Vyhlásit svou nezávislost a individualitu
Tento požadavek mě neustále přiváděl k šílenství, protože jsem si musela přiznat, že vlastně vůbec nevím, CO je výrazem mé nezávislosti a individuality. Čím jsem jedinečná? Čím se mám odklonit od davu? JAK se mám stát nezávislou na společnosti a neovlivněnou svými vztahy? Co si pod tím vším mám vůbec představit konkrétně? Protože slova jsou to sice krásná, ale prázdná, pokud nevím, jakým obsahem je naplnit a realizovat.

Současně jsem věděla, že se po mně „cosi“ velekonkrétního chce, ale já nejsem schopná se dohrabat k uvědomění si, o co jde.

Byla jsem naprosto zoufalá z patové situace, kdy se snažím, seč mi síly stačí, najít náplň své práce a místo ve společnosti, a furt NIC. 

Vývoj posledních dní byl docela dramatický. Navenek celkem nuda, ovšem uvnitř, v hloubce bublal a vybuchoval vulkán potlačených energií. Cítila jsem, že se schyluje k zásadním přiznáním a zvratům, kterých se velmi bojím. Budou muset být vyvrácena nejsilnější mylná přesvědčení, kterým jsem doslova zaprodala duši i tělo. V nejlepším úmyslu!!! V nejoddanějším přesvědčení, že právě tak dělám správně.

Už víc než dva měsíce jsem měla v počítači stažený film Martina Scorseseho Mlčení. Vím, že dokud necítím, že přišla pravá chvíle připravenosti vstřebat a nechat na sebe zapůsobit energie myšlenek v něm, nemůžu se na něj podívat. Prostě to nejde. Současně jsem však věděla hned ve chvíli, kdy jsem si přečetla kritiku a pojednání o obsahu, že tenhle film je pro mne velmi důležitý.

Před dvěma dny jsem se mrkla. Doslova. Celková náročnost tohoto díla je obrovská. Už jenom svou délkou (dvě hodiny čtyřicet minut!) vyžaduje patřičnou přípravu. A to nemluvím o obsahu… Kdybych tak silně necítila potřebu a jistotu, že zde najdu to, co hledám: rezonanci, která mi pomůže rozbourat další strnulé myšlenkové struktury, zabalila bych to hned v prvních minutách. Děs, běs, hrůza lidské zvrácenosti. Přeskákala jsem dvě třetiny rychloposunem až k posledním padesáti minutám. Tam jsem cítila potenciál. A taky jo…

Nevím, jak bych měla popsat slovy nepopsatelné. To může být pouze prožito. Vůbec se nedivím, že na csfd.cz hodnocení diváků dosáhlo pouhých 69%. Tohle rozhodně není mainstreamovým kouskem… Porozumět hloubce, či si dokonce dovolit vcítit se do pocitů hlavních představitelů, nota bene dovolit si procítit úplně stejné(!) zoufalství, protože v nás JE také, i když jsme jej vytěsnili až na samé dno nevědomí, vyžaduje určitou připravenost. Ještě vyšší level pak představuje zlom, kterým dokázali projít. Ovšem i tady si každý může dosadit pointu dle své duchovní zralosti, čímž může film degradovat na podřadný a nudný (některé komentáře na csfd.cz byly doslova k pláči) nebo na vrcholné dílo duchovního mistra.

Já jsem v něm pro sebe našla maximum. Jak brutálně šílené manipulaci jsme my, lidé západní kultury, propadli. A pán bůh se všemi dalšími celého světa, kdo se nechali strhnout také. Jak otřesné neporozumění, jak šílený omyl, jak surová krutost a nekonečné utrpení. Na druhé straně současně ukázka naší odpovědnosti za sebe sama, která je neoddělitelná od odpovědnosti za všechny další kolem nás, protože všichni jsme jedním energetickým celkem.

Všechno ve mně řvalo, že i já mám v sobě predátora a užírače vlastní síly v podobě touhy po ideje ráje, který je „někde tam“, mimo tento svět. A jemu jsem dala všechno. Všechno je o to horší, ironičtější, krutě směšnější, protože jde o pouhou myšlenku… Mylný výklad a pochopení skutečnosti. Ovšem myšlenky v našem světě se stávají pravdou žitou v realitě. Jestliže myšlenka je utopistická, neodpovídá skutečnosti, vytváří jedině utrpení, bolest a smrt. Tím víc, čím víc jí věříme, čím víc se ji snažíme prosadit sami v sobě nebo v hlavách druhých. Po celé generace. Naše těla jsou vytvořena emoční energií jednoho katastrofálního omylu: nepochopeného odkazu křesťanství. Aby toho nebylo málo, kdyby jenom nepochopeného. Zneužitého k nejpříšernější deformaci lidské bytosti jí samou skrz naskrz.

Kolikrát už jsem toto téma zpracovávala. Ještě nikdy jsem se ale nedostala až na samotné dno. Až teď. A i to na etapy, protože jsem se musela ještě další den vrátit, abych shlédla celý film a otevřela a vybrečela další zásobu bolesti. Ještě i dnes jsem byla nucena zpracovávat zbytkovou energii.

Celý proces mi dovolil uvědomit si teprve nyní, v čem spočívá moje individualita. Protože se uvolnila kapacita, osvobodila jsem se ze zajetí nejúpornější myšlenky.

Celá naše západní kultura je založena na nutnosti být aktivní v rámci společnosti. Dělat to, co požaduje, protože jedině tak máme šanci na ocenění z její strany. Ideově v pořádku. Jenom by museli všichni být zaměřeni na hlubinné propojení s celkem. Což nejsou. Proto se vše zvrhlo na povrchní uspokojování potřeb těla, mysli, emocí. Všichni se honí za penězi, aby přežili, nebo aby jich měli nejvíc. Takřka nikdo nepreferuje požadavek svého srdce a celého soukolí; všichni si jedou po svém bažení či odporu.

Právě tady jsem objevila hledané vysvětlení. Pro mne jako ohnivého, akcí posedlého berana to znamená zlomit samu sebe, smrt ega. Mám se přestat hnát za výkonem, výsledkem, realizací – když stále ještě nevím, co mám realizovat. Dosáhla jsem fáze, kdy vše potřebné bylo zpracováno a mým jediným úkolem je stát se nástrojem, jehož jedinou povinností, kterou může a musí ovlivňovat, je udržovat rovnovážný stav energií, vyváženost ve svém středu a naladění vnímání na Hlas Kosmu, Vyššího Já, a čekat na jeho pokyny. Teprve AŽ přijdou, mohu je začít realizovat ve společnosti. Protože teprve tehdy budu dělat opravdu to, co se po mně chce a co je v zájmu všeho, co je, tedy i mne. Teprve to mě bude dál živit. Pokud se budu i nadále stresovat, že pořád netuším, co je mou prací, nedojdu k jejímu poznání nikdy. Protože sdělení, určené jenom pro mne, leží v tichu. Musím jenom poslouchat a teprve pak mohu konat.

 

Jarmila Faltýnková

www.sofie-dawa.cz