Kuba: Cesta k sebepoznání

Asi se shodneme, že cestování obecně je jeden z nejkomplexnějších způsobů sebepoznání, pokud se zrovna nevydáme na All inklusive dovolenou do resortu. I když i tam někdy číhají situace vycházející z jinakosti dané kultury. A tak i ve zdánlivě luxusním, separovaném místě nám to může hezky rozvířit vody emocí a ztuhlých konceptů na vědomé i podvědomé úrovni.

KAŽDÝ MÁME NĚKDE SVŮJ DOMOV

Do Kuby jsem se zamilovala před 18ti lety. A to přesně ve chvíli, kdy jsem se ve svých 19ti letech stěhovala do Španělska, které bylo mým velkým snem. Nasedala jsem poprvé do letadla a na půl v tubusu, na půl v letadle se mi vkradla ona myšlenka: „Za rok poletím na Kubu, našetřím si a poletím.“ Proč na Kubu a co to byl za vnitřní hlas, netuším do dnes.

Poprvé jsem se do mé „země zaslíbené“ podívala až po dlouhých 11ti létech. A jen co jsem se poprvé dotkla svým chodidlem ostrova, věděla jsem, že jsem doma. Roky opět utíkaly a až za dalších 8 let se mi podařilo opět na ostrov vrátit. 

KDYSI, PAK, TEĎ A PŘÍŠTĚ

Kuba je vlastně takovým prototypem země, kde si z pohodlí a zlatých klecí sáhneme nejen na jinakost, ale především na přirozenost, jednoduchost a rozmanitost. Není to určitě země pro každého, ale měl by ji zažít každý. Proč?

Když pozoruji život v rozvinutých zemích, někdy je mi z toho až úzko. Máme se opravdu dobře a ještě víc než to. Dostává se nám všeho, na co si vzpomeneme, a navíc na každém kroku, ale i tak jsme schopní vyjít z přecpaného nákupáku a prohlásit: „Dnes tam zase nic neměli.“

Věci se neopravují, věci se vyměňují a vyhazují. Dokážeme spotřebovat hektolitry pitné vody ve sprše a elektřinu bereme jako samozřejmost. Jsme k sobě lhostejní, vysokorychlostní internet nás posouvá tak rychle, že ty, které mám vedle sebe, prakticky míjíme světelnou rychlostí, abychom se přiblížili těm, kteří žijí na kilometry daleko nebo alespoň utekli do virtuálního světa.

A když už si nemáme na co stěžovat (jako třeba v zimě je moc zima a v létě je moc teplo), tak si vezmeme do ruky krabičku a na jakýkoliv post odepíšeme něco velmi aktuálního o politice. Ta tady však byla, je a bude, ale mezi tím nám utíká to opravdové – náš vlastní život.

KUBA UČÍ DÝCHAT

Pokud se na Kubě podívám na to nejzákladnější, často chybí voda, sprcha je výsada a většinou se lidé myjí v kbelíku s vodou, elektřina je řízená, takže není třeba 6-12 hodin denně. Jídlo je sezonní, ceny za všechno se mění ze dne na den. Mnohdy nekoupíte, co potřebujete, a tak čarujete z toho co je. (pozn. Milé dámy koupit hygienické vložky, nedej bože tampony je někdy nadlidský výkon a tehdy jsem si také sáhla mimo svou komfortní zónu). O internetu snad pomlčím.

Z jedné strany si člověk říká: „V tomhle se přece nedá žít.“ Z druhé strany (když se oprostíte od konzumu) Vám to dá neskutečný pocit svobody a uvolnění. Na ostrově mi mnohdy pracuje hlava, a to především v oblasti hygieny a zdravotnictví. Ty nesplachovací toalety ve veřejných místech jako je restaurace nebo jakási samo-diagnóza i když Vás lékař vyšetří (často soused nebo rodina), ale dá Vám na výběr, které léky si (snad) můžete někde sehnat, s člověkem z „rozvinuté“ země trochu cloumá. Jenže když tenhle stav pomine, zjistíte, že se dá žít i jinak. A teď nemluvím o druhém extrému „BIO EZO EKO“. Jedná se mi o krásnou rovnováhu a využívání potenciálu obou tak odlišných zemí a kultur.

Opravdovost Kuby spočívá v radosti a v jistém smyslu v „Teď a Tady“, třeba že jim nic jiného nezbývá. Nám však nadbývá, a to především tlak, výkon, přemýšlení atd. Když položíte na misky vah rovnoměrně to nejlepší z obou světů, vytvoří se tak něco, čemu by se dalo říct sebepoznání a autenticita každého z nás.

Autor: Che-Cubanos (Alma Cubana)
Facebook: Che-Cubanos

Sdíleno s laskavým svolením autora