Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 19.

Společenství safírového srdce: Past, 18. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 19. část

Z myšlenek Martina

Tak jsme si s Kamilem přečetli legendu o svatém Martinovi. Jednoho dne se Martin projížděl na svém bílém koni. Mrzlo a bylo zataženo. V tom narazil na žebráka, který se třásl zimou. Martin u sebe neměl žádné jídlo ani peníze. Chtěl však žebrákovi pomoci, a proto mečem rozpůlil svůj plášť a polovinu dal žebrákovi. Chudý muž se do ní zabalil. Martinova štědrost ho proslavila a učinila svatým. Kamil mi vyprávěl, že mu to připomnělo jeho první setkání s rytíři. Tam taky procházel zkouškou a… uspěl. Je zvláštní vzpomínat na to, co už jsme s rytíři zažili. Jsem obyčejný teenager a přitom jsem už prožil to, na co nezapomenu do konce života.

Následující den se Martin s Kamilem vydali po škole na Vyšehrad. Podle instrukcí hledali žebráka s polovinou pláště svatého Martina. Kamil oblečený do bílého trička a světlých džínsů se nahlas divil. „I když pominu fakt, že máme hledat bezdomovce… kdy že žil?“

„Svatý Martin se narodil 316.“

„Hledáme bezdomovce s pláštěm někoho, kdo žil před více než jeden a půl tisíci let. V září, kdy já se potím v tričku s krátkým rukávem.“ Kamil hudroval, ale náhle se zmlkl. „Hele, Martine, vidíš ho?“

„Toho starce, co se na nás dívá?“ Martin si prohlížel muže s šedivými vousy a vlasy, které snad několik týdnů neviděly vodu a hřeben. Na sobě měl potrhané pláťáky a vytahané ušmudlané tričko. Seděl u zídky, pil vodu ze špinavé plastové lahve. Zpoza zad mu vyčuhovala červená látka. „Myslíš, že je to on?“

„To nevím, ale ta červená látka a… hele, kouká na nás.“

„Kdo by se na nás nekoukal, když tady stojíme, kecáme a díváme se na něho.“ Kamil chtěl něco namítnout, ale potom popošel ke starci a přímo se ho zeptal. „Pane, mohl byste nám ukázat to… červené, co máte za zády?“

„Co za to?“ Martin i Kamil zašátrali po kapsách, ale muž odfrkl. „Nechci vaše peníze.“

„Proč ne?“ Martin kouknul na Kamila, který doplnil: „Můžete si za ně koupit něco k jídlu a pití.“

„Nemám hlad, a jak vidíte, pití mám.“

„Ne dnes, třeba zítra…“ Kamil se odmlčel a raději to nechal plavat: „Co tedy chcete?“

Muž se zašklebil. Odhalil zkažené, značně prořídlé zuby. „Abyste se posadili a povídali si se mnou.“ Znělo to podivně, ale po kratičkém zaváhání si hrcli na chodník do tureckého sedu. „Já jsem Martin, tohle je Kamil.“ Stařec se opět pousmál. „Já jsem Bezejména.“

„Nějak se jmenovat musíte,“ odporoval Martin. Stařec se zamračil. „Vždyť jsem vám to právě řekl. Jmenuju se Kazimír Bezejména.“

„Aha!“ ozvalo se dvojhlasně, načež se Kamil zeptal: „O čem si chcete povídat, pane Bezejména?“

Muž se uvelebil do pohodlnější pozice. Kostnatými prsty si přejel po bradě a přimhouřil oči. „Mám rád prastaré rasy. Jsem Jasnocitný, z vás dvou cítím Světlokrevné.“ Kamil a Martin ani nedutali, polkli a potichu čekali, co bude dál. „Prázdní mi zabili bratra Světlokrevného s rysím vzorcem v DNA a moji malou sestřičku Prvovznešenou spojenou s orlem, přede mnou podřezali mého koně a umlátili psa.“

„Bože, hnusáci prokletý! Jak já je nenávidím!“ zavrčel Kamil.

„Kreténi debilní! To je neskutečný, jaký to jsou hajzlové!“

„Proto jim nesmíte dovolit, aby otrávili Pramen, i za cenu oběti.“

Podívali se po sobě, Martinovi se zdálo, že se s ním zhoupnul svět.

Muž se smutně zadíval do dáli. „Svatý Martin miloval všechny pradávné rasy. Tak jako já.“ Muž se otočil a podal jim polovinu červeného pláště. „To není jen kus oděvu, který měl zahřát jednoho žebráka. Ta polovina pláště symbolizuje Martinovu touhu, abychom se navzájem podporovali v boji proti bezcitnosti a nelásce.“ Stařec jim vložil do rukou plášť se slovy: „Nastal jeho čas.“

A zmizel.

Oba se s úctou zadívali na červený kus látky. Jakmile se ho dotkli, ucítili, že měl pravdu. Nasál do sebe zašlou slávu odvahy, cti a moudrosti. V tom Kamil vykřikl. „Tady je to.“

Rozhrnuli plášť a narazili na ruličku starého papíru. Martin ji vzal. V ten okamžik plášť zmizel.

Rozvinuly roličku. Koukaly na zcela prázdný list, Martin se však usmál. „Teď konečně přijde na řadu ta svíčka a zápisník.“

Z myšlenek Kamila

Kdykoliv pomyslím na strážce, snažím se představit, jací budou. Baví mě o nich přemýšlet. Vystraší nás jejich vzhled? Budou záhadní nebo si s nimi budeme okamžitě rozumět jako s rytíři? Kdykoliv objevíme o strážcích něco nového, probudí se ve mně zvláštní nadšení. I když to brzy tak trochu pohasne, protože se následně dozvíme další znepokojivé věci. Jako například že: Julie se spolčila s Klárou. Lia si u sebe nechala očarovaný meč. Když jsem si stěžoval, že mě tohle všechno znervózňuje, Arella namítla: „Nikdy nemůžeš vědět, co ti daná okolnost přinese v budoucnu.“ To je pravda, ale na nás čeká těžký boj, raději bych měl větší jistotu, že se mohu na druhé spolehnout.

Našli si klidné místo u rotundy svatého Martina. U Studených probíhal velký úklid, takže se jim tam nechtělo. U Martina hrozilo, že je vyruší rodiče. Tady panoval poklid, kostelík jim poskytl příjemný stín. Pohoda. Chvíli jen tak seděli, mlčeli a dívali se na starý list papíru. Kamil promluvil jako první. „Nezničíme ho tím?“

„To fakt nevím.“ Martin ukázal na svíčku. „Morena mi to takhle nakázala.“

„Je to proti všem fyzikálním zákonům.“

„A co by tvé zákony řekly na to, že jsme se právě bavily s někým, kdo žil ve čtvrtém století, že nám pomáhá bohyně, anděl, elf a drak, že…“

„Jo, máš pravdu,“ Kamil se zahleděl před sebe, „někdy mi to leze na mozek. Před ostatními musíme být normální. Ve škole si nesmíme pustit pusu na špacír. Pak najednou musím zapomenout na všechno „normální“, protože… však víš.“

„Ty o tom aspoň můžeš mluvit doma. Já nemůžu ani to.“ Sotva to Martin vyřkl, Kamil si uvědomil, jakou výhodu má. Najednou mu bylo líto, že si stěžoval.

„Neblbni, mě to zase až tak nevadí. Mám tebe a…“ Martin poklepal na kapsu u džínsů, „neomezený tarif na tvůj mobil.“

Kamil se rozesmál a Martin ho v mžiku následoval, i když po chvíli ztichl a vážně pronesl. „Vím, co tě žere a nejvíc unavuje.“

„Tebe ne?“

„Ne, netěší mě to. Hlavně v případě Julie. Máme prý chápat její počínání, to já ale nechci. Jsem rád, že ji pár dní neuvidíme. Proč jí to nemůžeme vytmavit?“

„Asi doufají, že třeba Julie hraje s Klárou jen nějakou hru… anebo že zase bude brzy normální a... příjme Liu a bude na sto procent při nás… hele, já nevím.“

Martin vzdechl, s očima upřenýma na tenisky zašeptal: „Stejně už jí nikdy nebudu důvěřovat jako předtím.“

„To já taky ne.“ Kamil pokrčil rameny: „Přiznám se, že já za každých okolností důvěřuju tobě… a Silvii. Lia je prima, ale ještě ji moc neznáme. Artur… od to doby, co chodí s Julií, se změnil.“ Kamil cítil, že Martin s ním souhlasí. To ho uklidnilo. Tohle téma ho už ale přestalo bavit, a tak ukázal na starý papír. „Jdeme na to?“

„Jo.“ Martin zapálil svíčku, zatímco si Kamil připravil zápisník a tužku. Když se plamínek svíčky ustálil, Martin k němu přiblížil list jedním rohem, jako když chce někdo podpálit stránku papíru.

Sotva se prázdného listu dotkl oheň, začaly se po něm plazivě objevovat různé klikyháky a vzory v barvě ohořelého papíru. Martin a Kamil je pozorovaly, když v tom se mezi nimi mihlo písmeno. „S. Viděl jsi to taky? S?“

Kamil přikývl a napsal do zápisníku S. Klikyháky a vzory nabíraly na rychlosti. Svým způsobem připomínaly videohru, ke které je potřeba soustředění a rychlé vnímání. „A,“ téměř vykřikl Martin. Kamil to zapsal, ale ještě dodal. „Já jsem viděl „l“.

„Jo, to bylo po „a“. Zapsal jsi to?“

„Jo.“

Plamínek svíčky se prodloužil. Na papíru se míhaly klikyháky a vzory ještě rychleji. „Zase tam bylo „a“. Tedy aspoň mi to tak připadalo.“

„Mně taky.“ Kamil přesunul zrak ze zápisníku na list papíru, vzápětí vykřikl. „Zet.“ Zapsal to a Martin mu oznámil: „Zase „a“. Teď jsem si jistý.“ Poté se delší dobu nic nedělo. „Jseš si jistý, že máme pokračovat?“

„Morena mě ubezpečila, že budeme vědět, kdy to skončí.“ Už jim z těch klikyháků a vzorů šla hlava kolem. Ani nemrkli. „To je na bednu,“ hudroval Kamil, ale Martin ani neodpověděl. Zíral na měnící se vzory, zatímco Kamil si instinktivně protřel oči. „En!“ vykřikl Martin. Papír se rozpadl na zlatavých jiskřiček a zmizely.

„Ještě že jsme na to byli dva, “ zabručel Kamil a zapsal poslední písmenko.

Salazan

Měli další jméno. Radost z toho je ale brzy opustila. Kamilovi zazvonil telefon. „Silvie,“ informoval Martina a přijal hovor. „Čau, Kamile. Je s tebou ještě Martin?“ Kamil odpověděl, načež Silvie naléhavým tónem vyhrkla: „Tak přijeďte k nám do obchodu. S Arturem se děje něco divného.“

Z myšlenek Silvie

Až na Artura víme, jak je to s Julií. Amras mě ujišťoval, že je to tak lepší. Myslím, že jsou rytíři příliš klidní vzhledem k této situaci. Prý, i kdyby se Julie přidala k druhé straně, máme Liu. To je pravda. Co ale Artur? Pokud by se naštval, že ho Julie podrazila, zůstali bychom jenom čtyři. Nerida mi dnes poradila a lehce poručila, abych se setkala s Arturem. Podle nich se začíná cítit izolovaný. Mně se zdá, že Artur má nějaký problém s Liou, o kterém nechce mluvit. Kamila a Martina bere, ačkoliv jeho přátelství i k nim začíná ochabovat.

„Konečně jste tady,“ namísto pozdravu vyjekla Silvie. Z culíku jí trčely rozcuchané vlasy. Řetízky na krku měla zamotané do sebe, květovanou halenku nedbale povystrčenou ze šortek. Působila chaoticky, stejně tak mluvila. „Přišel jsem… kluci, on něco mektal, že se mu zdálo o Kláře a ta mu říkala něco jako… že ho zachrání… pak ji prý viděl i v metru… to tedy doopravdy a zdálo se mu, že je s ní Julie. To nejhorší ale…“ Silvie se musela zhluboka nadechnout, čehož využil Kamil. „Kde je teď?“

„Nejdřív vám musím říct, co se stalo.“

„Nějak srozumitelně,“ žadonil Martin a Silvie namítla, „pokusím se. Seděla jsem na židli za pultem, Artur si prohlížel krámek. Fakt byl na nervy. Kluci, nikdy jsem ho takového neviděla. Jo,“ Silvie se zlehka plácla na čelo, „povídal mi, že mu Danika pomáhá s tím, aby se nezlobil na Liu a nechal volný průběh vztahu s Julií. Nevypadal ale nadšeně. Prý do něho Danika hučí…“

„Silvie!“

„Sorry,“ kývla směrem k Martinovi a poté se vrátila k předešlému tématu. „Chodil po krámečku a hudroval. Vypadal divně. Ještě ho pořád bolí žebra, a tak jsem se zpočátku nedivila. Pak se začal třást a nemohl se nadechnout. Civěl před sebe a opakoval, že Julie má ve všem pravdu. Hlavně s Liou. Snažila jsem se ho uklidnit, ale… jen do mě strčil a zaječel, že jsme všichni stejní a ať ho nechám na pokoji. Potom utekl. Zavolala jsem vám i Arturovi. Ozval se až na potřetí a…“ Silvie vykulila oči a mlčela. Kamil ji netrpělivě pobídl: „A co?“

„Nejprve se začal tak trochu omlouvat. Potom ale zničehonic vybafnul, že je hřbitově na Olšanech.“

„Co by dělal na hřbitově?“ divil se Kamil, Silvie a Martin pokrčili rameny. Martin se však rychle vzpamatoval a generálským tónem je nasměroval ke dveřím: „Tak se jede na Olšany.“

Za půl hodiny stáli poblíž hrobky Radkovy rodiny a vyděšeně se dívali na Artura sedícího na jednom z opuštěných hrobů. Nezasvěcený by řekl, že působí jako skvělý herec do nějakého videoklipu anebo napínavého filmu. Dokonalá postava a ohoz, hezká tvář nyní poznamenaná smutkem, nepřítomný pohled před sebe.

Když ho pozdravili, jen zvedl hlavu a dál seděl mlčky na hrobu. „Arture, mluv s námi,“ naléhala Silvie.

„Jo, co se děje? Cítíš se nějak divně? A co safírové srdce, to tě nechrání?“ pokračoval Martin, zatímco Kamil si k němu přisedl a přátelsky do něho dloubnul loktem.

„Au.“

„Promiň, já zapomněl na ty tvoje zatracený žebra.“

Kamil zněl zvesela, což Arturovi očividně zvedlo náladu. Krátce se usmál. Martin a Silvie si k oběma přisedli a Artur se rozpovídal. „Nevím, co se to se mnou děje. Začalo to, když se Julie změnila. Pamatujete…“

„Jak žadonila, aby jí Sírius odpověděl a on to udělal,“ dopověděl za něho Kamil. Artur si dal ruku na hruď. „Fakt jsem ji měl… tedy mám rád. Vidíte, tohle se se mnou děje. Už ani nevím, co chci, co prožívám a cítím… Chápete to? Ani safír mě nechrání tak, jako v první bitvě. Danika mi vysvětlila, že ani nemůže, když o všem takhle pochybuju. Já ale nevím, kde mám vzít jistotu, co je správné.“

Silvie se zamračila, věděla, o čem Artur mluví. „Jo, je to zmatek. Já mám taky Julii ráda, ale v poslední době mě dovede rozčílit.“

„Protože ty jsi zaslepená kámoška Lii.“

„Nejsem zaslepená…“

„Jsi!“

„Tohle přesně nahrává Kláře a Radkovi,“ zlobil se Kamil. Hlavně Artur se na něho překvapeně podíval. Z Kamila čišela nezvykle ostrá podrážděnost. „Když se budeme hádat, ty prázdné makovice snadno vyhrají. Už teď jsme v těžké situaci. Nesmíme si to zhoršovat. Což vy dva právě děláte. Hlavně ty Arture! “

Silvie zašeptala k Arturovi: „Promiň.“ Jen zakroutil hlavou a zdrceně přiznal. „To byla moje chyba. Silvie.“ Nechtělo se mu pokračovat, ale nakonec potichu přiznal: „Je to tak, jak říkáš. Mám rád Julii, ale ta její žárlivost a špatné nálady mně začínají lézt krkem. Pak mám ale výčitky, že Julii nechápu.“

„Vím, o čem mluvíš,“ vzdechla Silvie.

Artur sklonil hlavu a po krátké odmlce dodal: „Tohle bych ale ještě jakžtakž zvládal. Mnohem víc mě děsí, že se mi do života plete Klára. Zdá se mi o ní. Mám dojem, že ji vidím s Julií. Hodně na ni myslím… u Silvie jsem se dneska choval jako idiot.“ Artur si prohrábl vlasy. „Já jsem ale měl pocit, že někdo nade mnou přebírá kontrolu.“

„Taky to tak bylo,“ ozval se příjemný mužský hlas. Silvie se rozzářila, Martin s úctou pozoroval jeho jaguářího průvodce a Kamil zvesela pozdravil. „Ringerile, konečně se zase vidíme.“

Elfí rytíř k nim popošel a lehce se uklonil. „Také mě to těší.“ Artur však vypadal nedočkavě, a tak elf vysvětlil: „Jde o zkoušku, jak jsi silný.“ Silvie se zamračila. Elf přikývl. „Ano, jako v tvém případě. Odhadujeme, že berou vás dva,“ ukázal na Kamila a Martina, „za nejsilnější. Světlokrevní jim vždy dělali největší potíže. U Silvie je určitě překvapilo, jak je silná.“

„Já? Jak to?“

„Ta zkouška ti byla nepříjemná…“

„A jak…“

„No, vidíš,“ zaradoval se Ringeril, „vyprávěla jsi o tom, jako o něčem, co ti vadilo. Mohla jsi ale omdlít… vidět halucinace… prosit, aby to přestalo… vypadat, jako když ses zbláznila. To se ale nestalo. Ta zkouška ukázala, jak jsi silná.“

„Což já nejsem,“ smutně odtušil Artur.

Chtěli ho začít utěšovat, ale Ringeril si vzal slovo. „Ty procházíš jiným testem, Arture.“ Všichni vzhlédli k elfovi, v jejich pohledech se zračil údiv. Ringeril se záhadně usmál, sklonil se ke svému černému jaguárovi a jako by pro sebe vysvětloval. „Tvoje zkouška má ukázat, do jaké míry máš rád Kláru.“

„Já ji nemám rád! Au.“

„Co se stalo?“ zeptal se posměšně elfí rytíř, přestože se zdálo, že to moc dobře ví. „No, Arture. Pověz mi to.“

Nechtělo se mu do odpovědi, ale vždy tak veselý Ringeril začal ztrácet svou lišáckost. Přísný pohled na jeho tváři působil podivně nepřirozeně. To jim nahánělo husí kůži, a tak Artur neochotně odpověděl. „Jako by mě to safírové srdce pálilo,“ ukázal Artur dlaň, na níž ležel modravý talisman.

„To znamená, že jsi mi lhal.“ Artur zrudnul, Ringeril ale klidně hladil černého jaguára. „Safírové srdce ti právě ukázalo, že sám sebe obelháváš.“ Artur si dal hlavu do dlaní. Všichni viděli, jak to s ním zamávalo. „Klára je zdatná čarodějka, když k tomu připočtu tvé pochyby, které tě oslabují, vychází mi jedno.“

„Může nad ním získávat… určitou moc,“ uvažoval Kamil nahlas.

Elfí rytíř s tím souhlasil. Poté přistoupil k Arturovi. „To ještě není tragédie. Nepodléhej výčitkám a zmatku. Nyní víš, na čem jsi, a tak bojuj o svou nezávislost.“ Ringeril se svým jaguářím průvodcem zmizel. Silvie se musel smát, jak je z toho Martin zasmušilý. Kamil potvrdil. „To znám, jakmile uvidí Ringerilovu černou kočičku, málem ani nepromluví.“

Všichni tři se zasmáli, ale rázem zmlkli. Artur zamyšleně vstal a kráčel k Radkově hrobce. Dlaněmi se opřel o zchátralé dveře. Kupodivu povolily. Artur nakoukl dovnitř. Silvie, Kamil a Martin na něho vyděšeně koukali. Arturova tvář začala nabírat výraz pomatence. Prsty škrábal na dveře, tloukl do nich a několikrát opakoval: „Je tady… je tady… je tady…“

„Kdo?“ odvážila se ho přerušit Silvie.

Artur pár sekund nic neříkal. Když promluvil, jeho hlas zněl vzdáleně: „Je tady… nevím, kdo… je tady a chce pomoci.“

„Komu?“ zeptal se Kamil.

„Radkovi.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 20.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora