Jak může vypadat šťastné dětství…

Příběh ze života terapeuta

Když vzpomínám na své dětství a dala bych mu označení ŠŤASTNÉ.
Cítila jsem se svobodně.  
Asi každý člen rodiny by k mé osobě řekl své, ale důležité je, jak to vnímám já. Nepotřebovala jsem mít mamku a taťku stále ,, za zadkem“, ale užívala jsem si babičky, dědy, tety… 
U každého jsem objevovala něco nového, co měl jen on a já si to uměla užít. Měla jsem obrovské štěstí, že jedna má babičky žila na vesnici.  
Jak já to tam milovala!
Zahrada, králíci, děda neustále v montérkách, babička v zástěře, zahrada plná zeleniny i květin, naroubované stromy plné jablek, hrušek a slív, každodenní sečení trávy kosou. 
Pozorovala jsem babičku jak drží kosu v ruce, dívala se na její šlachovité nohy a svaly, které se zatnuly každým dalším zakousnutím kosy do trávy.
Byla jsem tak fascinována jejím uměním, že jsem už jako malá prosila babi, ať mně to naučí.
A naučila. Pak se chlubila po vesnici, že její vnučka z města umí to, co neumí většina dětí z vesnice. 
Moc jsem toužila po kole. Naši mi ho ale nikdy nekoupili a tak jsem si půjčovala kolo od babi a dědy, i když jsem nedosáhla na sedlo. Nevadilo to. Na pedálech jsem stála a jezdila jako drak. 
Za pár let jsem dorostla i do sedla. Byly to neobyčejné zážitky a vůbec jsem neřešila, že kolo je už 40 let staré.
Už v devíti letech jsem jezdila za dobrodružstvím za dolní konec vesnice, který byl u krásného lesa v němž tekl čistý, ale dravý potok. Jezdila jsem na tom starém kole. Musela jsem přes hlavní cestu a pokračovat z prudkého kopce až na tajné místo. To se nacházelo právě v lese, jehož cesta se klikatila přes ten potok a kus panenské louky. Prošla jsem cestičkou mezi kopřivami a došla k místu, kterému jsem říkali Výbuch. Bylo to místo, které bylo známé tím, že tam spadla bomba za války a tak se v potoce udělalo malé jezírko, kde jsme se koupali. Jestli to s tou bombou byla pravda, ovšem do dneška nevím. 
Scházeli jsme se tam s klukama, dělali oheň, jezdili jsme na voru, který jsme tam měli, plavali a bylo nám nádherně. 
Sice jsme byli oštípaní od buků, kteří poletovali nad hladinou a my byli úžasným cílem, když jsme se promenádovali na voru, ale to byly malé věci. 
S babi jsme měli jasné pravidlo, že v pět hodin se musím hlásit svůj příjezd a chystáme večeři. A taky že to platilo.
Nedovolila jsme si nikdy přijít pozdě. Úkol zněl jasně a tak jsem každý den v pět byla opět u chaloupky a hlásila svůj příchod.
Byla jsem svobodné dítě. Toužila jsem poznávat svět kolem sebe. Ochutnávat ho ve všem, co mi nabízel. Využívala jsem tyto možnosti. Běhala jsem po loukách, lese, dívala se všude a na vše. 
Už jako malá jsem se hodně kamarádila s klukama. Hrála jsem s nimi fotbal, jezdila na kole, dělala táboráky, zpívala a bylo pro mne naprosto přirozené mít kluky jaké své nejlepší přátele. A byli úžasní. Nikdy mi nebyli zakazováni a byli přijati mou rodinou naprosto přirozeně.
Moc bych přála rodičům, aby svým dětem dali šanci užít si dětství v této svobodě.  
Nechat je, ať si prožijí po čem touží. Byly s různými členy rodiny a mohly poznat různé způsoby chování, různá pravidla, různé názory. Aby si děti mohly vytvořit svůj názor na život, který by jim vyhovoval.

Důležité je – VĚŘIT SVÝM DĚTEM.

S láskou, Renát

konzultace a terapie: www.oazavedomi.cz

Youtube: oáza vědomí

Autor: Oáza Vědomí
Zdroj: www.oazavedomi.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora