Jeshua a Vánoce

Blíží se Vánoce. Slavíme je každý rok. Každý rok se těšíme na předvánoční atmosféru, zdobení stromečku, pečení cukroví, děti se těší na dárky, které jim asi Ježíšek letos přinese.

Ale o čem jsou skutečné Vánoce?

Asi většina z nás ví, co se stalo o Vánocích. Víme, že se narodil Ježíšek, narodil se Marii a Josefovi, jeho početí oznámil anděl, jeho narození oznámila hvězda, jeho otcem byl Bůh. Ale kdo to ten Ježíšek byl?

Mnoho náboženství si samozřejmě za těch spousty let přetvořila podstatu jeho narození, života a smrti k obrazu svému. 

Ale kdo to Ježíšek, neboli svým skutečným jménem Jeshua (Joshua), byl? Co nám měl přinést?

Jako lidské duše jsme se sem na zemi vypravili zažívat lidské zkušenosti, zkušenosti ve hmotně. Přišli jsme sem tvořit, zjišťovat, co vše je možné uskutečnit, co vše můžeme vykonat. K tomu, abychom mohli všemi zážitky projít, bylo však nejprve zapotřebí zapomenout na svůj původ, zapomenout odkud pocházíme. Protože kdybychom věděli, kým jsme, nebylo by už přece třeba žádné zkušenosti zažívat. Věděli bychom, co je naší podstatou, věděli bychom, že všichni máme tu velkou silnou možnost obývat dočasně své tělo jako místo, které nám bude pro chvíli pobytu na zemi, domovem. 

A kde jsme se ztratili? Cestou zapomnění, kterou jsme všichni museli nejprve při vtělení projít, jsme zcela také zapomněli na podstatu našich těl. Na podstatu toho, co je utváří. Zapomněli jsme na sílu myšlenky, která se svou vibrací podepisuje do jemnohomotných struktur našeho těla. Zapomněli jsme na to, že nejlépe je nám doma, že o svůj dům máme pečovat, máme se o něj starat. Zapomněli jsme tak starat se a pečovat o svá těla. Často se tak stávalo, že jsme raději v našich tělech být nechtěli nebo jsme je nepřijímali taková, jaká jsou. Stejně tak jsme zapomněli na naše okolí, zapomněli jsme na to, že lidé kolem nás pocházejí ze stejného zdroje. Zapomněli jsme na to, že oni a my jsme byli jedním a tím stejným, něž jsme se oddělili a přišli do hmoty. Zapomněli jsme na to, že činy, kterými někomu ubližujeme ubližují nejvíce nám samotným.

Veškeré naše zapomnění došlo tak daleko, že bylo blízko k tomu, aby lidstvo zaniklo. Aby přestalo existovat, neboť se tak moc nechalo zahalit závojem zapomnění, nechalo se ovládnout svým egem a doslova ničilo samo sebe, když bojovalo s ostatními.

A tak přišel on, byl sem seslán, jako velmi ale velmi silná a vyspělá duše. Duše, která nemusela zapomenout na to, kým je, když se rodila do hmotného světa. A to jen proto, aby nám mohla ukázat, že to, kým je on, jsme i my všichni. 

Jeho úkol byl velký, jeho úkol byl náročný. Jeho víra byla nezměřitelná, protože byla prostě absolutní. Kolik z nás má dnes absolutní víru v život? V to, kým jsme? V náš původ? Mnoho těchto lidí ještě dosud na planetě není.

A tak i Joshua sem přišel, aby doslova napomohl nám všem opět uvidět naši skutečnou podstatu.

Ještě teď když o něm píšu a hovořím, vnímám ho svou duší jako velkého přítele. Obrovského kamaráda. 

Nevidím v něm člověka nám nadřazeného. Vidím v něm jednoho z nás. Člověka, který sílou své víry a sílou své lásky dokázal to, co by každý z nás dokázal také, pokud by pochopil ale především procítil, o čem náš skutečný život je.

Jeshua byl boží dítě, stejně jako jsi ty, jako jsem já. Jeho oddanost a bezpodmínečná víra v jeho skutečnou podstatu se od té naší však v mnohém lišila. Svým příchodem odkryl mnohým z nás závoj zapomnění. I dnes je s námi. Je v srdcích mnoha z nás. Je to právě jeho světlo, které napomohlo rozsvítit to naše. 

Děkuji za Vánoce:-)

Autor: Janka Havláková
Zdroj: www.havlakovajana.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora