Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 26.

Společenství safírového srdce: Past, 25. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 26. část

Z myšlenek Radka

Pyšnil jsem se tím, že jsem nejmladší osobou, která kdy vedla komunitu Prázdných. Byl jsem rád (spousta kříženců by to asi popsala „byl jsem šťastný“), že mám vedle sebe Kláru a pradávného Atlantského kněze Prázdných Torenaga. Klára mě ale zradila. V poslední době mě napadají podivné věci: například, že Jirka se mnou jednal čestněji než mnozí Prázdní. Vzpomínám často na tetu. A co je ze všeho nejhorší a za co bych se styděl, kdybych to uměl, je sílící pocit, že Kamil a Martin jsou Světlokrevné bestie, a přesto se mnou jednají férověji než můj vzor – Torenag.

Už zase.

Radek ležel v nádherné posteli v barokním stylu. Všude okolo se plazily jazyky zlatavého písku. Modré nebe nad hlavou a krásné dívky sedící okolo lůžka dokreslovaly scénu jako z pohádky. Radek jedl šunku ze stříbrného podnosu a nastavoval rozpálenému slunci své dokonalé tělo. Dvě dívky ho hladily po hrudi, další dvě o něho bojovaly před jeho očima. Luxus a obdiv miloval nejvíce. Cítil se na vrcholu blaha. Netušil že…

…. zpod saténového polštáře vylezl malý štír. Radek si ho vzal na ruku. Prázdní nesnášejí zvířata. Jedině tak pavouci, štíři a někdy i plazi je umějí potěšit. Protože takový pavouk je nejen nádherný, ale na rozdíl od ostatních zvířat netouží po citech. Štíra člověk může hladit. Jemu to je ale ukradené, na rozdíl od patetických psů a koček, které chtějí být miláčky lidí. Radek si hrál se štírem. Ladně se pohyboval po ruce, skočil mu na břicho a dokráčel až k prsům. Radek k němu ucítil náklonnost, když v tom...

… štír narostl do obřích rozměrů. Jedním máchnutím zabořil jedovatý ocas do Radkova srdce a klepeta do hlavy. Radek umíral s pohledem na tvora, v jehož očích uzřel hlavu bez očí, s chomáčky vlasů na lebce a rty roztaženýma ve spokojených škleb.

Zase se mu zdál ten hrozivý sen. Sotva si v těchto dnech zdřímnul, objevil se. Přinášel mu poselství, že všechno krásné končí kvůli tvorečkovi, kterého si pustil k tělu.

„Tak jako sis pustil k tělu Torenaga.“

„Přestaň! Mlč!“ Radek ji sice neviděl, ale byl si naprosto jistý, že ten hlas v jeho hlavě patří tetě. Jasnocitní umějí být neodbytní a dusit svými city. Radek vstal z postele. Bylo něco málo po druhé hodině. To se mu v minulosti nestávalo, aby usnul během dne. Učesal si vlasy, protáhl si záda a zakroutil krkem. Ztuhlost polevila. Hněv začal ustupovat.

Něco ale bylo špatně. Cítil to.

„Jeho duch skrze Kláru posílil, umí si vytvořit magický tunel, do kterého vtáhne lidi, které chce. Takhle chtěl například zabít tvého kamaráda Jirku.“

„Mlč! To by nikdy neudělal! Není takový! To ty jsi stvůra, která mě ničí! Stále víc a víc. Jak je to možné.“

„Klára mě prosila, abych ti pomohla. Abych ti vysvětlila, co se děje.“

„Za mrcha! Ta zrádkyně. Zabiju ji hned, jak…“ Radkův hlas ustal. Kolem něho zahučelo, vše se zhouplo a prostor se protáhl. Vše zmizelo a on byl vtažen do prostoru, který mu připomínal zvláštní efekty z filmů a videoher. Okolí se stalo čmouhou, dokud se prostor nezastavil a on nestál tam, kde nebylo nic. Jen nekonečno.

„Vítám tě v mém světě.“

„Torenagu,“ vyjekl Radek, jen částečně nadšený. Cítil strach a pochyby, což se odrazilo na jeho tónu, ale i pohledu očí a držení těla. Byl ostražitý, což se Torenagovi moc nezamlouvalo, a tak se ostře ohradil. „Proč to vlažné přivítání? Nejsi snad rád, že se konečně setkávám, aníž nás rozděluje magický kruh. Netěší tě, že jsem zařídil tohle naše setkání? Stálo mě to dost sil.“

Radek se začal omlouvat. Ačkoliv věděl, že Torenag nechce slyšet stupidní výmluvy. Bažil po jeho důvěře a naprosté oddanosti. „No, čekám. Proč mi nevěříš?“

Radek sklopil oči. „Prý jsi chtěl zabít mého kamaráda Jirku?“

„Prázdní nemají kamarády!“ Torenagův zhnusený hlas ustoupil výčitkám. „Zklamal jsi mě. Tvoje chování je trapné. Ukazují se v něm lidské emoce.“

„Díkybohu!“

Oba se otočili po směru, odkud vycházel jemný, i když trochu unavený hlas. Konečně ji uviděl. Radek se neubránil určitému překvapení. Vyzařovala z ní síla, ale i laskavost, i když ji nechal zabít. Ksakru, co se s ním děje? Proč ji tak obdivuje? Radek se snažil, aby přebil ten nechutný tok emocí a pocitů.

Teta, naplněná mírem, k němu přistoupila. „Jsi jiný, jsi lepší než on.“

Torenag na ni ukázal, jako by šlo o největší kacířku na světě. „Takový jsi kvůli ní. Chce z tebe udělat podobnou stvůru, jako je ona.“ Rozzlobený tón ustoupil rozladění. „Jsem velice roztrpčený, že se jí to vede.“

Radkova teta stála s rukama složenými na úrovni klína a něžně pozorovala Radka. „Tou zrůdou je on.“ Teta se obrátila k Torenagovi a vyjela na něho. „Možná bys měl mému synovci vysvětlit, proč jsi žádal Kláru, aby předala Milošovi tvůj příkaz ohledně mečů -Trýznitelů.“

„Cože? Kdy?“

„Při jejich posledním rituálu.“

Torenag zuřil, ale rychle se ovládl a snažil se Radkovi vysvětlit. „Vypadá to podivně, ale ve skutečnosti o nic nejde.“ Radek však neposlouchal. Vybavil se mu sen. Obrátil se k dávnému knězi, a ten v ten okamžik věděl, že jejich důvěra je zlomena. Nenávratně. Zdálo se, že s tím počítal. Dokonce, že ho to svým způsobem těší. Torenagovi se v ruce objevil meč. Radek s leknutím popošel o kus dále a podezřívavě se zadíval na mistra. Ten pohrdavě vyštěkl: „Neodpouštím zrádcům, kteří chtějí v sobě probudit lidskost. V Atlantidě bych tě nechal veřejně popravit.“

„Takže je to pravda, hraješ se mnou nečistou hru.“

„Už pěkně dlouho.“ Torenag zavrtěl hlavou, jako by nechápal, že to Radek dávno neprokoukl. „Od toho snu, kdy jsem se ti zjevil. Už tehdy jsem měl naplánované, že tě jen a jen využiju. To já chci vládnout Praze. Já sám ovládnu srdce Evropy.“ Torenag ukázal mečem na Radka. „Ty jeden spratku odporný! Nepotřebuji k tomu bestie s lidskými emocemi.“

Torenag se zadíval zpříma do Radkových očí. V jeho důlcích Radek uviděl:

Honosný chrám s oltářem, před nímž stálo několik kněží, byl zaplněný do posledního místečka. Kněží měli položenou ruku na srdci. Každý z nich postupně vystoupil vpřed a slavnostně pronesl přísahu. Ta se lišila pouze poslední frází, kdy kněží vyřkl jména těch, které reprezentoval.

„Při bozích a bohyních mocné galaxie Zlatého slunce, stříbrného Měsíce a božských planet, vzdávám holt mírovému soužití všech, kteří obýváme tuto krásnou planetu a slavnou říši. Nechť v naší honosné Atlantidě je vytvořen řád, který umožňuje rozvoj a pokoj pro všechny. Bez ohledu, ke které prastaré posvátné rase náleží. To budu hlásat, tomu budu napomáhat. Já, kněží boha Neptuna, já kněží zástupců Modrobuněčných.“

V jednu chvíli tuto přísahu pronesl i kněží, zástupce Prázdných. Byl mladý a vyzařovala v něm kupodivu lidskost, kterou naopak postrádal kněží sedící v první lavici.

Na okamžik obrázek zmizel, aby Radek shlédl jinou scénu. Mladý kněží Prázdný, který složil přísahu, kráčel noční ulicí po bělostném chodníku. Dychtivýma očima pozoroval hvězdy, když v tom… rána přišla nečekaně. Skolila ho na zem, ale ještě žil. Obrátil se na záda, aby spatřil, jak se zbraň podobná sekyře blíží k jeho hlavě… zařval… bílý chodník se zabarvil krví. Nad ním stál kněží z první lavice. Torenag. Šklebil se, i přes svou eleganci a krásnou tvář působil odporně nelidsky. Se spokojeností se díval na mrtvé tělo a krev okolo. Přísahal, že tohle on nikdy nedopustí.“

Obraz zmizel. Torenag zvedl meč a zaútočil na Radka. Ten uskočil. Torenag zaječel: „Ty nejsi jako já, ty jsi nechutný jako ten přísahající kněz!“

Torenagova druhá rána mířila Radkovi přímo do srdce. Jeho teta však před něho skočila. Meč jí projel nehmotným tělem a zasáhl i Radka. Oba dopadli na zem. Magický prostor se začal vytrácet. Torenagův chechtot ještě dozníval, když jeho duch zmizel.

„Tohle jsem nechtěl,“ Radek se nakláněl nad tetiným tělem. Teta ho „vzala za ruku“. Ve skutečnosti to vypadalo, jako když mu ruku obtáčí zlaté světlo. „Já se za chvíli vrátím… tam. Moje úloha zde skončila. I ty jsi ale zraněn. V tvém světě to ucítíš.“

„Všechno je mi fuk. Všechny nenávidím. Světlokrevné, Modrobuněčné, Jasnocitné, čarodějky, spolužáky.. ale i Prázdné. A sebe.“

„Pokud to přežiješ, Radku, nauč se být lidštější. Mám tě ráda.“

Její „tělo“ zmizelo. Magický prostor se rozplynul a Radek se ocitl ve své ložnici. Krvácel, všechno ho bolelo. Ruku si přidržoval na hrudi. Rudě zabarvenou dlaň si přiložil na ránu. „Umírám. Přesně jako v tom snu,“ zašeptal sám sobě.

S touto myšlenkou se v bezvědomí sesul na zem. Ještě však stačil uzřít, že do pokoje vstoupil Miloš.

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Veles – vládce z Nebeských výšin: na Zemi se slova „smrt“ a „zemřít“ používají velice omezeným způsobem. Bát se o život je přirozené, život je to nejcennější, co každý má. Musí ho chránit. Smrt má ale spoustu úloh. Každou chvíli zemře sekunda, minuta… aby se narodila nová. Někdy musí „zemřít“ starý způsob, aby se narodil nový. Když například ukončíte základní školu (něco umře), znamená to, že brzy začnete chodit na jinou (něco nového se zrodí). Smrt nejčastěji znamená změnu. Něco zanikne, aby se narodilo něco nového. Leckdy i lepšího a silnějšího, neboť ubíhající čas a změny dávají každému zkušenosti a příležitost, aby se ve všem zdokonalil.

Všech pět těl leželo bezvládně na zemi, na nimi se tyčili strážci. Bez jediného pohnutí, s meči svěšenými podél těla, s hlavami lehce svěšenými tak, aby je mohli pozorně sledovat.

„Proč nás tu něco drží?“

„Co je to za sílu, která se dere na povrch?“

„Odkud se bere?“

„Je povědomá.“

„A mocná.“

„Byla jim dána…“

„Kým.“

„Našimi stvořiteli.“

„Proč?“

„Abychom se mohli ujistit.“

„O čem?“

„Že to jsou oni.“

„Kdo?“

„Kdo ví?“

„Patrně ti praví.“

„Jak to zjistíme?“

„Takhle…“

„Ano, už to nastává.“

Z Kamilovy a Martinovy jizvy na hrudi vytrysklo světlo, na jehož konci se utvářely paprsky. Světelná síla rostla a byla stále intenzivnější, až všechno pohltila…

Kamil se ocitl po vodou. Miloval plavání a okusil i potápění. Nyní ho ale zachvátila panika. Kopal, máchal rukama kolem sebe, bojoval s instinktem nadechnout se. Vzhlédl nahoru, rozhlédl se kolem sebe a pohlédl dolů. Kolem něho nebylo nic víc než nekonečná masa vody. Měl ji tak rád, nyní ho ale děsila.

Snažil se plavat vzhůru, ale vodní živel ho držel na místě.

Docházel mu dech. Cítil tlak uvnitř hrudníku a vnější nápor vody na celé jeho tělo.

Nadechni se! poroučelo tělo, okolnosti mu to však nedovolovaly.

Dýchej! mysl mu zaplavila jediná myšlenka, které ale nemohl vyhovět.

Bojoval s tím, aby se nemusel nadechnout. Sváděl bitvu s živlem, který ho uvěznil ve svém objetí. Bojoval a prohrál. Logicky by měl právě zešílet. Asi se tak stalo, protože si uvědomil, že svůj úděl přijímá. Ano, takhle musí vypadat bláznovství, neboť nemyslel na svou smrt. Mozkem mu prolétlo: Odpusťte mi. Bylo mi ctí, rytíři… Arello.

Nadechl se.

Voda kolem se proměnila v modré světlo.

Kamil a strážce s mečem s andělskými křídly a srdcem se ocitli tváří v tvář. Zadíval se do temných očí a náhle jako by se mu v nich mihly největší vodopády a oceánské vlny, déšť za letních bouřek, kapky rosy na listech a sněhové vločky. Strážce dal před sebe meč čepelí nahoru. „Já strážce Pramene, Karzan, přijímám naše spojenectví.“

Martin stál na místě velikostí připomínající letiště a materiálem skálu. Všude okolo nebylo nic víc než modravé nebe a šedá plocha. V tom se země otřásla. Pod jeho nohama se vytvořila puklina. Nejprve asi tak deset centimetrů široká. Další otřes. Prasklina se rozšklebila do dvojnásobné šíře i délky. Po dalším otřesu se prasklá část táhla několik desítek metrů do všech stran. Podíval se dolů. Z temné hloubky se mu zamotala hlava.

Další otřes.

A další prasklina. Ta nová překřížila tu starou. Ta stará se ještě víc rozšířila do šířky i do hloubky. Pavučina puklin se táhla do všech stran. Několik dalších otřesů způsobilo, že uskakoval pod praskající zemí. Prasklin přibývalo, ostrůvků ubývalo. Martin se rozhlédl. Okolo něho zbývala už jen čtyři místečka, kam mohl uskočit.

Další otřes. Ucítil pod nohama, jak se půda trhá. Uskočil na ostrůvek před ním. I ten se začal po jeho nohama propadat. Zpanikařil a přeskočil na další, a poté na další.

Náhle se porušená plocha začala třást tak, že spadl. Vše kolem dunělo, jako by na zem padaly balvany. Martin klečící na zemi prosil, ať to ustane.

Neustalo.

Země se zatřásla. Pod Martinem se probořil ostrůvek a začal padat.

Ječel. Hlavou mu prolétlo: bude to bolet? Umřu? Letěl dolů. Pod sebou neviděl nic než tmu. Bál se, ale už neječel. Hlavou mu prolétlo, že zešílel. Byl totiž absolutně smířený s osudem. Jen blázen musí cítit to, co právě on. Bylo mu líto jen jednoho: „Rytíři… Moreno, Ringerile… mrzí mě, že jsem zklamal.

V tom se tma proměnila v zelenkavé světlo. Byl si jistý, že stojí na pevné zemi, i kdy žádnou neviděl. Před ním stál strážce s mečem se smaragdy a pentagramem. V jeho očích uzřel horské štíty, rozkvetlé louky, podzimní aleje, lesy, obří jeskyně. Strážce dal před sebe meč čepelí nahoru. „Já strážce Pramene, Terelan, přijímám naše spojenectví.“

Okolo Lii všechno hořelo. Stála s očima vytřeštěnýma na plameny tančící kolem ní i v dáli. I země hořela. Podívala se na své černé boty, roztavená podrážka se začala lepit k zemi. Odtáhla nohu od povrchu a musela se smát, jak groteskně to vypadá. Smích ji ale rychle přešel. Z toho nesnesitelného horka se začala odporně potit. Jak dlouho potrvá, než se tady upeče? Otřásla se. Hrozná smrt. Náhle však ucítila, jak se v ní všechno bouří. Zaječela k naoranžovělému nebi: „Tak to teda nééé! Já tady neumřu!“ Učinila krok vpřed, ale plamen ji šlehl po noze. Vykřikla bolestí. Nad kolenem se táhla spálená linie jako po švihnutí biče. „To je pěkně ubohý!“

Nad hlavou jí něco proletělo. Vzhlédla, ale zprvu nic neviděla. Další závan horkého vzduchu ji přiměl podívat se pozorněji. A konečně spatřila, kdo se jí objevil nad hlavou. Ohnivý drak splýval se svým živlem, dokonce i jeho protáhlé zornice očí nesly barvu roztančených plamenů. Lia přimhouřila oči. Rozeznávala obrovská křídla, protáhlé tělo a hlavu. Velikostí se dal přirovnat k náklaďáku.

Opět mávl blanitými křídly. Ovanulo ji horko ohně, ale i strach ze živlu, který jinak milovala. Vždyť se narodila ve znamení, kterému vládne. Jako malá považovala oheň za přítele a rytíře, nyní ale stál proti ní. „Nebojím se tě!“

V dračích očích se zablýskla chuť bojovat. Natáhl krk a hlavu. V útočné pozici k ní z otevřené tlamy vyslal několik plamenů. Projely jí tělem. Lia zavrávorala. Ačkoliv se jí těle neobjevil ani kousíček spálené kůže, uvnitř prožívala muka.

Oheň ji pálil, pronikal do ní. Zavřela oči a viděla, jak se jí oheň plazí žilami, hoří jí očích, zapaluje tlukoucí srdce a ovládá mysl. Nemohla dýchat, pohnout se a normálně uvažovat. Stála tam mezi nádhernými plameny a majestátním drakem, které ji přinesly ošklivou bolest.

V očích ucítila slzu. Slzička, která vyhrála boj s vnitřním ohněm a drala se na povrch. Přes tu všechnu hrůzu a bídu, co prožívala, se jí najednou chtělo strašně smát. Musela se zcvoknout, protože se jí chtělo obejmout ohnivého draka. Bože, zblázníme se všichni, než zemřeme? Ona určitě. Nikdy nebude litovat, že tu zemřela. Prožila něco úchvatného, za to bude děkovat nejen ohni a drakům, ale hlavně rytířům. „Jo, díky,“ zašeptala a přijala myšlenku na smrt. Jen ať už ta bolest skončí.

V tom…

Lia otevřela oči. Plameny se rozestoupily a ohnivý drak vyletěl vzhůru k nebesům, kde se míchala oranžová s blankytně modrou. Před ní stál strážce s mečem, z něhož na ní mrklo dračí oko. Pár sekund se na sebe dívali. Lia cítila, jak vnitřní žár ustupuje teplu. Zaplavil jí příjemný pocit. V jeho očích uviděla západ slunce nad horami, úsvit nad jezerem, svíčky u oltářů, krby s tančícími plameny, sluneční paprsky na modravém nebi. Strážce dal před sebe meč čepelí nahoru. „Já strážce Pramene, Salazan, přijímám naše spojenectví.“

Artur visel ve vzduchu, kde si s ním vichr pohrával jako s bezduchou panenkou. V duchu si opakoval, co stalo poté, když omdlel… Neví. Prostě se ocitl zde.

Tak dlouhou ulici Artur ještě neviděl. Stál na jejím začátku a lámal si hlavu, kde se nachází. Široko daleko se táhla poušť, kterou přetíná tato ulice připomínající město duchů. Žádní lidé. Výlohy s rozbitými okny. Otlučená omítka na domech a rozbité střechy. Pouliční světla měla buď zničené sloupy či vymlácená skla, anebo obojí. Jedině šedé dlažební kostky se zdály být neporušené.

Artur vykročil. Míjel opuštěné budovy a srdce mu zaplavovala lítost a melancholie. Nejprve ho příjemně ovíjel vánek. Čechral mu vlasy a příjemně ho osvěžoval na těle. Vánek se proměnil ve vítr. Ten shodil několik věcí z balkónů. Artur jen tak tak uhnul před květináčem, který se rozbil u kousek dál. Na hlavu mu spadla knížka. Cestu mu překřížila židle a deštník, s kterými si začal sílící vítr hrát.

Věcem se uměl vyhnout. Vítr však brzy vytvořil neviditelnou hráz, přes kterou nešlo projít. Otočil se, aby se vrátil. Ani to nemohl. Ocitl se v sevření živlu, který sice neviděl, ale jehož tlak rostl. Náhle mu vítr podrazil nohy. Spadl na břicho. Vítr ho tahal různými směry. Každý náraz o dlažební kameny ho bolel jako čert. Artur se snažil něčeho zachytit, ale výsledkem byly jen zakrvácené prsty. Vítr si s ním hrál jako s pohozeným papírkem.

Na pár sekund nastalo bezvětří, po němž přišel vichr.

Ten Artura vyzvedl do výšky, kde visel bez jakékoliv představy, co bude dál. Pohlédl dolů. Odhadoval, že je asi tak osm až deset metrů od země. Zvedl se mu žaludek. Vichr ním smýkl o střechu nejbližší budovy. Artur se zachytil okapu. Vzdušný živel ho začal omotávat viditelným kouřovým „hadem“, který Arturovo tělo stahoval jako dámský korzet v období baroka. Artur se cítil jako ve svěráku. Pustil se okapu. Vichr ho vynesl ještě výše než předtím a několikrát ho tam otočil. Kouřový had se mu dostal až k nosu a jím do plic. Artur lapal po dechu, s hrůzou sledoval maličké budovy pod sebou a s úsilím se snažil nemyslet na bolest v žebrech. Vzdušný živel ho měl v moci. A on si přál, ať to skončí. Nenávist mu zaplavila mysl.

„Proklínám den, kdy jsem se nechal do tohohle zatáhnout. Kéž bych tuhle šarádu se safírem nikdy nepoznal!“ zařval z posledních sil.

V ten okamžik všechno ustalo.

V čase i prostoru se vrátili k opuštěné továrně, kde stálo pět strážců v půlkruhu, uprostřed nich Veles. Kamil, Martin a Lia vstávali a protahovali si tělo. Martin hudroval, zda by mu někdo mohl říct, co se to s nimi dělo.

K jeho údivu jim Veles bez otáček odpověděl. „Právě se zrodilo vaše spojenectví se strážci. Vy tři jste nyní svázání s mocnou silou těch, kteří chrání Pramen.“

Až nyní si Kamil uvědomil, že Artur stále leží a zemi. Všichni tři k němu poklekli, Lia se za všechny zeptala: „A co on? Proč tu leží?“

Veles zaváhal, co na to říct. Rozhodl se pro věcný tón a stručnou odpověď. „Artur neprošel zkouškou.“

„Co to znamená?“ zeptal se Martin. To už ale Kamil seděl v podřepu u Silvie, která ležela opodál, a šokovaně na ni ukázal. „A co ona? Co je se Silvií?“

Společenství safírového srdce: Past - Část 27. - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora