Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 27.

Společenství safírového srdce: Past, 26. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 27. část

Z myšlenek Silvie

Máma často říká, že nemám litovat ničeho, pro co jsem se rozhodla. Pokud to někomu neublíží, je třeba se být vděčný za vše, co prožijeme. Kolikrát už mě napadlo, že teorie je to hezká, s praxí je už někdy horší. Fakticky jsem ráda, že jsem členkou Společenství safírového srdce. Když se nám daří, je to bezva pocit být součástí tak prima skupiny. Ve chvílích strachu ale na to určitě zapomenu a jako pravý strašpytel se budu pěkně litovat a děsit, co bude dál. Na to mi máma ale vždycky poví: „A co když ne?“ Tak jsem si to vyzkoušela.

Ocitla se před dvěma vysokými, do dálky se linoucími zdi. Stály od sebe asi tak pět metrů. Jedna byla zlatá, druhá stříbrná. Silvii ihned napadlo, že jimi musí projít. A pěkně ji děsilo, že nevidí konec. To má jako nekonečně dlouho pochodovat mezi dvěma kolosy? Proč? Je snad mrtvá a tohle je cesta… TAM.

„Ne, nejsi mrtvá, jsi znovuzrozená a posílená k osudovému boji,“ zaznělo za ní.

Věděla, komu ten hlas patří. Chtěla se otočit, ale na ramenou ucítila dvě silné ruce s drápy. „Zase si budeme hrát na tu stupidní pohádku Kráska a zvíře?“

Zasmál se. Neodpověděl jí, ale držel ji tak, aby se nemohla otočit.

„Hele, nejsem žádná hlupačka ze středověku. Mně nepoleká tvůj vzhled. Naopak fakticky bych tě chtěla vidět. Abys věděl, ráda se dívám na seriály, jako je Grimm a tam jsou bytosti…“

„Vím, že bych tě neděsil. Teď se ale nemůžeš rozptylovat tím, jak vypadám. Musíš jít vpřed. Neotáčej se.“

„No, jo, už jdu,“ huhlala Silvie a chtěla přece jenom hlavu otočit. V polovině se ale zastavila. „Co jsi myslel tím… víš o znovuzrození k osudovému boji.“

Jemně ji pošťouchl, aby kráčela vpřed. „Strážce jsme stvořili tak, aby každý celou svou bytostí byl zaměřený na jedno: na ochranu Pramene. Vložili jsme do nich i instinkt, aby zabili každého, z něhož neucítí stoprocentní oddanost k Pramenu. My, stvořitelé strážců, jsme se ale dohodli, že do Kamila a Martina vložíme energii, která ten proces může zvrátit. Protože jste našli strážce jako první, máte šanci s nimi vytvořit spojení, které vám velmi pomůže proti Torenagovi a Prázdným.“ S povzdechem dodal: „Předcházela tomu však samozřejmě zkouška.“

„O jakou zkoušku vlastně šlo?“

„O ní vám povídal Kamil a Martin. Dostat se k branám smrti, přijmout ji. Nelitovat, že jste na straně Dobra.“ Silvie se nadechovala, ale Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, smutně dodal: „Jeden z vás ní neprošel.“

Zastavila se. Sklonila hlavu a snažila se uhodnout, kdo to byl. V mysli jí vyvstala dvě jména. Stále více se přikláněla k jednomu. A tak to zkusila: „Co bude s Arturem?“

„Rytíři ho probudí k životu. Vaše těla nezemřela, to vaše nitro umřelo, abyste se mohli zrodit posílení a připraveni k boji. Artur se ho také zúčastní, nebude však mít v sobě sílu strážce.“

Vrtalo jí hlavou, co to může Arturovi přinést. Nezeptala se však, protože se bála odpovědi. Proto mu položila jinou otázku. „A co já?“

Věděla, že se usmál, ačkoliv ho neviděla. Jeho hlas zněl zase příjemně, vrnivě, šeptavě jako pohlazení a veseleji. „Pátý strážce je jiný. Nepatří k žádnému elementu, jak víš. U tebe to probíhá jinak. Víme, že jsi v první bitvě prošla smrtí i zrozením, abys přinesla na Zem sílu Modrého Amarathu. Tato zkouška nám stačí.“

Silvie si vzpomněla, jak se přitom cítila. Strach o život a děs s bolesti ji svazoval do té chvíle, než pochopila, že v tom nekonečném prostoru umírá, aby se opět narodila. Pokud prožili to stejné Kamil, Martin a Lia, budou mít zase o jednu společnou zkušenost více. Přála si to.

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, opět promluvil: „Na tebe čeká jiný úkol.“

„Jaký?“

Ticho. Silvie se otočila. „No, jo, tak zase nashle,“ potichu vrčela. To jí přešlo v momentě, kdy se ozval hluk, jako když se o sebe třou dva kamenné kvádry. Zacpala si uši. S hrůzou se zadívala na obě zdi. Ještě před chvílí byly od sebe vzdáleny několik metrů, teď nanejvýš dva. Otočila se a zjistila, že začátek je v nedohlednu. Stejně jako konec. Ušla pár kroků vpřed a další zachvění a zvuk.

Posun.

Nyní už mohla na obě zdi dosáhnout, když rozpažila ruce. Rozeběhla se kupředu. Běžela a běžela. Při dalším zachvění však spadla na zem. Zdi se hlučně posunuly k sobě. Ocitla se v soutěsce dvou kolosů, které dělil metr volného prostoru. Začala ji opouštět víra, že jde jen o nějaký test, který dobře dopadne. Náhle chápala Artura, který neuspěl. Ačkoliv nevěděla, čím si musel projít, začala se mu omlouvat, že k němu byla nespravedlivá a v duchu o něm pochybovala.

„Hej, říkali jste, že já nemusím žádnou zkouškou procházet!“ Odpovědí jí bylo další posunutí zdi k sobě. Již se obou dotýkala rameny. Zhluboka dýchala, snažila se zklidnit třes rukou a nutkání na zvracení. Sedla si na zem a s hlavou složenou na kolenou se rozbrečela.

Bylo jí fuk, že jí opustila víra i odvaha. Na jednu stranu jí srdce přesvědčovalo, že rytíři by ji nenechali zemřít, na straně druhé dorážela logika: tak se podívej, v jaké jsi situaci. Snažila se myslet na něco, co by alespoň maličko zahnalo strach, jak ji ty dva kamenné kolosy rozdrtí. Myslela na mámu a Zrzi, jak moc je má ráda. Přemýšlela, jaké štěstí měla, že potkala Kamila, Martina Liu. A rytíře. Bůhví proč, najednou jí mysl zaplavila jediná lítostivá myšlenka…

…. I ji samotnou rozesmála. Setřela si slzy a musela myslet na jedno a totéž. Takhle se asi chová blázen. Strachy se jí chtělo čůrat i zvracet, přesto mrzutě vrčela. „Fakt mě mrzí, že umřu a nevím, jak vypadá Jeden z těch, kteří stvořili srážce Pramene. To je tak nespravedlivý.“

Ozvalo se zadunění a poté tření, zem se chvěla. Silvie si musela zakrýt uši a zavřít oči.

Čekala bolest.

Přišla.

Jiného druhu.

Sundala si dlaně z uší a otevřela oči. K jejímu údivu se zdi vrátily do původní pozice jako na začátku. Neviditelné řetězy se jí utahovaly okolo těla. Hlavou jí prolétlo: „Utíkej, jinak se té bolesti nezbavíš.“ Hnala kupředu. Bolelo to, ale pořád to bylo lepší, než být rozdrcená mezi dvěma kolosálními zdmi. Připadala si groteskně. Pádila s tělem dopředu, jako by jí někdo táhnul za sebou, nikdo tam však nebyl.

Byl.

V dáli se objevila černá tečka, která „rostla“, jak se k ní Silvie blížila. Konečně bylo možné rozeznat, že jde o strážce. Stál tam jako rytíř, který hlídá poklad. Anebo taky jako vězeňský dozorce čekající na svého vězně. Ať tak či onak, šel z něho strach. Silvie však svou zásobu děsu vyčerpala před chvílí. „Co to má znamenat?“

„Příliš dlouho jsi váhala.“

Silvie mávla rukou a ukázala na zeď. „A tohle?“

Neosobní šepot se odrážel od obou zdí. Nahánělo to až hrůzu. „Někdo se je snažil prolomit silným kouzlem. Ony však odolaly.“

Hlavou jí prolétlo, že za to může Klára nebo Torenag. Vzápětí ji však napadlo: „Jaký k tomu měl ten dotyčný důvod?“

„Zde se ukrývá informace, kde se nachází Pramen.“ Silvie povytáhla obočí a čekala. Strážce také. Působil jako hodný ďábel. Bože, existuje vůbec něco takového? Měla se ho bát, ale opak byl pravdou. Důvěřovala mu a začal se jí líbit i jeho chladný hlas a hrdý vzhled v tmavém plášti a stříbrnou maskou. „Povíš mi, kde je?“

Namísto odpovědi k ní přistoupil o pár korků blíže. Ruka v černé rukavici svírala stříbrno-zlatý meč se Sluncem a Měsícem. Zvedl jej čepelí nahoru. „Já strážce Okereon přijímám naše spojenectví. Hleď, kde je ukrytý Pramen.“

Strážce ukázal na zlatou zeď, kde svítila čísla:

1357

Poté ruku přesunul do prostoru před sebe, kde zářilo číslo:

9

A nakonec meč v pravé ruce nasměroval na stříbrnou zeď, kde se objevila číslice:

7531

Z myšlenek Silvie

Aby se zjevil Pramen ve fyzické podobě, je potřeba: najít pět strážců a jejich jména, pět posvátných mečů, v nichž je umocněna jejich síla. Musí u toho být zástupci pěti ras na Zemi. To splňujeme: já jsem Modrobuněčná, Kamil a Martin zastupují Světlokrevné, Artur Prapůvodní, Julie Jasnocitné a Lia je Prvovznešená. Poslední podmínkou je zjistit místo, kde se Pramen nachází. Na té právě pracujeme u Kamila doma. „My“ znamená: já, Kamil, Martin a Lia. Když se Artur probudil, bez jediného slova utekl.

„Myslíte, že to místo někdy najdeme?“ zeptala se ustaraně Lia. Nikdo z nich nevěděl, co na to říct.

A přesto dostala odpověď. „Toho se nebojte,“ ujistil je moudrý hlas, „až splníte poslední podmínku, každý z vás bude vtažený na místo, kde se spojíte se strážci Pramene.“

„Kým a jak?“

Mistr se záhadně podíval na Kamila, pak na všechny: „Kým? Vírem osudu. Otevřeli jste se magickým dimenzím a Torenag ví, jak zařídit, abyste byli všichni tam, kde je potřeba. A jak? To uvidíte.“ Sírius se zasmál. Ostatní mu oplatili úsměv, načež Silvie zamumlala: „Nevypadáš, že by ses bál?“ Sírius povytáhl obočí, a tak Silvie doplnila. „Jde o vážnou věc, co když prohrajeme? Torenag je pěkně silný hajzlík.“ Sírius se usadil do křesla. Přemýšlel, byl přitom vážný, nikoliv však zachmuřený. „Vedli jsme vaši skupinu tak, abyste se ocitli v tomto bodě. Torenag chtěl hnusně využít magii, aby vás zničil. Vy magii neznáte, a tak jsme vás mohli chránit dle magických zákonů. Z naší strany se nedá už nic jiného dělat. Teď je to na vás. My ve vás věříme.“

Lia se oklepala. „To je někdy horší, než…“

„Není,“ přerušil ji Sírius, poměrně ostře. „Víra v toho druhého je moc důležitá. Víš proč?“ Když zavrtěla hlavou, už mnohem jemněji dodal. „Jedině tak můžeme být společně silnější.“

„A co Artur, je mi ho líto?“

Sírius se obrátil k Silvii. „Teprve se ukáže, jaké následky bude mít, že neprošel zkouškou. Třeba z toho vyvázne. Nedejte se omezovat strachem, musíte se teď soustředit a věřit.“

Martin se záhadně usmál. I Sírius pozvedl oči, a tak všem vysvětli. „Jdi dál. Nelituj se. Bojuj za to dobré. A hlavně věř.“ Podíval se na Kamila, který pochopil. Ostatním vysvětlil. „K tomu nápisu mě přivedl jaguár, když mi bylo nejhůře.“

Sírius souhlasil. „Toho se držte.“

„Jak ale zjistíme, kde je Pramen?“ zeptala se zdrceně Silvie. Přešla ke Kamilovým psům, kteří si lebedili v blízkosti Síria a doplnila. „Mně ta čísla absolutně nic neříkají.“

Všichni zamumlali totéž a všichni, včetně psů, otočili hlavy k Síriovi. „Mládeži, zadívejte se na ně. Co je na nich neobvyklého?“

Lámali si hlavu, pěkně dlouho. Až se konečně Sírius slitoval. „Dejte je to jednoho řádku.“

1357 9 7531

Zamysleli, když v tom Martin vyjekl. „A, jo! Ať je čtu zprava nebo zleva, je to jedno a totéž.“

„To je fakt. Ta devítka uprostřed rozděluje dvě zrcadlově stejné skupiny čísel,“ Kamil se plácl do čela a obrátil se k Síriovi. „To má asi nějaký význam?“

„Velmi důležitý. Ta čísla indikují, že jde o magicky mocné číslo.“ Sírius přimhouřil oči a přešel k jinému tématu. „Torenagova síla bude omezenější, jelikož je prokletý, ale i tak bude moci zasahovat a používat kouzla.“

„Kde je to místo?“ vyhrkla Silvie.

„Rok, měsíc, den a čas,“ Sírius vstal. Ještě než zmizel, pobaveně vysvětlil. „Mágové, čarodějky a mistři ezoterických nauk umějí vycítit pravý okamžik. Nepotřebují hodinky s minutami. Takže i když v té době neexistovaly tak přesné přístroje na měření času, věděli, kdy přišel ten pravý čas a mohlo se tak začít.“

„A to mělo znamenat co?“ divila se Silvie, Kamil ale už popal notebook a otevřel jej. „To je jasný. Hledáme místo, které se pojí s rokem 1357.“

Lie to taky došlo. „To místo je v Praze a váže se k němu datum 9.7…“

„A čas 5.31,“ pokračovala Silvie.

„Bože, to je ono!“ Všichni se nahrnuli k monitoru. Kamil ukázal na obrázek a na text:

9.7. 1357 v 5.31 byl položený základní kámen jedné z nejmystičtějších a nejkrásnějších památek Prahy. Toto datum bylo mágy a ezoteriky vybráno jako šťastné.

„Doufejme, že nám fakt přinese štěstí,“ bručel Martin.

Skupina čísel tohoto okamžiku se navzájem zrcadlí, a tím se vytvořila magická kruhová ochrana daného místa.

Anebo taky past.

Společenství safírového srdce: Past - Část 28. - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora