Pohádková spiritualita - 5. část

Pohádková spiritualita 4. část

Jak jsem napsala minule, anděly miluji a tak jim maličko nadržuji. Proto pohádka o nich má dvě části. Zde je tedy ta druhá část. Otázky pod pohádkou jsou už o trošku víc k zamyšlení, proto si na ně vyhraďte o trochu víc času. Moc si přeji, abyste cítili, když s radostí přemýšlíme o andělech, tím krásnější a silnější je naše spojení, tím krásněji září duše a světlo v ní. 

Krátká pohádka pro děti: O andělíčcích Pepovi a Kájovi (druhá část)

A tak se vydali směrem k centru města. Andělíčci zamávali sýkorce a jejím ptáčátkům. Udělali pár skoků s vrabcem. Podrbali za uchem velkého psa, který je přišel pozdravit s vrtícím ocasem. Pohladili kočičku, která se vyhřívala na okenním parapetu. 

Pepovi a Kájovi se výlet moc a moc líbil. 

V tom se Pepa zamračil. „Slyšíš to, Kájo?“

Kája zpozorněl. Chvíli poslouchal a pak řekl: „Jo, už to slyším, Pepo.“

Pepa se podíval na Káju. „Někdo naříká.“ 

Záhy zjistil, že někdo naříká v obchodě s knížkami. Uprostřed něho seděla malá holčička s dvěma cůpky v modrých šatečkách. 

„Proč jsi tak smutná… a taky tak trochu nazlobená?“ zeptal se Pepa. 

Holčička zvedla hlavu. „Jů, kdo jste? Vypadáte jako andělíčci.“

„Taky jsme andělíčci,“ řekl hrdě Pepa. „Já jsem Pepa a tohle je Kája.“

„Já jsem Adélka.“

„A proč tedy brečíš, Adélko?“ zeptal se ještě jednou Pepa.

„Copak to nevidíte?“ ukázala před sebe Adélka.

Pepa a Kája se rozhlédli kolem sebe. Na podlaze leželo několik krásných knížek, které někdo roztrhal, pošpinil a počmáral.

„Podívejte se na tu krásnou knížku o dvou štěňátkách. Kdo ji mohl roztrhat?“ divil se Kája.

„A tahle knížka,“ ukazoval Pepa na knížku o medvědí rodince, „je taky potrhaná a ještě jsou na ní mastné fleky.“

Tak to bylo s mnoha knížkami, které ležely na podlaze. 

Andělíčci a Adélka se dívali na tu spoušť. Adélka se koukla po očku na Pepu a Káju. „Moje maminka tady prodává knížky. A dnes ráno tu našla zničené knížky. Přišel pan policista a všechno to nafotil. Nyní je maminka na policii, aby tam všechno sepsali. Kdo to jen mohl udělat?“

„My ti to pomůžeme zjistit,“ oznámil Pepa a Kája vykulil oči.

Adélka s radostí odběhla. Kája se naklonil k Pepovi: „To je sice hezký, ale nevím, jak vypátráme toho, kdo to udělal.“

„Já to taky zatím nevím,“ přiznal se Pepa, hned však statečně dodal, „ale určitě něco vymyslíme.“

Adélka se vrátila a oběma andělíčkům přinesla pomerančový džus. 

„Jejda, to je dobrota,“ pochvaloval si Kája. 

Když dopili džus, Pepa řekl: „Teď jsme se posilnili, a tak můžeme začít pátrat.“

Pepa si uhladil neposlušné vlasy a začal se tvářit jako velký detektiv. Kája si vyčistil brejle, nasadil si je a chodil po obchodě, jako když velcí detektivové hledají stopy. Adélka tu šla za jedním, tu za druhým. Oběma držela palce, aby našli nějakou stopu. 

„Já něco mám!“ zakřičel Kája.

Pepa a Adélka k němu rychle přiběhli. Kája ukazoval na zem, kde ležela knížka a její stránky byly ohořelé. 

Pepa se podíval na Káju a znalecky řekl: „Takže to byl Dýmovous.“

Adélka pokrčila nosík. „Dýmovous, kdo to je?“

Než mohl Kája odpovědět, ozvala se rána a objevil se kouř.

„Fuj, co to tady smrdí?“ zajíkla se Adélka.

„To ten kouř,“ ukázal Pepa na dým. 

Pepa, Kája a Adélka couvli dva kroky dozadu. Dým houstl a houstl. Za chvíli se z něj vytvořila podivná figura. Kulatou hlavu lemovaly špinavé vlasy, z nichž stoupal dým. Také z vousů, které vypadaly jako krátké, špičaté a nebezpečné trny, vycházel kouř. Ruce mělo to strašidlo špinavé, prsty všelijak pokroucené a i z nich se kouřilo. 

„Dýmovous,“ zajíkl se Kája a ustoupil o krůček dozadu.

„Fuj, ten ale smrdí,“ zamračila se Adélka. Také postoupila o kousek dál a přitom si držela nos. 

Když se Dýmovous objevil v obchodě, páchlo to tam tak, až se nedalo dýchat. 

Pepa, Kája a Adélka se přimkli k sobě a pozorovali Dýmovouse. Ten popadl krásnou knížku O zvířátkách na dvoře a začal ji ničit. Nejdříve vyfoukl na obálku knížky dým. Obálka se umazala tak, že se z krásného obrázku stala špinavá čmouha. 

To už Pepa nevydržel. Udělal krůček dopředu a zahrozil na Dýmovouse: „Jestli toho nenecháš, tak uvidíš!“

Strašidlo se podívalo na andělíčka, nafouklo pusu a pak na Pepu vyfouklo smradlavý kouř. Naštěstí Kája a Adélka poznali, co chce Dýmovous udělat. Popadli Pepu za tričko a strhli ho dozadu. Hnusný kouř minul Pepu o fous. Pepa se podíval na Adélku a Káju a zhluboka si oddechl. 

„Díky, kamarádi!“

Dýmovous se opět pustil do ničení. „Co budeme dělat?“ špitla Adélka.

Kája si posunul brýle na nose a vzdechl: „Musíme něco rychle vymyslet. Jinak Dýmovous zničí všechny knížky a děti nebudou mít co číst.“

„Já nemám strach z Dýmovouse,“ ujišťoval je Pepa, „ale vůbec mě nenapadá jak na něho.“

Když bylo nejhůře, Kája dostal nápad. Pokrčil nos, poškrábal se ve svých kudrnách a mrknul na Káju a Adélku: „Adélko, co udělá maminka, když má zakouřenou kuchyň?“

Adélka se divila, proč se jí na to Kája ptá. V tom jí to ale došlo: „Otevře okna a vyvětrá!“

„Jasně,“ zasvítilo Kájovi v očích, „otevřeme okno a Dýmovouse společnými silami vyfoukáme.“

„Jeden, dva, tři a jde se na to!“ zvolal Kája. 

Pepa se rozběhl k oknu a otevřel ho. Dýmovouse nechápal, co se to děje. Očima těkal sem a tam a rozhodoval se, na koho z těch tří vyfoukne smradlavý kouř nejdříve. Než si to rozmyslel, Adélka, Kája a Pepa byli opět pohromadě. Všichni tři se zhluboka nadechli a společně vyfoukli vzduch na Dýmovouse. 

To Dýmovous nečekal. Pod silným fouknutím se zapotácel a rozplácl se na podlaze. 

„Funguje to!“ zatleskala Adélka radostí.

„Nesmíme ale přestat!“ upozorňoval je Kája.

Pepa přikývl a zvolal: „Na Dýmovouse!“

Všichni tři se opět zhluboka nadechli a vyfoukli vzduch na strašidlo. To se snažilo udržet na místě, a tak zarylo své pařáty do podlahy. Tak mocné fouknutí ho ale i tak odválo o pěkný kus dál. 

„Jeden, dva, tři a ještě jednou!“ volal Pepa.

Další silné fouknutí vyneslo Dýmovouse do vzduchu. „Ach, pomoc! Tohle opravdu nesnáším, nechte toho! Hned.“

„Fííííí!“ Další fouknutí bylo tak silné, že Dýmovouse odválo až ke zdi, na které se rozplácnul! 

„Jů, ten vypadá jako obří, hnusná načmáraná čmouha!“ volala Adélka. 

Dýmovous koulil zlostně očima a nadával. Nic ale nezmohl. Proměnil se tedy v kouř a namířil si to na Adélku a andělíčky. V tom ale do knihkupectví přiletěl kamarád vítr. Pohladil andělíčkům křídla a Adélku po vlasech. Mrknul na ně a odnášel kouř pryč. A bylo jen slyšet: „Nesnáším vítr… vždyť mě úplně rozfouká“ Kdo bude ničit knihy?“

Adélka objala oba andělíčky a s radostí se všichni tři pustili do jablečného koláče.

Poté se Pepa a Kája vrátili do nebes. Šťastní a spokojení. A už nyní se těšili, až se zase vydají na zem a prožijí zde další dobrodružství. 

Několik inspirativních otázek pro děti:

Andělíčci pomáhali Adélce, smutné holčičce z knihkupectví.
Vymysli, komu by pomáhali andělíčci v tvém příběhu.

Představ si, že Pepa a Kája jsou tvoji kamarádi,
S čím by pomohli tobě?

Líbí se ti jména Pepa a Kája?
Víš, co by bylo nejlepší? Aby vymyslel(a) svá jména?
Jaká jména by se ti líbila pro tvé kamarády-andělíčky
(pozor, mohou být i andělíčci děvčata)

Představ si, že andělíček má batoh plný…čeho? 
(vyber si tři možnosti)
Hvězdiček… sluníčka…sněhových vloček…dárků pro děti a zvířátka
kytiček…knížek…zářivých kamínků.

A nyní se zamysli a vymysli spolu s dospělákem, kdo ti četl tuto pohádku, 
koho byste chtěli, aby andělíčci pohladili svými křídly.
(čím víc dětí, dospěláků a zvířátek vyjmenujete, tím budou
Andělíčci šťastnější. 
A nezapomeň na sebe.

Přeji vám s touto pohádkou a diskusí andělskou náladu. A nejen dnes. Zaveďte třeba zvyk, že před každou oslavou si s vaším dítkem sednete a společně k andělům vyšlete svá přání a přáníčka, vzkazy a poděkování. 

6. díl ,,Pohádkové spirituality'' již brzy naleznete zde.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova.wixsite.com

Sdíleno s laskavým svolením autora