Tvůrce nové Země

Tvůrce nové Země se neliší od ostatních bytostí. Snad jen tím, že ví, kým je: tvůrcem ráje na Zemi. Je s to sledovat, jak se vlákna světa odvíjí od něho samého, jak předivo světa odpovídá tkáním jeho těla, jeho dech je dechem Zdroje a v jeho nitru tluče srdce Vesmíru. Myšlenky Tvůrce vyměřují šíři nového světa, jeho dech mu dává hloubku, jeho srdce určuje jeho vznešenost. Tvůrce hýbá světem, neboť ví, že může.

Kým je se zračí v tomto světě, kam pohlédne, tam spatří svoji tvář. Jeho úkolem je stvořit sám sebe, vše ostatní z něho povstává. Tvůrce našel těžiště světa sám v sobě. Z místa lásky a moudrosti vytváří nejkrásnější verze tohoto světa. Dělá jen to, že rozhoduje, kým je. Volí si záměr a sleduje jej svými myšlenkami a kroky. Na co se zaměřuje, tím se stává. Kráčí za tím, co ho inspiruje, a obléká novou realitu. To je princip zhmotňování.

Tvůrce nové Země nečeká, že někdo přijde na pomoc. Nespoléhá na to, že svět spasí jiní nebo že bůh, průvodci, mistři, světelné bytosti a vesmírné národy něco změní. Zpočátku věřil, teď už ví. Je to on sám, na koho čekal. Končí hra na utrpení, bezmoc a obětování. Tvůrce není obětí – dětství, prostředí, okolností, systému. Vše vytvořil sám a z dobrého důvodu. Mistr své dílo nekritizuje. Rozpomíná se a vrací vládu do svých rukou. Přijímá moc, která vždy náležela jemu. Nese svůj život a celý svět s vděčností a lehkostí. Akt svobody a roztáhnutí křídel. Pouhé rozpomenutí.

Stal se a je tím, ke komu se obrací a ke komu vzhlíží. Sám sobě je přítelem, léčitelem, rádcem, partnerem i učitelem. Poznává v sobě Mistra, jímž se dříve toužil stát. Beze strachu hledí sám sobě do očí a spatřuje v nich Vesmír. U konce je pátrání v dalekých krajích, na obloze, v posvátných textech, v druhých lidech či věcech. Božskou jiskru objevil uvnitř. Odhalil sám sebe.

Čím blíže je sám sobě, tím více se vzdaluje davu. Samota jej neděsí, je pouze zdánlivá. V tichu uvnitř poznává blízkost, kterou si ještě nedávno nedokázal představit. Kromě toho – netrvá dlouho a v uvolněném prostoru nacházejí místo souputníci jeho srdce. Jiného druhu je radost, když sdílí sám sebe. Raději ruku v ruce kráčí s bližními, tančí s nimi a usedá v kruhu, aby si poslechl jejich příběhy. Novou Zemi tvoří každý sám a zároveň spolu. Co je krásnějšího, než dovolit si sdílet se s ostatními, spojit se a tvořit svět bok po boku v celé škále barev?

Tvůrce ví, že kráčí po stezce, kterou si sám zvolil. Důvěřuje jí tak, jak důvěřuje sám sobě. Netřeba mapy jejích zákrut, stoupání a klesání, aby věděl, kam míří. Je na procházce rájem a užívá si cestu, ovšem nenechá se šálit jejími formami. Cítí-li strach, tak pouze na okamžik, když pablesky hemžení života oslní jeho zrak a všechen ruch ohluší jeho sluch. A ani ve strachu neztrácí odvahu, díky níž udrží svůj směr. Strach cítí ten, kdo neví o sobě. Tvůrce nejraději zůstává u sebe a svět vnímá vnitřním zrakem. Zrakem, který spíš cítí než vidí, a studna, pocestný či květina při kraji cesty jej potěší, ale nezacloní ani nepřipoutá. Tvůrce nezapomíná, že žije ve snu, jakkoli krásném, a že pravdu ani smysl nenalezne nikde mimo sebe. Stojí rozkročen mezi světy, jednou nohou tu a druhou tam. Tohoto světa je a není součástí. Miluje krásu jeho pomíjivosti. 

Tvůrce nové Země kráčí lehkým krokem a kochá se krajinou. Kráčí cestou, na níž následuje sám sebe. Cestou, na níž se nemůže spoléhat na svých pět smyslů. Když se půda, na níž stojí, změní v tekutý písek a okolní svět pozbyde jasných obrysů, když není čeho pevného se chytit, nezbývá než najít kotvu uvnitř sebe a nechat se vést. Dovolit si svléknout své identity a nechat se strhnout proudem. Tvůrce odkládá, co není, a, obnažen, poznává, kým je. Cestou do neznáma se vrací domů. To je princip transformace i vzestupu. Tvůrce odpovídá na své volání – poznat a následovat svoji pravdu. Navzdory všemu, všem a navzdory sobě. Čemu věří, stává se jeho pravdou. On volí víru vlastnímu srdci. Neboť celá pravda byla vždy uložena uvnitř, vyčkávajíc, až bude vyslyšena. Tvůrce se noří do svého ticha a naslouchá.

Láska mu umožňuje cítit Jednotu. Tvůrce nové Země se zabydlel ve svém srdci, v prostoru bez představ. V prostoru bezčasého bytí, prostoru pravdy. V jeho středu se setkávají všechny rozměry jeho bytosti a činí jej celistvým. Pro své toulky nekonečnem ovšem nezapomíná na to, proč sem přišel – tvořit novou Zemi. Nadále se účastní hry zvané Život, již s vědomím její iluze. Žije s větší lehkostí a vděčností než kdy dřív. Tvůrce zahrnuje a přesahuje světlo i temnotu, svá těžší i lehčí těla. V tomto světě, ne v žádném jiném, vytváří mistrovské dílo existence. To, co si z místa Jednoty vysnívá pro sebe, je tím nejlepším pro všechny bytosti. Čím více zarovnává své bytí s bytím Zdroje, tím krásnější dílo vzniká.

Autor: Markéta Čeplová
Zdroj: marketa-ceplova.com

Sdíleno s laskavým svolením autora