Výkřik do tmy
Neustále a pořád dokola se mi v každodenním výkladu karet objevuje „pět mečů“. Kdo zná Tarot a vnímá ho jako já, ví, že jde o vyjádření porážky, neúspěchu, beznaděje. Podle toho, na jaké pozici výkladu se vyskytuje, říká, zda se člověk cítí beznadějně, nedostatečně, poraženě, nebo zda naopak je třeba, aby konečně přiznal porážku a beznadějnost některé své myšlenkově emoční struktury. Aby přestal konečně bojovat se Životem a tím pádem sám se sebou.

Už jsem přiznala své omyly v tolika případech, že je ani za ta léta nedokážu spočítat. A přece – pět mečů je stále mým společníkem. Ano, pocitově se opravdu cítím přesně tak. Jsem poražená, svázaná, zavalená čímsi, co mi brání být spokojená sama se sebou, uvolnit se plně ve své nynější realitě. A zároveň jsem vždy cítila (mimo všechny předchozí vhledy), že ve mně je obrovská síla odporu k „něčemu“, co ani koutkem oka nechci zahlédnout.

Proto bylo nedílnou součástí práce na daném tématu všechno osobní poznání své skutečnosti v předchozích dnech a letech. Nejprve jsem musela otupit hrany bolesti. Ne jenom otupit. Doslova ostrouhat kládu z kmene vzrostlého tisíciletého sekvojovce vlastními zuby až do poslední třísky, kterou už budu schopna definitivně zlomit.

Jestli a do jaké míry se mi to podařilo právě dnes – netuším. Ale jistě to poznám v dalším běhu života. Každopádně jsem udělala další krok.

Znovu jsem si musela uvědomit – v emocích i v hlavě – co způsobuje mou neustálou nejtěžší emoční frustraci. Vrcholné nepřijetí sama sebe.

 

Nooo, to je mi ale novina! Právě si asi myslí mnohý z vás. Jenže tak obecné prohlášení nic neřeší. Každý, kdo cítí stejnou zapeklitost, si musí odpovědět na celou řadu velekonkrétních otázek, CO přesně v sobě nepřijímá. Protože jedině tehdy s „tím“ může něco udělat, změnit. Chcete-li změnit nejasný pocit, musíte najít přesně, co ho způsobuje a teprve to vyléčit. Obecnosti jsou jako atlas světa se všemi jeho mapami. Chcete-li svět opravdu poznat, musíte začít osobně navštěvovat nejrůznější jeho destinace.

Nikdy za celý život se vám ale nepovede navštívit a tím pádem adekvátně poznat absolutně každé místo na Zemi. Je to naprosto vyloučené.

Přesně k témuž závěru jsem byla nucena dospět právě dnes i já. Akorát v trošičku hlubších souvislostech.

A právě TO je můj „problém“.

Musela jsem si připustit a procítit mamutí sílu vzteku, pocitu nespravedlnosti a exkomunikace a zároveň totální marnost odmítání skutečnosti, kterou odmítnout nelze.

Už v minulých dnech jsem cítila, že je ve mně brutální výkřik zoufalství, který CHCE za každou cenu ven. Ne jenom tak jednoduše ven. Přímo do celého Kosmu, protože právě Jemu je určen.

Dnes jsem vykřikla. Co, vykřikla – zařvala vší silou nahromaděné frustrace z bezmoci. Pochopitelně v duchu; nemám ve zvyku projevovat se teatrálně navenek.

 

Proč právě mně není dovoleno žít obyčejný, (promiňte mi teď ten výraz a berte ho prosím velkoryse a neosobně! Protože tak pomýleně vidí moje ego, a opět jedině stejně pomýleně – uraženě – může reagovat vaše ego.) oprděný život jako všichni ostatní?! Proč nemůžu chodit do obyčejné, oprděné práce a obyčejně oprděně nadávat na poměry jako všichni ostatní, kteří si žijí své sice oprděné, ale více méně nekonfliktní životy. Proč právě já, abych vůbec přežila(!!!), musím porozumět těm nejhlubším kosmickým souvislostem v sobě? Proč právě já se musím cítit tak příšerně propojeně se vším? Jedině díky této vnímavosti mám všechny problémy a jedině díky ní trpím jak Job, protože si prostě nemůžu pomoct. Jediná pomoc pro mne spočívá v poznání svých mechanismů až ke kořeni. A protože cítím propojeně, moje kořeny musím vědomě propojit s Celkem, který je holografický, a tím pádem já jsem On ve zmenšeném – takže to ani jinak být nemůže.

Díky své vnímavosti také cítím, že jsem totální „mimoň“ mezi ostatními. A co je úplně nejhorší a nejnepřijatelnější – NIKDY to nebude jinak. NIKDY se nestane, abych se zařadila mezi VŠECHNY. Vždycky budu jiná, pro většinu magor, mimozemšťan, někdo, komu je lépe se vyhnout, protože z něj jde jakýsi temný strach.

 

To cítím ze všeho nejvíc – ostatní jsou schopni se mnou komunikovat jen tak povrchně, ale pak je železobetonová stěna a – úprk. Sem tě pustím, ale dál ani krok. Hrůza, kterou si ani sami neuvědomují naplno; jen prostě instinktivně zdrhají. Protože bych se třeba mohla chtít nabourat do věcí, které nechtějí vědět a hlavně cítit. Nebo, což je pro mne úplně nejhorší, protože už se ani nesnažím nikam „nabourávat“, mohla bych se jich dotknout tam, kde jsou sice připraveni, ale šíleně se bojí šlápnout do vlastního hov*a.

Ovšem není to jejich problém, že já se tím trápím.

Současně jsem si totiž musela přiznat, že jestliže „oni“ se tak příšerně bojí mě a mně to tak obrovsky vadí a bolí, znamená to, že já sama se tak příšerně bojím sebe.

Současně další karta, která se mi stále objevuje ve výkladu, jsou Čtyři poháry: potřeba jistoty, bezpečí, pohodlí. Odmítám se pustit své „jistoty“ a „bezpečí“. Ale zároveň karta Smrt mi na své pozici sděluje, že si mám uvědomit, že skutečnost, se kterou se stále ještě vyrovnávám, je reálně mrtvá, skončila.

Pochopila jsem.

Ve své vizi jsem viděla – cítila – Kosmos jako ne světlo, ale (jak už jsem ostatně psala i tady v jednom článku) jako naprostou tmu. Uvědomila jsem si, že stále ve mně přetrvával mylný názor, že Bůh je Světlo. Ono to není špatně. Jenom tam chybí souvislost v Celku.

Celý Prvotní Bůh (alespoň pro mne!!!, každý ať si ho vidí, jak mu to vyhovuje) je Temnota, Prázdnota. „Drží pohromadě“ jedinou silou všeobjímající Lásky. Láska je přijetí. Přijetí je ryze ženská energie. Prvotní Bůh je temnou ženskou energií přijetí.

Smůla je, že my jsme ve své pomýlenosti dali na roveň temnotu a zlo. Není to až tak nepochopitelné. Člověk se vždycky bál toho, co nezná. Prostoru, z nějž na něho může vybafnout absolutně cokoli: prospěch, ale i nebezpečí, utrpení a smrt. A to je svatá pravda!

Kosmická tma, prázdnota, skutečně obsahuje absolutně všechno – od pro nás nejužitečnějších a nejpříjemnějších energií až po nejhororovější a nejmasakrálnější utrpení a smrt. Musí. Jinak by nebyl Prvotní Bůh kolébkou všeho, co JE, existuje.

 

A teď – když je lidská bytost pouhou zmenšeninou Prvotního Boha ve svých energiích a Celku každého jednotlivce, musíme být i my ve své podstatě Temnotou. Vždyť nás v těle musí držet pohromadě stejná energie bezpodmínečného přijetí neboli Lásky, jako celý Kosmos. Pak je také naprosto logické, že se každý z nás bojí sám sebe, protože na určité úrovni VÍ, že je nepoznatelnou temnotou (ejhle, došlo mi do hloubky uvědomění souvislostí ve slovech N. Mandely!), v níž se skrývají i nejnebezpečnější a nejhrůznější vlastnosti způsobující jeho utrpení. Stačí se podívat na dějiny lidstva. KDO způsobil a způsobuje největší utrpení? Mimozemšťané? Ne. My sami – sobě. V sobě a odtud sobě navzájem i navenek.

Ovšem protože jsme Kosmos v miniatuře, je v nás zároveň i opačná – tvořivá (mužská) energie Světla, Vědomí. Jedině ona je schopna uskutečnit dosud nerealizované, nestvořené, tím, že jako baterka posvítí na „něco“ konkrétního, dosud ukrytého v temnotě „prázdna, jež obsahuje vše“. A Ono se to uskuteční. Je „to“ vidět (pokud se omezíme na naše možnosti), dá se to pozorovat, zkoumat, vědecky popisovat.

Nikdy ale nebudeme schopni poznat VŠECHNO. Ani v sobě ne, jsme-li miniKosmem. Takže dokud nepřijmeme skutečnost, že my sami jsme nepoznatelným nekonečným „dobrem“, ale zároveň nekonečným „zlem“ a že právě všechno tohle rozdělování a hodnocení způsobuje a vyvolává náš STRACH, budeme se bát sami sebe, sebe navzájem a Prvotního Boha, kterým jsme, rovněž. Kruh se uzavřel. Od sebe jako jednotlivce do Prvotního Boha a zase zpátky k pochopení Sebe v Celku. Poznat sám sebe znamená přijmout fakt, že to nelze a že jediné, co je třeba udělat pro svůj klid, je uvolnit se v pocitu oné tajuplné nepoznatelnosti sama sebe. Odstranit strach z nebezpečí a nahradit ho pocitem dobrodružného adrenalinu poznání a tvoření. Jakmile zmizí strach z nebezpečí, zmizí i nutnost boje, odporu, obrany, touhy po ovládnutí a pokoření druhého (protože se ho bojíme). Ať jde o vnitřní energii nebo druhého člověka.

Takže, když se vrátím ke své frustraci, jakmile jsem vybrečela a vyzuřila všechen vztek a bolest z totální bezmoci nad Skutečností svou i celkovou, uklidnila se a začala psát tento článek.

Také jsem pochopila vlastní problém s Facebookem a účastí v jeho prostoru, a proč jsem sem byla nucena vstoupit. Je to furt jedno a totéž. Fb pro mne znamená nepoznatelnou temnotu všech nejrůznějších energií, které se mohou vyskytnout v Kosmu – v každém z nás. Jak se bojím sebe samé, tak se bojím ostatních. Už nebudu :-). Pochopila jsem svou vlastní Pravdu v rámci Celku.

 

Jarmila Faltýnková

www.sofie-dawa.cz