Zrada
Včera jsem psala o nutnosti zbavit se chtění být osvícená. Člověk je ale bytost nesmírně složitá a nasekal si do sebe obrovskou spoustu energií omylů, které vznikly z traumatu vypadení z Jednoty. A chce-li se vrátit sám k sobě, musí se popasovat se všemi překážkami, které mu v tom brání.

Dnes jsem zjistila, že mým hlavním problémem není ani tak touha po osvícení, respektive – touha po osvícení není tou hlavní pastí. Protože když si uvědomím, co vlastně pojem osvícení ve skutečnosti znamená, už ho v sobě cítím – akorát ho vnímám jako stav vědomí, ne nějakou konečnou záležitost… Jenže jako by bylo zatím jen za výlohou „nabídky“, která na mě působí jako pověstná mrkev strčená oslovi před nos, aby ho donutila k pohybu.

Stále je zde nějaký naprosto zásadní zásek, něco, co mi brání se uvolnit v osvíceném stavu mysli.

A už jsem asi přišla na to, o co jde…

Je to šílený strach z možnosti opakování „historie“. Znáte to. Něco jste v minulosti ztratili, o něco velmi důležitého jste přišli. Když jste nabyli dojmu, že je to nevratné, rezignovali jste a nuceně se smířili s nekomfortem nové skutečnosti. Nakonec jste si i zvykli. Naučili jste se „v tom“ žít. Dokonce jste si v tom našli určitou jistotu. Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. Ego ze všeho nejvíc touží mít své jisté. 

A teď vás najednou něco tlačí do změny. A kdyby jenom do ledajaké změny… Někde v hloubce totiž bolí, zahnívá a páchne silou mrtvolného rozkladu pocit zrady. Nejšílenější, nejbolestnější, nejzásadnější velezrady, jaké se jen lidské bytosti mohlo dostat.

 

Představte si, že jste se s plnou důvěrou svěřili do rukou někomu, koho bezmezně milujete, komu zcela věříte. Visíte na jeho laně nad propastí. Jste v klidu; vždyť plně důvěřujete, že vás nepustí. 

Jenže – on vás pustí…

Spadli jste na dno rokle a rozbili se nejvíc, jak bylo možné. Bolest je nekonečná… Ale nezemřeli jste. I když smrt se v tomto případě jeví jako vysvobození. O to hůř…

Po nějaké době jste se sebrali. Začali jste znovu jaksi existovat. Nic jiného vám nezbylo. Smrt nepřišla.

A nyní se před vámi znovu otevřela vzpomínka na nádherný pocit důvěrného odevzdání se, bezpečí a klidu v rukou toho, kdo vás tenkrát pustil…

A kdyby jenom vzpomínka. Vy dokonce neomylně cítíte, že vás ten někdo znovu zve do své náruče! Jak lákavá představa, jak nádherný pocit! Už se vidíte zpátky.

Ale v té chvíli se ozve pochybnost. A CO KDYŽ MI TO UDĚLÁ ZNOVU?! Kolik práce mi dalo srovnat se s jeho zradou! Nakonec – tady aspoň už vím, co můžu čekat. Už jsem se naučil důvěřovat těm druhým. Vždyť ONI pomohli mému tělu přežít! Oni mě léčili, živili, možná dokonce i měli rádi. A teď mám zase riskovat ztrátu i toho mála, co mám, jenom proto, že mi kdosi, kdo mě už jednou zásadně podrazil, dá mnohem víc?

 

Kolik lidí na světě to prožívá dnes a denně ve svých lidských vztazích: dáte se cele svému partnerovi (nebo dokonce rodiči!), a on, když ho přestanete bavit, vás opustí. A pak věřte, že máte šanci na pevný vztah s někým dalším… Komu se to stalo, ví, o čem je řeč.

A přesně tak silně vnímám já „zradu“, které se na mě dopustil můj nejprvotnější rodič… Jednota, Bůh.

Můžu si dovolit vrátit se? Můžu riskovat, že se všechno nebude opakovat znovu? Ta představa je nepředstavitelná. 

A přesto cítím, že musím. 

Vědomí je nekonečně laskavé. Nenechá vás úplně bez rozumu se jenom tak zlomit, nesmyslně odevzdat, aniž byste pochopili, o co vlastně v celém příběhu šlo doopravdy.

Takže budete vnímat, že celá epizoda vašeho dosavadního života je pouze zlým snem, noční můrou, z níž se jenom musíte probudit. A probouzíte se pozvolna, krok za krokem (nebo někdo i najednou, můj případ to však není). Abyste mohli v průběhu oživování vstřebávat nejhlubší moudrost Stvoření. Poznávat mechanismy tvorby, přelévání energií, roztodivné možnosti, barvy a vibrace. 

Když tedy už máte k dispozici dané uvědomění, zbývá to nejtěžší. Zpracovat sílu emoční bolesti prapůvodní zrady.

 

Kdo však došel až sem, nejspíš určitě zvládne i toto. Protože v průběhu cesty jeho vědomí sebe natolik zesílilo, že už zvládne přijmout, zpracovat, pohltit svou láskou všechno. Protože se už blíží tomu, o kom se domníval, že je nejsprostší zrádce Kosmu. Aby nakonec, po úplném návratu důvěry a opětovnému odevzdání se MU, zjistil že všechno byl jenom sofistikovaný záměr. Tovaryšská zkouška dospělosti. Že byl vyslán na exkurzi do zapomnění sama sebe, aby byl donucen poznat, že ve Skutečnosti sebe ztratit nelze. Může pouze na čas usnout. A to přece známe také moc dobře z vlastní každodenní reality. 

Proto věřím v Sebe a svůj vědomý návrat „domů“, odkud jsem vlastně nikdy neodešla. Jenom jsem na chvíli měla moc zlý sen. Ale i ten byl vzdělávací, přímo vědecký a koneckonců fascinující :-)! Skutečně platí: všechno zlé je pro něco dobré. I když to tak strašně bolí…

 

Jarmila Faltýnková

www.sofie-dawa.cz

 

Zdroj všech obrázků zde: pixabay.com

 

FacebookTwitterGoogle+