Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 2.

Společenství safírového srdce: Past - Část 1.

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Arella z andělských triád: strach je jednou z emocí. Nic víc, nic míň. Přesto právě strach se umí proměnit v největšího manipulátora, který mistrně ovládá ty, jež mu podlehnou. Ve vašem světě existuje jedno přísloví, které bych já opravila. Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. To není pravda, oheň netouží ovládat. Jde o nesprávné pochopení mocného a užitečného elementu, který se řídí pouze fyzikálními zákony. Toto úsloví totiž jednoznačně popisuje strach. Ten vám v některých situacích může pomoci, ale nesmíte nikdy dopustit, aby se stal vaším pánem.

Kamil a Martin kráčeli Olšanským hřbitovem.

Z Martina úplně spadlo nadšení, s nímž studoval toto místo na internetu. V tramvaji nevěřícně Kamilovi ukazoval stránku Wikipedie, kde se píše, že je tu pohřbeno více než dva milióny lidí v urnových i normálních hrobech a na rozptylových loučkách. Kamil nad tím jen vzdechl a v duchu se ptal: „No a co?“ Potom ho ale zaujalo, že je zde pouze dvě stě kaplových hrobek. „Neříkala nám Vránová, že hrob Radkovy rodiny vypadá jako kaplička?“

„Jo, povídala to. Prý ji nemůžeme přehlídnout, až dojdeme do té části, kam nás nasměrovala.“

„Co jsi to četl?“ Kamil lovil v paměti a pomaličku odříkával: „Něco jako, že je na Olšanech přes šedesát pět tisíc hrobů normálních a dvacet tisíc urnových?“ Martin přikývl. Kamil se mračil, v kapse sevřel safírové srdíčko a ucítil uzel v žaludku. „Mám z toho divný pocit. Tolik tisíců hrobů a jen dvě stě je kaplových hrobek. To si nemohl dovolit každý…“

„Takže Radkova rodina musí být mocná a bohatá, mít velký vliv a dlouhou historii.“ Kamil přikývl, Martin zavřel mobil, zasunul ho do kapsy a po celý zbytek cesty tramvají nad něčím horečně uvažoval, až konečně řekl: „Vždyť mi vlastně nic o Radkově rodině nevíme.“

Kamil povytáhl obočí: „To je fakt.“

„Nijak po tom netoužím,“ znechuceně namítl Martin, poté ale s povzdechem konstatoval, „na druhé straně je lepší znát nepřítele, než o něm nic nevědět.“

Když vstoupili na hřbitov, oba se na chvíli zastavili a zadívali směrem k hrobům. Dva kluci v džínsách s moderními batůžky a světlých tričkách tu působily jako pěst na oko. Stáli tam s tváří příliš vážnou na dva teenagery. Kamila sevřel strach, loktem drknul do Martina, který vypadal stejně zaraženě. Společně vykročili vpřed.

Nemluvili. Pozorovali okolí. Kamenné hroby různých velikostí zčásti pokrývala zeleň. Tato část hřbitova vypadala divoce a starodávně, bylo v tom však něco uklidňujícího. Kamil si uvědomil, že jeho vlčí část tuhle neupravenost a osamělost vítá. Děsil ho naopak pocit, že kráčí vstříc něčemu, co je v naprostém kontrastu s jeho intuicí. „Martine,“ zašeptal, „chceš jít dál?“

„Ne, nechci, ale musím.“ Martin se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. „Ty hroby mě nenahání hrůzu. Strachy se ale klepu, když si uvědomím, že mě něco nutí jít k Radkově hrobce. Určitě nás tam nečeká nic dobrého, a přesto se nemůžu jen tak obrátit a odejít.“

„Já taky ne.“

Opět se dali do pochodu. Mlčeli, ale občas se na sebe podívali. To udělali i ve chvíli, kdy došli k hrobce. Vypadala staře a poničeně. Zub času se podepsal na prasklinách ve zdi a opadávající omítce, špinavém otlučeném sklu v okénkách a vstupních dveřích. Hrobka působila impozantně, ačkoliv její vrchní část zakrýval břečťan.

Dveře hrobky se otevřely.

Z tmavého prostoru vystoupil „on“. Stál tam v černé kožené bundičce a kalhotách. Po ulízaném účesu a la „hodný chlapeček a šprt“ ani stopy. Vlasy měl nyní dokonale ostříhány a sčesány dozadu, aby vynikla jeho bledá oválná tvář s dokonalými rty, obočím a pletí. S každým krokem směrem ke Kamilovi a Martinovi bylo zřejmé, že jeho duhovky splývají s barvou panenek. V Hollywoodu by rázem získal hlavní roli ve filmech o upírech. Působil přesně tak, jak je líčí dnešní módní trendy – atraktivně, arogantně, sebejistě.

„Takže jsi neumřel,“ vydechl Kamil, náhle ke svému zděšení pochopil, že v hloubi duše doufal v pravý opak, i když to tak ve škole nevypadalo. V klukovském tričku a s rozcuchanými vlasy a batohem na rameni si připadal najednou uboze a příliš všedně.

„Ale ano, zemřel jsem,“ usmál se jejich bývalý spolužák jako učitel na vykuleného žáčka, „ten Radek nekňuba, Radek hodný studentík, kterému se holky vysmívaly a kluci ho ignorovali… tak ten Radek už nežije. Dnes proběhne poslední část obřadu, při které mě korunují na nejvyššího mistra Prázdných. Radek zemřel, dnes se narodí Torenag druhý.“

„Pro nás budeš stejně pořád Radek,“ pokrčil rameny Martin. Kamil k němu otočil hlavu a přikývl. Poté směrem k Radkovi odfrkl: „Jo. Nikdy v životě tě neoslovím tou tvou novou zkomoleninou.“

„To děláte chybu.“ Když mlčeli, Radek začal vzpomínat. „I když jste se mě jako jedni z mála zastávali a nikdy jste mi neublížili, vím, že jste mě taky považovali za outsidera.“

„Sekli jsme, to se stává.“

Radek povytáhl obočí, Martinův nebojácný ostrý tón ho patrně překvapil. Nemile. Přimhouřil oči a hlasem jako žiletka oba varoval: „Tak už to podruhé neudělejte. Šeredně by se vám to vymstilo. Mám s Prahou velké plány, nepotřebuji, abyste se mi pletli do cesty.“

„Tak to ti slíbit nemůžeme,“ zahihňal se Kamil. Radka to však nepobavilo. Přitočil se k němu, stiskl mu krk a zasyčel: „Dovedl jsem zinscenovat svou smrt, přitom padlo pár obětí. Jestli se nepletu, byl tam i jeden Modrobuněčný a jedna Světlokrevná se vzorem hyeny v DNA. Na základce jsem s tehdejším mistrem Tanukem zlikvidoval svou tetu, ta byla Jasnocitná. Jak víte, potom jsem vyhrál nad Tanukem a zabil ho. Myslíte, že je moudré plést se mi do cesty?“ Radek odhodil Kamila a poté kopnul do břicha ohromeného Martina tak, že spadl na zem. „Varuju vás, klidně vás sprovodím ze světa, když budu muset!“

Kamil a Martin se postavili. Odhodili batohy na zem. Martin si mnul břicho, v jeho tváři se však něco změnilo. Utřel si předloktím nos a nenávistně se podíval na Radka. Ten překvapeně couvnul o krok dozadu. Martin se k němu mrštně přitočil a dal mu pěstí do tváře. Radek vyjekl bolestí a přiložil si ruku k nosu. Když ji odtáhl, na hřbetu uviděl krev. „Ty zvířecí bestie!“ Radek se rozeběhl na Martina, ale Kamil na něho skočil zezadu. Radek ho ze svých zad snadno sklepal. Kamil skončil na zemi. Poté si k sobě přitáhl Martina a chystal se udeřit, Martin se mu však zadíval do očí. Kamil ze své pozice viděl, jak se mu v nich zablýskla jaguáří moc. Radek zaváhal. To Martinovi stačilo, aby do něho vší silou strčil a Radek spadl na zem. Kamil se mezitím dostal na nohy, takže nyní oba dva stáli nad Radkem a Martin za oba vyštěkl: „Už mám dost té vaší Prázdné nadřazenosti. Nech si ty kecy!“

„Vždyť vy jste sem přišli za mnou.“

„Jo, něco mě sem táhlo…“

„Tvůj… tedy pardon,“ Radek arogantně kývnul i ke Kamilovi, „váš zvířecí instinkt?“

Martin se však nedal vyprovokovat. Provrtal Radka dlouhým, odvahou naplněným pohledem a ujistil ho. „Jsem hrdý na to, že jsem Světlokrevný. Táhlo mě to sem, už chápu proč.“ Martin se posunul blíže ke Kamilovi. „Teď víme, že boj neskončil.“

„Dnes se stanu nejmocnějším Prázdným v Praze. Půjdu si za svým cílem. Jestli si myslíte, že se mi můžete postavit, tak se šeredně mýlíte. Ano, máte pravdu. Boj neskončil.“

„To je další varování?“

„Ne, Kamile,“ Radek se postavil, očistil si oděv a na oba ukázal, „tohle už není varování. To je výzva.“

Radek odcházel k hrobce. Kamil směrem k Martinovi zašeptal: „To jako teď bydlí tady? V hrobce?“

Ozval se nepříjemné zachechtání. Radek došel ke dveřím, otočil se a zavrtěl hlavou. „Ne, zde nebydlím. Kdybys věděl, kde bydlím, poklesla by ti brada závistí. Tady se jen občas mihnu, abych svou tetičku, která je tu pochovaná, informoval o tom, že všechno jde podle mých představ a plánů.“ Ušklíbl se a sarkasticky pronesl s pohledem upřenýma k nebi. „Pokud existuje nějaký ten onen svět, určitě se tam musí tetelit radostí.“

Ve dveřích se objevila ženská postava. Radek ji vzal okolo ramen. „Mimochodem, mám na své straně i tuhle krásku. Ukázalo se, jak je mocná… a tím pádem i užitečná. Těšte se.“ Oba zmizeli v kaplové hrobce. Dveře se zavřely. Kamil a Martin vydechli úlevou, ale zároveň se s obavami dívali na dveře hrobky. „Musíme o tom říci ostatním.“

„To musíme.“ Sebrali ze země batohy a Kamil kývnul směrem k východu. „Mizíme odsud.“

„Co nejrychleji.“

Vydali se směrem k východu. Zpod mraků se začaly klubat sluneční paprsky. Oba zvedli hlavu k nebi. Na jejich tvář dopadly sluneční paprsky. „Byl jsi fakt dobrý.“ Kamil se postavil před Martina a zoufale k němu pronesl. „Nevím, co se to se mnou dělo. Měl jsem pocit, že něco hrozného svazuje mou vlčí sílu.“

Martin se zamračil. „Taky jsem něco podobného cítil, ale najednou jako by ten jaguár ve mně chtěl ukázat, že se nenechá zastrašit. Chtěl jsem… šíleně jsem potřeboval Radkovi ukázat, že se ho nebojím.“

„Já jsem dneska vyhořel,“ vzdechl Kamil.

„Ale nevyhořel,“ zaznělo opodál. „I Světlokrevní se občas musí utkat se strachem, aby věděli, jak se toho napříště vyvarovat.“

Z Kamila spadla všechna mizérie, v které se utápěl. Tělo i srdce zaplavil ten nejhezčí pocit. Napřímil se a usmál tak, že i Martin vyprskl smíchy. Kamil do něho drknul. „Hele, víš, jak dlouho jsem ji neviděl.“

Arella v bílém plášti k nim popošla, zatímco její vlk seděl a civěl na havrana sedícího na větvi stromu. Martin se zadíval na černého ptáka, který pozoroval okolí. „Ten už tady seděl, když jsme sem přišli.“

„A jo,“ uvědomil si Kamil. Arella vzhlédla nahoru. „Havrani mají velkou moc předvídat mystické události.“

„Cože?“ Martin se zadíval na havrana a on na něho, zatímco Kamil ucítil, jak z něho padá děs, který cítil u hrobky. Začal chápat slova Arelly. S upřeným pohledem do tmavých oček si v duchu slíbil: „Vlčí sílo, už tě nikdy nebudu svazovat strachem. To ti slibuji.“

„Tam, kde jsou havrani, tam se děje nebo se stane něco mystického.“

„Což v našem případě znamená?“ Martin odvrátil hlavu od havrana a dychtivě se zadíval na Kamila a Arellu. „Souvisí to s Radkovou holkou?“

„To v žádném případě,“ Arella zavrtěla prudce hlavou, až se zatřásly pramínky zlatavých vlasů. „Havrani jsou pozitivní poslové, ačkoliv Prázdní dělali vše možné, aby je očernili. Havrani nosí ve své duši smysl pro spravedlnost. Ti se nepřidávají k těm, co druhé utlačují.“

„Měl jsem z ní strach, když jsem ji tam uviděl.“

„Kamile, proč ty výčitky? Tvá intuice je správná. V jistém slova smyslu ona je teď horší a nebezpečnější než Radek.“ Kamil a Martin se na sebe podívali. Kamil pookřál, Arella ho uměla vždy povzbudit, zato Martin se teď tvářil jako zoufalec. „Když jsem se na ni podíval, má jaguáří část chtěla začít řvát a zaútočit na ni.“

„Tak tohle si moc dobře uchovej v mysli a srdci, Martine.“ Arella je vzala okolo ramen. Bílý plášť je zčásti skryl, takže se cítili ještě více chránění. Přesto jim její slova naháněla hrůzu. „Spojenectví s Radkem, tedy mistrem Prázdných v ní posílilo to nejhorší. Zatímco vaše Světlokrevná část ve vás probouzí vše dobré, ona nastoupila cestu ruku v ruce se zlem.“ Arella se postavila proti nim a váhavě, jako když se někdo snaží uhodnout odpověď, dodala: „Podle nás rytířů jí ale brzy začne mrzet, že se spojila s Prázdnými.“

„Od nich se ale přece nejde jen tak osvobodit.“

„V tom máš Martine pravdu, ale některé věci se dají dělat tajně.“

Arella se usmála. Vlk zavyl, havran zakrákal a uletěl pryč. Arella se za ním dívala a záhadně se usmívala.

Z myšlenek Radka

Nenávidím je. Nejraději bych je byl na tom hřbitově zabil. Tak proč jsem to neudělal? Měl jsem u sebe malou vystřelovací dýku. Proč jsem to nedokázal? Asi proto, že obdivuji jejich odvahu. Kamil byl tentokrát zamlklejší, ale ten vlk v něm má nesmírnou sílu. Martina jsem podcenil. Nevšímal jsem si ho a takhle to dopadlo. Nikdy se mi nestalo, aby nade mnou někdo stál, já jsem ležel u jeho nohou, a ten druhý na mě bez špetky úcty vrčel. Ty jeho jaguáří oči mě vyděsily. Jedině Světlokrevní se mi umějí postavit. Obdivuhodné. Rád je zničím. Všechno má ale svůj správný čas. Dnes na mě čeká den „D“, který znamená osudový zlom v mém životě… a také pražské komunity Prázdných.

Radek seděl na vyvýšením stupni v honosném křesle připomínající trůn. Cítil, jak v něm sílí hrdost. Za chvíli se završí obřad, během kterého bude korunován na nejvyššího mistra Prázdných. I když zná v Praze několik zdatných mistrů, ani jeden nedisponuje takovou silou jako on. Prázdní nejnižšího prvního stupně se budou před ním plazit, aby si získali alespoň špetku jeho zájmu. Prázdní druhého stupně splní bez jediného slůvka každý jeho příkaz. Prázdní-mistři ho budou respektovat a pomáhat mu, jak si jen bude přát. V novodobých dějinách Prázdných dosud nevládl tak mladý mistr jako on.

Přehodil si nohu přes nohu a pohledem, v němž se mísila arogance a nekompromisnost, se rozhlédl po sále bez oken. Mísila se zde kýčovitost luxusu a elegance historického stylu. Cihlové zdi částečně zakrývaly drahé obrazy s tématy lovu zvířat či trpících lidí. Pruh drahého koberce se táhl ke křeslu vyrobeného ze zlata a temně rudého sametu, jehož opěradla zdobily rytiny a drahé kameny. Ostatní židle v místnosti byly kovové, stejně jako vysoké svícny s tlustými hořícími svícemi. Stoly podél zdí zaplňovaly stříbrné mísy s dokonale naservírovaným jídlem.

Početná skupinka hostů v tichosti čekala, až se jejich nový mistr zvedne a promluví.

První část rituálu korunovace proběhla v hrobce. Zde se během magického rituálu zřekl své nynější osobnosti. Zatratil svůj nynější způsob života. „Ten kluk Radek“ opravdu zemřel. Nad mrtvým tělem dřívějšího mistra Tanuka pronesl přísahu, že se stává jeho nástupcem. Jeho tělo poté zapálil a část popela smíchaného s magickým elixírem vypil. Tím do sebe vpravil sílu předešlého mistra. Druhá část rituálu se konala minulý týden. Tehdy za pomocí magie přivolali na svět mocného Torenaga I. Duch prastarého mistra Prázdných mu udělil souhlas používat jeho jméno. Posílil v něm sílu Prázdných a očaroval jeho mistrovskou dýku.

Nastal čas uzavřít rituál korunovace.

Radek se postavil. Všichni se poklonili a upírali zrak k chlapci, který se proměňoval váženého samovládce. Rozhlédl se po nich se směsicí nadřazenosti i přísnosti. Na Naďu, která se snažila, aby si u něho šplhla, dokonce se znechucením. Nasoukala se do průhledných šatů a na krk si nechala vytetovat jeho jméno. Koho by přitahovalo její vyhublé tělo a podlézavost? Naďa jeho pohled pochopila jinak. Přistoupila k němu, padla mu k nohám a objala ho v oblasti kolem. „Díky ti, Torenagu, že jsi mě nechal žít, i když jsem tě tak zklamala.“

„To tedy ano,“ odfrkl Radek, „donášela jsi na mě Tanukovi.“

Naďa se ještě intenzivněji přitiskla k jeho nohám. „Prosím o odpuštění. Poučila jsem z té nehorázné chyby, žádám tě na kolenou, abys mi to věřil a dal mi ruhou šanci.“

Odkopl ji a ona tvrdě dopadla na podlahu asi o dva metry dál. Radek k ní přistoupil, položil ji nohu na levé rameno. „Odteďka mě budeš poslouchat na slovo.“

„Slibuji.“ Radek přitlačil na její rameno. Špička lesklé boty se dostala k Nadině tváři, která zoufale vyjekla: „Přísahám. Přísahám, můj pane!“

„To jsem chtěl slyšet.“ Otočil se a kráčel zpět ke svému trůnu, přitom chňapnul po Milošovi a hodil jím proti zdi. „Ve škole ses mi posmíval,“ zasyčel směrem k němu. Miloš se pomaličku zvedal, přičemž ze sebe přerývavě dostával. „Mistře…Torenagu toho budu… nadosmrti… lit… litovat.“

„Brzy se najde způsob, jak to napravit.“

„Udělám pro tebe cokoliv.“

„To ano,“ sladce souhlasil Radek. Načež opět změnil tón a kyselým tónem dodal: „Po obřadu si promluvíme, mám pro tebe úkol. Od nynějška budeš mýma očima a ušima, hlavně ve škole.“ Miloš nadšeně kýval hlavou. Vypadal směšně, to mu ale nebránilo v tom, aby se spokojeně hihňal, když zjistil, že se na něho jeho mistr už tak nemračí.

Radek pokynul ženě v saténových šatech s úzkými ramínky, aby mu přinesla sametovou podušku s pomůckami. Usmála se na něho, působila elegantně a sebevědomě. Radek ji pohladil po nahých ramenech. Zálibně se zadíval na její plné rty nalíčené příjemně vonícím leskem. Natáhla se k němu a políbila ho. Spokojeně přikývl a vzal si z podušky flakonek se symbolem Prázdných. Otevřel jej, poté vzal dýku a špičku strčil dovnitř skleněné lavičky s kovovým zdobením. Když ji vytáhl, začala ze špičky kapat temně rezavá kapalina. Odložil flakonek a přiložil si dýku k levé dlani. Zatlačil. Několik kapek krve se smíchalo s kapalinou.

Zahřmělo. Radkovo tělo se otřáslo, až téměř spadl.

Ona ho však zachytila a pomohla mu udržet se na nohou. Radek se napřímil a s rozkročenýma nohama se postavil před svůj „trůn“. Tělo sebou škubalo. Z očí mu vytryskly špinavé slzy. Žíly na zápěstí i na krku vystoupily a potemněly.

Další zahřmění.

Radek se ztěžka nadechl a zvolal: „Jsem připraven.“

Opět zahřmělo. Okolo Radka se začaly zhmotňovat řetězy, které se mu obtáčely okolo těla jako nenasytný had. Zarývaly se mu do oděvu a do kůže. Přesto nevydal ani hlásku, i když mu po tváři padaly slzy barvy rzi. S pevně stisknutými rty se snažil udržet rovnováhu a důstojnost. Řetězy mu pronikaly do těla, kde se ztrácely. Radek se třásl, ale nadále potichu snášel muka rituálu. Když zmizel poslední kousek řetězu, místnost zaplnil hluboký, šeptavý hlas. „Vyřkni to.“

Radek se opět nadechl a skrze zuby nahlas pronesl: „Já, Torenag druhý, přijímám svůj úděl i vládu. Stávám se nejvyšším samovládcem Prázdných v Praze a okolí. Všichni mi budou poslušni, a já naopak budu plnit tvé zásady a přání, vážený Torenagu první. Toť má přísaha tobě.“

Hlas utichl. Radkovo tělo sebou přestalo škubat. Oddechl si, spokojeně se rozhlédl po všech v sále. Cítil, že mu jsou všichni podřízení a že on je jejich pravý pán. Ani jejich rodiny na ně nebudou mít takový vliv jako on. Poslechnou ho, i kdyby to znamenalo zničit všechny své vztahy. Nyní podléhají a patří jen jemu.

Radek s dýkou v ruce přistoupil k prvnímu Prázdnému. Přiložil mu dýku na dlaň a zatlačil. Ve chvíli, kdy se objevily první kapky krve, Radek pronesl: „Patříš mi.“ Postarší muž, již zkušený mistr, hlasitě pronesl: „Ano, patřím. Udělám vše, o co mě požádáš.“ Radek se zadíval do mnohem starší tváře a tělem mu projela vlna naprosté uspokojení.

To opakoval se všemi přítomnými členy. Ti ostatní provedou podobný rituál s těmi, kdo ním prošli, neboť tento obřad zapříčinil, že už jsou ve spojení se svým nejvyšším mistrem.

U Miloše vše proběhlo tak jako u ostatních. Když přišla na řadu Naďa, v Radkově nitru se zvedla vlnu odporu. Přesto vše provedl jako u dalších členů. Naďa však poté chňapla po jeho ruce a políbila mu prsty. Radek se jí vytrhl a odtáhl se. Dýka spadla na zem.

Radek se na ni zadíval. Magická tekutina zašpinila podlahu. To ho rozčílilo tak, až mu zrudla tvář a zaťaté pěsti. „Ty jedna trapná couro!“ zaječel a vrazil Nadě facku. Ta se rozplácla na zemi. Nechápavě, ublíženecky se zadívala na Radka. Ten k ní přistoupil, pokleknul, chytil jí za vlasy a vyštěkl: „Za tuhle ubohou scénu mi seženeš dárek. Víš, jaký mám na mysli.“

„Ano, vážený Torenagu, vím!“

„Tak zvedni ten svůj hubenej zadek a vypadni. Vrať se s ní, co nejdříve!“ Naďa dychtivě přikyvovala. Znechucený Radek neměl daleko ke zvracení. Vyjeveně se na ni díval. Záhy si však uvědomil, že cítí pocit neznámého tepla a myslí proletěla myšlenka: To chceš patřit k takovým bezduchým ubožákům?

Zalapal po dechu. Vzteky. Kopnul do Nadi, která právě vstávala, a sám sebe se zoufale ptal: Co se to se mnou děje?

Společenství safírového srdce: Past - Část 3.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora