MARTINA SVOBODOVÁ – UMĚT SE RADOVAT Z TOHO, CO MÁME

My lidé jsme zvláštní tvorové. Tolik toužíme být šťastní, prožívat chvíle radosti a sounáležitosti s druhými, ale stále si stěžujeme, že k tomu nemáme důvod.

Pro věci, které si urputně přejeme mít, nevidíme to, co již máme. Stále si stýskáme, že máme málo, co vše nám chybí, jak jsme chudí, nešťastní, opomíjení a jak nám ten krátký život utíká mezi prsty.

Ve čtyřiceti letech si mnozí připadají staří, a co do té doby nestihli prožít a naplno užít, se již v jejich věku nedá zvládnout. Mnozí se pak proto při první příležitosti, která se naskytne, bezhlavě vrhají do dobrodružství, která mají zaplašit stereotyp a nudu či rezignaci na plný život. Z toho pak samozřejmě vznikají jen bolesti a šrámy na duši, které takový člověk způsobuje svým blízkým či sám sobě. Zkrátka lidé tápou a nevědí si se sebou rady. Když pak nastává věk důchodu, jak je ve společnosti viděn zakletý obraz zaslouženého odpočinku, tak u takového člověka nastává pasivní rezignace na vše, a tím se dostává do sítě své vlastní představy konce života. Mnozí lidé v tuto dobu odstrčeni do společnosti stejnorodých lidí již jen dožívají a přežívají a je velice těžké, ba mnohdy nemožné, je z této letargie a zahořklosti vytrhnout.

Pokud bychom si uměli již od dětství vážit maličkostí, které máme, či drobností, které dáváme svým chováním druhým lidem, byli bychom ve svém životě mnohem šťastnější.

Pamatuji si sama, že v mém dětském věku bylo běžné, že jsme kolem sebe měli jen pár jednoduchých hraček, se kterými jsme si vyhráli dostatečně, avšak největší radostí pro nás stejně bylo, pokud jsme mohli být velkými pomocníky svých rodičů. Radovali jsme se tak z mála a neměli jsme potřebu vlastnit více. Nejcennějším pro nás byl lidský kontakt s druhými.

Naše společnost je příliš bohatá, i když možná se mnou nebudete souhlasit, ale v porovnání s jakýmkoliv dávným obdobím žijeme v blahobytu. Nic nám neschází, nežijeme v době válek či jiných útlaků, máme hojně co jíst, co pít, kde složit hlavu. Nikdo nám neusiluje o život a svůj chléb vezdejší nemusíme vydobývat v krvi a potu.

Přesto si mnozí, možná většina, stěžují, že jsou chudí, mají málo, nemají lásku, nemají zdraví, nemají děti, mají malý byt, mají hodně práce. Zkrátka skoro nikdo není spokojen a žehrá na svůj osud, neboť vidí příčiny svého neštěstí všude okolo.

Jedině lidé, kteří prošli opravdovou, skutečnou nouzí, jsou díky svému prožití schopni si vážit každé maličkosti. Možná pak i tito dokázali své děti vychovat v úctě k životu samému a každé drobnosti, která člověku může přinášet radost.

Pokud nedokážeme rozlišovat věci zbytné od věcí nezbytných, nikdy nedojdeme konce uspokojení svých potřeb.

Dokud bude společnost vnímat dovolenou jako věc nezbytnou a pro život nepostradatelnou, pak je pochopitelné, že mnozí budou prožívat pocit chudoby jen proto, že na dovolenou nemají dostatek finančních prostředků. Věcí zbytných pro člověka jsou dnes plná nákupní centra, ve kterých mnozí tráví svůj čas, aby si dodávali pocit radosti. Takovýchto center nákupů a zábavy je dnes plno. Když si spočítáte kolik času, peněz a hlavně energie odčerpá taková návštěva celé rodině, pak je samozřejmé, že se bude cítit chudá, neboť nebude mít tolik prostředků finančních, aby mohla uspokojovat všechny tyto zbytnosti lidského života.

Oč plněji jsme jako děti prožívali, když jsme s rodiči seděli za deště doma a vyprávěli si. Prožívali jsme přitom velikou sounáležitost, radost a velké dětské štěstí. Rodiče k tomu nepotřebovali vydat ani korunu a my jsme se naučili radovat ze života samého.

Stačilo nám pohlédnout na nebe, kde jsme jako děti ve svém nadšení z krásy viděli mnoho příběhů a prožívali vzdálenost všech světů kolem nás. Stačilo nám, že jsme mohli komukoliv pomoci třeba jen tím, že jej pustíme sednout v tramvaji a on se na nás radostně usměje. Stačilo nám, že jsme prostě jen byli a spoluprožívali všechny své úspěchy i neúspěchy v životě s ostatními kolem sebe, neboť jsme se necítili sami.

Naučila jsem se tak vidět vždy vše v tom lepším světle, což přináší i v těch nejtěžších chvílích života vědomí, že člověk zkrátka když chce, tak dokáže překonat vše. Jen se nesmí vzdávat, nesmí rezignovat. I v tom nejtěžším okamžiku je okolo nás něco, co nám může přinést radost, byť je jen nepatrná.

Pokud ještě k tomu všemu člověk v prožitích poznává spravedlnost Zákonů Stvoření, potom má tu největší oporu ve svém životě.

Nikdy tedy není sám, i kdyby žil na poušti, vždy ještě něco málo má, i kdyby neměl domov, vždy ještě něco může konat, i kdyby jeho tělo bylo nemocí zasaženo.

Sám není člověk nikdy, neboť je obklopen nádherou Stvoření, které k němu stále promlouvá, i když jej již člověk téměř neslyší. I kdyby nic hmotného člověk nevlastnil, může druhým alespoň úsměv rozdávat a hledat cestu, jak být užitečným. I kdyby člověk stižen byl těžkou nemocí, vždy ještě může jeho duch bojovat a prohlubovat své vědomí bytí, kráčet k vlastnímu sebevědomí.

Svůj osud máme ve svých rukou. I když mnozí žehrají na druhé, že kvůli nim jsou utiskováni v jakémkoliv směru. Každý člověk má svobodnou vůli. Může se rozhodnout, zda bude strůjcem svého osudu, či zda se nechá vláčet druhými v jakémkoliv směru. I kdyby nám kdokoliv převelice ublížil, snad i pozemský život vzal, to nejcennější nám vzít nemůže. To je naše rozhodnutí, zda chceme vést svůj život v pravdě, lásce a čistotě, anebo zda se naopak rozhodneme obětovat tyto lidské ctnosti pro krátký okamžik překlenutí zdánlivého nepohodlí.

Náš duch zde na zemi může pokročit kupředu, získat zkušenosti, a pokud projde tímto a mnohými dalšími pozemskými životy se ctí, může být jeho bytí věčné.

Proto syťme svého ducha každou maličkostí, která přináší mu radost a občerstvení, neboť v takovém občerstvení je síla pro překonávání těžkostí, které vždy každému budou přicházet. Jednou zkrátka slunce svítí a pak také musí zapršet, aby vše nebylo spáleno žárem. Když pak po dešti či veliké bouřce vyjde slunce, je vzduch vždy osvěžen, provoněn, a celá příroda tak získává na síle.

Autor: Martina Svobodová

Web: via-nobilis.cz

Foto: Pavel Lukáč

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Aktuálně, Články