Společenství safírového srdce: Past - 7. část
Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 8. část
Ze zápisů Společenství safírového srdce
Rytířka Arella z andělských triád: na Zemi existují místa, která jsou opředena legendami a přitahují pozornost. Leckdy jde o místa, jež přitahují turisty, kteří je sice obdivují, ale nemají ani tušení o tom, že se právě nacházejí na magickém území. To vědí mágové, ezoterici, mystici a samozřejmě i my z jiných sfér. Praha má několik důležitých magických zón, a my jsme zjistili, která jsou důležitá v souvislosti se strážci.
Kamil kráčel ke Karlovu mostu a stále ještě měl chuť bručet. Dnes vstával dřív než jeho děda, který každé ráno vstane v šest hodin, udělá si čerstvý citrusový džus a vezme si něco dobrého. Poté si zajde se psy na hodinovou procházku ranním parkem. Kamil rád venčil psy, s Martinem si je brávali i jako společníky na běhání. Nechápal však, jak někdo může dobrovolně vstávat před šestou hodinou. Což on dnes udělal.
Vlastně v tom nebylo nic dobrovolného. Klidně si spal, když v tom „něco“ skočilo na postel a zalehlo ho. Polekaně vykřikl, ale vzápětí se uklidnil. Aran s vyplazeným jazykem na něm ležel tak, že se nemohl hnout. V jantarových očích mu tančily jiskřičky uličnické radosti. Arella a její vlk se náramně bavili, zatímco on se snažil najít jediný důvod, proč by neměl nadávat, že ho probudili o půl šesté. Arella se ale usmála a okamžitě ten důvod našel. Poté mu oznámila, že na něho bude čekat u Karlova mostu.
Snad poprvé zažil tak klidné pražské ulice. Hrstka lidí spěchala do práce, sem tam nějaké to popelářské či zásobovací auto. Málo aut i lidí, to ho nadchlo. Přestával i hudrovat. Z postranní ulice se vynořil mladý muž, který už svým vzhledem hlasál: vyhýbejte se mi, jak jen můžete… Kamil už nemohl. Další ulice byla asi tak padesát metrů vzdálená. Nikde nikdo. Snažil se zachovat klid, ale vlčí síla se začala probouzet a znamenalo jediné…
„Hej, ty malej skrčku, jak to že nejsi doma. Do školky se vstává v sedm, ne?“
Sotva se na něho Kamil podíval, věděl, koho má před sebou. Lehce přiopilý, očka bez emocí, arogantní způsoby. Vlčí intuice ho varovala správně. Šlo o Prázdného. Ignoroval ho.
„Tebe neučili, že se má odpovědět na otázku?“ chňapnul po něm muž. Přitáhl si ho k tváři a v ten okamžik i on poznal, koho má před sebou. Odhodil Kamila opodál a vykulil oči.
Kamil nespadnul, zavrávoral, ale zeď mu poskytla oporu. Muž před ním znejistěl. Kamil se na něho díval přimhouřenýma očima. Někomu by se mohlo zdát až groteskní, že dospělý muž s robustní postavou zírá s pusou lehce pootevřenou na úplně obyčejného kluka.
„Ty jsi…“ Muž to nedořekl. Rychle se přiblížil ke Kamilovi a rozmáchl se. Kamil uhnul, takže ho pěst těsně minula. Naopak se prudce přitočil k muži a praštil ho do zad. Ten po něm hrábl a chytil ho za rameno. Kamil se ale vyprostil a loktem udeřil muže do žeber.
„Ty jeden spratku!“
„Debile Prázdnej, myslíš si, že si můžeš na každého vyskakovat?“
„Na bestie jako ty s náramnou chutí!“ Muž vykopl. Kamil sice uskočil, ale bolestivě narazil do zdi. Na chvíli zůstal zkoprnělý, čehož muž využil. Chytil Kamila a smýknul ním o zem. Zahekal. Muž k němu přiskočil a nakopl ho do žeber. Kamil se odkutálel o kus dál. Chtěl vstát, ale další kop mu to znemožnil. „Jak já si užívám, když mlátím takový zvířecí spratky, jako jsi ty.“ Další kop. Pak ho muž sebral a postavil na nohy. Vrazil mu facku a chechtal se mu do tváře.
Kamil mu plivl do tváře. „Hajzle Prázdnej!“
Trvalo to zlomek sekundy. Muž překvapeně zaváhal. V tom nejniternějším časovém úseku si Kamil vzpomněl, co slíbil své vlčí síle na hřbitově, kde se setkali s Radkem. Už tě nikdy nebudu svazovat strachem. Kamil ve svém nitru slyšel zavýt vlčí sílu. V jeho očích se odrážely tesáky a síla smečky vlků, které tak miloval a kteří kvůli Prázdným tolik vytrpěli. Jako ostatní zvířata. Zvedla se v něm síla. A vztek.
Muž ho ještě stihl udeřit, ale poté se mu Kamil zadíval do očí a vyslal k němu to, čeho se Prázdní tak báli. „Nemá strach,“ vyštěkl Kamil a vší silou se vyprostil z mužových pracek. Muž zavrávoral, Kamil ho udeřil pěstí do nosu. Muž se ohnal, ale Kamil ho kopnul do kolena a vzápětí do břicha. Spadl na zem, ale bleskurychle chytil Kamila za kotník a stáhl ho dolů. Dopadl tvrdě na zem. Muž se v lehu otočil a chtěl si Kamila k sobě přitáhnout. Ten však vymrštil nohu a nakopnul muže do krku. Druhý kop zasáhl rameno, třetí rty a nos. Muž se zakrvácenou tváří zůstal ležet a hekal. „Be…be… best…“
„Drž hubu!“ Kamil se postavil, stál nad mužem a dostával ze sebe. „Já jsem šel normálně po ulici. Nevšímal jsem si tě. Vy hajzlíci Prázdní musíte pořád vyvolávat… zlo. Vy jste zrůdy, co chtěj pořád jen druhý mlátit a ovládat… parchanti.“
Muž se rozchehtal, až mu od rtů vystříkla krev. „Tak… mě… to… víš, co… dodělej.“
„Nejsem ty!“ Kamil sáhl do kapsy pro mobil. Naťukal číslo a po chvíli udal, kde je a řekl: „Leží tu muž, je zraněný. Dejte si pozor, je agresivní.“ Muž chytil Kamil za nohu, ale ten se bez problémů vymanil. Ještě než se vydal pryč, k muži utrousil. „Záchranka tady bude za chvíli. Prázdní se rozhodně nestávají záchranáři, tak se chovej slušně aspoň k těm, kteří ti chtějí pomoc.“
Kamil odcházel. V nitru mu hořel plamínek nadšení, že nesvázal svou vlčí sílu strachem. Cítil ale i vztek. Prázdní dovedou z lidí vydolovat to nejhorší. Bože, tak moc si přál kopat toho chlápka jako šílenec. Dokud nezdechne.
„Zavolal jsi mu ale pomoc.“
Kamil se po očku podíval na Arellu, která se vedle něho zjevila. Vzdechl. „Jo, moc se mi ale do toho nechtělo.“
„To je jedno.“
Kamil se odvrátil. Kráčel s hlavou skloněnou k zemi a uvažoval. „Kdybych tě… a vlastně všechny rytíře neznal, asi bych se neudržel. To nebyla moje… dobrota,“ Kamil se smutně usmál, „co mě zastavila. Nechtěl jsem tě… vás namíchnout anebo zklamat. Ještě teď se na něho vztekám a nejraději…“
Arella ho zastavila. Postavila se proti němu a přiměla ho, aby se na ni podíval. „Prázdní dovedli v lidech probudit to nejhorší a uměli je tak postavit i proti sobě. Využívali toho po celá staletí. Důležité je, že se jim to přestává dařit.“
„Opravdu?“
Přikývla a poté se usmála. Kamil poznal, že je na něho hrdá, což potvrdila. „Jak vy na Zemi říkáte…teď mám nos nahoru, že jsi to udělal kvůli mně.“
Smáli se. Kamil si uvědomil, že je mu nejen hezky „tam uvnitř“, ale necítí žádnou bolest na těle, i když ze začátku dostal nakládačku. Tázavě se zadíval na Arellu a ta jen nevinně pokrčila rameny.
Když se dostali ke Karlovu mostu, Kamil překvapeně vzdechl. „Páni.“ Žádní turisté, stánky ani hluk. Závoj noci blednul, Karlův most se zahalil do šedavé atmosféry, která mu slušela, více než záplava návštěvníků. Arellin vlk stál na začátku mostu a čekal na ně.
„Jako by nás vítal,“ obdivně písknul Kamil. „Jo, a proč vlastně jdeme na Karlův most?“
„Uvidíš.“ Nadechoval se, ale Arella se zasněně zadívala na most. Může anděl snít? To Kamil nevěděl, ale Arella v tomto okamžiku vypadala jako pozemský snílek, který si přeje něco moc krásného a zároveň ho něco bolí. Kamil ji nerušil, jen ji pozoroval a moc si přál, aby nebyla nikdy smutná, zklamaná, nešťastná. Může být anděl smutný, zklamaný či nešťastný? Ani tím si nebyl jistý, přesto si přál, aby to Arella nikdy nepoznala.
Most zahalila jemná mlha. Vykročili vpřed. Obklopilo je něco magického, co člověk necítí v normálním světě. Kráčeli po Karlově mostě, a přece jako by se nacházeli v nějaké vzdálené říši klidu a mystérií. Kamil se pootočil k Arelle: „Takhle se mi tady líbí mnohem víc.“
„Vidíš a ty jsi bručel, že jsi musel brzy vstávat.“ Arella se zastavila, opřela se o kamennou zídku mostu a zadívala se na Vltavu. Kamil učinil totéž. „A co teď děláme?“
Aniž odvrátila oči od plynoucí vody, lehce kousavě odpověděla. „No přece čekáme.“
„Na co?“
„Na správný okamžik.“ Trochu se zamračila: „Vlastně na správné okamžiky,“ zdůraznily množné číslo posledního slova. „Ty magické.“
I když už nebyla úplná tma, voda vypadala jako tmavě šedo-modrá zvlněná deska. Vlnky vytvářely na hladině vzorec, do kterého občas zafoukal vítr, čímž narušil jeho uniformitu. Kamil se trošku nudil, když v tom…
… na hladině se zvedla vlna. Zpočátku na tom nebylo nic divného. Vlna se však začala obtáčet okolo pomyslné osy, až se z ní stal kruh. Jeho okraje vytvářela zpěněná voda, ale střed vyplňovala čerň. V tmavém prostoru se začal zjevovat zlatavý obrazec. „Vidíš to?“ zašeptal Kamil, hned si ale uvědomil, jak hloupou otázku vyřkl. Raději se opět odmlčel a snažil se rozpoznat obrazec.
„Meč.“
„Ano. Dívej se ale dál.“
V křišťálovém ostří meče zářilo srdce. S rukojetí meče byla spojena dvě andělská křídla. „To je krás…“ Kamila přerušilo vlčí zavytí. Arella se však neobrátila na vlka, vzhlédla k obloze a lehce zakývala hlavou. S lehkou úklonou poděkovala vodě, jejíž hladina se vrátila do normálu. Otočila se na vlka a pohladila ho. „Díky, příteli. Málem jsem zapomněla.“ Gestem ruky naznačila, aby ji Kamil následoval.
Když se zastavili, ukázala na kamennou zídku mostu, kde se vyjímal kříž s dvěma rameny a pěti hvězdami. „Až ti řeknu, dej sem ruku a požádej o pomoc.“ Když mu vysvětlila, co má pronést, nakrátko se zadívala na nebe. „Den a noc si předávají vládu, nastal nejmagičtější čas.“
Vycházející slunce protrhlo závoj odcházející noci. Hřejivá zlatá a stíny noci spolu začaly hrát čarovnou hru. Na mostě se objevily magické vzorce. Arella je však přehlížela a neustále pozorovala kříž s hvězdami. Na kamennou zídku začaly dopadat paprsky. Arella kývla. Kamil položil ruku na kříž s hvězdami. Sotva se první paprsek dotknul ramene kříže, Arella přikázala: „Teď.“
„Já, zástupce Světlokrevných, žádám s dobrými úmysly a ctí v srdci, nechť se mi vyjeví, co se zde skrývá o strážcích Pramene.“ Kamil odtáhl ruku a o krůček postoupil dozadu. Všichni tři čekali na odpověď.
Když sluneční záře pokryl celý kříž, hvězdy se odrhly od kamene a explodovaly. Hvězdný prach vytvořil zlatavý prostor, v němž se objevila hlava mnicha s plnovousem. „Žádáš o hodně.“
„Také o hodně jde,“ vyhrkl Kamil.
„Vidím v tvé společnosti anděla.“ Mnich se odmlčel, pousmál se a jako spíše pro sebe konstatoval: „Světlokrevný, a už to o sobě ví. To mě těší. Za mé éry si Prázdní podmanili ty, kteří se těšili mocnému postavení. Všechny rasy byly potlačovány. Všemi nejhoršími způsoby. Otřesná doba.“
Arella si položila ruku na srdce. „Ta nejbolestivější. Svatý mistře, věř, že jsme si všichni oddechli, když pominula a tento majestátní kontinent začíná napravovat staré křivdy.“
„Nebude to snadné.“
„Proto tě tento Světlokrevný žádá o pomoc.“
Mnich si pohladil vousy. Začal jim důvěřovat. „Bylo zařízeno, aby nikdo nevěděl vše. Ujednání vytvořená za starodávných věků se rozdrolilo a každý kousek se rozletěl jinam. Zničit Pramen, znamená otrávit lidskost, a to znamená zánik.“
„Praha je srdcem tohoto kontinentu, svatý mistře, proto nesmíme dovolit, aby zde Prázdní vyhráli. Námi vybraní členové spolu prošli již jednou bitvou. Jsme na ně hrdí.“
Mnich přikývl, svou další otázku pronesl s očima upřenýma na Kamila. „Vkládáte do nich naději i tentokrát?“
Arella popostoupila na Kamila a vzala ho ramena. „Ano, vkládáme. Ačkoliv tato bitva se liší od té první. Ne všichni členové se k tomuto boji hodí tak jako v tom minulém. Museli jsme vybrat dalšího člena, Prvovznešenou, abychom posílili jejich šanci na úspěch.“
„Děkuji ti andělský rytíři za vysvětlení,“ Arella se usmála a o krok postoupila dozadu. Kamila naopak postrčila dopředu, tím se ocitl blíže přísné, moudré tváři svatého mistra. „Dobře poslouchej, mladý Světlokrevný.“ Kamil vsunul ruku do kapsy a stiskl safír. V přítomnosti tohoto mistra cítil vážnost situace, ale i strach, protože si uvědomil, jak velké břemeno nesou. Mistr přimhouřil oči. Setmělo se, jako by slunce zapadalo a nastávala noc. Sluneční světlo osvětlovalo pouze mnicha, který mocně pronesl:
„Pět podmínek, které musí být splněny.
Pět strážců hlídající Pramen.
Pět posvátných mečů, spolu s jejich jmény. Obojí je spojeno s jejich mocí.
Nikdy nesmí být zničeny, jinak strážci zemřou.
Strážci musí být poté znovuzrozeni.“
Kamil se nadechoval, ale Arella mu položila ruku na rameno a poděkovala za něho. Mnich spojil ruce jako při modlitbě, lehce se uklonil a upřímně pravil: „Přeji vaší skupině zdar a vítězství. Nechť vás Světlo dobra doprovází na každičkém kroku.“
Mnich zmizel. Aran zavyl. Přítmí ustoupilo. Sluneční svit zesílil. Den převzal vládu. Kamil stále ještě zíral na místo, kde se opět objevil kříž se dvěma rameny. Všech pět hvězd se vrátilo na jeho vrchol a zářilo. Honilo se mu hlavou jediné:
Pět hvězd, pět strážců, pět podmínek, pět mečů, pět jmen… pět členů Společenství safírového srdce, plus jeden nový.
Vše je opravdu vede k tomu nejhoršímu.
Z myšlenek Martina
Kdykoliv teď uvidím třeba jen pouhý obrázek černého jaguára, vzplane ve mně zvláštní druh radosti, která zaplaví celé tělo. Díval jsem se na dokument o kočkovitých šelmách, v tom jsem na zátylku cítil zvláštní šimrání, zvýšený tlak a příjemnou citlivost. Jako by mi páteří proletěl paprsek vzrušující síly. Morena mi říkala, že jsme se já i Kamil již naplno ztotožnili s posvátnou silou v našem DNA, a to znamenán jediné – naše schopnosti spojené s rasou Světlokrevných se rozvinuly a můžeme je cítit i ve chvílích radosti, nejen když je třeba v případě nebezpečí.
„Zaměř svůj zrak na to, abys chtěl,“ Morena zdůraznila poslední slovo, „číst magický vzkaz.“
„Já to chci!“ vyjekl Martin, načež ho mrzelo, jak nervózně to odsekl. Morena se však nedala vyvést z míry a trvala na své. „Když to budeš chtít, podaří se ti to.“
Martin vzdechl. Kamil mu napsal vzkaz, že ho Arella vytáhla časně ráno z postele, protože musí zajít na Karlův most. On to prožil „v bleděmodrém“. Morena ho probudila, a ačkoliv na ní rozespale mžoural, už ho ledovým hlasem peskovala, aby rychle vstal. Snažil se protestovat, ale Morena nezapřela, že je bohyní Zimy. Chladně ho sledovala, jak se připravuje a ani jednou neprojevila špetku lítosti, že ho vzbudila tak hrůzně brzo.
Když dorazil na začátek strmé Nerudovy ulice, už na něho netrpělivě čekala. Nerudovka působila na první pohled jako vždy, až na to že tu nebyl obvyklý denní šrumec. Náhle se všechno protáhlo a rozostřilo. Tak jako to umí filtr „rozostření pohybu“ ve Photoshopu. Na pár okamžiku vše viděl jako přes vodní stěnu, což ale za okamžik zmizelo. Nerudova ulice se změnila. Žádná auta, žádné vlajky na budovách velvyslanectví, žádní lidé. Martinovi se dokonce zdálo, že z ní sálá nezvyklý, téměř až na podzemský klid. Chtěl o tom říci Moreně, ale ta ho předběhla: „Zde se skrývá nějaká informace ohledně strážců.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Indicie nás s Arellou zavedly ke Královské korunovační cestě,“ Morena k němu otočila hlavu a klidně konstatovala. „Jako Pražák určitě víš, o co jde.“ Nechtělo se mu přiznávat, že o tom nemá ani páru, a jen odhaduje, co to znamená. Nicméně veledůležitě přikývl a Morena se usmála. Nechápal proč, ale raději to ani nechtěl vědět. Oddechl si, když se opět zadívala na Nerudovku a pokračovala. „Na trase Královské cesty se nachází několik magickým míst. V této ulici stojí palác U bílé labutě. Labuť je jedním z mnoha symbolů sněhu a zimní krásy. Jsem vládkyně Zimy, to není náhoda.“
„Je to Nerudovka, a přece jakoby nebyla.“
„Už přece víš, o co tu jde.“
„Je to jako s tím, co jsme prožili minule na Václaváku?
„Přesně tak. Moc dobře nejde hledat indicie, kterém sem byly zaneseny skrze magický rituál a mít přitom za zadkem kolonu aut a lidi žvatlající do mobilu. Zařídila jsem ti klid.“ Tím nejmrazivějším hlasem dodala: „Tak se přestaň vyptávat a snaž se. Světlokrevní uměli využívat svou sílu i k hledání magických stop.“
Znova se pokusil o to, co mu radila, když se doma na cestu. Zadíval se na ulici upřeným pohledem. Usiloval, aby nevnímal konkrétní domy, ale aby pojmul ulici jako celek. V něm měl hledat stopy.
Žádné neviděl.
„Dívej se na tu ulici skrze svou jaguáří sílu.“
Martin několikrát mrknul, by ulevil unaveným očím zírajících do dálky. Poté proces zopakoval. Přestal vnímat jednotlivé budovy a pokusil se uzřít celek. To mu šlo. Opět nic nenašel. Už to chtěl vzdát. Morena mu však stiskla ruku. Tělem mu projel chlad. Ač se to zdálo divné, ten chlad mu hladil srdce. V kontrastu s tím se za mrazivou vlnou plížilo něco hřejivého, silného a vrnícího.
Jaguáří spirit.
Přivítal ho. Uvnitř cítil radost jak dítě před vánočními dárky. Miloval svou jaguáří sílu. Zaplavila mu mysl a najednou: „Bože, Moreno…“ Nevěděl, jak by jí vysvětlil, že se obraz ulice změnil. Díval se na něj skrze jaguáří panenky, které zabarvily celek do jemného smaragdově zlatého odstínu. Některé domy obklopovala záře.
Zrychleně dýchal. Snažil se zapamatovat, které domy ukrývají tajemný odkaz.
Když se uvolnil a opět se na ulici podíval normálně. Rychle začal lovit v paměti. Nejprve se zastavil U červeného orla. „Teď se na něj zadívej tak, jsi to udělal s celou ulicí. Nejprve přestaň vnímat jeho části. V celistvém obraze hledej indicie.“
Martin se postavil tak, aby viděl na celý dům. Před jeho zrakem zmizely všechny detaily. Viděl budovu jako ozářený kvádr. V jednotném obraze hledal magický vzkaz. V kvádru začal rozeznávat domovní znak. Ukázal před sebe. „U toho emblému s orlem svítí písmeno K.“
A tak pokračovali. U zlaté podkovy našel ve znaku s královským jezdcem „a“. Na domě U zlatého lva zářilo u jeho hřívy „r“. Dům U zeleného raka jim odhalil „z“. V domě U dvou sluncí se objevilo mezi dvěma slunečními symboly „a“.
„Vedeš si dobře. Jsem na tebe hrdá.“
Martin měl setsakramentsky dobrý pocit. S dobrou náladou se vydal k poslední budově, kterou viděl ve své vizi zářit. Byl to Morenou zmiňovaný dům U bílé labutě. U něj Martin překvapivě vykřikl: „Nad tou labutí se objevilo zářící „n“, ale ještě něco. Bílý paprsek, který vede k jednomu z domů.“
„Tak ho následuj.“
Zamířili ke světlému domu opodál. Když k němu dorazili, prohlédli si malebnou budovu se znakem zlaté číše. Morena na ni ukázala: „Karzan. Symbol číše nám prozrazuje, že jde o strážce vodního živlu.“
Martin chtěl něco říct, ale jakmile odvrátil pohled od číše…
… stál v Nerudově ulici, kam právě zamířilo auto s diplomatickou značkou. Hrstka lidí spěchala do práce. Skupinka turistů si fotila malebnou ulici osvětlenou ranním slunečním světlem. A naproti němu kráčela Klára. Martin se snažil potlačit znechucení. Moc se mu to nepovedlo: „Taky tě „ráda“ vidím,“ zahučela.
Martin to přešel a chtěl bez povšimnutí okolo Kláry projít, ta ho ale chytila za loket a sykla: „Nejsem zvyklá na takové grimasy.“
„Když holt potkáš zrádkyni…“ Klára ubalila Martinovi facku.
„Ty mrcho! Už jsi jako ty stvůry.“ Martin ji uchopil ruku a stroze vyštěknul: „Na tom hřbitově ses po Radkovi málem plazila.“ Výraz tváře ji ale prozradil. Martin pochopil a a rozzářil se. „Ah, copak se děje? Už jsi omrzela Torenaga druhého?“
Klára se opět rozmáchla, ale Martin byl rychlejší. Pěstí narazila do zdi domu, u kterého stáli. Jeho smích ji ještě víc popudil. Z kapsy u šortek vytáhla věcičku, která připomínala miniaturní zapalovač, z níž vzápětí koukalo tenké ostří, které jistě umělo nepříjemné věci. Ušklíbla se: „My čarodějky a mágové nejsme bezbranní.“ Klára držela v ruce zbraň s pohledem plné arogance. Martin ale pořád ještě cítil jaguáří sílu. V očích se mu zableskly protáhlé šelmí panenky a zelenavé světlo. Klára ucouvla, ale vzápětí se ušklíbla: „Holýma rukama mě těžko zdoláš.“ Napřáhla se a zaútočila. Martin uskočil. Ostří ho minulo těsně kolem krku.
„Zbláznila ses?“
„Ber to, jako že dnes nemám dobrý den.“ Klára kopla Martina do břicha. To ho přimělo naklonit se. Klára se rozpřáhla. Svižně se narovnal a přitom jí udeřil do břicha. Zaječela bolestí, ale ihned se na něho zadívala jako šílenec. A stejně tak kolem švihala svou zbraní. Martin uskakoval, uhýbal se, ale poté zakopl.
Spadl na záda. Okamžitě si mu sedla obkročmo na břicho, zvedla ruku se zbraní, namířila ostří na Martinovu hruď a….
…. Upustila zbraň a vyjeveně se chytila za krk. Sípala bolestí. Postavila se a rozkašlala se. Martin popolezl o kousek dál a zíral, co se to s ní děje. Z očí ji tekly slzy, z pravé strany krku vycházel nepatrný kouř a stékala špinaví tekutina. Klára bojovala o dech, ale přesto byla schopná říct: „Pros… dost… už ho… ne… nech…ám.“
Vše pominulo. Klára si utřela slzy. Nenávistně se zadívala na Martina a utekla.
Martin se postavil. Snažil se pochopit, co se právě stalo. Rytíři by tak drasticky nezasáhli. S přiblble nechápavým výrazem vytáhl mobil a napsal Kamilovi: „Klára mě chtěla zabít. Někdo jí v tom zabránil. Kdo? To fakt nevím.“
Společenství safírového srdce: Past - Část 9.
Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova
Sdíleno s laskavým svolením autora
Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.
Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.
Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika