Zdravé a ekologické zahrady koncentračního typu pro „labužníky v Evropě’’!!!
Přejeme dobrou chuť ke konzumaci španělských pochoutek.

 

Donedávna jedno z bezvýznamných městeček v pobřežní provincii Almería na jihu Španělska, je pro ekonomy příkladem zázraku.
Ještě v polovině 80. let minulého století to byl nejchudší kraj ve Španělsku. Během dvou dekád se díky intezivnímu zemědělství proměnil v jeden z hospodářsky nejrychleji rostoucích regionů v celé Evropě. Souběh několika faktorů způsobil paradoxní situaci.

Nejsušší oblast Evropy se stala její zahradou.

300 km² popelavého moře fóliových pařníků, které je podle některých astronautů vidět z vesmíru pouhým okem, produkuje ročně tři milióny tun zeleniny.

Klimatické podmínky tohoto regionu – 330 slunečných dní v roce a bezvětří – sice nahrávají zemědělské výrobě, ale chybí to nejdůležitější: povrchová voda.

Tu získávají farmáři z hlubinných vrtů. Až několik stovek metrů hluboko zapíchnuté jehly potrubí sají z podzemích rezervoárů vodu, která stéká z horských štítů Sierra Nevady na severu provincie.
Neméně důležitým milníkem v rozvoji zemědělské produkce v El Ejidu bylo zapojení nových technologií a metod, na jejichž vývoji se přímo podílí lokální výzkumná centra.
Keříky rajčat nerostou ze země, nýbrž ze speciálního písečného substrátu, který je v přesných intervalech sycen směsí vody, hnojiv a podpůrných látek. Počítačem řízená stanice neustále vyhodnocuje stav substrátu a podle toho do roztoku přidává a či ho ředí – fosfáty, nitráty, pesticidy, ochrana proti hmyzu, látky proti plísni, látky pro dobrou barvu plodu. Klasické pěstování zeleniny se v El Ejidu změnilo v industriální velkovýrobu potravin.

 
To krásně červené rajče, bez vůně a bez chuti, které jste si naposled koupili v supermarketu, velmi pravděpodobně vyrostlo pod horkým andaluským sluncem v El Ejidu.
 
Z dokonale namíchaného písečného substrátu, zavlažované počítačově řízeným systémem, chráněné hradbou pesticidů a nakonec utržené rukou bezejmenného marockého imigranta bez papírů.
 
Avšak klíčovým faktorem ekonomického boomu, který vyschlou polopoušť proměnil v „moře plastiku“ – jak říkají Španělé, je levná pracovní síla. Desítky tisíc imigrantů z Maroka a subsaharské Afriky udržuje skleníkový kolos v chodu, od září do května, za mizivou mzdu tří eur na hodinu. Nikdo neví kolik imigrantů skrývá spletitý labyrint skleníků. Místní úřady odhadují, že na jednoho legálního nádeníka připadá jeden bez papírů. Třicet tisíc cizinců bez jména?
 
Za nepředstavitelného vedra kolem 50°C slouží rostlinám ve sklenících. V boudách vedle skleníků žijí, jedí, odpočívají.
Mezi nářadím, na holém betonu si klekají směrem k Mecce a čtou korán v arabštině.
Španělsky umí dvacet slov nutných k práci ve skleníku.
 
Do města nemůžou – první policejní kontrola by je poslala přes úžinu zpátky do Afriky.
Nebo by je banda španělských floutků seřezala baseballovýma pálkami. Frustrace Španělů z nových pracovních poměrů se často obrací proti ilegálům.
 

 
Zatímco kdesi na periferii Evropy tento sociální a ekologický experiment s vratkými základy pokračuje, další sklizně paprik, dýní, rajčat, okurek a melounů zaplavují regály zimních supermarketů!!!!!
 

 
Jak se pěstuje španělská zelenina? Pod tunami plastu
25. 7. 2014 22:49
Madrid
Na pultech českých obchodů je 60 procent produktů ze zahraničí, často ze Španělska.
Tam zelenina pěstovaná na obrovských polích fóliovníků živí desetitisíce lidí. Oblast na jihu země prošla v minulých letech řadou změn, která zlepšila kvalitu tamní produkce. Přesto se dodnes potýká s ekologickou zátěží, kterou na ni intenzivní zemědělství za desítky let naneslo.

Pěstírna zeleniny ve španělském El Ejidu
Kdo by chtěl v „zahradě Evropy“ vidět zelenou barvu, musí přijít velmi blízko. Skrývá se totiž pod třiceti tisíci hektary plastu. Pole viditelné i na satelitních záběrech patří k velkým dílům dvacátého století. Ve slané neúrodné půdě nerostlo vůbec nic. Tisíce kolonistů z vnitrozemí to změnili. Oblast nedaleko města Almería teď dává díky písku z pláže živobytí desetitisícům zemědělců, jejich rodinám i námezdním sezonním dělníkům, často z východní Evropy.

Satelitní fotografie jihošpanělského pobřeží pokrytého skleníky

Španělsko pokryly plastové skleníky
 
Těžba písku ale zcela proměnila ráz krajiny. Objevily se obrovské díry v zemi naplněné kontaminovanou vodou, která při dešti hrozí záplavami. „Ještě před šesti lety se tomuhle místu říkalo ekologická žumpa.
Přicházela sem zvířata a spousta z nich umírala kvůli kontaminaci vody,“ popsal sociolog a ekolog José Rivera Menéndez.
V posledních letech se situace hlídá a zlepšuje. Přesto do obrovské louže dodnes vytéká odpadní voda a nikdo neví odkud. Snadný a velký výdělek je totiž velmi lákavý. Plastové pole se nezastaví ani před chráněnou přírodní oblastí. Mnoho skleníků v oblasti je postavených ilegálně. 

Přesto ekologové uznávají, že přehmatů je čím dál méně. Použité plasty už se nepálí, ale recyklují. A potraviny podléhají velmi přísným kontrolám, aby neohrozily ty, kdo si je rozkrájejí na talíři.

 

 
Čtěte také:
Okurková sezona dává španělským zemědělcům pořádně zabrat,1. 6. 2011
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/281342-jak-se-pestuje-spanelska-zelenina-pod-tunami-plastu/

 

FacebookTwitterGoogle+