Vnitřní klid
„Váš vnitřní klid je tak hluboký, že se v něm ztratí všechno, co klidné není.“

Eckhart Tolle

Kdysi před lety jsem v nějaké knížce četla o indickém Mistrovi a jednom anglickém nešťastníkovi. Nepamatuji si přesně znění příběhu, síla rezonance však ve mně zůstala.

Syn velmi bohatých rodičů, dokonce snad z vyšších vrstev, protože vlastnili nějaké velké historické rodové sídlo, byl pověřen jeho správou po dobu, kdy rodiče byli někde daleko v zahraničí. Stalo se, že nějakou nedbalostí (snad se tenkrát opil, či co a všechno zaspal) došlo k požáru a celý majetek vyhořel do základů. Jemu samému se podařilo zachránit holý život.

Síla viny ho málem připravila o rozum. Utekl před vším a bloudil světem, v naději, že někde najde odpuštění a klid. Měl šílený strach postavit se tváří tvář svým nejbližším v zoufalství, že způsobil svým selháním ztrátu hodnot, které budovali generace jeho předků.

Až přišel do Indie. Doslechl se, že zde žije Mistr, který by mu možná mohl pomoci. Po řadě dní, kdy musel čekat, než mu bude umožněno osobní setkání, stanul před ním. Když vypověděl celé svoje neštěstí, jediná Mistrova slova byla: „To nevadí.“

Mladíka prostoupila síla klidu, která vyzařovala z jeho bytosti prostřednictvím i těchto slov. Rázem z něj opadla veškerá tíha viny a soužení se. Energie Mistrova propojení s nejhlubším klidem, největší silou Univerza, se dotkla jeho vlastní připravenosti přestat se mučit myšlenkou viny. Byl osvobozen, osvobodil se. Vrátil se do Anglie, aby předstoupil před své rodiče, vyjádřil lítost a začal budovat nový domov. Ti ho přijali s otevřenou náručí. Síla bolesti ze ztráty jediného syna byla pro ně daleko horší, než bolest ze ztráty majetku.

Když jsem tenkrát byla v energetickém poli vyprávění uvedené historky, procházela mnou obrovská síla rezonance a uvědomění, že ve mně je naprosto stejná síla klidu, která mi pomůže osvobodit se z vlastních sebedestrukčních vzorců myšlení.

Dnes jsem si dovolila nechat zapadnout do sebe další dílky skládačky mých vnitřních energií a uvědomění. A znovu musím vyjádřit nekonečnou vděčnost událostem posledních dní i člověku, který mi svou urputností ukázal zrcadlový obraz sama sebe. Vlastně bych měla říci přesný filmový negativ.

Padla totiž kosa na kámen. Došlo k vrcholnému střetu dvou krajně vyhrocených sil. Síly osobního přesvědčení o své všemocnosti a síly osobního přesvědčení o naprosté nepatřičnosti cítit se jako Nejvyšší, poslední Instance – Bůh sám. Bylo mi totiž na určité úrovni jasné, že moje pravda leží někde uprostřed! Protože obě krajní pojetí jsem si už vyzkoušela, abych zjistila na vlastní kůži, že nefungují, že jsou totálně jalová, nebo vlastně spíš destrukční. V předešlých existencích jsem „ujela“ v okouzlení vlastními možnostmi. Když byl pohár naplněn, přetekl. Spadla jsem do opačné „poloviny“, přepadla jsem přes kritickou hranici, píst síly dospěl do horní úvrati. Musel se ještě dotknout dolní úvrati, aby teprve pak mohl spočinout v neutrální vyrovnané poloze, která obsahuje souhrn sil obou směrů pohybu.

Můj současný život je tedy vyjádřením pohybu „pístu“ mého spirituálního dospívání od dolní úvrati ke spočinutí v trvalém klidu, v němž vědomě nechám oscilovat síly Univerza ve vzájemném milování, aby mohly tvořit skrze mne.

Když se vrátím k daru, jež mi přineslo setkání s mým negativním obrazem, musím přiznat, že jsem v zrcadle našeho vztahu uviděla svou předchozí existenci, myšlení, ego. Sama v sobě jsem pak ale uviděla nefunkčnost svého momentálního (skrytého, nevědomého!!!) přístupu: je naprosto nepatřičné, přirovnávat se, nebo dokonce chtít být Bohem Nejvyšším. Svářely se ve mně síly Pravdy, které mne nutily přijít na to, že existuje ještě jedno řešení, poloha, v níž budou obsaženy obě varianty, a dokonce že jedině v ní bude naplněn smysl jejich existence.

Musela jsem však rozpustit vlastní láskou, velkorysým, soucitným nadhledem klidu a nehodnocení myšlenku: „Přece si nemůžu dovolit být TAK velká, zářivá, úchvatná, nadaná a vynikající!“, kterou jsem zdědila v genech svých předků a byla v ní vychována kolektivní silou nevědomí vytvořeného křesťanským prostředím Evropy. Tyto energie působí v největší hloubce duše. Ovládají nás, aniž si to uvědomujeme. Víme jenom jedno: že jsme nešťastní, protože nám „cosi“ – pro pochopení smyslu našich životů a jejich štěstí – veledůležitého chybí.

Propadáme se pak do dvou nesmyslných pozic: buďto se stáváme pasivními, rezignovanými oběťmi, nebo rebely, kteří cítí, že je v nich obrovská síla, kterou je třeba prosadit.

Oběť je oběť. Nehybnost, smrt, život zombie.

Rebelství je nevědomé prosazování osobního názoru, myšlenek o své velikosti. Všechno je zde komplikované tím, že myšlenka je tvořivá energie, a to jó silná. Takže jestliže v sobě někdo má nevědomí prosycené myšlenkou, že JE Bůh sám, bude patrně disponovat obrovskou magickou silou tohoto vědomí. V čemž je ona past. Toto vědomí je totiž vědomí síly svých vlastních myšlenek, osobní vůle jednotlivce. Všichni mágové nakonec musí skončit stejně – v dolní úvrati, ve ztrátě veškeré moci. Protože jsou nebezpeční, dělají si, co se jim zamane, nebo co ONI považují za správné ve světle svých nevědomých ideálů. Nejsou propojeni s Celkem, a proto ani nemohou tvořit v jeho prospěch. Jako když slepý chytá mouchy… Může se jim sem tam podařit „trefit se“, ale budou to jenom vějičky, které je budou udržovat v přesvědčení své neomylnosti tak dlouho, dokud nepřijde okamžik horní úvrati, po němž následuje pád až na dno.

Stejně tak „oběti“, mezi něž jsem se zařadila svým příchodem do těla právě v daných podmínkách já. Budou tak dlouho mučeny samy sebou, dokud nepadnou až na dno. Protože ale vskutku žádný strom neroste až do nebe, tedy ani zrcadlově, budou se muset jednou začít vracet. Jestliže mají to štěstí, že si už prošly v předchozích existencích nebo vtěleních horní úvratí, mají možná šanci konečně se propracovat do rovnovážného stavu sjednocení protipólů a pochopení svého místa v Kosmu, v Bohu.

To místo je jediné: tiché a pokorné naslouchání v hloubi klidu srdce – Boha v nás, čekání na zážeh, který dá pokyn k akci, jíž je schopný provést rozum, tělo, my sami jako lidé. Naše síla se pak opravdu bude rovnat Bohu, protože budeme realizovat vůli Jeho samého skrze sebe.

Nevědomí si však dál budou myslet, že naše osobnosti jsou tak velkolepé a silné a možná budou závidět a snažit se vyrovnat se nám, či dokonce porazit naše bytí. Nemají šanci… Náš vnitřní klid bude tak velký, že se v něm ztratí všechno, co klidné není.

P.S. K vědomým není třeba mluvit, ti vědí své :-).

 

Jarmila Faltýnková

www.sofie-dawa.cz