Zázrak tělesné lásky

Láska a sex spolu vždy nesouvisí.

Když se však setkají, naplní nás natolik,

že se změní celý náš svět.

Alespoň v tomto životě.

Mnozí z nás si myslí, že při sexu musí neustále cítit partnerovu lásku. Toto nevyslovené očekávání je ve vztahu většinou zdrojem velkého zklamání a nedorozumění. Je samozřejmé, že budeme při sexu prožívat hlubokou lásku. A sex je samozřejmě s osobou, kterou milujeme, neoddělitelně spojen. Ale i přesto, že jsme se svým partnerem hluboce spojeni, budeme s ním mít i sex, při kterém nebudeme zažívat pocity okouzlující lásky. Dokonce se to může stávat poměrně často, což je naprosto normální, protože sex nemá s láskou nic společného. Ačkoliv to zní velmi provokativně, rádi bychom to popřeli a neustále doufáme, že si sexem můžeme lásku zajistit nebo že se láska projeví právě při sexu, pvšem nikdy si ji sexem nevynutíme. Lásku není možné si vynutit ani vyžadovat. Nelze ji zakonzervovat ani si ji nárokovat, a to ani prostřednictvím sexu. Dokonce musím říci, že už vůbec ne prostřednictvím sexu.

Ani opravdu dobrý, fantastický sex nevypovídá nic o lásce k partnerovi, ale pouze o společné zálibě v posteli. Koneckonců můžeme mít sex i s člověkem, kterého nemilujeme, což se ostatně stává velmi často. Můžeme mít sex i s úplně cizím člověkem a právě tento sex může být naprosto strhující. Může být dokonce i mnohem vzrušující než s partnerem, kterého milujeme. Dobrý sex tedy neříká vůbec nic o lásce, dokonce nemusí být ani její součástí. I když svého partnera milujeme, prožíváme s ním sex pokaždé jinak. Jednou jako hluboce naplňující, s pocitem nekonečného propojení, pak zase jako horký a divoký, kdy v okamžiku touhy úplně zapomeneme, kdo jsme, a jindy jako normální a uvolňující horká koupel. Někdy zůstáváme jen sami v sobě. Egoisticky sníme v jiných světech. A někdy to vydržíme, abychom svého partnera nezklamali. To však nevypovídá vůbec nic o naší lásce k partnerovi nebo o pocitu souznění, ale jen o tom, jak jsme toho dne naladění, o tom, jaké máme okamžité potřeby a jaká očekávání si se sexem spojujeme. Někdy se cítíme opravdu šťastní, jindy příšerně osamocení. Někdy se našemu chování smějeme, jindy jsme pohnuti k slzám, někdy jen tak blbneme nebo jsme šíleně vážní, zatímco jindy u toho mluvíme nebo prožíváme zázrak smyslnosti v naprosté mlčenlivosti. Někdy si to užijeme, někdy ne. Někdy na to máme chuť, někdy se necháváme přemluvit.

Sex není zárukou toho, že vznikne láska.

Pokud při sexu pokaždé očekáváme úžasnou hloubku lásky, budeme jej mít jen velmi zřídka, protože tomuto očekávání nemůže dostát žádný partner. Sex je především zábava. A dokonce velká zábava. Sex je zkrátka vyjádřením čisté radosti ze života. Chceme-li však sobě i druhým prostřednictvím sexu ukázat, jak moc milujeme, nebo se chceme od partnera dozvědět, jak moc nás miluje on, zatěžujeme něco tak jednoduchého a překrásného, jako je sex, požadavky, které s tím nemají nic společného. Vneseme tím do smyslného prožitku zbytečnou tíhu. Lásku však tímto způsobem stejně nenajdeme.

Přítomnost lásky se řídí vlastními zákony.

Pocit blízkosti, důvěry, intimity a přirozeně také hluboké lásky probíhá v partnerském vztahu ve vlnách. Jsou to satvy přiblížení a stavy oddálení. Odstup a blízkost se střídají. Někdy nám láska a blízkost propůjčí pocit krásného tepla a vroucnosti, jindy necítíme vůbec nic, i když po tom nesmírně toužíme. A co je vůbec zvláštní, je to, že si pocit lásky vůbec nemůžeme naplánovat. Nemůžeme si nijak předsevzít, že v určitou hodinu budeme cítit vlnu náklonnosti.

Láska se pohybuje ve vlnách,

a ne vždycky

se odehrává současně se sexem.

Láska nás může zastihnout nečekaně a v nějakém naprosto nevhodném okamžiku. Na pohřbu přítele, při nehodě na lyžích, když se na nás usměje někdo v davu nebo třeba ucítíme známou vůni. Pocit lásky je najednou tady. A někdy se naopak nedostaví vůbec, a to ani potom, co si partner dal spoustu práce a připravil fantastickou večeři při svíčkách. Otevřel láhev šampaňského; všechno je krásné a neuvěřitelně romantické, přesto se však člověk zamyslí, proč vůbec žije s tímto člověkem. I v nejkrásnějším okamžiku se nám partner může odcizit. Můžeme ho vášnivě líbat, můžeme prožívat megaorgasmus, společně plánovat budoucnost, a přesto se pocit lásky nedostaví. Většinou si připadáme nevděční a myslíme si, že za to můžeme my. A potom, při úklidu ledničky, se nás dotkne jeho ruka, úsměv, pohled nebo gesto, přičemž nečekaně upadneme do pocitu hluboké blaženosti a máme slzy na krajíčku. Tento pocit můžeme mít samozřejmě i v posteli. Ale může jen vyplynout. Nemůžeme si ho vynutit.

V životě tedy prožíváme fáze, kdy k partnerovi cítíme blízkost a důvěru. Všechno je prostoupeno naší láskou, kterou cítíme hluboko v sobě. Ale takové dny nejsou stálé, i když bychom to moc chtěli. Ačkoliv víme, jak se navzájem milujeme, jsou dny, kdy jsme plni napětí a pocit hluboké sounáležitosti zcela ztrácíme. Jsme hádaví, netrpěliví, tvrdohlaví a říkáme věci, které tak vůbec nemyslíme. Ukazujeme se jen ze své špatné stránky a stěžujeme si i na běžné věci. Na svého partnera většinou nemáme čas nebo ho mít nechceme. Ignorujeme jeho přání, a dokonce mu je s výčitkou vracíme. V takových dnech oba cítíme, že blízkost a intimita jsou pryč, což nás rozčiluje ještě víc. nechceme být takoví. Nemáme se rádi. Slyšíme se říkat slova, která neodpovídají naší vnitřní pravdě. Všechno, co ze sebe v takových dnech vydáme, nemá nic společného s vnitřním stavem partnerství, ale pouze s námi samotnými. Přesto se však chováme tak, jako by za všechno mohl jen partner, jsme naštvaní a odmítaví. Někdy se ztratíme v koloběhu všedních dní, propadneme shonu a časové tísni, jsme nabroušení a nelítostní. Ani si neodpřejeme čas na odpočinek.

Přesně vzato nezacházíme

dobře sami se sebou

ani s naším partnerem.

Co přijde pak, všichni známe. Ačkoliv víme, že náš partner není zodpovědný za to, že se cítíme špatně, vybíjíme si na něm své nálady. Maličkosti stačí k tomu, aby vyvolaly bouři. Pronásledujeme se navzájem kvůli nepodstatným věcem a zápasíme spolu jako dva bojoví psi. Odstup, který při tom vzniká, nás uvádí do ještě většího vzteku nebo rezignace. Přestáváme mluvit a jdeme si z cesty nebo se navzájem obviňujeme a ukazujeme svou neústupnost. Každý z nás takové dny, kdy se necítí zrovna dobře, důvěrně zná. Samozřejmě víme, k čemu takové chování vede. Den za dnem ztrácíme kontakt sami se sebou, s naším partnerem a pochopitelně také s vytouženým pocitem lásky.

Hádka je sice součástí vztahu,

ne však její nosnou základnou.

Pokud jsme si vědomi toho, že jsou hádky normální součástí vztahu, ale nepatří k jeho základu, můžeme být mnohem uvolněnější. To, co říkáme, tak totiž vůbec nemyslíme. Vlastně bojujeme na úplně jiné frontě. Často jsou slzy, které nám vytrysknou mnohem starší než náš současný vztah. Často jsou to prastaré zážitky, které si stále ještě vláčíme s sebou a které nám nedovolí, abychom jednali jinak. Víme, že vlastně nemáme na mysli svého partnera, ale nevědomé věci, ktré usilují o vyléčení a hledají smír. Víme, že jsme stále zapleteni ve starých příbězích, které nás nutí, abychom ukázali ty své tváře, které nemáme rádi. Víme, že v sobě máme staré součásti naší osobnosti, které ještě nejsou v harmonii a že tyto součásti v takových kritických dnech vyplavou na povrch a projeví se.

Ačkoliv to možná bude znít divně, jsou pro nás právě tyto „příšerné“ dny, které každý z nás ve vztahu někdy opakovaně prožil a bude prožívat i nadále, velkou šancí, jak náš vztah zase posunout o kousek blíž k lásce.

V těchto dnech máme

největší šanci zpracovat

stará zranění.

V podstatě na to však vůbec nemáme chuť. Prvním tajemstvím vzorců chování je totiž to, že nás tvrdošíjně nechávají v přesvědčení, že nejsou žádnými vzorci. jejich druhým tajemstvím je, že úporné odhánějí lásku. někdy dokonce tak úporně, že z ní nezůstane vůbec nic. Proto je tak důležité, abychom opustili údolí, do kterého jsme se propadli, a znovu se našli, což není vždy jednoduché. Nejdříve musíme překonat pýchu a také stud. Musíme se vrátit sami k sobě a dovolit partnerovi, aby se k nám přiblížil. A to jde většinou nejlépe bez mluvení. Slova často způsobují., že zůstáváme na úrovni rozumu, kde však už jsme a kde jde o to, kdo má pravdu, kde o pozornost, úctu, sílu, vinu – všechno jsou to věci, které s láskou nemají nic společného. Když už slova nepomáhají, a každá věta nás od sebe oddaluje, měli bychom to jednoduše vyzkoušet beze slov.

Oči jsou brána do duše.

Na to, abychom ukončili hádku a našli cestu zpět k lásce, která vše spojuje, existuje jeden jednoduchý a zároveň účinný recept. Svléci se a laskat. Ne, žádný sex! Zde je myšleno něco zcela jiného. Navzdory velmi rozšířenému názoru sex není dobrým prostředkem k ukončení hádky. Sex po hádce může být sice vášnivý a může působit uklidňujícím dojmem, zanedlouho se však stejně znovu dostaví tatáž nespokojenost, dostanou se na světlo ty stejné masky z minulosti a klid se naruší.

Uklidňující účinek sexu dlouho nevydrží.

Sex neukončí žádnou hádku,

zato tělesná láska ano.

Jak se však ke zmíněné tělesné hádce dostat? To jde jen tehdy, když na ni přistoupíme, což však nebývá lehké, protože se bojíme, že tím ztratíme tvář. Nejrychlejší způsob, jak ukončit hádku, zrušit staré vzorce a vrátit se k vzájemné lásce je, když se lásku vydáme hledat společně. To uděláme tak, že si spolu zkrátka lehneme, ale sex necháme stranou. Díváme se na sebe a vnímáme své pocity. Určitě budeme po hádce pociťovat vztek, naštvání, agresi, smutek a odpor. Zpočátku nám může být pohled na toho druhého i trochu nepříjemný. Budeme cítit, jak jsme uvnitř zablokovaní a jak nám tyto bloky brání se na sebe navzájem naladit. Když si však společně lehneme a nějakou dobu se budeme dívat jeden druhému do čí, nebudeme už moci dále uhýbat. Začneme se jeden k druhému navzájem přibližovat, což je ten nejlepší způsob, jak k sobě můžeme být naprosto upřímní. Jak tak budeme ležet vedle sebe, projeví se nejprve naše vnitřní zábrany a nepříjemné pocity a my se budeme snažit vzniklou situaci zlehčit. Po krátké chvíli se však dostaví pocit naprostého klidu. Když se totiž navzájem díváme do očí, začnou mluvit naše srdce. Najednou zjistíme, že mezi námi přece jen existuje i něco jiného. něco, co je mnohem důležitějšího než spor, kdo má pravdu. Zpočátku budeme postupovat obezřetně, protože se ještě neobnovila důvěra a vládne pocit vzájemného odmítnutí. Ale dlouhotrvající klidný pohled do očí druhého vyjeví hlubokou pravdu.

Díváme-li se navzájem do očí,

opět se spojujeme.

S každým nedechnutím cítíme absolutní přítomnost svého partnera. V tomto okamžiku beze slov proudí hluboká moudrost. Bnímáme vzájemné porozumění, uznání, lásku, vděčnost a náklonnost. Pokud se v této fázi začneme hladit nebo líbat, budeme nejspíše ještě opatrně oťukávat situaci. Pokud si však nebudeme nic vynucovat a zůstaneme úplně čistí, bez postranních úmyslů, stane se něco úžasného. Tělo se bude stále více uvolňovat a my začneme pomaloučku zase vplouvat do vztahu – a tím i do proudu lásky. Možná ještě budeme prožívat pocity bolesti, smutku nebo nespravedlnosti. Ale i tak existuje někdo, kdo nám rozumí. Ten, kdo všechno ví. Ten, který všechno cítí. Ten, který s námi prochází bolestí. Znovu začínáme s někým sdílet svůj život. Prošli jsme si veškerou bolestí, všemi překážkami. Cítíme se jako znovuzrození a jsme vyrovnaní. Vnímáme svého partnera. Vnímáme sami sebe.

Při tělesné lásce se stará zranění

dostanou na provrch a rozplynou se,

při sexu si je ponecháme.

Při sexu jsme většinou zaměstnáni sami sebou, při tělesné lásce naším partnerem – a v tom je ten rozdíl. Cítíme silnou energii lásky, která nás spojuje. Víme, proč s tímto člověkem chceme sdílet svůj život a lásku. Láska proniká do každé buňky naší bytosti a pozvedá nás na novou úroveň. najednou opět vnímáme svou hodnotu. Vždyť jsme to koneckonců my, kdo v našem partnerovi probouzí lásku. On nás potřebuje k tomu, aby svou lásku mohl uskutečnit a vyjádřit ji.

Při tělesné lásce je spojujícím

prvkem srdce,

při sexu pohlaví.

Je-li pár opravdu připraven se navzájem otevřít, může prožít vzájemné naplnění. Když se třeba někdy ztratíme v ruchu všedního dne, nemůžeme se z tohoto stavu dostat sexem – to dokáže pouze láska. Pokud navíc počkáme, až se dostaví klid a budou mluvit pouze naše srdce, prožijeme s jistotou, jako vedlejší efekt, neuvěřitelně vzrušující sex. Láska a sex nemusí být vždy pospolu, ale když se potkají, změní celé naše bytí. Alespoň v tomto životě.

Když nic neočekáváme, nesrovnáváme a jen si zkrátka užíváme daný okamžik, když se oprostíme od svých představ, otevřeme se svému partnerovi a vnímáme pouze to, co je, aniž bychom cokoliv předstírali, vynucovali si nebo požadovali, ocitneme se velmi blízko u brány lásky. Lásky, která pak samozřejmě může své vyjádření najít v posteli.

Když si nebudeme přehrávat žádné předem připravené programy a nebuideme mít žádné představy o tom, jak to má probíhat, zkrátka se jen naladíme na potřeby partnera, budeme ho pozorovat a vnímat, vznikne pocit blízkosti. Tam, kde k partnerovi cítíme blízkost, najdeme většinou i lásku k němu. To je však mnohem víc než jen sex. Je to hluboce naplňující sex. Hluboce naplňující sex je tělesná láska. A tělesná láska nás i v běžném životě ponese na křídlech štěstí. Proto bychom měli – chceme-li cítit sílu lásky – hledat při sexu tělesnou lásku. Ne vždy, což by nám zkazilo radost ze sexu, ale opakovaně. Tělesná láska je totiž ten nejlepší prostředek, jak lásku přitáhnout zpět a udržet si ji. Právě při hádkách a pocitech nespokojenosti, můžeme prožít úplně novou a osvobozující zkušenost – tak, že budeme pouze ležet vedle sebe a navzájem se dívat do očí.

Budeme milovaní takoví, jací jsme.

Kapitola z knihy 21 způsobů, jak najít lásku od Pierre Franckha. Pro www.novoucestou.cz připravila Sofie Natarani. Pokud máte zájem, sdílejte, prosím s uvedením tohoto odkazu. Děkuji.

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Články, Vztahy