header2

Zlatá rýže je jen mýtus

Zlatá rýže je jen mýtus
  • Přes stovku vlivných vědců, laureátů Nobelovy ceny, kteří jsou nepochybně velmi úspěšní a vzdělaní ve svých oborech, se nedávno postavilo za geneticky modifikované potraviny a zejména za takzvanou zlatou rýži. V otevřeném dopise vyzvali organizaci Greenpeace, aby přehodnotila své stanovisko na základě aktuálních vědeckých poznatků a přestala blokovat využití zlaté rýže v oblastech, kde by podle signatářů mohla pomoci vyřešit kritický nedostatek vitamínu A v potravě. Jejich žádost je ale nesplnitelná. Už proto, že zlatou rýži neblokuje Greenpeace, ale neschopnost tuto plodinu vůbec vyrobit a uvést na trh.

    Nedostatek vitamínu A způsobuje nejen špatné stravování, ale třeba i nedostatečné kojení. 

    Ani po dvaceti letech vývoje se pěstitelé zlaté rýže (a GMO obecně) nepřiblížili k naplnění svých cílů a slibů. Podle studie profesora Glenna Davise Stonea, jejímž spoluautorem je výzkumný expert Dominic Glover, není zlatá rýže vůbec použitelná a neexistuje žádný důkaz, že by za zpoždění v jejím vývoji mohli její kritici. Sám International Rice Research Institute přiznal, že bude trvat roky, než bude zlatá rýže připravená. Bavíme se tedy o blokování něčeho, co vlastně v praxi ani neexistuje.

    Už premisa, že si Greenpeace něco usmyslí a něco zablokuje a státy, politici a velké nadnárodní společnosti se podle toho začnou chovat, je dost naivní. I když – upřímně – nevadilo by mi žít ve světě, kde by tomu tak bylo. Ve světě, kde na sebe státy mohou hrozit maximálně vztyčenými ukazováčky, protože už nemají k dispozici žádné jaderné zbraně. Ve světě, kde by se okamžitě zastavily pily kácející tropické pralesy či uhelná rypadla neúnavně ukusující krajinu. Ale k tomu světu budeme muset dospět a bude to stát ještě hodně úsilí.

    Protesty proti GMO v Thajsku.

    Vraťme se ale do přítomnosti. Co vedlo vědce k jejich nedávné výzvě? Dopis byl iniciován nositelem Nobelovy ceny za medicínu z roku 1993, molekulárním biologem Richardem Robertsem, který je s oblastí GMO průmyslu úzce propojen. A načasování výzvy bylo mimořádně výhodné pro společnosti obchodující s GMO. Dopis byl v USA zveřejněn těsně před projednáváním zákona, který má zakázat povinné značení potravin z GMO na obalech. Ve státě Vermont si totiž schválili, že lidé mají mít k dispozici informace, zda konkrétní pochutina obsahuje GMO, a podle toho se rozhodnout, jestli si ji koupí či nikoli. Odpověď na federální úrovni, která tradičně čelí většímu tlaku lobbistů z velkých společností, na sebe nenechala dlouho čekat a nyní to vypadá, že budou mít lidé z Vermontu, respektive i z ostatních států smůlu.

    Pojďme odhlédnout od zřejmých motivací, které ke vzniku dopisu vedly, a věnujme se raději jeho obsahu. Osobně mě mrzí, když se debata o geneticky modifikovaných organismech určených k jídluomezuje na to, zda jsou pro lidi po snězení škodlivé či nikoli. Protože lidský organismus něco vydrží a denně ho vystavujeme toxickému koktejlu chemikálií, které jsou v kosmetice, oblečení i jídle, denně dýcháme vzduch, který otravují výfukové plyny aut či komíny uhelných elektráren. V porovnání s tím je GMO potrava pro člověka v podstatě nezávadná komodita.

    Měli bychoim raději mluvit o prospěšnosti genetických potravin. Potřebujeme je vůbec? A za jakých podmínek? Jaká jsou rizika a jaké výhody? A jsou ty výhody reálné, nebo je jen chceme vidět, protože jde o vědecký objev, který je převratný a stály za ním geniální mozky vědeckých špiček?

    Geneticky modifikovaná sója vystřídala na mnoha místech pralesy v Brazílii. U zlaté rýže se také předpokládá pěstování ve velkých monokulturách.

    Typickým argumentem propagátrů GMO, je fakt, že tyto plodiny prošly modifikacemi, které jim dávají lepší vlastnosti, díky nimž se zemědělství zlepší. Ale platí to vždy a všude? Určitě ne. Některé organismy například prošly modifikacemi, aby je nenapadaly jejich tradiční škůdci a nemusely se stříkat pesticidy. Podle GMO lobby tak v zemědělství můžeme používat méně chemikálií. Na druhé straně genetické modifikace slouží často k tomu, aby byly rostliny k chemii odolnější a ustály i postřik totálními herbicidy (především glyfosátem, známým pod značkou Roundup) či intenzivní průmyslové hnojení, a zemědělci tak k chemii sahají stále častěji. Dostávají se ale do nebezpečné toxické spirály – dávky chemie se zvyšují s tím, jak se plevel stává odolnějším a jak půda ztrácí svou přirozenou schopnost regenerace a tím i úrodnost. V USA, kde jsou GMO velmi rozšířené, se tak podle výsledků různých výzkumů množství chemie používané v zemědělství ve skutečnosti rapidně a alarmujícím způsobem zvyšuje. To je ovšem jen jeden z mnoha faktorů, které musíme brát v potaz. Kromě aspektů zdravotních či environmentálních vyvstávají v debatě o GMO i otázky sociální či kulturní.

    A zde se dostáváme k oné vychvalované i proklínané zlaté rýži. Chudí lidé v Africe a v jihovýchodní Asii nemají v potravě kromě jiných důležitých vitamín A. Při dlouhodobé absenci tohoto vitamínu lidé ztrácejí zrak a mohou i zemřít, obzvláště ohrožené jsou děti a těhotné ženy. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace každý rok oslepne 250 až 500 tisíc dětí kvůli nedostatku vitamínu A, polovina z nich pak do 12 měsíců od ztráty zraku i umírá. Za hrozivou statistikou se skrývají konkrétní lidské příběhy a tragédie. Je potřeba tento problém řešit a podle GMO nadšenců je správnou cestou rozšíření zlaté rýže, která má obsahovat dostatek betakarotenu, z něhož v lidském těle vzniká vitamín A. Čekání na spásu je ale příliš dlouhé a zbytečné, protože vitamín A se může už dnes přidávat do základních potravin (například do cukru, oleje či mouky), podobně jako se i u nás přidává do soli jód. Tento proces se nazývá fortifikace potravin a například na Filipínách či v Guatemale má již nyní skvělé výsledky.

    Jako rychlé řešení fortifikace funguje, ovšem podle mě to není až tak ideální směr. Podobně jako zlatá rýže totiž neřeší příčiny problému, ale jeho symptomy. Základem jídelníčku každého člověka by měla být vyvážená strava bohatá na vitamíny, minerální látky a stopové prvky. Takovou stravu si ale ti nejchudší z nás nemohou dovolit, protože na ni nemají. Jedním ze skutečných viníků nedostatku vitamínu A je tedy chudoba. Žijeme ve světě, kde se neuvěřitelné množství jídla v bohatých státech vyhazuje, protože se nespotřebuje, nebo protože není dostatečně krásné pro regály supermarketů. Ve světě, kde na zemědělské půdě pěstujeme raději biopaliva než jídlo. Ve světě, kde 1 procento vyvolených vlastní polovinu veškerého světového bohatství. A ve světě, kde se neuvěřitelné množství finančních prostředků nedostane tam, kam má. Dokud se budou korporace a ti nejbohatší skrývat v daňových rájích, jejich penize se nikdy nedostanou do státních rozpočtů a mezi obyčejné lidi. A to platí i pro země, jichž se týká problém nedostatku vitamínu A. Podle dat Mezinárodního měnového fondu přijdou rozvojové země až o 213 miliard dolarů ročně kvůli daňovým únikům a přesouvání zisků do daňových rájů. Tato částka přesahuje celkovou roční velikost globální rozvojové pomoci.

    Nejlepší alternativy ke zlaté rýži máme již dnes k dispozici.

    A pak tu máme ještě další důležité viníka – nedostatečné vzdělání. Když nevím, jak má vyvážená strava vypadat, je jasné, že se nebudu stravovat správně. Tento případ je vedle nedostatečného přístupu k zemědělské půdě a dalších rizikových faktorů velmi častý především v zemích, které si prošly dlouhotrvajícími válečnými konflikty. Například lidé, kteří ztratili rodiče a vyrůstali v uprchlických táborech, kde měli k dispozici jen základní potraviny a vitamínové kapsle, ztratili základní znalosti a stravovací návyky. Nevědí, jaké plodiny si mají opatřit, aby jim nehrozil nedostatek vitamínu A. Proto je důležitá osvěta, která jim ukáže, co mají jíst a jak si to mohou sami vypěstovat. Ano, práce s lidmi je zdlouhavá a náročná, ale je to správná cesta.

    Dopis amerických vědců, který odsoudil kampaň Greenpeace proti GMO, končil silným emocionálním apelem: “Kolik chudých lidí musí ještě ve světě zemřít, než to budeme považovat za zločin proti lidskosti?” Dost úsměvné, když v tomtéž textu vědci horují proti argumentům založeným na emocích. Takové formulace totiž nejsou ničím jiným než citovým vydíráním. Greenpeace totiž nemůže za to, že mají nedostatek vitamínu A a umírají. Greenpeace nemůže za to, že lidé trpí.

    Kvůli válkám lidé trpí. Kvůli chudobě lidé trpí. A kvůli nedostatku vzdělání a životních možností lidé trpí. To jsou příčiny, na které je nutné se zaměřit, a to nejen v Africe a jihovýchodní Asii. K jejich odstranění nám však nepomůže žádná zázračná pilulka nebo v tomto případě zázračné zrnko rýže.

    Text byl psán pro DeníkReferendum.cz.