Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 3.

Společenství safírového srdce: Past - Část 2.

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Sírius - vznešený mistr a zástupce astrologů, mágů a numerologů: v první bitvě jsme vedli tuto pětici v boji, který započal několik let předtím, a my měli představu, o tom, co se děje a kam členy nasměrovat. Nyní je situace zcela jiná. Všechno je na začátku, nynější bitva se zrodila s korunovací nového mistra a my, stejně jako tato pětice, musíme čekat, co přinese nový vývoj. Máme tady co do činění s různými osobnostmi, jejichž chování se řídí zcela odlišnými tužbami. A to pěkně ztěžuje situaci. Přesto si právě v takových chvílích uvědomuji, jak moc si cením svobodné vůle. Jedině ta ukáže, co nosí daná osobnost v srdci. Doopravdy, ne co si o něm myslí okolí.

„Klára se přidala k Radkovi?“ Artur se ohromeně zadíval na Kamila a Martina. Všichni seděli v kuchyni rodiny Studených, kteří věděli o Společenství safírové srdce. A tak i v případě, že by se někdo z nich vrátil dříve domů, mohli bez problémů pokračovat v diskusi. Kamil poprosil babičku, aby jim upekla jahodový koláč s tvarohem, který nyní s chutí baštili. Naopak s nechutí poslouchali vyprávění Kamila a Martina o událostech na hřbitově.

„Tobě se pořád ještě líbí?“ Artur stočil pohled k Julii. Dnes mu to seklo, vypadal jako by měl právě nahrávat videoklip k nějaké písničce a ne sedět u kamaráda v kuchyni a cpát se koláčem. Vzal ji za ruku a zdůraznil. „To já jsem se líbil jí.“ Julie spokojeně pokrčila nos: „Já zapomněla, že chodím s panem Populárním.“ Artur se smál, Kamil a Martin nevěřícně zavrtěli hlavou, a tak se Artur raději vrátil k tématu. „Považoval jsem ji za kámošku. Jo, docela mně lichotil její zájem. Jakmile mě zradila, už jsem s ní nepromluvil ani slovo. I když žadonila. Jenom mě prostě překvapuje, že zašla tak daleko.“

„Kdybys ji viděl,“ vybuchl Martin, „byl bys ještě vyjevenější. Jak ta teď vypadá?“

„Co tím myslíš? Bývala hezká.“

„Pořád ještě asi je,“ Kamil zaváhal. Ostatní se na něho překvapeně zadívali. Silvie udiveně zamumlala: „Asi? Tak je nebo není?“ Kamil se poškrábal ve vlasech. „No, tvář i postavu má hezkou…“

„Ale ty šílené vlasy,“ přerušil ho Martin. „Naposledy jsme ji viděli, když přišla za Milošem. Měla takový klučičí účes, ale ten ji slušel. Vypadala v něm tak nějak sympaticky. Teď má na hlavě nagelované bodliny sčesané dozadu.“

„Říká se, že takhle vyniknou rty a rysy tváře. To si může dovolit málo holek.“ Kamil a Martin se vykuleně zadívali na Silvii, která je honem ujistila, že si své zrzavé vlny nehodlá ostříhat, o tomhle četla v dívčím časopise. Kamil drknul do Martina. „Bohudík, že takový účes nemůže nosit moc holek. Tak nějak mám radši holky s normálními vlasy.“

Zasmáli se, Julie však navrčeně utrousila: „Musíme se pořád bavit o vzhledu tý nány anebo můžeme přejít k něčemu zajímavějšímu?“ Všichni souhlasili, sáhli po dalším kousku koláče, až na Artura, který nahlas přemýšlel: „Danika mi ukázala, jak je Klára zdatná v magii. Pokud jí má Radek na své straně, bude silnější.“

„K čemu ale potřebuje magii?“ zeptala se Silvie, u které právě stáli všichni tři Kamilovi psi, protože zjistili, že ona se jen tak nemůže cpát, aniž by jim něco dala. „Radek jako mistr ovládá Prázdné. Ti ho poslechnout na slovo i bez magie.“

„Magii potřebuje ke svému šílenému plánu.“

Všichni na okamžik zkameněli. V místnosti se jako by nic zjevil rytíř v bílém plášti. Stál tam hrdě, s bradou trošku nahoru. Vysoký, štíhlý, s dlouhými vlasy bez ofiny spoutanými platinovou čelenkou se safírem uprostřed, jeho oči téže barvy jako drahý kámen je pozorovaly trošičku přísně, ale hlavně pobaveně a vděčně. Martin se špetkou zklamání utrousil: „Rytíř Sírius, vítejte.“

Ten se přivítal se psy, kteří očividně všechny rytíře milovali, poté se usmál na Martina. „Morena tě navštíví, jen se neboj.“ Martin se nadechoval, ale rytíř věcně dodal: „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Někteří rytíři jako je Arella, Morena, Ringeril, Tiana a Zacharel mnohem raději chodí za pozemskými členy Společenství. Já, Veles a Perun, jen když musíme.“

„Tak to musí být vážné.“

„Ano je, Kamile.“ Rytíř Sírius se usadil na židli poblíž okna a zamyšleně se na ně zadíval. Kamil stočil zrak ke koláči, hned na to k rytíři. Zaváhal. Sírius se od srdce zasmál. „Díky za tvou pohostinnost, ale ne, nevezmu si koláč.“ Pak opět zvážněl, ale očividně se už cítil o trochu méně stísněně. Zatímco hladil německého ovčáka Luckyho, rozpovídal se. „Dějiny staré Atlantidy se rozdělují na tak zvané říše. Podle stupně vývoje. Ve třetí Atlantské říši se vývoj začal dostávat,“ Sírius na ně ukázal, „jak vy říkáte na Zemi, na šiknou plochu. V té době se otevřel vstup do nízkých dimenzí…“

„O tom nám povídal táta,“ vyhrkl Kamil a ve zkratce jim zopakoval, co si pamatoval. „Otvor byl potom zacelen, ale i tak to byl podle Atlanských Hélijců neúspěch.“

„To byl,“ souhlasil rytíř. „Pronikly sem nízké entity, které výrazně posílily vývoj Prázdných.“

„Zmetkové ke zmetkům,“ ulevil si Martin a všichni zamumlali souhlas.

„V té době se objevil velmi silný mistr Prázdných Torenag první.“

„To je teď jmé…“

„Nepřerušuj mě, Julie,“ požádal jemně Sírius, načež vážně pokračoval. „Lišil se od jiných Prázdných. V jeho osobnosti se začala ztrácet lidskost. My o něm mluvíme jako o prvním Prázdném, v jehož nitru převážila podstata cizí rasy. Pohřbil v sobě jakýkoliv cit k tomuto světu a chtěl ho zničit. Tento pradávný mistr Prázdných si umanul, že otráví Pramen.“

„Pra… sorry.“

Sírius se podíval na Martina, který se teatrálním gestem omluvil. Ostatní se snažili nesmát, patrně i rytíř, který lehce provokativním tonem požádal: „Mládeži, všechno se dozvíte, tak mě nechte mluvit.“ Raději si vzali další kus koláče a Sírius se s úlevou usmál. Vzápětí však opět s vážnou tváří vyprávěl. „Každé místo má… vy byste řekli srdce… my to nazýváme Pramen. Jde o posvátný proud síly, který je spojen se sítí a okolním světem. Toto propojení zaručuje, že se vývoj světa nedostane do takové úrovně, aby svět zanikl. Jak víte, svobodná vůle tohoto světa zapříčiňuje, že se lidé mohou přidat na stranu dobra i zla. Lidé, a nikdo jiný, rozhodují o svém osudu, tím spoluvytvářejí i vývoj společnosti a karmických zákonů.“

„Bože, už je to tady zase,“ pošeptal Kamil Martinovi. „Sotva strávím informace z minula, už jsou tu další. Nedivte se, až mi rupne v té mé hezké bedničce.“

Všichni se podívali na kamarádovu kulatější tvář s pršákem a účesem halabala. Zahihňali se, Silvie potichoučku souhlasila s Martinem. „Neboj, nebudeš sám.“

Sírius se rozesmál, což rozveselilo i psy, zejména retrívra Teddyho, který mu přinesl tenisový míček a zaštěkal na něho. Náhle se rytířovy oči zaleskly slzami. Všichni vykulili oči a krátce se navzájem na sebe podívali. Sírius se předloktím opřel o stehno, pozoroval je se směsicí obdivu, v jeho hlase zněla radost, zároveň však i smutek. „Mládeži, mám tenhle svět moc rád. Kdyby sem někteří lidé nepozvali nízké entity bažící jen po krutosti, lidem i zvířatům by se tu žilo mnohem líp.“

„My ty sajraty porazíme,“ ujistil ho Martin a Kamil se přidal. „Jak to říkal Veles, začíná se obnovovat původní řád.“

„Můžu se zeptat,“ nesměle se přihlásila Julie, čímž všechny pobavila. I samotného Síria. Ten se opět napřímil a gestem ruky ji dal souhlas. Julie si prohrábla kaštanové kadeře, nesmělost ustoupila sebevědomí a dychtivosti. „Jako Jasnocitná cítím intenzivně pocity a emoce.“ Sírius chápavě přikývl. „Tvoje pocity jsou tak tíživé, když mluvíš o Torenagovi I., takže on zničil Pramen a tím i Atlantidu?“

„Takhle jednoduše se to nedá říct, ale má na tom velkou zásluhu.“ Sírius se odmlčel a potichu vzdechl. Poté vstal a pravou rukou učinil několik gest. Připomínal iluzionistu, který kouzlí z klobouku. Po pár sekundách se začaly v prostoru před ním objevovat neonově zbarvené linie. Všech pět zapomnělo žvýkat koláč. Psi způsobně seděli vedle Síria a se zdviženými hlavami zírali na vznikající obrazec stejně jako Kamil, Martin, Artur, Silvie a Julie. Za chvíli se před nimi zjevil barevný holografický obrazec honosné říše. Vznešené paláce různých velikostí a tvarů, majestátní věže tyčící se až k oblakům, moře, ostrůvky země spojené nádhernými mosty, skály porostlé stromy stojící v polokruhu jako strážci centrální plochy. Skleněné středové náměstí s křišťálovými sídly odráželo modř oceánu a zlatou barvu slábnoucího slunečního svitu.

„Páni,“ vzdechl Martin s plnou pusou. Všichni začali konečně opět pojídat sousto v pusu. Sírius vypadal spokojeně. „Ano, Atlantida patřila mezi skvosty.“ Dlouhými, hubenými prsty pohladil hologram. Ihned poté nastala změna. Obrazec se „pohnul“ směrem k jednomu místo a přiblížil jej. Přesně jak to dělá objektiv fotoaparátu. V hologramu se objevila bílá skála, na níž stála věž ze světlého ametystu. V kameni se objevila „modrá skvrna“, od ní se táhly různé linie. „Vypadá to jako jezero na mapě, od kterého vedou linie-cesty.“

„Ano, Kamile, to je vhodné přirovnání.“ Sírius stočil pohled z Kamila opět na hologram, náhle se zdál být unavený a smutný. „Teď se dívejte.“

Chvíli nevěděli na co, ale náhle Silvie vykřikla: „V tom světle modrém místě se objevila podivná tečka.“ Julie natáhla hlavu a přimhouřila oči. „A jo, taková hnusná, má barvu… ani nebudu říkat čeho.“

„Tmavého průjmu,“ zahihňal se Artur, ostatní taky, ale brzy je smích přešel. Tmavý bod rostl a začal zakrývat modrou plochu. Odporně špinavá barva se začala táhnout po liniích ven. Sírius vrátil hologram do původní podoby. Honosnost a zářivé barvy Atlantidy se vytrácely. Vše dostávala do svých spárů nechutná špína. Atlantská krása se ztrácela v nicotě.

„Tím, že se Torenag a jeho skupina Prázdných dostali k Pramenu a otrávili jej, zapříčinili pád morálního a přirozeného řádu. Po čase nastal neodvratitelný pád Atlantidy.“ Sírius nechal zmizet hologram. Opět se posadil a na všechny se zadíval. Jako první se odvážil promluvit Martin. „Prázdní chtějí otrávit Pramen tady? V Praze?“

Sírius zakýval hlavou. „Radek byl korunován na Torenaga druhého. Tím vyslal jasný signál, že chce tady učinit to, co pradávný mistr v Atlantidě. Vše nasvědčuje tomu, že má Torenagovu podporu.“

„Ten staroch z Atlantidy ještě žije?“ žasla Julie.

„Nemá tělo z masa a kostí.“

„Tak jak…“

„Právě k tomu potřebuje Kláru,“ přerušil Artur Julii. Praštil se zlehka do čela a pokračoval. „Ona mu pomůže svými magickými schopnostmi. Jednou mi vyprávěla, že umí přivolávat duchy a pracovat s nimi. Stačí znát jméno ducha.“

Julie obrátila oči v sloup. „To je ale nána.“ Silvie s ní souhlasila, poté vzdechla a potichoučku utrousila. „Torenag jistě nebyl proti.“

„To ne,“ chytil se Sírius její poznámky. „Po nějakou dobu měl dokonce částečně zablokovanou cestu, aby se přiblížil k vašemu světu.“

„Částečně?“ divil se Kamil. „Co to znamená?“

Sírius vypadal, jako když má softwarový génius vysvětlit své devadesátileté babičce, jak funguje operační systém počítače. Těkal očima z jednoho na druhého, až se konečně přiměl začít. „Protože neznáte magické zákony, není snadné vám to vysvětlit, proto to řeknu zjednodušeně. Torenag nemohl překročit magickou dimenzi Země. To by jeho duch… obrazně řečeno… dostal podobnou ránu, jako kdybyste si sáhli na tisíc voltové elektrické vedení. Jedinou možností, jak si mohl udržet spojení se Zemí, bylo vstoupit do něčího snu během spánku. Býval člověkem, proto mu nemohlo být zakázáno napojení na jinou lidskou mysl.“

Artur huhlal, že jsou magické zákony jako segedínský guláš. Silvie ho však ignorovala a zeptala se: „Tak jak je možné, že se podle vás objevil na Zemi a podporuje Radka?“

„Tento zákaz padne, když mu někdo ze Země otevře vstup a pozve ho sem.“

„Klára,“ zaznělo od všech pěti najednou. „Nána hnusná,“ sykla Julie a všichni poté na okamžik ztichli, aby strávili, co se dozvěděli.

„A na nás je tedy ochránit pražský Pramen?“ konečně se zeptal Kamil.

„Martine, odhadl jsi to samozřejmě správně, ale ve skutečnosti je to o trochu složitější.“

„Proč mě to nepřekvapuje?“ Sírius obdařil zejména Martina a Kamila obdivným pohledem. „Mohli byste tady fňukat a naříkat, vy se ale jen tak zlomit nedáte. Arella a Morena měly pravdu.“

„Jak je to tedy?“ Julie se mračila, ihned jim vysvětlila proč. „Cítím ze Síria příliš velkou vážnost i obavy. To mě děsí.“

Sírius se zaklonil. Bílé vlasy sčesané dozadu zvýrazňovaly jeho zajímavou tvář. Působil jako by si byl vědom, že je pohledný, vážený a mocný, a přece z něho nevyzařovala ani špetka arogance. „Vůdci podobných společenstev jako je to naše, se sešli a rokovali o tom, jak zabránit takovému nebezpečí. Prázdní sílili, a to nevěstilo nic dobrého pro lidstvo. Našli způsob, jak co nejvíce oslabit možnost, aby byl Pramen na jakémkoliv místě napadený. Ačkoliv je to možné, nyní situaci ztěžují strážci Pramene.“

„Ti z koule,“ vyjekli Kamil a Martin. Bylo zřejmé, že se každý chce na něco zeptat, Silvie ale byla nejrychlejší. „Jsou to lidé?“

„Ne.“

„Kde jsou teď? U Pramene? No, jo, a kde se vlastně nachází v Praze ten Pramen?“ Všichni zamumlali souhlas s Arturem.

„Nemohu vám prozradit, kde je Pramen, dokud nenajdeme strážce.“ Nikdo nechápal, co tím myslí, a tak Sírius vysvětlil. „Strážci stěhují každých sto let Pramen tam, kde je v největším bezpečí. Oni sami se ukrývají tak, aby je nikdo nenašel.“

Sirius se postavil a pevným hlasem dodal: „Je jich pět. Musíme je najít a spojit s nim síly. Radek má na své straně Torenaga a zdatnou Kláru. Nesmíte dopustit, aby zničili strážce. Jinak…“

Nastalé ticho ve všech vytvářelo strach. „Jinak co?“ pošeptala Julie.

„...poslední šancí, aby byl Pramen ochráněn je...“ Sírius jim ztišeným hlasem oznámil, že jim to ještě nemůže říct. Uhladil si bílý plášť a zdálo se, že chce zmizet, ale Julie ho chytila za plášť a vyjekla: „Musíme to vědět! Pověz nám to, prosím.“ Sírius zaváhal. Julie najednou vypadala jako šílená. Zatímco ji ostatní mlčky, tak trochu vyděšeně pozorovali, ona se „proměnila“ v zoufalce žebrající o odpověď. Se slzami v očích se zeptala: „Co je poslední šancí, aby byl Pramen zachráněn? Musím to vědět. Musím. Musím. Cítím, že je to pro mě důležité.“

Ticho.

„Prosím, třeba i pokleknu…“

Tato slova z nějakého důvodu Síria popudila. Vytrhl se Julii a než zmizel, zadíval se každému zpříma do očí a chladným hlasem vyřkl: „Oběť.“

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Morena – vládkyně z Nebeských výšin: v tarotové sadě existuje karta Věž. Ilustrátoři ji většinou vykreslují jako bortící se věž, a to lidem nahání strach. Když si ale uvědomíte její pravý význam, není se čeho až tak bát. Pokud má stará věž chabé základy, musí se postavit nová, lepší. Jestliže má silné nosné pilíře, obnoví se jen ta část, které neodolala náporu. Tak je to i v životě. To, co má pevné základy vydrží. V opačném případě si musí člověk vytvořit něco nového a lepšího. Tato pětice má silný základ, přesto může přijít chvíle, kdy se určitá část zboří.

„Sírius zněl jako ledovec, když odpověděl na Juliinu otázku.“ Morena povytáhla obočí. Mlčela, a tak Martin nervózně pokračoval dál. „Já bych tu odpověď řekl s lítostí. Když jsme o tom potom diskutovali, Julie se divila, že se nás ani nesnažil utěšit. Ne, ani náhodou. Zmizel a nechal nás tam.“

Martin se pootočil k Moreně. Jak se stalo jejich zvykem, seděli na zemi opření o zeď a povídali si. Morena se mu dnes zjevila v moderním (světlé džínsy a modrý svetřík). Na dlouhých, téměř bílých vlasech si však nechala čelenku se safírem. Pochopil, že nemůže být pohodlné sedět na podlaze v bílém plášti a honosných šatech, ale nechápal, proč si nechala čelenku. To ještě předtím neudělala.

„Martine, Sírius není rytíř, který chce členy vodit za ručičku, povídat si s nimi, co cítí, anebo je třeba falešně utěšovat. Určitě se mu nezamlouvalo, že se prořekl. A ještě víc mu vadilo, jak Julie žadonila, aby odpověděl. Sírius se nikdy nechce vykroutit z toho, co se stalo, a tak udělal to nejlogičtější. Dostali jste odpověď, i když z toho neměl radost.“

„To tedy neměl. Zněl chladněji než ty, a to jsi vládkyně Zimy.“

Morena se rozesmála, Martinovi se v mysli vybavily sněhové vločky poletující zimní krajinou, kde člověka studí nos, a přece cítí v srdci radost. Každá vločka je jako andělské peříčko, které člověka může pošimrat na tváři a proměnit se v kapku štěstí. Vycítila jeho obdiv a pohladila ho po tváři a v něm roztála odvaha, kterou před ní hrál. „Mám strach. Jaká oběť se od nás očekává?“

„Ta nejvyšší.“

„A kdo…“ ani to nemohl doříct.

Moreně se nechtělo odpovědět. Váhala, ale nakonec odvětila: „Buď půjde o dobrovolníka, anebo ho budete muset vybrat vy.“ Děs se mu usadil nejen na tváři, ale i po celém těle. Srdci ovládla bolest, ne fyzická, ale o to hůře se s ní bojovalo. „Martine, proč se tady bavíme o tom, co ani nemusí nastat.“

„Věříš tomu?“

„Oproti minulé bitvě jste silnější, naděje tu je. Přestaň nyní uvažovat o tom, co by se mohlo stát. Musíte se zaměřit na strážce. Ti jsou klíčem k dalšímu vývoji událostí.“

Martin se jí zadíval do očí. Měly barvu zimního nebe, invokovaly však sílu ledovců a arktických mrazů. Miloval zimní období, miloval její oči i smích. Ne tak, jako když se kluk zakouká do holky a začnou spolu chodit. Jejich vztah byl odlišný. Silnější než jakákoliv pozemská zamilovanost. Věděl, že ji nikdy ani nepolíbí, a přesto cítil, že jeho srdce je s ní šťastné a chtěl, aby to tak zůstalo navždycky. Martin raději sklopil oči a rozvedl téma, o kterém začala. „Sírius nám říkal, že to nejsou lidi. Pak jsme ale odběhli k jinému tématu a už jsem se nestihl zeptat, co tím myslel.“

„Nemají, ale mohou mít fyzické tělo. I tak nepůjde o tělo z masa a kostí. Zmaterializují si hmotný tvar, který bude pokrývat dlouhý plášť a maska.“

Martin zkameněl. Morena se na něho tázavě podívala. Odpověď z něho lezla jako z chlupaté deky. „Vím…bude to znít uhozeně, ale…“

„Máš z něčeho strach, cítím to.“

Martin se zavrtěl a s velkou neochotou zamumlal: „Masky jsou pro mě strašidelný a věstí zlo, takže doufám, že jsou… víš, co?“

„Ne, nevím.“

„Zní to pitomě, ale… doufám, že jsou to dobří chlápkové a poznají, že jim chceme pomoct.“

Zasmála se, ale ne vysměvačně, spíše pobaveně. „To mě nenapadlo. Strážci nejsou ani dobří ani zlí. Jsou prostě neutrální. Musíte být připraveni na to, až je najdete, upoutá to jejich pozornost. A jakmile strážce zpozorní, musíte počítat s jakoukoliv reakcí.“

Martin se zvedl a poškrábal se za uchem. Vypadal komicky, když zamručel: „To nezní tak optimisticky, jak jsem doufal.“

„Přesto je musíte najít jako první.“

„Proč?“

„To uvidíte.“ Martinovi se v očích objevily otazníky, Morena se snažila vypadat jako neviňátko: „Až je všechny najdete.“

„Podle toho, jak se tváříš, fakt se na to těším.“ Martin chňapnul po mobilu. „Můžu napsat Kamilovi smsku?“ Přikývla, usmála se a zmizela. Martin odhodil mobil na postel. Zklamaně huhlal, že to neznamenalo, aby odešla. Poté nazlobeně pokračoval v mručení, že máma má asi pravdu, když ho napomíná, že je hrozně nevychované psát a číst si vzkazy ve chvíli, kdy je s přáteli. On se teď věnoval mobilu v přítomnosti bohyně. Patří mu to! Vzdechl, zamířil k posteli, aby si vzal ten zatracený mobil, když v tom ho upoutal malý papírek ležící na zemi tam, kde předtím seděla Morena.

Zamračil se, popošel k němu a zvedl jej. Byla na něm napsaná jediná věta, která mu vyrazila dech. „Bože,“ zašeptal do přítmí pokoje a poté si přečetl krátký příkaz na druhé straně papírku. Zadíval se z okna do osvětlené ulice, náhle mu však začalo docházet, že přes všechnu tu hrůzu cítí i určitý oddech.

Styděl se.

Poté se objevila další emoce. Byl rád, že je v pokoji absolutně sám. Lehl si na polštář a nechal po tváří stékat slzy.

Společenství safírového srdce: Past - Část 4.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora