Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 16.

Společenství safírového srdce: Past, 15. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 16. část

Z myšlenek Kamila

Zatímco v prvním boji jsme byli neustále v pozemské realitě, teď poznáváme více magický svět. Nějak stále nemůžu pochopit, jak to funguje. Někdy to vypadá, že sním. Jindy, že jsem vstoupil do jiné dimenze. Arella se směje. Prý nechápe důvod, proč by se mělo všechno vysvětlovat podle pozemské logiky. Tvrdí, že naše myšlení a vnímání je ještě omezené natolik, že se to nedá plně osvětlit. Existují různé styly, jak pracovat s magickým prostorem. Ten, který jsem prožil dnes, se mi fakt líbí.

Arella si prohlížela jizvu od Jednoho z těch, které stvořili strážce Pramene. Když si sedla na Kamilovu postel, překvapeně zamumlala: „Zajímavé.“

„Takže ji vidíš?“

„Hmm, jasně že ano.“

„Ten chlapík nám říkal, že ji nikdo nemůže vidět.“

„Tím samozřejmě myslel lidi tady na Zemi.“

„Aha,“ Kamil si sedl na podlahu, protože si Aran zabral celou postel pro sebe. Protahoval se, zíval, zíral na plakát s vlky. Arella seděla vedle něho a hladila ho. Dnes přišla v bílém plášti a Kamil si tak připomněl jejich první setkání. Rád vzpomínal na to, jak se z bezdomovkyně proměnila v rytířku. Po chvíli vzpomínání se vrátil do přítomnosti a hudroval. „Bolelo to a ani nevíme proč. Ty jo?“

Arella zavrtěla hlavou. S očima upřenýma na jizvu se rozpovídala: „Ti, kteří stvořili strážce Pramene, jsou tajemní. I pro nás rytíře. To, že si našli cestičku k vám, je velmi dobré znamení. Důvěřují vám, a to nás rytíře těší. Ti, kteří stvořili strážce Pramene určitě již vědí, že se schyluje k tomu nejhoršímu. A tak se i oni snaží pomoci, aby je ochránili.“

„Tak to tedy jo,“ vyjekl Kamil tak, až se vlk napřímil a bedlivě ho pozoroval. Kamil zklidnil hlas, ale i tak v něm zaznívalo vzrušení, i špetka hněvu. „Představ si, že nám bez okolků řekl, že mu na nás nezáleží. Prý ho ale fascinujeme.“ Arella zadržovala smích. Kamil obrátil oči v sloup. „Ne že by mě byl vyloženě nesympatický, ale na druhé straně…“

Arella se rozesmála. „Těm, kteří stvořili strážce Pramene je naprosto fuk, jestli jsou vám sympatičtí anebo ne.“

„Jo, to bylo vidět.“

„Když vám ale vyjevil, že ho fascinujete… hmm, to je velká poklona.“

„Jsem z toho celý bez sebe.“

Uličnicky na něho mrkla, ale poté zvážněla. „Kamile. Ti, kteří stvořili strážce Pramene, neříkají prázdná slova. A už vůbec nedělají nic, co by nemělo důležitý význam. Věděli jsme o tomto setkání, ale momentálně ani já netuším, co znamená tohle,“ ukázala na jeho jizvu. „I tak jsem ale šťastná.“ Opravdu zářila radostí. Kamil si pohladil bolavé místo na hrudníku a snažil se taky. Přitom pohledem zavadil o vlka.

Aran seskočil z postele, sedl si před Kamila a zadíval se mu do očí. Kamil cítil, že…

….se jejich oči, mysl i srdce propojují. Mocná vlna vlčího spiritu ho přiměla, aby zavřel oči. Náhle utíkal po tmavě šedých kamenných schodech vedoucí mezi vzrostlými stromy do neznáma. Běžel nahoru a všude okolo cítil přítomnost vlků. Někdy se mezi porostem zableskly vlčí oči, v dáli se ozvalo vytí. Sluch se mu zbystřil tak, že slyšel i vlčí dech.

Musela tu být početná smečka vlků. Chtěl se zastavit, ale nemohl. Něco ho nutilo, aby se hnal dál. Pohybovalo se mu lehce, jako mladému vlkovi, kterého žene vpřed vitalita, svoboda a radost ze života.

Schodiště ho zavedlo k bráně s vysokými kamennými pilíři a kovově zdobeným vrcholem. Skrze škvíru zavřených dveří sem dopadalo bělostné světlo. Z každé strany brány seděl vlk. Napravo černý s jantarově žlutýma očima a vlevo bílý s ledově modrýma. Kamil se dotkl brány.

Oba vlci zavyli. Brána se začala otevírat. Před Kamilem se objevila černobílá podlaha připomínající šachovnici táhnoucí se do dále. Nestály tu žádné stěny, nebyl tu žádný nábytek. Jen podlaha a modré nebe nad hlavou s bílými mraky. Zpod nich na podlahu dopadaly sluneční paprsky. Kamil vstoupil. Spolu s ním i oba vlci, kteří ho vedli napříč prostorem. Jejich kroky zněly příliš hlasitě, jako by rušily posvátný klid a mír, který tu panoval.

Mohli si vykračovat minutu, ale i hodinu. Čas tu měl zcela odlišnou podobu. Nedal se měřit. To na člověku záleželo, jak jej vnímá. Kamil si uvědomil, že se mu tu líbí, ale hlavně díky dvěma vlčím strážcům. Ti se najednou rozběhli. Kamil za nimi.

Podle Kamilova vnímání to trvalo okamžik, než doběhli k šedivému pilíř, který výškou dosahoval do Kamilova pasu. Vlci si sedli a zavyli. Na vrcholu pilíře ležel zažloutlý pergamen. Kamil jej vzal do ruky a uviděl na něm trojúhelník obrácený hrotem dolů. Pod ním zářilo smaragdovým písmem:

Terelan

Z myšlenek Lii

Nejsilnější dojem ve mně zanechal obrázek Kláry žadonící o slitování. Vím, že je to potvora. Přesto jsem k ní pocítila zvláštní druh lítosti. Svým způsobem i k Torenagovi. Musíme ho zlikvidovat, to je mi jasné. Nejraději bych ale nakopala zadek těm, kteří mají na svědomí vznik Prázdných. Ti hajzlíci sem přijdou a chtějí z lidí vymazat lidskost. Ti, kteří stvořili Světlokrevné, Modrobuněčné, Jasnocitné, Prvovnešené, k naší lidské podstatě přidali něco honosného, aby ji posílili. Těm bych s radostí poděkovala. Zato strůjce Prázdných nenávidím, protože nás postavili proti sobě. Sajrajti, to je jejich vina, že je tady tolik krutosti.

Lia seděla na podlaze ve svém minipokojíčku. Ve skutečnosti šlo o pokojík, který vznikl rozpůlením jedné velké místnosti, aby měla trochu soukromí. Lie se však moc zamlouval. Nepotřebovala se zde schovávat před rodinou. Ráda s nimi pobývala v obýváku, kde se večer scházeli. Ve svém pokojíčku spala, snila, koukala se z okna na park a používala notebook. Dominovala mu postel, nad níž visel plakát s fantasy obrázkem rytířky se stříbrným mečem a havranem, který ji majestátně seděl na předloktí. Vždycky si představovala, že je to ona. Ilustrátor ji sice vyobrazil jako blondýnu s copy, přesto se trošku podobaly. Skříň, stolek se zrcátkem a notebookem zaplňovaly zbylý prostor. Bílým stěnám vévodily velké fotografie s černými peříčky, temně sametovou růží, anděla s ebenovými křídly a hejnem vran na obloze se zapadajícím sluncem.

Lia si sedla na postel, kam položila i meč z boje s Klárou. Hladila jeho rukojeť i ostří. Vrtalo jí hlavou, proč jí ho Torenag nechal. Určitě to nebylo z dobroty srdce. Muselo za tím něco vězet. Přesto k Torenagovi necítila tak intenzivní nenávist, jakou očekávala.

Zabořila hlavu do polštáře a rozbrečela se. Třeba má Julie pravdu. Je v ní něco ďábelského, a tak jí přitahují zlé bytosti. Možná je černá opravdu barvou temných sil, a protože ji neustále nosí, stává se z ní špatný člověk.

„Tak na to opravdu zapomeň,“ napomenul ji jemný hlas.

Lia sebou trhla a rychle zvedla hlavu. Před sebou uviděla tak trochu „sama sebe“. Černé rovné vlasy, výrazné oči a krásně vykrojené rty. Žena v černých šatech, bílém plášti a čelenkou se safírem si k ní přisedla a pohladila ji po rameni. Lia tušila, o koho jde, ale přece jenom se ujišťovala: „Danika?“

Rytířka přikývla. „I mojí nejmilovanější barvou je černá. Můj nejvěrnější jednorožec splývá s nocí i můj meč má její barvu. Připadám ti jako zlá bytost?“

Lia zavrtěla hlavou. Utřela si slzy a potichu se přiznala. „Mně jen zaskočilo, že… ani to nemůžu vyslovit.“

„Proč ne.“

„Měla bych Torenaga nenávidět a přát mu to nejhorší. Vím, že je zlý, a přesto je mi ho svým způsobem líto. A to mě děsí. Stejně jako to, že mi nechal tenhle…“ Odmlčela se na zlomek sekundy a o něco tišeji dopověděla: „Nádherný meč.“

Danika si prohlédla meč, ladně po něm přejela rukou. „Jsem na tebe hrdá.“

„Na mě? Proč?“

„Víš, je snadné odsoudit zlo. Mnohem těžší je zamyslet se nad ním. Ty jsi to udělala. Ti, kteří zapříčinili vznik rasy Prázdných, způsobili tolik bolesti a trápení. Lidé zkřížení s touto rasou mučili lidi, týrali zvířata, vytvářeli svět bez soucitu. Přesto ve svém nitru cítíš, že ta pravá krutost a bezcitnost sem byly opravdu zaneseny.“

Po Liině tváři stekl pramínek slz. Danika jej jemně střela. „Torenag mohl být dobrým knězem a Atlantidu vést k rozkvětu. Teď ho musíme zastavit. Ty však podvědomě cítíš, že v něm je kousek člověka. Je ti ho líto. To z tebe nedělá špatného člověka. To z tebe činí moudrou bojovnici.“

Lie opět vytryskly slzy a Danika něžně dořekla. „Moudrý bojovník ví, že každý boj bolí. I když jde o bitvu za osvobození.“

Na chvíli si k sobě přisedly, opřely se jedna o druhou a pozorovaly západ slunce. Lia dnes byla doma sama a náramně se jí to hodilo. Tiskla se k rytířce a přemýšlela. Myšlenkami se zatoulala do světa, kde nejsou Prázdní. Kde se mezi sebou hašteří protivné sousedky anebo třeba holky o nejpopulárnějšího kluka, kde možná někde něco ukradne anebo třeba dá někomu do nosu. Kde ale žádný rodič nebije děti, nikdo netrápí zvířata a kde vlastně nevědí, co znamená sloveso „mučit“.

Ze snění ji vyrušila až Danika, která se jí zeptala: „Tvoji rodiče mají rádi ezoteriku a magii. Mají tady encyklopedii magie?“ Lia přikývla. „Můžeš ji přinést?“

Lia vyskočila z postele a zmizela v pokoji naproti. Když se vrátila, nesla v náruči tlustou knihu s odřenými černými deskami se zlatým písmeny a pentagramem. S úlevou ji hodila na postel, sedla si k ní a čekala na další pokyn. „Podívej se, jestli tam je něco o černých mečích.“

Lia nalistovala stránky s písmenem „č“. Přejížděla prstem po stránce, poté po další a zakroutila hlavou. „Tak se podívej na ebenové meče.“ Lia našla stránky s písmenem „e“ a již za okamžik nadšeně vyjekla. „Jo, o těch tady něco je.“

„Tak to přečti.“

Ebenové meče, nebo-li meče sil Noci, patří k nejmocnějším zbraním. V dávných dobách je směli používat pouze rytíři, kteří složili přísahu vládkyni Noci během třetího úplňku v roce. Jako důkaz své loajality a silné vůle museli složit zkoušku, kterou určila čarodějka sloužící silám Měsíce a Nočních vládců.

Traduje se, že bylo ukováno tisíc ebenových mečů. Později se ale začaly vyrábět napodobeniny. Zejména ve středověku se kováři snažili obohatit a čerstvě ukovaný meč natřeli načerno. Poté jej prodávali jako magický ebenový meč.

Ty pravé jsou roztroušeny v magických dimenzích. Lze je vyvolat mocným rituálem. Používají se k soubojům v magickém prostoru. Čarodějky a mágové umějí s mečem téměř splynout a stát se tak velmi silnými bojovníky.

Pokud se ebenový meč stane součástí někoho, kdo není čarodějkou/mágem, je to signál, že takovou duši považuje za vznešenou. Ti dva se promění ve spojence, jejichž svazek nelze zlomit. Přesto se může stát, že tento meč bude muset uposlechnout příkazu toho, kdo jej původně vyvolal.

Ebenové meče mají duši čistého bojovníka. Touží být využívány čestně. Pokud jsou magickými rituály donuceny k zločinu, pozbývají svou čistotu a moc. Vy, čestní bojovníci, chraňte je před zneužíváním, važte si jich a přijměte jejich náklonnost.

Lia zavřela knihu a zvedla oči k Danice. „Páni.“ Vzala do ruky meč a dala ho před sebe hrotem ostří nahoru. Nebylo pochyb o tom, že je pojí čest a důstojnost. „Cítím jeho energii, cítím jeho srdce a duši.“

„A on tvou.“

„Když mi ho Klára dala a Torenag mi ho nechal, znamená to, že….“ Lia se odmlčela, Danika dokončila: „Ano, cítím, že provedli rituál, kterým ho mohou ovládat. Kdybych to kouzlo ale nyní zrušila, Klára a Torenag by o tom věděli. Jakmile by vycítili, že se jim zhatil plán s mečem, mohlo by to být pro tebe nebezpečné.“

„Může mě při boji ochránit safírové srce?“

Danika se zadívala na meč, poté na Liu. Její pohled byl měkký a láskyplný. Hlas zněl sametově, přesto naléhavě. „Safírové srdce a tvá víra v ebenový meč mohou to očarování zlomit.“ Danika zvedla ukazováček a důrazně zopakovala: „Mohou, ale nemusí se to podařit. Záleží na tom, zda je silnější tvá víra či jejich kouzlo. Je to risk.“

Lia pohladila rukojeť meče. Poté jej otočila špičkou dolů, postavila na zem a opřela se o něj. „Já to risknu.“

Z myšlenek Artura

S Julií jsme se dohodli, že si dáme malou pauzu. Myslel jsem, že je to rozchod, ale Julie mě ujistila, že ne. Jen si potřebuje odpočinout. Tomu věřím. Ta věc s obětí jí moc trápí. Když k tomu připočtu zlobu na Liu, bylo toho na ni moc. Konečně mi ale dala pokoj s tím, že mě miluje Klára a já ji. To se mi ulevilo. Stejně je to „jiná“ holka, než s jakou jsem chodil. Její vášnivá povaha a nadšení, legrace a chuť něco podnikat ustupují strachu, podezíravosti a žárlivosti. Tak moc bych si přál, aby se zase „vrátila“ ta „stará“ Julie, do které jsem se zabouchnul. A to mě mrzí.

„Tak si zopakujme, co víme,“ navrhl Martin. Kamil s Arturem přikývli. Opět se sešli u Kamila. Lia a Silvie nemohly přijít. Julie se opět vymluvila, že potřebuje pauzu od těchto setkání. Děda jel na houby, a tak vzal s sebou psy. Babička jim přinesla lehký tvarohový koláč s hromadou lesního ovoce, což Artur okomentoval. „Tak ten si dám.“ Donesla jim domácí jablečný mošt a odešla na návštěvu ke kamarádce. Tak se nejprve nacpali sladkým, popovídali si o Julii, Lie a samozřejmě o pasti, do které se dostali. Raději přešli k jinému tématu. „Arella mi říkala, že ten symbol nad jménem Terelan, značí zemský živel.“

„Trojúhelník špičkou dolů?“

Kamil přikývl na Arturův dotaz, hned nato Martin shrnul. „Terelan je strážcem zemského živlu a patří k němu meč se smaragdy a pentagramem. Karzan zastupuje vodní element a je spojený s mečem se srdcem a andělskými křídly. A ještě víme, že k ohnivému strážci patří meč s dračím okem, ale neznáme jeho jméno.“

„Jo,“ souhlasil Kamil. Artur dopil džus a zeptal se. „A co těch pět podmínek?“

„Morena mi říkala, že ty se vytříbí během hledání. Tři už jsou jasné. Všech pět strážců musí být shromážděno u Pramene. Musí mít u sebe posvátné meče a…“

„Počkej, jak to říkala Arella… počkejte, hned si vzpomenu.“ Kamil se téměř zavřel oči a odříkával: „Strážci musejí být osloveny svými jmény.“

Nastalo ticho. Všichni tři se zamysleli, až konečně Artur opět promluvil. „Jedno mi ale není jasné. Co kdybychom se zasekli a přestali strážce hledat? Třeba by pak k bitvě vůbec nedošlo.“

„O tom jsem si povídal s Arellou,“ Kamil zadumaně sklopil oči a žmoulal kousek ubrousku. „Prázdní je chtějí vypátrat za každou cenu. Takže nesmíme polevit. Když je najdeme jako první, získáme tím jednu výhodu, o které Torenag neví. Sírius tuhle informaci ochránil safírovým světlem. Alespoň v něčem máme maličko navíc.“

„To hledání by mě i bavilo.“ Martin sáhnul po dalším kousku koláče, radost v hlase se mu však vytratila, když dořekl: „To ta bitva o Pramen mně nahání hrůzu.“

Ještě asi půl hodinky si povídali, poté se Artur zvedl a začal se loučit. „Hele, musím ještě poklidit v posilovně. Ségra tam makala celé odpoledne.“ Na cestu se osvěžil sklenkou džusu, Kamil a Martin mu přitom ještě něco vyprávěli, to už téměř nevnímal. Ani sám nevěděl proč, ale myšlenky ho táhly k Julii a Kláře. Nechápal, proč si na ně tak najednou vzpomněl. Hlavně na Kláru.

Vyšel z domu rodiny Studených a vydal se k zastávce tramvaje. Právě přemýšlel o Julii, a jak z ničeho nic přestala mluvit o Kláře, když u něho zastavilo auto. Logicky si pomyslel, že se chce někdo zeptat na cestu.

Z auta vyskočili dva muži. Artur instinktivně couvnul a chtěl se dát na útěk. Jeden po něm chňapl, druhý mu vrazil pěstí do břicha a vzápětí do brady. Spadl na zem. Kopanec do žeber mu znemožnil vstát. Stočil se do klubíčka. Silné ruce ho popadly a smýkly s ním o kus dál. Artur zahekal bolestí. Druhý chlapík mu stoupnul na ruku: „Máme tě pozdravovat. Náš nový šéf ti vzkazuje, že máš velké štěstí, že tě potřebuje. Jinak by čarodějce, kterou znáš, s radostí ukázal, jak Prázdní likvidují nepřátelé. To ale nejde,“

Druhý chlapík ho kopnul do boku. „Tak alespoň malá chuťovka.“ Vytáhl mobil a vyfotil si Artura se zkrvaveným nosem a tváří pokřivenou bolestí. Ještě než odešli, každý mu uštědřil několik ran. „Malá ukázka pro zamilovanou čarodějku,“ chrochtavě se zasmál jeden z nich. Oba nasedli a odjeli.

Artur se zvedal ze země. Tělo jako by mu někdo dal do svěráku a utahoval jej. Bolel ho celý trup, hlavně tedy žebra. Přesto ho momentálně mnohem více zaujalo, že ho Klára ještě stále miluje a Radka to očividně netěší. Co mu provedla, že ji chce tak moc potrestat?

„Arture, jsi v pořádku?“ zeptal se ho Kamil, který k němu právě s Martinem dobíhal. „Škoda, že jsme neviděli dřív, že tě napadli.“

Chtělo se mu něco odseknout, ale nakonec odpověděl mnohem klidněji. „Všechno mě bolí. Ti hajzlíci mi dali na frak.“

Kamil a Martin ho vzali pod pažemi. „Táta za hodinku přijede domů, on tě ošetří.“

„O.K. Musím ale zavolat ségře a na něco se vymluvit.“ V duchu uvažoval, na co, když v tom ho napadlo: „Kluci, jak mohli ti dva vědět, že jsem tady?“

Kamil a Martin váhavě pokrčili rameny. Martin zkusil navrhnout: „Třeba Klára s pomocí mag…“

„Ne, Klára to nebyla.“ I když nevěděl proč, byl si jistý, že by ho Klára neprozradila. „Kdo věděl o naší schůzce?“

„Silvie, ale ta dneska jela s mámou do velkoskladu, aby si tam vybrali nové zboží do krámku,“ Martin se na oba podíval, „ale ta by to nikomu neřekla.“

„Souhlasím,“ vyhrkl Kamil. „A samo sebou Julie a Lia.“

Právě došli k brance domku Studených. Artur se na oba kluky podíval podivně smutně. Náhle si nebyl ničím jistý. Dokonce ani tím, zda ho Julie má opravdu ráda? Podrazila ho Lia? Proč by to dělala a hlavně jak? Proč se od nich Julie distancovala? Ta by ale nechtěla, aby trpěl. Něco tu nehrálo. Bohužel rozbouřené nitro ho stále více utvrzovalo, že ho Klára miluje a že je něco v nepořádku s Julií.

Společenství safírového srdce: Past - Část 17.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora