Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 18.

Společenství safírového srdce: Past, 17. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 18. část

Z myšlenek Martina

K večeři jsme měli švestkové knedlíky. Tak ty přímo zbožňuju. Když jsem je jedl, zapomněl jsem na celý svět. Táta byl na služebce, takže jsme byli s mámou sami. Ta po jídle proměnila náš rozhovor do výslechu třetího stupně. Prý jsem v poslední době nějak zamlklý a nesoustředěný. Chtělo se mi vykřiknout: „Jo, mami, zachraňujeme svět, a přitom jsme se ocitli v pasti.“ Bohužel jsem se musel jen na něco vymluvit a máma soucitně pronesla, jak jsou léta puberty těžký. Jo, a já navíc zachraňuju Prahu a bojuju s duchem kněze ze staré Atlantidy. Je to na palici. Někdy ale stačí, aby se během dne stalo něco pozitivního – například k večeři švestkové knedlíky a noční návštěva Moreny…. A hned jsem měl lepší náladu.

Tentokrát si sedli s Morenou k počítači, kde ji Martin ukazoval digitální ilustrace, které během léta vytvořil. Zářila, když si prohlížela jeho obrázky plné fantazie, zvířat, krás přírody, všech ročních období, včetně romantické zimy. „Možná že se staneš úspěšným ilustrátorem,“ nadhodila při pohledu na zasněženou bránu, v níž stáli dva majestátní leopardi, vedoucí do vesmíru plných hvězd.

„Ty to nevíš?“

Mrkla na něho. Srdce se mu rozbušilo. Hlasem jemným jako sněhové vločky odpověděla. „Svůj život si řídíš sám, jen něco je opravdu osudového.“ To ho zaujalo, takže vyhrkl: „Už jsem v životě zažil něco osudového, co se nedalo změnit?“ Přikývla a vzápětí se ho zeptala: „Co bylo pro tebe v životě velmi důležité?“

Martin se zamyslel. Vzpomněl si na pár věcí, které mu připadali zásadní, přesto se vracel stále k tomu jednomu. „Když jsem poznal Kamila.“

„Přesně tak. Tomu jste se nemohli vyhnout,“ Morena se kochala obrázkem zimní pláně, kde stál sněžný leopard a párek tygrů, kteří se dívali směrem k honosné říši zimních elfů. Přitom zasněně povídala: „I kdyby nenastaly tyto bitvy s Prázdnými, měli jste se s Kamilem setkat. Vaše přátelství vám v životě hodně dá a pomůže. Navzájem se budete podporovat a inspirovat.“

Martina to potěšilo. Zmínka o Kamilovi mu připomněla, co mu vyprávěl. „Moreno, ty taky nevíš, koho Torenag očekával v té magické dimenzi?“

„S ostatními rytíři jsme se o tom bavili.“

„A?“

Moreně se nechtělo do odpovědi. Nakonec tak trochu zamumlala: „Veles a Perun přišli se zajímavou teorií. Možná, že začínáme tušit.“

„Co?“

„Jé, tenhle obrázek bílých koní na sněhu se ti povedl.“

„Moreno!“

Odvrátila se od monitoru a obdařila ho pohledem, při němž se mu vybavily rampouchy a zamrzlá jezera. „Nemůžu ti to říct. Není to jisté. Pokud by se nepotvrdilo, zbytečně bych ti zamotala hlavu.“ Chtěl protestovat, načež sklidil další ledovou spršku. „Když se něco dozvíš v nepravou chvíli a jsou to navíc jen dohady, většinou to je k ničemu. Takže žádné další otázky na tohle téma.“

„Rozkaz, nejvyšší generále,“ bručel Martin a Morena se zasmála tak, že si vybavil sněhové čepice hor, na něž dopadá sluníčko a všechno se blyští. „Mám tu pro tebe něco jiného.“ Martin povytáhl obočí a byl rád, že je to zase „jeho“ veselá Morena. „Musíme spolu zajít do rotundy svatého Martina.“

„Ani mě nenapadlo, že mám rotundu,“ vtipkoval Martin, ale okamžitě ho to přešlo. Moreně to rozhodně vtipné nepřipadalo. „Já vím, ta rotunda je na Vyšehradě.“ Morena se zvedla ze židle, vytřeštil oči. „To jdeme… jako teď? Hned?“

„Samozřejmě.“

„Jak samozřejmě?“ Martin dál seděl v otáčivé židli, ačkoliv to nyní vypadlo, že má v zádech pravítko. „Je skoro deset. Jak se dost...“ Morena se nadechovala, Martin rychle dořekl: „No, jo, jsi bohyně. Už chápu.“ Vstal, začal se připravovat. „Co tam budeme dělat?“

„Vezmi s sebou svíčku, zápisník a tužku.“

„Cože?“ Martin se zvedl a začal se připravovat. „Kde mám vzít svíčku? Asi u mámy. Zápisník a tužku…. Já nemám žádný zápisník. Mám mobil.“

„Ten ti je v magii hodně platný,“ mrazivě odsekla Morena, a tak vzdechl a začal hledat vše, co mu nadiktovala.

Vyšehrad působil v tuto noční době ještě majestátněji a záhadněji než ve dne. Když došli k samotné rotundě, Martin dokonce šeptal: „To musíme dovnitř?“

Morena přikývla. Vztáhla ruku ke starým dřevěným dveřím s kovovým zdobením a chvíli se soustředila. Ozvalo se cvak. Dveře se otevřely.

Uvnitř byl cítit typický pach starobylých uzavřeným prostor. Skromně zařízená rotunda vyzařovala chlad, ale zároveň jako by je vítala. Dveře se zavřely. Obestřela je tma a jedině Morena v zářivém plášti a bílými vlasy se stala osvětleným bodem, který narušoval tmavý závoj. „Co teď?“ zašeptal Martin, a přesto to vyznělo tak hlasitě, až se lekl.

Naproti nim se na zdi zjevil živý obraz, jako když se promítá starý film. Ukazoval muže v úboru, který nosívali vojáci starého Říma. Z pod zlaté přilby koukala veselá tvář kulatějšího tvaru s očima vyzařující klid a mír. Muž seděl na bílém koni, přes tělo měl přehozený půl pláště. „Svatý Martin,“ usmála se Morena, aniž odvrátila zrak z postavy na zdi.

„Moreno, rád tě vidím.“ Jezdec působil jako typ člověka, s kterým byste si rádi povídali u něčeho dobrého. „Těší mě, že vedle tebe stojí Světlokrevný.“

„S jaguářím vzorcem v DNA,“ potvrdila hrdě Morena. „To je mocná síla.“ Zatímco Morena v kostce nastínila, že Martin má přítele s vlčí DNA a proti komu bojují, tvář jezdce posmutněla. „Sevřela mě nesmírná bolest, když se Prázdným podařilo postavit lidi a zvířata proti sobě. Světlokrevní, jejichž síla je tak mocná, byli tím krutým aktem tak oslabeni.“

„Prastarý řád se pomaličku začíná obnovovat.“ Morena si dala ruku na srdce: „Král a my rytíři děláme vše, aby ho už nic nemohlo narušit. V této fázi nesmíme dopustit, aby Prázdní otrávili Pramen Prahy.“

„Chápu,“ přisvědčil jezdec. Patrně mu opravdu bylo vše jasné, protože poplácal svého bělouše po hřívě a než na něm odjel, pronesl: „Můj úkol byl jednoduchý: hlídat starý list, na němž je jméno strážce ohnivého živlu. Přinesl mi ho dračí vyslanec. Po nějakou dobu jsem ho opatroval. Teď jej najdete tam, kde je druhá polovina mého pláště. Přeji vám zdar.“

Obraz zmizel. Morena se usmála, Martin se mračil. „Nemohl nám říct, kde je zbytek jeho pláště?“

„On to asi neví.“

„Jak to?“

„To souvisí s legendou o svatém Martinovi. Znáš ji?“

Martin si odkašlal. Zadíval se na podlahu rotundy a zamumlal. „Teď si nějak nevybavuju, která to je.“

Morena se rozesmála. V útrobách rotundy její smích zněl, jako když se rozezvučí spousta zvonečků. „Tak se podívej na internet, vydej se sem zítra odpoledne… třeba i s Kamilem… a rozhlížej se kolem. Určitě ho najdeš.“

„To už odcházíme?“

„Dozvěděli jsme se to, co bylo třeba. Jestli tady chceš přespat, prosím. Na podlaze je místa dost.“

Martin se snažil napodobit její ledový hlas. „Proč jsem sem tahal tu svíčku a sešit?“

„Ty si nech v batohu na zítra. Po cestě ti vysvětlím, co s nimi.“ Morena se zastavila. Náhle vypadala tak lidsky. Nebýt jejího honosného oblečení, Martin by řekl, že před ním stojí krásná mladá žena z našeho století. „Alespoň vidíš, že ani my ve Vyšších sférách nevíme všechno. Dnes jsem si myslela, že jméno ohnivého strážce se dozvíme přímo od svatého Martina. Sekla jsem se.“

Martin zamnul rukama a zvesela se přiznal: „Aspoň jednou jedinkrát si nepřidám až tak úplně nemožný.“

„Tomu věřím,“ začala vřele Morena, ale vzápětí ho pěkně zchladila, „tu legendu o svatém Martinovi jsi ale mohl znát.“

Z myšlenek Radka

Když jsem chodil do školy, ze všeho nejvíce mě štvalo, když se mi druzí vysmívali a já jim nemohl doopravdy ukázat, kdo jsem. Někdy jsem to tajně porušil. Bohužel, nikdo nemohl vědět, že tu nakládačku dostali na můj příkaz. Nejhorší to bylo v případě Nadi. Ona ani Miloš ze začátku netušili, že jsem Prázdný. Oba se mi vysmívali, ale Naďa mě uměla ponížit nejhůře. Šlo však o Tanukovu oblíbenkyni. Musel jsem se držet zpátky. To už ale nemusím. Jsem nejvyšší mistr, mohu si s ní dělat, co chci.

Radek se opřel o zeď nemocniční budovy. Dnes se ho Torenag zeptal, jak se daří Nadě. Nebyl rád, že ohrozila ty Světlokrevné. Nezněl nadšeně, když se Radka ptal, proč na Naďu ječel kvůli spolužákovi Jirkovi. Radek zaváhal, nevěděl, co říct. Torenag jen vzdechl.

Radek se zahleděl na noční oblohu a chtělo se mu řvát, že se v něm opět probudila mizerná lidská lítost. Nejenom že si pošramotil důvěru u Torenaga, ale ten mu nakonec vpálil do očí: „Na Naďu jsi musel použít kouzlo, aby již neohrozila náš plán. To není dobré. Jako vůdčího mistra tě měla poslechnout z vlastní vůle. Nevím, kam to chceš dotáhnout, když tě neposlouchá bývalá spolužačka.“

Kopnul do zdi. Tohle musí skončit. Nyní napraví situaci s Naďou. Mohl ten úkol někomu zadat, ale neudělal to. Toužil si ten pocit vychutnat sám. Zadíval se k oknům pavilonu, kde ležela Naďa. Spokojeně se ušklíbl a vydal se k bočnímu vchodu. Vešel jím do budovy, k jeho překvapení to bylo tak snadné. Vyběhl do druhého patra. Pootevřel dveře na chodbu a viděl dvě sestřičky. Jedna stála u okna a mluvila do mobilu. Ta druhá seděla u stolu a něco psala.

A tak čekal.

Náhle se ozvalo „zabzučení“. Sestra u stolu koukla nalevo od sebe. Zvedla se a své kolegyni oznámila: „Jdu na patnáctku. Ta ženská po autonehodě něco potřebuje.“ Sestra s mobilem přikývla. Rozloučila se a hnala za kolegyní. „Počkej, jdu s tebou. Musím dát injekci té, co leží vedle.“

Obě zmizely. Radek nevěřícně zakroutil hlavou. Čekal tu čtyři minuty a už má chodbu úplně volnou… to je zabezpečení.

Potichu se plížil k pokoji osmnáct, kde ležela Naďa. Sama. Její stav byl záhadou. Když testy neprokázaly žádnou nakažlivou nemoc, převezli ji sem na samostatný pokoj. Otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Ležela na posteli u okna. V levé ruce měla zavedenou kapačku. Dýchala pravidelně.

Radek k ní přistoupil a pár sekund ji pozoroval. Chtělo se mu zvracet z jejího vychrtlého vzhledu. I ta jehla držela v ruce jen taktak. Přiložil jí prsty ke spánkům a soustředil se. Po pár sekundách otevřela oči.

„Ra.. Mistře…“ zašeptala potěšeně. „Co se to se mnou stalo?“

„Potrestal jsem tě za tvou neposlušnost.“

Ihned věděla, o co jde. „Odpusť…“

„To slyším z té tvé nevymáchané papuly pořád.“

Překvapil ji nejen ostrý tón, ale i jeho slova. Rozhodla se však nadále obhajovat se. „Já je tak nenávidím. Proč mám ignorovat ty zvířecí bestie? Chtěla jsem jim dát za vyučenou. Mohli tu ležet namísto mě.“ Mluvilo se jí ztěžka, olízla si suché rty a dodala. „Klidně bych je i zabila.“

„Přikázal jsem, že se jim nesmí nic stát!“

Naďa se snažila posadit. Moc jí to nešlo, ale nakonec se alespoň dostala do pozice, z které se jí líp mluvilo. Opět si olízla popraskané rty a pokračovala o trochu rázněji: „Je to nesmysl a proti všem pravidlům nás Prázdných!“

„Za prvé, je to jen do určité doby. Za druhé, o tom ty nerozhoduješ.“ Měl toho dost. Radek se k ní naklonil, vzal ji za zápěstí. Usmála se na něho, jako by si myslela, že ji přišel pohladit na dobrou noc.

Sklonil se k ní a vítězoslavně jí ubezpečil. „Tohle už ale není tvoje starost. Vlastní ani tahle, ani žádná jiná.“ Nejdříve ho nechápala, ale vzápětí jí to došlo. Chtěla se začít bránit, ale Radek ji stiskl ruku silněji.

Tělo jí ochablo. Probodávala ho šíleně vykulenýma očima. Škubala sebou. Radek ji pustil ruku a narovnal si prsteníčku prsten, který pootočil tak, aby ji mohla bodnout vystřelovací jehlička napuštěná jedem. Pochopila, co se stalo. Radek si zálibně prohlížel prsten, který používal i bývalý mistr Tanuk. Po něm ho zdědil on. Naďa moc dobře věděla, co znamená být zasažena jehlou z prstenu. Nechápavě těkala pohledem na špěrk a na Radka.

„Několikrát jsem tě varoval, ty malá kostnatá mréco.“

Snažila se mu něco říct, ale nešlo to. Vycházely z ní jen skřeky. Zato on k ní mohl mluvit, jak jen libo. „Konečně už nikdy neuvidím ten tvůj ksicht. Uleví se mi, že nebudu muset poslouchat ty tvé patolízalské falešné řečičky.“ Znechuceně se jí podíval do tváře: „Všude nechám rozhlásit, jak dopadají zrádci a neposlušní Prázdní.“

Dveře do pokoje se otevřely a do nich vešla zdravotní sestra. Ta s tím mobilem. Zalapala po dechu a začala ječet, co tu dělá. Radek k ní přiskočil a vrazil jí pěstí do obličeje. Svezla se na zem. Ještě vydávala hekavé výkřiky, ale další rána ji umlčela. Radek jí přiložil prsty ke spánku. Prapůvodní. „Vezmu si pár tvých emocí a kus tvé paměti.“ Radek se nejprve ohlédl na Naďu, která vypadala groteskně. Cukala sebou. Vyjeveně se koukala kolem. Pusu pootevřenou. Sliny stékající z pravého koutku, špičku jazyku u levého. Vytáhl mobil a vyfotil si ji. Pohled na ni byl slastný. „Pošlu to celé komunitě, aby tě všichni viděli poslední chvíle tvé ubohé existence. Pa, pa.“

Když ji zamával a dostatečně se vynadíval, s rukama položenýma na hlavě bezvládné zdravotní sestry si bral to, co mu chybělo. Její emoce chutnaly jako sachr dort.

Radek oddálil ruce. Stočil opět zrak k Nadě, jedovatě sladce ji poslal letmý polibek na rozloučenou a přešel ke dveřím. Sestřino tělo leželo nehnutě na podlaze. Brzy však procitne a bude se jen divit, proč cítí depku a nepamatuje si, jak se sem dostala. Nadino tělo se otřásalo, jako by držela v ruce sbíječku. Magický jed jí za minutku, maximálně dvě zaplaví tělo a… bude po ní. Lékaři si budou bezradně lámat hlavu, co se jí stalo. A jejich třída zažije další pohřeb.

Společenství safírového srdce: Past - Část 19.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora