obklopily stovky andělských pomocníků z Plejád. Ellori věděla, co to znamená. Všichni obyvatelé planety Lio zemřeli. Tedy aspoň jejich fyzická těla. Jejich Duše byly právě s velikou něhou a péčí obaleny do Světla a odváděny za oponu páté dimenze, kde se budou rozhodovat o dalším osudu. 

I Ellori v tu chvíli ucítila na ramenou láskyplné doteky andělských bytostí. 

“Je čas, Ellori. Už je čas.” 

Ellori se podívala pod sebe, a viděla, že na planetě Lio i v astrálním prostoru jsou všude malé střípky světelných kódů. Fragmenty jejího Světelného těla. Střípky esence, kterou v bláhové naději sdílela s bytostmi planety Lio, aby jim pomohla rozpomenout se na tu jejich. 

“Ono to nezafungovalo,” Ellori cítila, jako by jí někdo vyrval srdce z těla. “Nikdo z nich to nepřežil!” 

“Není to tvoje vina, Ellori,” zpívaly jí andělské bytosti. “Nebyl to čtecí paprsek.” 

“Ale tady všude jsou střípky mojí esence!” zvolala Ellori, ale to už jí laskavé bytosti obklopovaly světlem, a pomáhaly jí do jiné dimenze. Za oponu. Tam, kde už nebyl smutek, zklamání, ani zrada. Ellori věděla, že musí jít. 

Pracovna profesora Bu byla ozářena jemným světlem z krbu. 

Ellori tiše svírala hrnek mátového čaje. Než skončily vzpomínky na tento úsek jejích zkušeností, vypila dvě konvice. Kdyby měla fyzické tělo, určitě by se jí teď chtělo strašně na toaletu. 

Profesor Bu pozoroval Ellori, jak sleduje kvantové klubko vzpomínek, připravený dělat si poznámky do svého zápisníku. 

“Takže,” Ellori se zhluboka nadechla. Navigační kabátek ji příjemně hřál. 

“Takže?” zeptal se Bu. 

“Takže ten plesnivej, smrdutej, zablešenej Muaru se se mnou vyspal na pláži na planetě Lio, pročež ze mě vysál půl života, zlomil mi srdce, a ještě mě spolu s ostatními obyvateli Lia zabil čtecím paprskem?” 

“Zajímavé pořadí skutečností,” pronesl Bu a něco si poznamenal. 

“Ale to není fér! Měl mi to říct! Měl mi říct, že se mnou jde vytvářet Splynutí jen proto, aby mě mohl lépe zabít!” 

“To by asi nebyla úplně funkční válečná strategie, co myslíš?” 

“Bože, nenávidim ho!” zvolala Ellori. “Okamžitě chci na Gaiu a vymlátit z něj duši!” 

Profesor Bu se zasmál. 

“Dovol mi ti připomenout, že tentýž záměr jsi měla ve 120 předchozích inkarnacích, a nikdy nebyl obzvlášť úspěšný.” 

Ellori si bohužel vzpomínala. Kvantové klubko poslušně odvíjelo okénka s jedním životem za druhým, kde se pokoušela velitele Muaru v různých podobách dohnat, zabít, pomstít se mu, nebo mu aspoň stejně kvalitně zlomit srdce - aby neuspěla ani v jediné. Začínala tušit, že tohle plánování budoucí inkarnace bude trochu složitější. 

Pokračování: Kapitola 20. - Plány

Autor: Veronika Wildová
Web: veronikaheavenwithin.com

Sdíleno s laskavým svolením autora