Veronika Wildová, Kapitola 30: Inkarnace(z Ellori, příběh Duše)

Předchozí kapitola zde: Kapitla 29 - Portál zapomnění

Ellori obklopila ze všech stran její Rodina Duše. Početný houf andělských bytostí, víl, některé mistrovské duše, dva draci… Ellori netušila, kde se všichni tak najednou vzali. Celý průvod ji doprovázel k bráně Portálu, ze které bylo vidět na Zemi. 

Ellori cítila, že Zapomnění se blíží. Bylo nutné utlumit její spojení s Domovem, její vzpomínky i vědomí vlastních kapacit, aby byla schopna používat běžné pozemské smysly. Jejích pět nejbližších Andělů ji naposledy pozrdavilo v této mocné, zářivé podobě. U brány Portálu ji čekal Umeii a profesor Bu. 

“Tak, Ellori, bylo nám velkým potěšením. Užij si výlet a neztrať se nám.” 

“Jo, napiš nám, až tam budeš!” zasmál se Umeii a vložil Ellori do dlaně duhový křišťál. 

“Nemá to žádný tlačítka!” namítla Ellori. 

“Jenom si to položíš na srdce a pošleš nám zprávu…” začal vysvětlovat Umeii ale profesor Bu do něj lehce strčil. 

“Jenom si z tebe utahuje.” 

Umeii se zamračil, ale vzápětí začal vesele mávat. “A kdybys potřebovala navigační kabátek, tak taky napiš. Něco vymyslíme!” 

“Spolehněte se,” usmála se Ellori, a cítila, že už ji opravdu přemáhá spánek. 

Bytosti z Plejád jí ukázaly velkou vanu se slanou vodou. 

“Tudy se dostaneš na Gaiu,” řekly. 

Ellori se naposledy rozhlédla po Portálu. Viděla tolik milovaných bytostí, a cítila tolik podpory a lásky, až se musela několikrát zhluboka nadechnout, aby se odhodlala. 

S posledním nádechem se ponořila do vany se slanou vodou. 

Usínám. 

Ellori narazila do měkké, hebké stěny. Vnímala jenom trošičku. Jenom slabé zvuky. Mírné odstíny světla. Měla dočista malinkaté ruce a nemohla se moc pohybovat. 

Byla v děloze maminky kdesi v Evropě. 

Právě začínalo další pozemské ráno. Ellori začínal první z mnoha dní, které prožije jako člověk. 

Ellori zkusila, jestli ještě ucítí melounové smoothie, ale vzápětí ji napadlo, že to bude ještě několik let, než zjistí, co je to meloun. 

Tak to radši zatím zapomenu, pomyslela si. 

To ráno se po celém světě probouzely duše v různě starých tělech. Byly z různých zemí a na různých kontinentech. Některé byly ještě u maminek v bříšku. Některé už chodily do školy. Některé prožívaly první velké lásky. 

To ráno bylo něčím jiné. Jako kdyby se najednou na Zemi rozsvítily tisíce světýlek.

Je čas, slyšely mnohé Duše. Už je konečně čas. 

Konec

Autor: Veronika Wildová
Web: www.veronikawildova.com

Sdíleno s laskavým svolením autora