Nechť vaše cesta k sobě je taková,jakou si představujete a potřebujete..

Nechť vaše cesta k sobě je taková, jakou si představujete a potřebujete, hlavně však, ať je už nyní plná Světla a lásky.

Toto je úvod k mému připravenému seriálu, v němž bych ráda inspirovala rodiče, jak si začít s dětmi povídat o různých bytostech, což by mohl být první maličký krůček na jejich spirituální cestě. Jako spisovatelka (hlavně knížek pro děti) jsem navrhla nakladatelstvím nápad, ale redakce se poměrně dost shodly na tom, že si to neumějí představit jako knihu.

Moje cesta k sobě začala před pěknou řádkou let: s anděly. Za mého anděla strážného jsem vděčná Bohu a „říkám“ Mu to neustále. Občas jsem pěkně paličatá, a nějakou dobu jsem si umínila, že žádné jiné bytosti se mnou nejsou. Bytosti Světla jsou ale trpělivé a během těchto pár let jsem poznala svou hvězdnou duchovní rodinu. Mám v ní i duchovního učitele. Jakmile zklidním mysl, cítím myšlenky, které mi posílá. Když už jsem chtěla uložit nápad na tuto knihu do svého archívu, přišla ke mně silná myšlenka na Cesty k sobě. Jsem věrným návštěvníkem YouTube kanálu a webové stránky Cesty k sobě, ale na nějakou dobu jsem se odmlčela, a tak jsem si v mysli postavila „hráz“, že určitě mají mnoho zajímavějších projektů. Myšlenka na Cesty k sobě ale byla tak silná…

…následující den mi volala Adriana z Cest k sobě. A byl to úžasný rozhovor, během něhož jsme se dohodly na seriálu pro děti a rodiče. A článku o umělé inteligenci. 

Přeji si, aby každá moje kniha, obrázek či článek přinášel světýlko a radost. A tak to bude i v případě mého seriálu. Plánuji části se zábavnými texty a úkoly, kdy si vy rodiče se svými dětmi můžete povídat o různých bytostech. Třeba přitom společně objevíte něco, na co byste při běžném životě nepomysleli. 

Pokud neznáte můj styl psaní a neumíte si představit, jaký druh pohádek píši. Zde vám v této předvánoční době přináším ukázku z mé pohádkové knihy Jak se peče vánoční láska. 

Ze všech se stran ale zněl chechtot a hlas. „Jsou zakletí mými mocnými čáry. Lidé a děti už nikdy neucítí lásku a radost. Budou krutí a nebudou věřit v Dobro.“ 

V tom se však ozval stydlivý hlásek. „Já v ní věřím,“ ukázala Markétka na anděla Johanku. „Jedly jsme spolu dědovo linecké cukroví a přály si krásná přáníčka pro sebe i ostatní.“ 

Necita zaječel tak hrozivě, až se všichni lekli. Markétčin hlásek měl i tak větší moc. „Mám ráda anděly.“

„A já tyhle kluky ušatý,“ smála se paní Jedličková a ukázala na elfíka Karlíka. „Pomáhají mi uzdravovat veverky.“

„My máme rády víly,“ hlásily se sestřičky Kristýnka a Anička. Jejich maminka přikývla. „Jsou u nás moc vítané.“ Víla Bělinka je samou radostí posypala kouzelným práškem radosti.

Permoník Alfons, skřítek Průňa a Jozífek se chytili za ruce. „My se spolu kamarádíme a vždycky budeme.“

Děda Matyášek pohladil pejska Smíška a kočičku Vanilku. Lidé se začali usmívat a ze všech stran se ozývalo: „U nás máme rádi skřítky…. A my máme obrázky a sošky jednorožců…. A já mám rád draky a dráčky…. A všichni tu máme rádi naše zvířátka… a taky pohádky a vánoce!“

Ozval se ten nejošklivější a nejstrašnější řev. „Né! To vám nedovolím! Zase vás zakleju!“ 

„My se tě ale nebojíme, Necito!“ zvolali všichni. 

Okolo všech lidí, dětí, bytostí a zvířátek se rozprostřelo světlo. Kruťas ječel a ječel, ale jeho hlas slábl, až docela utichl. 

„Hurá! Porazili jsme ho!“ radovali se všichni.

Až na Morouse. „Já nemám nikoho rád. A nemám rád vánoce. A koledy a…“

„Co kdyby sis vzal perníček,“ nabídl mu děda Matyášek. 

Morous sáhnul do perníčku. „Nemám rád perníč… jů, to je dobrota.“ 

Čertík čokorýnek, anděl Veselínek a dráček Edík popošli k Morousovi. „A počkej, až ochutnáš vanilkové rohlíčky. A medvědí tlapky. A linecké!“ 

„Na to se těším!“ Morous si rychle zakryl ústa. „Vlastně ne.“ Bylo však pozdě, protože všichni věděli, že Morous je bručoun, ale patří k nim. Vždyť občas si pobručí každý. 

Jediný Necita k nim nikdy nebude patřit. Takové zlo už nikdy do svých srdcí nepustí. 

„Jé, podívejte! Kamarádka Maruška,“ ukázal skřítek Průňa na oblohu, kde zazářila vánoční hvězdička. 

Kamarád větřík zafoukal a protrhl mráček.

Všichni stáli na zahradě dědy Matyáška u perníčky ozdobeného smrčku. Na nosy, čumáčky a kulichy jim padaly zářící sněhové vločky. Všichni se chytili za ruce a pacičky a dívali se na hvězdičku. Radovali se z přicházejících vánoc, kdy se slaví narození Ježíška. Všichni si přáli, aby Ježíšek věděl, jak moc ho mají rádi. 

„A co lidé a děti v jiných městečkách?“ strachovala se Markétka. „Nezakleje je Necita?“

Anděl se usmál a zavrtěl hlavou. Ze svého křídla vzal peříčko a foukl do něj andělskou lásku. Kočička Vanilka jej pacičkou poslala do světa. 

Peříčko se rozletělo a zamířilo ke všem lidským srdcím. O vánocích se přece peče nejen cukroví, ale hlavně velká láska. 

A nejen o Vánocích. 

Protože láska je ten největší zázrak a nejkrásnější zázrak. 

Říká se, že každý spisovatel píše knihu „pro nějakou z jejích částí“. Tak toto je část, pro kterou jsem napsala tyto pohádky. Přeji všem lidem, nechť cestu k sobě najdou tak, jak je pro ně nejlepší. Občas to znamená i třeba setkat se s nějakou negativní zkušeností. 

Být skrblík nebo naopak rozhazovačný, být nabručený, ničemu nevěřit, ponadávat si, zažít třeba ztrátu zaměstnání… to všechno může mít nějaký význam pro naši cestu. Osobně ale nechápu, proč je na světě krutost. A tak si ze všeho nejvíc přeji, aby se tento svět osvobodil od krutosti páchané na dětech, zvířatech, lidech i přírodě. 

Posílám vám peříčko andělského světla a těším se na vás. Můj příští díl bude výjimečně zaměřený více na dospělé. Ale pak už se rozběhne můj slibovaný seriál. 

S andělským světlem Jitka Saniová

Díl o umělé inteligenci již brzy naleznete zde.

Autor: Jitka Saniová
jitkasaniova.wixsite.com

Sdíleno s laskavým svolením autora