ZMĚNIT SVŮJ ŽIVOT NENÍ NIC STRAŠNÉHO. STRAŠNÉ JE TRPĚT.
–Příští týden přijedou na návštěvu příbuzní, oznámila večer manželova matka. -Řekla jsem jim, že máš dovolenou. Nepochopili by, že pracuješ doma.

– Do osumatřiceti jsem znovu neotěhotněla, to už je osud, – pláče do telefonu sestra. Teď už těžko, jsem stará bába…

– Neměl jsem naše poslouchat a jít na medicínu, – stěžuje si kamarád. – Teď budu celý život dělat práci, kterou nesnáším. Dneska už těžko co změním.

Mezi jiným – kamarádovi je jednatřicet. Pouhých jednatřicet, pane bože! Úplné dítě. Má před sebou celý život. A už nad ním dělá křížek. Bude se trápit, vylívat si vztek na nevinných pacientech a počítat roky do důchodu. Přitom by mohl žít a radovat se!

Co mu v tom brání? Pouze a jedině hloupé stereotypy.

Všichni v té či oné míře myslíme ve stereotypech a šablonách, které jsme sáli už s mateřským mlékem a která nám nutila společnost. Drží nás v pevném sevření omylů, nedovolují nám se pořádně nadechnout a naplno se radovat ze života.

Pokud se snad někdo vymkne z obecně uznávaného rámce, hned je jako každá bílá vrána podroben veřejnému odsouzení.

Nejrozšířenější stereotypy, které nejvíc ze všeho ztěžují život, jsou spojeny s prací, věkem, vztahy a vzhledem.

Například práce.

Podle některých průzkumů nesnáší až 90 % dotazovaných svou práci! To je ohromující počet. Hrozivý!

Ano, práce už svým určením asi nemůže být milována. Oblíbenou zábavu by nikdo nenazýval prací – v práci je třeba se trápit, sledovat hodiny a vyčkávat, kdy se ručička dotkne vytoužené číslice. Jako v oné staré anekdotě:

– Čím se zabýváte v zaměstnání?
– Hlavně chci domů.

Ale vážně. Znám spoustu lidí, kteří si roky stěžují na protivnou práci. Všichni se chystají si něco najít, něco s tím udělat. Deset, patnáct let je fuč a oni tam sedí doteď. A co to znamená – celých patnáct let života? Zamyslete se nad tím. To je opravdu tragédie.
Podle většinového mínění je změna práce něco strašného. Co když to nevyjde? Co když to tam bude ještě horší? Co když mě tam lidi nepřijmou? Co když mě vyhodí ve zkušebce? Kam pak půjdu? Ne, ne. To už to radši doklepu tady. Je to jistota. A do důchodu tak daleko nemám.

A věk? Věkové stereotypy nám také život pořádně ztěžují. Omezují nás, tisknou a nepustí. Které z nich jsou nejoblíbenější?

V mém věku se učit něco nového – na to už je pozdě. V mých letech se už takové šaty prostě nenosí. Po třicítce už mě na slušnou pozici nevezmou. Po čtyřicítce se už nevdám. Po padesátce už to není žádný život. – Hm.

Ve svém věku už bys měl být serióznější. Stačí?

Pokud jde o vzhled, to už je vůbec pole neorané. Vezměme si například líčení.

– Zvýrazni si trochu oči a přejeď aspoň pusu rtěnkou, – říká mi vždycky maminka, když se někam spolu chystáme.
– Proč?
– Jak to, proč? Co to je za hloupý otázky? Prostě se uprav, to se snad sluší, ne?
– Kvůli komu?
– Prostě se to patří a tečka, neodmlouvej mámě.
Je to pro vás bez líčení pohodlnější? Je. Utíkají se snad lidi před vámi schovat do křoví když nejste nalíčená? Ne. Takže kvůli komu se to patří?

Nebo kontaktní čočky. Spoustě mých známých jsou nepříjemné, dokonce jim způsobují vyloženě problémy, ale přesto se dál s nimi trápí. Protože podle zažitého stereotypu vám brýle přidávají na věku a vypadáte v nich jako nějaká učitelka.

Šaty dělají člověka – to známe všichni od mala. A který že dojem je ten nejpřesnější? Jasně, ten první. Takže po něm už se nikdo takříkajíc rehabilitovat zkrátka nemůže…

O vztazích snad ani raději nezačínejme, to bychom se dál nedostali. – Hned mu nevolej, tři dny počkej! – Nevolej mu hned zpátky, ať je trochu nervózní! – Kde manželka vydělává víc než muž, nemůže rodina fungovat.

Kdo tohle všechno kdy vymyslel? To není důležité. My jsme to nebyli, ale porušit nesmíme nic.

Prolomit stereotyp je velmi těžké a zdaleka ne všem se to podaří. Změnit myšlení je náročná věc, ale je to možné.

Protože strašná není ta změna, strašné je to trpění stereotypů.

Jen málo lidí dokáže vytrhnout se z těsného rámce stereotypního myšlení. Samozřejmě se to nemůže zdařit naráz a samozřejmě to chce na sobě zapracovat. Ale stojí to za to.

 

Zdroj: http://www.pronaladu.cz/zmenit-svuj-zivot-neni-nic-strasneho/

 

FacebookTwitterGoogle+