Veronika Wildová, Kapitola 29: Portál zapomnění (z Ellori, příběh Duše)

Předchozí kapitola zde: Kapitola 28 - Vina

Ellori seděla spolu s tisíci a tisíci dalších Duší na Portálu Zapomnění. 

Viděla odsud na Gaiu, a takhle zdálky jí ta planeta připadala nádherná. 

Viděla všechny kontinenty i oceány, a když se zaposlouchala, skoro mohla slyšet, jak se vlny rozbíjejí o kamenité břehy. 

Kolem ní se velmi ladně pohybovaly plejáďanské bytosti. Ellori musela obdivovat jejich laskavost a pečlivost, s jakou připravovaly Duše na další inkarnaci. 

Kdo by to byl řekl, že hlavní Portál Zapomnění zůstane na Plejádách? 

Ostatně, dříve se skrze tento portál cestovalo tam i nazpátek zcela svobodně. 

Ellori si vzpomněla na svůj život arkturiánské dívky, když před několika desítkami tisíc pozemských let pracovala na Portálu na Gaie a vytvářela Spojení. Spojení, ten krásný, harmonický proces plný radosti! Dnešní obyvatelé na Gaie vůbec neví, jak snadno se dalo dříve cestovat mezi světy. Teď je z portálu na Plejádách jen přestupová stanice - Duše se zde připraví na inkarnaci na Gaie, projdou procesem Zapomnění a zpátky se mohou vrátit jen skrze smrt. 

Ellori naposledy napadlo, zda se neměla inkarnovat na Suiri. Nebo na Orion. Nebo zkrátka kamkoli úplně jinam. Ačkoli svoji budoucí inkarnaci pečlivě naplánovala, teď si nebyla jistá, že to bude zábava. 

“Duše Ellori Aya Rhea Si-Khiu Rhó” zaznělo Ellori nad hlavou. 

Velmi vysoká, laskavá plejáďanská bytost se na ni usmívala. 

“Úplně jsem zapomněla celé své jméno,” řekla Ellori, a najednou ji zaplavil zvláštní pocit hluboké lásky. 

“Ano. My víme.” Bytost ji vedla po otevřeném prostranství směrem k Portálu. “Ellori, potřebuješ nezapomenout úplně. Můžeš zapomenout cokoli, co chceš, ale ne úplně. Chceš se ještě za této inkarnace probudit. Potřebujeme u tebe aspoň pramínek vědomí.” 

“Ale jak vydržím všechno, co jsem si naplánovala, s pramínkem vědomí?” zeptala se. 

Plejáďanská bytost ji jemně navedla ke kvantovému klubku s jejím jménem. 

“Ach, kvantové klubko,” řekla Ellori a trochu přivřela oči. Po zkušenostech z pracovny profesora Bu už si nemohla být jistá ničím, co v klubku uvidí. 

“Ellori, máš načrtnuté základní vlastnosti a klíčové události své pozemské zkušenosti. Mimo tyto události, které sis vybrala, si můžeš na Gaie hrát, jak je libo. S pozemským tělem dostáváš úžasnou možnost zapomenout a prožít svoji zkušenost s čistým štítem - jako kdyby neexistovalo nic před ní, a zdánlivě ani po ní.” 

“Zkrátka klasický život bytosti Peeple.” 

“Ano. Ale narodiš se do doby, kdy se analogový věk překlápí v digitální. Zažiješ nejednu revoluci. Na začátku nebudeš o svém světle ani vědět, a budeš mít možnost ho postupně objevovat.” 

“A pokud nezapomenu?” 

Plejáďanka přistoupila ke klubku a jemně se ho dotkla. Z klubka se rozmotaly dvě linky Ellory života, dvě možnosti. Jedna, pokud zapomene, a druhá, pokud si zvolí plné vědomí. 

Ellori viděla, že v případě, že si zvolí plné vědomí, ale zároveň i přání rozvinout všechny vytoužené ctnosti, bude od raného věku nesmírně citlivá, vědomá si všech emocí, myšlenek a realit svých rodičů a dalších lidí. Takové množství vědomí u malého dítěte může způsobit přetížení systému, zejména narodí-li se do doby, která není otevřenému vědomí nakloněná - což devadesátá léta v Evropě ještě rozhodně nebyla. 

Tělo, které není ještě dostatečně zralé a zažívá přetížení, může v rámci svého přežití a bezpečí některé senzory tlumit - a výsledkem jsou vlastnosti, které tehdejší doba označovala za postižení nebo mentální nemoc. Pokud je přetížení příliš velké, může tělo vyhlásit zkrat - a Duše potom zase velmi záhy z inkarnace odchází. 

I kdyby následky plného vědomí nebyly tak dramatické, Ellori viděla, že by jí plné vědomí nijak nepomohlo. Vnímat všechny své minulé životy, vzpomínky na Domov, a u toho být v těle malého dítěte, které vidí své rodiče trpět, nebyl rozhodně skvělý zážitek. 

Druhou možností bylo vybrat si zapomnění. Přijít na svět jako miminko, které si nepamatuje takřka nic. Prožívat svoji zkušenost od nuly, od prvních barev a zvuků, prvních úsměvů, prvních slov. Prvních radostí i frustrací, prvního poznání, kdo je máma a táta, prvního cítění, jaké to na světě je. Postupně všechno poznávat a učit se, a krok za krokem poznávat i to, že život je dočasný výlet, a je radno si ho užít se vším, právě tak, jak to teď přináší. 

“Vybírám si zapomenout,” řekla Ellori. Plejáďanka se na ni usmála. 

“Co to bude tentokrát?” nabídla Ellori misku s ovocem. Ellori si vybrala meloun. Plejáďanka se za chvíli vrátila se sklenicí rozemletého melounu. 

“Jedno melounové smoothie Zapomnění,” usmála se na Ellori, a podala jí sklenici i s brčkem. 

Ellori si pomyslela, že takové věci jsou snad mimo fyzický svět zbytečné, ale uznala, že by to mohla být taková milá přípravka. 

Napila se, a sladká vodnatá chuť jí zaplavila smysly. Ellori najednou kromě pozemské gravitace cítila i dávno zapomenuté vůně. Pocit teplého letního vánku na tváři. Šumění stromů ve větru a smích kamarádů, se kterými si bude hrát. 

Bude to nádherný život, pomyslela si. 

Již brzy se můžete těšit na pokračování.

Autor: Veronika Wildová
Web: www.veronikawildova.com

Sdíleno s laskavým svolením autora