Andělská pohlazení - Uriel

Tento týden pod křídly archanděla Uriela

Řešení
(příběh milovaného archanděla Uriela)

„Mám problém,“ postěžoval si anděl, který přiletěl na radu ke svému příteli.

Druhý anděl se podíval na kamaráda a odvětil: „Taky zrovna řeším jednu smutnou situaci. Co máš ty?“

„Jeden člověk si přivedl domů štěně. Po několika dnech ho vyhodil, jako by to byla nějaká nepotřebná věc. To štěně je tak zmatené, hladové a plné strachu. Bolí mě, jak trpí. Chtěl bych mu najít domov, ale nevím, jak.“

Druhý anděl chvilinku mlčel, načež rozhodným hlasem řekl: „Víš, co? Pojď, něco zkusíme.“

Štěňátko bylo opravdu v zuboženém stavu. Už sotva motalo packami, ale i tak bojovalo a snažilo se jít dál s nadějí, že někde najde lásku a plnou mističku.

Té ženě bylo sice okolo padesáti, ale jí osobně se zdálo, že je jí dvě stě let a její život je u konce. Neměla o nic zájem. A právě když si přála, aby už odešla z tohoto světa, objevilo se před ní vysílené, ukňučené štěně.

Pejsek bitvu prohrál. Ještě poslední zakňučení, a pak padl na dlažbu. Měl oči otevřené, ale už i ty se mu zavíraly.

Nějaký „vnitřní hlas“ jí říkal, co se mu stalo. Někdo bez srdce a duše ho vyhodil jako by šlo o věc. „Kristepane, kdo může ublížit takovému tvorečkovi.“

Ucítila ještě větší smutek, že žije v tak hrozném světě a opět si přála, aby už to skončilo. A znova jí ten „vnitřní hlas“ nabádal k úplnému opaku.

„Já si tě nemůžu vzít?“ povzdechla směrem ke zvířátku.

Její „vnitřní hlas“ se jí zeptal: „Pročpak ne?“

Hledala nějaký důvod, jak na to odpovědět, zatímco hladila štěně a brečela. Nemohla žádný najít, to ji rozčílilo, protože se zase ozval ten neobytný „vnitřní hlas“: „Jste na tom úplně stejně. Tak proč by sis ho nemohla vzít?“

Zase odporovala svému „vnitřnímu hlasu“, když v tom se štěně pohnulo. Zvedlo hlavičku a olízlo jí ruku. Její „vnitřní hlas“ jí právě nabádal, aby to štěně popadla a vydala se k domovu.

„A pak asi budeme muset jít k veterináři, aby mi s tebou pomohl,“ uvažovala nahlas a tentokrát s ní „vnitřní hlas“ souhlasil: „Přesně tak.“

A ona věděla, že i přes tu bídu, kterou teď zažívá, i přes tu zlobu, jež k tomuto světu cítí, nemůže dopustit, aby tohle nevinné bezmocné stvořeníčko trpělo. Brečela, ale už pevně v náručí svírala chlupatou kuličku. Štěňátko se k ní přitisklo, protože mu jeho „vnitřní hlas“ právě říkal: „Našel jsi domov, andílku.“

Anděl se podíval na svého kamaráda a kývl k ženě: „Její syn před několika dny havaroval v autě. Nebylo mu pomoci.“

„Však oni si teď navzájem pomůžou,“ ujistil ho druhý anděl a společně se se svým přítelem vydali po boku ženy, která se vydala k domovu s chlupatou kuličkou v náručí. Plakala, ale už věděla, že není sama… a ani ten malý nevinný tvoreček.

Ve dvou se to lépe táhne ve chvílích radostí i starostí. Lidé i zvířata byla stvořena, aby spolu sdíleli vše krásné a šťastné a navzájem si pomáhala ve chvílích smutku.

Milovaný archanděli Urieli, slibuji ti, že budu pomáhat lidem a zvířatům, protože si všichni zaslouží lásku a respekt. Děkuji ti, že mě přitom budeš pomáhat a chránit.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora