ZTRÁTA SMYSLU ŽIVOTA, PROČ?
Na setkání s kamarádkami mi jedna z nich, povoláním lékařka vypráví o mladém muži, který si vzal život kvůli ztrátě jeho smyslu. Zasáhlo mne to v momentě, když se dále dozvídám, že po něm zůstaly výpisky z filozofických knih a mandaly. Uvnitř vyslovuji přání tady být pro lidi, kteří ztratili smysl života. Ou, hned druhý den volá žena, že si mne přeje navštívit. Přiznává, že ji ke mně přivedl její dosud neřešitelný stav.

ZTRÁTA SMYSLU ŽIVOTA, PROČ?

Jsou lidé, kteří hledají a neví co a proč.

Jsou lidé, kteří ví, co hledají, ale nenalézají.

Jsou bytosti, které ví, co mají a nepotřebují hledat.

V současné době se setkávám s příběhy, ve kterých je hlavní zápletkou ztráta smyslu života.

Jeden z příběhů vypovídá o ženě, která ví, že ztratila smysl života. Porodila dvě děti, ale matkou už nechce být. Nedává jí to další smysl, vypráví o tom, že děti vlastně nechtěla, že chtěla něco jiného. Snad meditovat v Himalájích. Úspěšně vystudovala vysokou školu, ale práce v oboru jí nebaví. Cítí se nevyužitá tak, jak by chtěla. S rodinou obývá nově opravený byt, ale cítí se v něm uvězněná, chtěla by do přírody, do hor, přeje si zahradu a dům. Zdá se jí to nedosažitelné, protože to prý nejde hned. Nic z toho, co si představuje a už má ji neuspokojuje, její partner ji posílá na psychiatrii. Svého partnera zahrnuje slovními ataky, partner jí to vrací agresí.

Depresivní stavy, se kterými se žena potýká, jí vedou do blázince. Lékaři jí navrhují ústavní léčbu, ale ona sama cítí, že to není to, co chce, že to není místo, kam patří a nevidí smysl toho, proč tam jít.

Uvnitř žije v prázdnu. V terapii pozorujeme prázdno, postupně prodýcháváme prázdné vědomí. Hovoříme o její minulosti. Ve dvou letech jí sestra řekla, že je blbá. Ona v to uvěřila. V tomto období se integruje do lidského života vrozená nenaučená inteligence. Uzavřela si vlastní přístup a víru v božskou vrozenou inteligenci. Prakticky to znamená, že ztratila duchapřítomnost. Od té doby už žila jen automaticky. Dělala, co vyžaduje okolí, studovala, co po ní chtěla matka, pracovala podle požadavků zaměstnavatele, porodila děti, protože to přece žena ve společnosti dělá. Uzavřela manželství a s tím odložila i svoji svobodu, protože, co se má dělat, o tom nechala rozhodovat manžela.

Žije v sobě 2 letou holčičku bez zodpovědnosti za svůj život, v bez moci rozhodovat o svém životě.

Žena vypovídá o tom, že celá její minulost je o tom, co všechno nechtěla. Nechtěla studovat, nechtěla být matkou, nechtěla manžela, nechtěla žít v bytě a žít pro vydělávání peněz.

Jemně naviguji tuto ženu, aby oslovila PŘÍTOMNOST V SOBĚ. Na chvíli se uklidní, v prázdnu se objeví blesk a křoví. Dýchá, a sděluje, že jakmile pomyslí na to, co bude, uzavírá se další práci vědomí sebe. Myslí si, že nemá smysl, co dělá, protože to bude zase stejné. Ženě opakuji: „O TOM, JAKÉ TO BUDE, ROZHODUJETE JEN VY SAMA. NIKDO KROMĚ VÁS NEVÍ, JAKÝ MÁ BÝT VÁŠ ŽIVOT, VÍTE VY. VY VÍTE, JAKÉ TO MÁ BÝT. VAŠE DUŠE TO VÍ! Žena při pomyšlení na budoucnost opět objevuje prázdno, nevidí smysl v budoucnosti. Dopředu si ordinuje bezmoc, zoufalství, bezvýchodnost.

Upozorňuji na to, že V ŽIVOTĚ MÁME KAŽDÝ DEN VOLBU. Ptám se této ženy, proč si dopředu klátí a bourá cestu svými úsudky a hloupými myšlenkami?

Vysvětluji, že každý den přináší něco nového, každý den můžeme udělat krok ke změně. Každý den můžeme jít naproti životu a tomu, co nám smysl dává. Nikdo nám neřekne přesně, co je smyslem života, co máme dělat a kam jít, protože nikdo jiný za nás nemůže žít náš život, nikdo jiný to neví kromě nás samotných. JAKÝ ŽIVOT MÁME ŽÍT, VÍ POUZE NAŠE DUŠE jinými slovy VĚDOMÍ.

Chtít jít do vědomí sebe zajistí přístup k Duši. Ponořením se do hloubky lidé objeví to, co hledají. Na cestě k Duši mohou objevit rozmanitost nitra, zde jejich vědomí vyhodnotí, jakou cestou se mají vydat. A jakmile se nastoupí na tu cestu, mohou se rozhodnout jít dál. Jít dál znamená za obzor. Každý den, každé ráno.

Co je jisté a hmatatelné je, že každý den vychází slunce, každý den můžeme nadechnout energii nového dne, každý den jsou tu pro nás nové možnosti a příležitosti. Každý den se můžeme spojit s přítomností.

Znovu se nadechujeme a vydechujeme. To je jediný stereotyp, který musíme žít, aby tělo fungovalo v rytmu, který udává srdce. Být v souladu se sebou a přítomností dne umožňuje vědomá pozornost dechu, vědomí sebe uvnitř.

Chvíle rozjímání sami se sebou, mohou být pro vás ty nejposvátnější chvíle na Zemi, aniž byste museli stoupat po Himalájích nebo absolvovat svaté poutě.

Uvědomuji si, že pro ženu, která mne navštívila, nemohu udělat to, co běžně ve své praxi provádím. Nemohu jí pomoci napojit se na Zdroj, protože ho musí objevit ona sama. Ona sama musí jít Zdroji, Duchu, Přítomnosti naproti. Chtít hledat, probudit se a najít sebe sama.

Ptám se Ducha Svatého: „Proč jsme nemohla pomoct této ženě?“ Odpověď zní: „Protože ona sama mne musí chtít hledat, ona sama mi musí jít naproti.“ Ptám se: „Duchu, připadá mi to necitelné. Proč nepomůžeš člověku v jeho bezmoci, beznaději a zoufalství?“ Duch odpovídá: „Ty nejsi já, ty jsi ty. Prakticky to znamená, že Jednotu nehledej v pomoci. Jednotu hledej ve smyslu, jako ta žena. Kdybys ji napojila na mne, nehledala by poklad, který v sobě má. Kdybys jí ukázala cestu, nešla by po ní, protože tu musí najít ona, musí si být jistá, že je to ono, co hledá a patří jenom jí. Nikdo jiný ji nezná. Kdybys jí řekla o Lásce, neuvěří ti, protože i když ty v Lásku věříš, ona sama musí v sobě probudit tuto esenci. Neuvěří ti nic, co říkáš, protože ty nejsi její hlas, který ona hledá. Neuvidí nic z toho, co vidíš ty, protože ona nemá vize. Ona má jen prázdno, které jí vyhovuje, aby nemusela vidět, slyšet, cítit.

Jediné, co zmůžeš je jít a poděkovat Matce Zemi, že jsi tu pro ni. Matka Země je jediné místo ve vesmíru, které respektuje rozmanitost duší a jejich životy. Dává absolutní svobodu všemu a všem.

Jsou tu duše, které neví, že existuje něco vyššího, něco hlubšího, neví, že mohou o své existenci rozhodovat svobodně. Pro tebe to znamená, že nemusíš za to nést vlastní zodpovědnost. Tak to je“, odpověděl Duch. „Dobrá Duchu. To mi stačí. Musím jít ven k Matce Zemi“, obouvám si boty a jdu mezi pole k lesu. Přede mnou se objeví zelená brána a za ní nebe. Slyším hlas: „Projdi branou.“

Procházím a vím, že je to brána pokory. Pláču, jdu dál, děkuji Matce Zemi, že jsem tu pro ni. Vzpomínám si, že i já jsem před několika lety ztratila smysl života. Při častých pobytech v přírodě jsem objevovala moudrost života. Někde uvnitř za asistence podpory partnera a rodiny jsem věřila, že ZTRÁTA SMYSLU ŽIVOTA JE JENOM PŘECHODNÝ STAV. Uvnitř jsem sice nějakým způsobem věřila, že něco existuje, ale cítila jsem se od toho vzdálená a opuštěná. Volala jsem Boha v lese, říkala mu i nehezké věci. Hledala jsem cestu ven z toho, jakou podobu mi o něm a jeho existenci předkládala církev.

Dnes tuším, že Bůh je tvořivý Duch, neomezená energie podpory, lásky, radosti, důvěry, hojnosti. Něco, co se nedá lidskými slovy pojmenovat.

Problém ztráty smyslu života spatřuji v tom, že se lidé příliš orientují na věci a lidi kolem sebe, aniž by chtěli objevovat skutečnost a podstatu toho všeho, včetně sebe samých. Skutečnost života a jeho smysl nenajdeme rozumem, protože v myslích lidí stále dlí mylné představy o tom, jak vypadá Bůh, provází je myšlenky, které už nemají s novou realitou světa nic společného.

Planeta Země prochází novou inkarnací, evolucí, rodí se nová podoba reality života na Zemi. Staré myšlení, postoje, zvyky, způsob dosavadního modelu života bere za své. Pokud chceme v této době změn obstát, musíme USTÁT SAMI SEBE! Být k sobě mimořádně laskaví, pozorní, bdělí. Každý den se zarovnat s energií dne, zkoumat vnitřní prostředí.

Moudrost lze čerpat ze spojení s Přírodou a jejími Zdroji. Vše živé spojuje jedna Zdrojová energie, ta pomáhá i člověku se snáze v životě orientovat a rozlišovat podstatné. Knihovně vědění nazývám PORTÁL UNIVERZÁLNÍHO VĚDOMÍ.

Při cestě domů se ptám Ducha: „Jaký je můj smysl života?“ Odpověď přichází v obrazech. Jedním z obrazů je moje hlava plná nebe. Ptám se, jak mohu jeho myšlenky přivést k lidem, aby byly srozumitelné a uchopitelné?“ Odpovídá: „Každý den vyjdi ven, obdivuj krásu Přírody. Každý den se nadechni energie nového dne. Každý den se spoj s Přítomností. Jakmile budeš psát, zavolej mne, budu psát s tebou. Jakmile se setkáš s lidmi, napovím ti.“

Dokud si lidé myslí, že život je o tom, co si myslí, vzdalují se duši a realitě srdce.

Kam jde člověk, tam jde život spolu s ním. Kde je člověk přítomen, tam je přítomen i Bůh.

Co je život a jeho smysl? Jaká realita je skutečná?

Oldřiška Kališová, 2016

 

 

FacebookTwitterGoogle+