Velikášství a odpovědnost
Mám poněkud problém s tím, co teď cítím, že mám udělat. Jde totiž o velmi ošemetnou záležitost, která v každém „normálním“ člověku vzbuzuje odpor. Současně však se mi dere do mysli, že takto zcestně nastavené vzorce myšlení nemám jenom já, ale je nás takových víc. A je docela možné, že je škoda, že se necháváme svázat vlastním (ale také všeobecným) odsouzením něčeho velmi cenného.

Pořád mám problém se svou účastí na Facebooku. Neuvěřitelně mě stresuje, že jsem se vrhla do tak otevřených vod. Vždycky jsem se stahovala do naprostého ústraní, soukromí a samoty. Strašně jsem se bála cítit „ty druhé“. Bohatě mi stačili lidé v mé přímé blízkosti a okolí. Úzkostlivě jsem si chránila všechny své myšlenky a pocity, protože od dětství jsem byla konfrontována s jejich nepochopením, odsuzováním a dokonce strachem z nich. Až jsem je zabila sama v sobě.

Duch se ale zabít nedá. Má-li to tak být, jednoho dne se vlastní silou, jež je naprosto nezávislá na vůli našeho malého (ovšem ne slabého!) ega, začne drát na povrch. Nastává urputný boj na život a na smrt. Doslova. Duch versus ego. Obě strany jsou obrovsky silné – tedy aspoň u mne. Předpokládám ale, že všeobecně bude platit úměra: čím silnější duch – tím silnější ego; rovnováha musí být ve všem. Ego nás raději bude mít mrtvé, než svobodné…

Duch – vědomí – je naše sjednocující materie. Takže vlastně je pochopitelné, že když se začne drát na povrch v jednotlivci, chce být sdílen v celém Sobě – ve všech lidech, v celém Kosmu. Co, chce – prostě JE, protože nemůže být jinak.

 

Vždycky jsem chtěla být buďto slavná a úspěšná na poli nějaké „normální“, chápejte všeobecně přijímané a nekonfliktní, nejlépe dokonce obdivované činnosti; nebo později, když jsem se začala zajímat o hlubší podstatu, toužila jsem po nikým neviděné, za to o to větší možnosti pozitivně svým vlastním duchem ukazovat ostatním, že v každém z nás je obrovský potenciál, který přináší radost a naplněné žití nejenom jeho „vlastníkovi“, ale na hlubší úrovni celému Kosmu.

Později jsem si poněkud poopravila názor: v určitém směru jsem vysloveně exhibicionista a působí mi obrovskou radost sdílet své vlastní nadšení s mně podobnými; cítit, že oni cítí stejně! Neustále (už celé roky) jsem se snažila prosadit se tedy v oblasti nějaké duchovní práce s lidmi. Vždycky všechno krachlo. Nechápala jsem. Vyložila jsem si celý neúspěch tím, že prostě na to stále ještě nemám. Dokud mám až příliš moc másla na hlavě, nemohu být nikomu stejnému prospěšná.

Jenže s rostoucím vhledem do sebe v posledních dnech zjišťuji (tedy spíš, jak je u mne zvykem, jsem drsně nucena) si začít uvědomovat, že je zde ještě jeden zádrhel. Sice v hlavě mám touhu po veřejném projevu, ovšem v nejhlubších, nevědomě potlačených emocích absolutní odpor k témuž.

Jo, moji milí, takhle fungujeme… Rozhodně nejsem jediná.

 

Takže ničím svůj „motor“ tím, že mám současně jednu nohu na plynu až na doraz a druhou stejně na doraz tlačím na brzdu. Duch chce jet, strach (ego) mu brání.

Aby došlo k uvolnění, je nutné najít konkrétní příčinu strachu a tu vyléčit pochopením vlastního omylu.

A tak jsem dnes, po předchozích dnech intenzivní práce s vědomím a jeho energiemi, odhalila záškodníka.

Přímo smrtelně se bojím „upálení“ za své názory, které zdaleka ne každý pochopí tak, jak je chci předávat. Ale ani toto ještě není všechno.

Vždycky, a se zvyšujícím se číslem věku stále intenzivněji, ve mně rostla hrůza z odpovědnosti za své činy. Ostatně i proto jsem musela odejít ze všech zaměstnání, protože ONA (ale samozřejmě ne jenom ona) mě nemocí dohnala až málem k trvalému zmrzačení těla (v poslední chvíli jsem pochopila, podvolila se nevyhnutelnému a stal se malý zázrak, postižení se vyléčilo).

Jakmile je někdo více vidět, ať chce nebo nechce, navrhuje ostatním způsob chování. Jasně, tento vzorec platí absolutně stále, i kdyby se na pustém ostrově ocitli pouze dva. Ovšem čím více je někdo na očích širší veřejnosti, tím více lidí se může inspirovat. Zní to možná někomu paradoxně, že se toho bojím. Jenže já se svou citlivostí bytostně vnímám naše vzájemné propojení. A odmítám se podílet svým zcestným chováním a zbloudilými názory na šíření všeobecné bolesti, jakou procházím já sama při zpětné „odvetě“ vlastních „chyb“.

 

Tento názor vyplývá z mého nevědomého velikášství…

Jakým právem si já, obyčejná průměrná ženská, dovoluju přivlastňovat odpovědnost za druhé!!! Pokud tak činím, znamená to, že se stavím NAD NĚ! Že se někde v hloubi sebe domnívám, že já jsem právě ta, která je schopná řídit osudy druhých.

Kriste pane!!! Brrr….. Tak tohle mi došlo právě teď, když to píšu… Tak to je mazec. Jeden opravdu nikdy netuší, jaký kostlivec na něj bafne ze skříně svého ega.

ALE! Je to venku. Jaká ÚLEVA!!! 🙂 Už se nemusím schovávat a stydět sama za sebe. Odpouštím si svou pomýlenost a je mi fajn.

Protože teprve teď se budu moct opravdu betálně (jak říkají Brňáci :-D) odvázat :-DDD…

Teprve teď jsem svobodná sama před sebou a tím pádem i před druhými! Protože jestliže si nic nevyčítám já sama a jestliže si uvědomuji, že jediná odpovědnost, která padá na mou vlastní hlavu, je odpovědnost za SVŮJ naplněný, radostný život, ovšem i za všechny jeho dosud nezpracované omyly(!), které si ale zase musím odžít jenom já sama v sobě, jsem volná jako pták. Už se nemusím trápit tím, jestli si moje slova někdo vyloží po svém a bude za to trpět.

Naopak. Co když moje slova někoho podnítí k vlastnímu meditačnímu zamyšlení nad sebou. Co když budou platit slova Nelsona Mandely, jak jsem je zde citovala v článku „Síla“:

„Narodili jsme se, abychom projevovali boží velikost a nádheru, která je v nás.

Tato velikost a nádhera není jen v několika z nás, je v každém, a tím, že necháme své světlo zářit, vědomě dovolujeme druhým lidem, aby učinili totéž. Osvobodíme-li se od vlastního strachu, naše přítomnost osvobodí i druhé.“ *

Pak by byl naplněn smysl mého života po všech stránkách. Vlastně ne „byl“, už JE. Protože s největší pravděpodobností se ani nedovím, jestli a do jaké míry se kdo dokázal osvobodit sám v sobě a na základě jakého podnětu. Protože ty podněty – nejrůznější, nejroztodivnější, nejfascinujíčtější – vysíláme všichni, kdo se dokázali zbavit vlastního strachu ze svého potenciálu.

I s vědomým přijetím rizika, že zbavit se strachu ještě neznamená mít patent na moudro. Zbavit se strachu znamená zbavit se hrůzy z neschopnosti unést následky svých činů. Jedině když jsme připraveni projít všemi výzvami, do nichž se dostaneme ať vědomě či nevědomě, protože máme k tomu účinný nástroj – vědomí sama sebe, můžeme růst i na základě vlastní slabosti a nevědomosti. Nevědomost zde bude stále, protože právě ona představuje nekonečnou pokladnici tvorby a zdroj našeho poučení o velikosti Života.

 

* Socham Holger Gerull, Chainan Christa Walter: Hvězdné paprsky: Prameny moudrosti světla, 1. vydání, Praha: Synergie, 2006, ISBN 80-7370-106-5

 

Jarmila Faltýnková

www.sofie-dawa.cz