Pohádková spiritualita – 4. část

Pohádková spiritualita 3. část

Andělé. Sotva to slovo řeknu anebo na něj pomyslím, hned cítím tak něžné pohlazení v duši. Když jsem byla malá, můj anděl strážný mi zachránil život. Kdo by ale v té době věřil šestiletému dítěti? A tak jsem anděly „schovala“ do nejhlubších niter duše a tak trochu na ně zapomněla. Přihlásili se ke mně v dospělosti, a i přes to, že jsem prožívala těžké období, bylo to vlastně to nejšťastnější. Od té doby jsem spojená s mými anděly tak, jak se ani nedá popsat. Miluju anděly, a tak trošku jim i nadržuji. Proto tato andělská pohádka bude mít ještě pokračování příští týden. Andělé mě přivedli k dalším členům mojí hvězdné rodiny a ukázali mi, že láska je ten největší zázrak a to největší štěstí, když jej sdílíme – a to i s různými bytostmi. To samé přeji vám. Nechť vaše láska se spojí s láskou všech, kteří patří k vaší krásné duši. 

Krátká pohádka pro děti: O andělíčcích Pepovi a Kájovi

V obláčcích bělostných a měkoučkých tak, že připomínají nadýchané, bílé polštářky stojí škola. Není to ovšem lecjaká škola. Do této školy se chodí učit andělíčci. Mezi nimi jsou i dva andělíčci neposedové Kája a Pepa. 

„A za domácí úkol napíšete, kam byste se rádi podívali, až poletíme na výlet,“ řekla paní učitelka Anděla, když zazvonilo. „Nashledanou zítra.“

Andělíčci zamručeli souhlas a začali si ukládat věci do aktovek. Pepa a Kája se jako obvykle loudali. Hlavně Pepa. Ten se lišácky podíval na Káju, který si dával učebnice do tašky. 

„Kájo, co budeme dělat po škole?“

Kája si posunul brejličky na nose a odpověděl: „Co bychom dělali? Máme přece domácí úkol.“

„Domácí úkol,“ mávnul rukou Pepa, „ten je lehký. Budu mít napsaný jedna dvě.“

Kája se zamračil. „To já ne. Já budu muset přemýšlet, co mám napsat.“

Pepa se podíval na Káju ještě víc lišácky. „Jestli chceš, tak já ti poradím.“

„Jasně, že chci,“ zavýskl Kája.

Pepa se rozhlédl kolem. Ve třídě už nikdo nebyl. Paní učitelka i ostatní andělíčci již odešli. Pepa mrkl na Káju a řekl mu: „Předtím si ale zaletíme na Zem.“

„Na Zem?“ udiveně opakoval Kája. „Tam přece ještě nemůžeme.“

„Pročpak?“ zeptal se nazlobeně Pepa.

Kája si začal čistit brejličky. „Protože jsme ještě malí a na Zem je to moc daleko. Ještě máme malá křídla na to, abychom se mohli vydat na tak dalekou cestu.“

„Já znám zkratku,“ zajásal Pepa, až mu neposedné vlasy spadly do očí. Pepa je odfoukl a dodal: „Po nebeské klouzačce.“

Kája se poškrábal ve svých světlounkých kudrlinách a vytřeštil na Pepu oči. „Po nebeské klouzačce? Tu ale přece hlídá obří pes Haryk.“

„Toho se neboj,“ uklidňoval Pepa svého kamaráda. „Ten je tuze hodný. A pak - stejně po obědě vždycky spí.“

Kája se podíval na Pepu. To by bylo opravdu báječné svést se po nebeské klouzačce na Zem. Přece jenom si ale nebyl jistý, jestli dělá dobře. 

„No tak, Kájo,“ žadonil Pepa, „alespoň se podíváme k nebeské bráně. Když Haryk nebude spát, vrátíme se domů a budeme psát úkoly.“

„To by šlo,“ radostně zajásal Kája a pečlivě si uklízel knihy a sešity do aktovky.

Pepa naházel školní pomůcky do aktovky a netrpělivě pobízel kamaráda: „Tak dělej, Kájo! Já se už nemůžu dočkat.“

„Hotovo,“ řekl konečně Kája a už se hnal za Pepou.

Nebeská brána byla pootevřená. U ní hlídal a na pořádek dohlížel obrovský, nebeský pes Haryk. Ten právě spal.  

Pepa a Kája se k němu po špičkách přiblížili. 

„Tahle chrní po obědě každý den,“ šeptal Pepa Kájovi. Andělíčci potichoučku našlapovali. Když už byli téměř u něho, Harykovi se asi něco zdálo. Pohnul zadní packou a ještě si přitom odfrkl. Kája a Pepa vykřikli, a v tu ránu se dali na útěk. 

Zastavili se, až když viděli Haryka z dálky. Kája si rovnal brejličky na nose, Pepa se mračil.

„To bylo o fous,“ stěžoval si zadýchaný Kája. 

„Teď jsme jako dva strašpytlové,“ mručel Kája. „Utekli jsme, i když Haryk neotevřel ani jedno oko.“

„Ale pohnul se,“ odporoval Kája.

„No a co,“ opět se zamračil Pepa a už byl připravený, aby se vrátil k nebeské bráně.

„Snad to nechceš zkusit ještě jednou?“ Kája málem koktal strachy.

„To se rozumí, že jo,“ odvětil Pepa a kráčel k bráně. 

Kája vykulil oči. „Jestli se Haryk probudí, donese nás domů, protože nemáme co dělat u nebeské brány.“

„No a co?“ divil se Pepa a kráčel k bráně. Po očku se díval po Kájovi. Ten se mračil a udělal pár krůčků. „Budeme mít průšvih.“

Pepa jen mávnul rukou a trošičku se usmál. Byl moc rád, že Kája kráčí za ním. Sice váhavě a pomalu, ale snažil se, aby neztratil Pepu z dohledu. Kája přemýšlel, co má udělat. Když se přiblížili k obřímu huňáči, Kája zašeptal: „Tak dobře, ještě jednou to zkusíme, ale naposled.“

Pepa zajásal. Vzal Káju okolo krku a radostně zavískl: „Hurá na výlet na Zem!“

Andělíčkové na sebe mrkli. „Pšššt,“ zašeptal Pepa s prstem u pusy. Kája přikývl. A tak se po špičkách vydali okolo chrnícího huňáče. 

Povedlo se! Kája a Pepa prošli pootevřenou bránou ven z Nebeského království. Schovali si u ní aktovky a očima pátrali po klouzačce. Ani si nevšimli, že Haryk otevřel jedno oko a kontroloval, kdo že mu to chodí po špičkách okolo čenichu. Když viděl Pepu a Káju, zavrtěl huňatým ocasem. Moc dobře znal tyhle dva malé, roztomilé nezbedy. A protože to byl dobrácký hlídač, rozhodl se, že to Kájovi a Pepovi nezavaří. Haryk zavřel oči a opět usnul.

„Támhle je klouzačka!“ vykřikl Pepa. Ani nečekal na Káju, a už k ní letěl. Kája koukal přes brejličky s pusou otevřenou na obří nebeskou klouzačku. Ta začínala v oblacích a končila v nedohlednu dole na Zemi. 

Kája přiletěl k Pepovi, který už byl připravený, aby sklouzl dolů. Kája si dal ruku před pusu. To byla výška! Uf! Kája měl strach, ale nevěděl, jak to říct Pepovi. Než si to rozmyslel, Pepa ho vzal za ruku a stáhl ho na klouzačku.

„Kájo, drž si brýle, jízda na Zem právě začíná!“

A že to byla jízda! Kája si musel držet brýle, aby mu nespadly. Pepa chtěl jízdu komentovat, ale nakonec ze sebe nevydal ani slovíčko. Andělíčci jeli takovou rychlostí, že museli dávat pozor na cestu. Klouzačka měla zatáčky a tak se Kája i Pepa museli naklánět na jednu stranu, a pak zase na druhou. Při tak rychlé jízdě vypadalo všecičko jako velká barevná čmouha. 

Bum!

Byl tu konec klouzačky a andělíčci sebou žuchli na zem.

„Au!“ vykřikl Kája. 

Pepa sice nevykřikl, ale taky ho bolel zadeček. „Mně se to líbilo,“ řekl statečně, když se postavil.

„Mně taky, až na to přistání. To mohlo být měkčí,“ stěžoval si Kája.

Pepa jen mávnul rukou. Zkontroloval křídla, a když viděl, že je vše v pořádku dodal: „Mně ani to přistání nevadilo.“

„Kudy teď?“ zeptal se Kája, když se i on postavil a zkontroloval křídla. 

Pepa se rozhlédl kolem. Andělíčci přistáli uprostřed nějakého města. Pepa se podíval na Káju a pak navrhl: „Víš, co? Půjdeme po téhle cestě a uvidíme, kam nás zavede.“

Chcete děti vědět, jaké dobrodružství prožijí? O tom si povíme příště. 

Pár otázek pro děti:

Jaký by byl tvůj anděl

Kluk/dívka jako já  -  velký dospělý anděl – měl(a) bych oba

Jak by vypadal tvůj anděl

Popiš oblečení, vlasy, jak by se tvářil

Jakou barvu by měla jeho křídla

Bílou – zlatou – stříbrnou – modrou – růžovou – zelenou

A nebo jinou? Jakou?

Kdo by tvého anděla doprovázel?

Zvířátka (vyjmenuj je) – děti – víly a skřítkové – mojí rodinu 

Všechny, kdo tu jsou napsány

Kolik andělů bys chtěl mít?

Jednoho velkého – chtěl(a) bych mít víc andělů (kolik?) 

Co bys teď s maminkou nebo s tatínkem zašeptal(a) andělům?

Přeji Vám krásné andělské povídání. Máte již spirituální zkušenosti, proto budete cítit, co odpovědi vašeho dítka znamenají. Je jedno, zda to budou impulsivní odpovědi anebo se dítě zamyslí. Anebo třeba i změní svou odpověď. Hlavní je, že přemýšlí s radostí o andělech. S tím souvisí moje závěrečná poznámka. Důležitéje, aby přitom měly děti radost. Andělé byly často popisovány až příliš vážně. Moji andělé milují radost a mají i svým způsobem pěkný smysl pro radost. Proto jsem měla radost, když jsem četla takové knihy jako Anděl evoluce nebo Azrael miluje čokoládu. Konečně někdo popsal, co prožívám s anděly. Jejich emoce a světlo umí něžně hladit, ale také umí ve vás rozeznít radost a smysl pro hřejivý laskavý humor. 

4. díl ,,Pohádkové spirituality'' zde: 5. část

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova.wixsite.com

Sdíleno s laskavým svolením autora