Samota, která léčí

Pokud se cítíme vyčerpaně anebo jsme doopravdy nemocní, jsou mnohé situace, kdy můžeme přispět k našemu zdraví jinak než léky.

Nepopírám, že existuje nějaký dobrý důvod, proč jsme se pod peřinu v horečkách dostali v prvé řadě. Ovšem můžeme si dopřát tu šanci, darovat si příště prostor a čas dříve, než k tomu budeme okolnostmi donuceni.

To je ten moment, kdy se samota mění v dar sobě. Stane se prostorem pro nás.
A ne, nemluvím o osamocení. Mluvím o dobrovolné samotě. O důležité samotě. Ta je totiž mnohdy opravdovým lékem.

Dovolí nám introspekci a položení zásadních otázek:
Jak se cítíš?
Co cítíš?
Co si přeješ?
Co potřebuješ?
Kudy chceš jít?

Samota je projevem sebelásky. Když si aspoň jednou denně dovolíme být na chvíli sami, můžeme objevit odpovědi. Dovolíme si věnovat se jen sobě. Svým pocitům. Svým pochybnostem. Svým bolestem. Svým přáním. Svým touhám. Sami sobě.

Dovolíme tak našemu nitru projevit neprojevené. Projevit všechno, co muselo být umlčeno během každodenních povinností a věčného shonu.

-V tichu může naše duše promluvit.-

Zrovna její hlas nebývá tím nejhlasitějším. Jisté zpomalení, zastavení a jemnost, jsou většinou potřeba, aby se vyjádřila. Jako by byla plachou laní.

A tam uvnitř můžeme objevit smích, na který třeba nebyl vhodný čas. I pláč. I absolutní ticho. Může tam být hudba vzpomínek. Vytoužený oddych, který prostě vybízí: ulehni na louce do trávy a s pohledem do nebe ochutnej sladké stéblo trávy...

Možná i konkrétní touha. Může tam být opravdu cokoliv.

Za nejdůležitější přesto považuju skutečnost, že se můžeme vrátit sami k sobě.
Vlivy, se kterými se každý den potkáváme nás formují. Někdy nás i nešťastná kolegyně uvrhne do bolesti. Zamračený soused, nebo jen červená na semaforu, mohou být spouštěčem čekající nostalgie.

A tak v překrásné samotě lze načerpat ztracenou rovnováhu. Můžeme si dovolit otevřít srdce. Můžeme nechat proudit svou sílu a vrátit se znovuzrození, s otevřenou náručí zase potkat svět. A milovat ho.

V laskavé samotě dokážeme cítit, jak se skutečně cítíme. Tímto malým krokem se každý den uzdravujeme. Vracíme zpět, co nám nenáleží a dokazujeme si, zas a znovu, že to, co máme ve vlastních rukách, je především náš vlastní život.
A ten může být šťastný:)

My jediní máme tuto obrovskou moc.

Děkuji, Silvia Skalová. www.skalacenter.com

Autor: Silvia Skalová
Zdroj: skalacenter

Sdíleno s laskavým svolením autora