Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 13.

Společenství safírového srdce: Past, 12. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 13. část

Z myšlenek Martina

Doma to na mě dopadlo víc, než jsem počítal. Cítil jsem bezmoc, ale také vztek a naprostou lhostejnost, co se stane Pramenu, Praze, světu. Proč je to na nás? Vždyť chodíme na gympl, měli bychom se bavit a mít takové „starosti“ jako: líbím se té holce?… co dnes odpoledne budeme dělat?... Bože, jak napíšu tu písemku? Namísto to se zabýváme děsivým problémem, který vlastně nemá dobré řešení. Ať tak či tak ti sajrajti Prázdní vyhrají. Bezmoc je k vzteku. Fakt bych nejradši do všeho kopal, mlátil a ječel, že svět, který nechá po tak dlouhou dobu vyhrávat Prázdné, si nezaslouží být zachráněný. Jediným problémem je, že v tom světě žijí ty, které má opravdu moc rád.

Martin ležel a cítil se vyčerpaný.

Máma udělala k večeři zapečené brambory se slaninou, rajčaty a smetanou, k tomu okurkový salát. Všichni tři si pochutnávali a smáli se, jak táta dnes měl jednu smůlu za druhou. Vyvrcholilo to tím, že dostal pokutu za pět minut parkování na místě, kde je vjezd pro zásobování. Pět minut! Během večera volal brácha, který brigádničí v Německu, že se má dobře a všechno klaplo tak, jak agentura slibovala. Máma si oddechla, že konečně nemusí mít strach, že šlo o nějaký trik. V televizi viděl reportáž, jak jedna organizace chránící kočkovité šelmy zachránila leopardí mláďata.

Martin si v tu chvíli uvědomil, jak moc má svou rodinu rád. Kdyby mohl, tak by je objal a pověděl jim, že bude bojovat právě proto, že jsou príma. Stejně jako Kamil a jeho rodina, Silvie s mámou a ti neznámí, co pomáhají jeho milovaným leopardům a všem zvířatům. Udělá vše proto, aby tenhle svět zůstal takový, jaký je a mohli v něm žít lidi jako ty, co má rád.

Když se dodívali na televizi, šel si lehnout a sotva klesl na polštář, chtělo se mu nadávat. A všechno hodit na za hlavu. Svírala ho vyčerpanost a bezmoc.

Ležel a věděl, že to stejně to špatně dopadne.

Usnul.

Byl to sen, anebo možná nebyl. Uvědomoval si všechno, co prožívá, nicméně vše okolo něho mělo nádech pohádkového kouzla. Ocitl se v lese, který mu připomněl jednu z jeho digitálních ilustrací. Až nepřirozeně sytá zeleň listů, jehličin a mechu se snoubila se zlatavými paprsky slunce. Na listech a jehličí se třpytily kapky rosy, s nimiž si hrály víly. Jedna z nich k němu přiletěla. Taky takovou vytvořil. Uličnický výraz v milé tváři, zelené šaty a křídla, světle hnědé vlásky ozdobené jeřabinami. Mrkla na něho a ukázala: „Utíkej tam.“

Hnal se po kamenné cestičce mezi stromy s mohutnými kmeny. Vyběhl lesní kopeček a ocitl se na skalnatém srázu, pod nímž se třpytila hladina modravého jezera. Okolo něho proletěl orel s korunkou. Na břehu jezera spatřil spícího bílého jednorožce se zlatým rohem. Na protější hoře právě přistál stříbrný drak s mohutnými křídly a dlouhým krkem. Na skalnaté plošince napravo majestátně stál skvrnitý leopard, na něm seděla rytířka s andělskými křídly a křišťálovým mečem.

Martin stál na vrcholu skály a díval se na nádhernou přírodní scenérii. Poznával každičký strom, bytost i místečko. Vždyť tohle všechno vytvořil, ve Photoshopu ve svém počítači. Náhle se vedle něho objevila černá hlava a za ní rytíř v bílém plášti.

„Ringerile, tak rád tě vidím.“

„I my tebe. Můj jaguáří strážce se na toto setkání těšil.“

„Kde to jsme? Ve snu?“

„Jakmile něco vytvoříš, začne to existovat. Když něco existuje, můžeš to poznat.“

Martin si sedl na skálu, aby byl blíže jaguárovi. Zadíval se do mu očí, on do jeho. Jejich pohledy splynuly. Skrze jaguárovo vidění viděl, jak zvíře utíká lesem. Stále zrychloval, až se okolí proměnilo v zelenou čmouhu.

Náhle zastavil. U rozlehlé zahrady.

Nešlo o načančanou zahrádku, ale místo s bujnou vegetací. Mezi prastarými rozvětvenými stromy rostly keříky, keře a tráva. Záplavu zeleně narušovala červeň jablek, malin a třešní. V trávě kvetly sedmikrásky, pampelišky a zvonečky. Pod obrovskou jabloní stála dřevěná oprýskaná lavice, na které ležela otevřená kniha. Okolo ní poskakovala zvědavá straka. Jaguár se pomaličku ploužil zahradou.

Prošel kolem lavice, minul pár stromů a zamířil k  hráškově zelenému, značně již oprýskanému stolu se šuplíky. Na něm stálo kulaté zrcadlo s jednoduchým rámem, květináče s fialkami, narciskami a petrklíči.

Jaguár se zastavil před stolem, zahleděl se na zrcadlo a zavrněl. Vnitřek zrcadla zahalil bílý dým. Když se rozestoupil, na černém pozadí se objevil meč, jehož rukojeť byla vykládaná smaragdy. V křížové záštitě zářil symbol pozemské magie: pentagram. Konec jílce zdobila průhledná koule vyzařující nazelenalý jas.

Obraz zmizel. Jaguár se postavil na zadní packy a předníma se opřel o stůl. Hlavu sklonil tak, aby mohl Martin jeho očima spatřit nápis vyrytý do desky stolu.

Jdi dál. Nelituj se. Bojuj za to dobré. A hlavně věř.

Z myšlenek Julie

Mám ráda Vesnu, i další rytíře, ale cítím, že moje víra ve Společenství safírového srdce upadá. Martin, Kamil a Silvie mě přesvědčují, že dělám chybu. Já si ale říkám (a myslím, že je to nanejvýš logické), proč nám nezajistí bezpečnost. Když jsem žádala Vesnu, aby za každou cenu ochránila Artura, začala omílat ty stupidnosti, že ji omezují zákony našeho světa. Tak je porušte! Mám chuť na ně ječet: „Chcete po nás, abychom bojovali, přitom nám nemůžete zaručit, že z toho vyvázneme živí!“ Už ani sílu safírové srdce necítím tak, jako v první bitvě. Tohle všechno začalo tím, když k nám rytíři poslali Liu.

Julie se rozloučila s Arturem. Seklo jim to spolu. Oba si dnes vzali téměř bílé džínsy a bílo-žlutá trika. Nedomluvili se, přišli na schůzku a zjistili, že se oblékli do stejných barev. Pobavilo je to, Julie na okamžik zapomněla, jak bídně jí v těchto dnech bývá. Rande se vydařilo.

Artur jí dal pusu na rozloučenou a zvesela jí ujistil, že zítra zavolá. Dívala se za ním, když odcházel. Mířil k stanici metra, z něho právě vycházel hlouček lidí, mezi nimi byly i tři holky jejich věku. Otočily se za ním a snažily se na sebe upozornit. Artur se ohlédl a s úsměvem zakroutil hlavou. Ty stupidní nány se rozesmály a něco na něho povykovaly. Julii píchl osten žárlivosti. Tak moc ho milovala. Nikdo ji v tomhle ohledu nechápal. S mámou se o tom bavila u večeře. Samozřejmě že jí utěšovala tak jako ostatní dospělí. „Nesmíš se ničeho bát. I kdybyste se rozešli, život tím nekončí.“ Chtěla vyskočit a křičet: „Pro mě ale jo! Jsem Jasnocitná! Nikdo z vás nemůže chápat, co prožívám! Nikdo! Ani ty! Ani Kamil, Martin a Silvie! Dokonce ani rytíři! Kdyby se se mnou rozešel anebo se mu něco stalo, já to nepřežiju!“ To ale nemohla. A tak všechny své pocity, hlavně strachy a hořkost, držela uvnitř.

Artur jí zmizel z dohledu, vzdechla, potlačila slzy a rozešla se k domovu. Blížila se desátá hodina, centrum se začínalo připravovat na svůj noční život. Neměla strach, přesto přidala do kroku. Neměla ráda týpky, kteří na ni zírají a myslí na „jedno“. Od incidentu, kdy ji napadl zloděj a ona skončila v nemocnici, se raději držela večer doma. Náhle jí myslí prolétla ta nejlogičtější myšlenka: Artur mě měl doprovodit domů.

To ji naprosto vyvedlo z míry. Ucítila slabost, rychle došla k lavičce a sedla si. No, jo. Kdyby ji měl rád, bál by se o ní a nenechal by ji jít domů samotnou. Tvrdila mu sice, že je moderní holka, která nechce, aby ji někdo vodil za ručičku. Měl však naléhat, že je pozdě a že ji nedovolí, aby šla sama domů. Vždyť cestou míjí noční kluby a pochybné bary, ulice jsou plné podivných chlápků. Julii se zatočila hlava. Má ji Artur ještě pořád rád?

V duchu třikrát zopakovala: jsem Jasnocitná, určitě šílím pro nic za nic. Napomohlo to. Dala hlavu do dlaní a tupě pozorovala ty, kteří okolo ní procházeli s bezstarostnou náladou. Záviděla jim.

„Neječ!“ syknul vedle ní ženský hlas.

Napřímila se a podívala se na Kláru. Seklo jí to. Vlasy sčesané dozadu zvýrazňovaly dokonalou tvář. Džínsová minisukně a oranžové tílko odhalovaly postavu, s kterou by měla šanci v soutěži Miss. Výrazné náušnice a pomerančově nalíčené rty ladily s její kabelkou a horním dílem oblečení. Julie si pomyslela, že by máma zaplesala nad Klářiným vkusem. A co Artur? Julie odsekla: „Nevyšiluj, nebudu tady hrát divadlo.“

Klára vděčně přikývla a zeptala se. „Viděla jsem tě ve snu.“

„To já taky.“

„Netvářily jsme se v něm jako dvě sokyně.“

„To ale jsme.“

Julie si hned uvědomila, že její hlas nezazněl tak nepřátelsky, jak měl. Klára toho využila. „Tak vidíš.“

„Kdo byla ta žena v tom kruhu?“ Julie se raději přesunula k jinému tématu. Nechtělo se jí rozebírat, co právě cítí. Dobrotivý Bože, vždyť se jí právě lépe mluví s Klárou než s Liou. „Vypadala jako dobrá víla.“

„Taky je to Jasnocitná.“

„Proč stála v tom kruhu?“

„Protože jsem ji vyvolala, tedy jejího ducha.“

„Ona je mrtvá?“

„Technicky řečeno je, ale znáš to. Pro tento svět je mrtvá. Pro magický ne.“

„Proč jsi ji vyvolávala?“

„Potřebuji od ní pomoc.“

„S čím?“

„S mým plánem.“

„S jakým?“

„Uvěříš mi?“

„Tak to ti nemůžu zaručit.“

Klára se odmlčela. Sklopila oči a zadívala se na prstýnek ve tvaru magického skarabea. „Prozradím ti něco. Nepřerušuj mě, i když tě hned na začátku naštvu. Potřebuji, abys mě ale poslouchala jako Jasnocitná, a ne jako Arturova holka.“ Klára k ní pootočila hlavu. „Prosím.“

Julie vzdechla. „Tak jo.“

„Jo, byla jsem zabouchnutá do Artura. Štvalo mě, že chodí s tebou. Když jsem vás viděla, jak jste šťastní, fakticky jsem vás nenáviděla. Kvůli tomu jsem se dala do kupy s Radkem. Není to Artur, ale svým způsobem se mi líbí. Vyvolala jsem jeho tetu, Jasnocitnou, aby mi ho pomohla udržet na uzdě.“ Klára sepjala ruce na klíně. Vypadala jako někdo, kdo se modlí o pomoc. „Myslela jsem, že ho spolu třeba změníme k lepšímu. Radek není tak špatný, ale… Torenag…“

„Vždyť jsi mu ho pomohla vyvolat.“

„Hele, přísahám, že jsem si neuměla představit, o jakého hajzla jde.“ Klára ukázala na jizvu na krku. „Odhalil mě a ovládá mě.“ V Julii tváři se objevila panika, Klára ji ale okamžitě ubezpečila: „Neboj se, mám tohle.“ Ukázala na prstem se skarabeem. „Staří Egypťani měli pěkně namakanou magii. Když jsme byli s našima v Egyptě, zašla jsem do míst, kam normální turisti nechodí.“

„To ses nebála?“

„Já ne, to máma by zešílela, kdyby o tom věděla.“ Klára se při vzpomínání mile usmála. Působila úplně jinak, než když mluvila o Torenagovi. „Rodiče se kochali návštěvami muzeí a hrobek. Naivně si mysleli, že já si plavu v bazénu u hotelu a balím kluky. Já jsem se zatím procházela místy, o kterých vědí jen čarodějky. Jedna z nich mi prodala tohle. Má nesmírnou moc, kterou jsem posílila pěti rituály.“

Julie nepronesla ani slovíčko, a přesto bylo zřejmé, jak obdivuje Klářiny magické schopnosti.

Klára však nevypadala nadšeně. „Problém je, že Torenag je opravdu silný hajzlík a ta ochrana mi vydrží tak na hodinku, aby Torenag nevěděl o tom, co dělám. Potom musím zase prsten posílit.“

„Lepší něco nežli nic.“

„To je pravda.“

Julie se však náhle zamračila. „A není mu to podezřelé, když se chráníš?“

„Hele, hraju s Torenagem hru, v které musím být mazaná. Musí si myslet, že jsem poslušná. Každý den si ode mě bere energii, aby jeho duch posiloval. Jakmile je spokojený v tomhle ohledu, cítím, že jeho pozornost povolí, můžu si občas dovolit něco riskantního. Jako dneska.“

Chvíli mlčely. Julie naslouchala srdci a rozhodla se: „Tak vyklop, proč jsi tady.“

„Julie, pomůžu vám s Radkem. Můžu být užitečná i v boji s Torenagem, potřebuji ale tvou pomoc. Sama už na to nestačím.“

Julie sklopila oči. Nemohla se s Klárou podělit o to, kolik se jí toho honí hlavou. Na jedné straně nechtěla zradit skupinu a tajně se dát dohromady s nepřítelkyní. Na straně druhé – vytušila, že z nepřítelkyně se může stát přítelkyně. Radkova teta byla Jasnocitná, usmívala se na ni i Kláru. Ta mrcha ale jela po Arturovi.

Jako by Klára uhodla, o čem Julie uvažuje, opatrně začala vysvětlovat. „Artur mi není lhostejný, právě proto vám chci pomoct.“ Julie si skousla ret. Klára zašeptala. „Slibuju ti, že ho ale nechám na pokoji.“

Julie váhala. Stiskla v kapse safírové srdce, aby jí ukázalo správnou cestu. Nic. Mlčelo. Již několik dní cítila, že se její podlomená víra ve Společenství začíná odrážet na spojení s modrou sílou. Sláblo. Julie se často ocitla ve víru pochybností, zloby, žárlivosti a strachu. Kdykoliv pomyslela na Společenství, vztek i nejistota sílily. To už nešlo popírat a doufat, že jde jen o chvilkový rozmar. Podívala se na Kláru a klidně jí oznámila. „Musím si to nechat projít hlavou.“

„Jasně. S tím jsem počítala. Povíš o tom někomu?“

„Asi ne,“ zavrtěla Julie hlavou. „Znám je, určitě by mě přesvědčili, abych s tebou už nepromluvila ani slovíčko.“

„Co jiného bys čekala?“

„Víš, Kláro, poprvé jsem s klukem fakt šťastná. Jestli ti pomůžu, bude to kvůli tomu, abych ochránila Artura.“

„Jasně, to chápu.“

Klára jí dala číslo svého mobilu a odešla. Julie ji pozorovala, dokud nenastoupila do tramvaje. Rostla v ní touha spojit se s ní. Sklopila oči ke kabelce, aby do ní vrátila mobil. V tom si všimla, že vedle ní leží…

Byl to prstýnek skarabea.

Proč jí ho Klára tady nechala? Intuice jí varovala, aby si ho nevšímala. Julie ji v sobě potlačila. Prohlížela si prsten. Nikdy neviděla žádný, který by se mu podobal. Nešlo o vyloženě krásný šperk, byl ale zvláštní. Něčím ji okouzlil. Přitahoval. Jako by k ní šeptal: jsem teď tvůj.

Julie si ho nasunula na prst.

Vzápětí pochopila, co má udělat. A taky věděla, že to musí za každou cenu utajit před ostatními.

Společenství safírového srdce: Past - Část 14.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora