Transformace; soucitné poselství pro sebe
„Vroucné přání změnit se a hluboká touha žít v pravdě, světle a lásce vám umožní překonat strach, dodá vám odvahy a učiní vás přístupnými přetvářející energii transformace. Proměna nastává jen hlubokým, vlastním vnitřním prožitkem toho, co působí bolest.

Emoce jsou potravou pro oheň transformace. Buďte připraveni je ještě jednou vědomě prožít, abyste se jich s lehkostí a radostí mohli úplně zbavit.“ *

Bylo mi řečeno, že se mi nedá věřit. Byla to pravda. Jednak „věřit někomu“ je cesta do pekla, ovšem pro mne daleko důležitější vzkaz spočíval v pocitu, že skutečně vyzařuji energie nedůvěry, a proto se mi „nedá věřit“. Proto ode mne všichni utíkají, nebo mi prostě „jen nevěří“ mou vlastní pravdu.

Jak by také mohli…., když jsem jí ještě do předchvíle na nejhlubší úrovni nevěřila sama. Tedy… Ne, že bych nevěřila! „Jenom“ tuto důvěru ve svou pravdu stále překrýval jakýsi obrovský strach. Byl tak silný, že mi vůbec nedovoloval zjistit, čeho se tak děsně bojím. Svazoval veškerou moji sílu, kterou jsem dostala pro užívání, zušlechťování a dávání sobě i ostatním v tomto životě.

Stále víc a víc jsem tlačena „mezi lidi“. Připadám si jako animovaná postavička kozy, stojící pár metrů před propastí. Je zarytá všema čtyřma nohama do země, protože cítí obrovský tlak buldozeru, který ji strká stále blíž a blíž k hraně srázu. Ví, že nemá šanci, stále se však odmítá vzdát svému osudu… Je ve mně smrtelný strach, že „mne nebudou mít rádi“, protože říkám mnohdy velmi nepříjemné pravdy, které jsou pro ně bolestivé.

Jistě, už jsem se naučila, říkat je jenom tam, kde jsou vyžádány. Přesto i tak někdy vzbuzují nelibost, protože jejich provedení znamená pro tazatele velmi nepříjemné úsilí, změny, nejistotu, strach. Co je mi platné, říkat jim, že nejsem schopna vyslovit nic jiného, než co mi sami „nabízejí“ svým podvědomím. Vlastně jenom dělám hlásnou troubu jejich vlastnímu vnitřnímu hlasu, který pro obavy, strach a nedůvěru sama k sobě zatím nechtějí vyslyšet. Nelze jinak, není v silách nikoho v celém Kosmu, aby narušil výsostné právo na nejniternější soukromí duchovní cesty. Z druhých můžeme „vyčíst“ jenom to, co sami nabídnou.

Tak i já jsem „nabídla“ k odzrcadlení svou nevíru, nedůvěru v nějakou nezpracovanou energii v sobě. Musela jsem najít odvahu k jejímu vědomému prožitku a transformaci.

Myšlenkově nic nového pod sluncem. Strach: „nebudou mě mít rádi“. Kde v nás vzniká? V dětství prožitých v nevědomých rodinách. Slýcháme od malička: „Když budeš taková, nikdo tě nebude mít rád!“ Čteno mezi řádky: „Dělej a chovej se tak, jak si přejeme my, protože my jsme dospělí a víme, jak to v životě chodí.“

Každé dítě touží po lásce svých rodičů nejvíc ze všeho. Proto pro ně udělá cokoli. Klidně obětuje vlastní život a jeho utváření do budoucna. Jenom aby si zajistilo lásku druhých. Dnes jejich, později učitelů, partnerů, zaměstnavatelů, církve, Boha, kulturního prostředí, společnosti vůbec. Protože člověk je tvor sociální. Největším trestem od prehistorie bylo vyhnání z kmene.

Je pak velmi těžké najít v sobě sílu být sama sebou, když být sama sebou pro mne znamená možnost sdělovat druhým to, co se sami neodvažují slyšet v sobě, protože se toho šíleně bojí, protože to mnohdy představuje dlouho potlačovaná a odmítaná uvědomění vlastních životních omylů, které dosud považovali za jediný možný přístup ke svému bytí.

Ze všeho však vede cesta k sobě! Proto i já jsem ji pro sebe nalezla.

Myslela jsem si, že jsem odmítaná právě pro tuto schopnost vhledu do člověka. Zde však problém nebyl. Daleko těžší a skutečný můj nedostatek spočíval v nabádání druhých k bezpodmínečné lásce k sobě, když já sama jsem nebyla schopná nasytit onou láskou samu sebe do té míry, že se stanu zcela nezávislá na „lásce druhých“. Stále jsem se bála, že zůstanu sama, když budu vyjadřovat pravdu.

Jak zjistit, že si mohu dovolit být sama sebou? Že můžu hodit za hlavu všechno posuzování i odsuzování mých – viděno očima druhých – poklesků, drzosti, tvrdosti, ale i sebevědomí a přesvědčení o své pravdě? Jedině tak, že to udělám. Děj se vůle boží… Právě tohle je propastí, před kterou stojím, jako pomyslná tvrdošíjná animovaná koza, kterou tlačí síla vlastní přirozenosti a pravdy do hlubiny sama sebe. Dokud tam „nespadne“, nepozná, že zde není prázdno, ale právě naopak, že teprve tady existuje plnost bytí, kterou hledala.

Velmi často se mi dostane v klíčové situaci, kdy jsem připravena k onomu kvantovému skoku, milosti poselství. Instinktivně jsem sáhla po doprovodné knížečce ke kartám Hvězdné paprsky, protože jsem měla pocit, že zde najdu rezonanci, která uvolní potlačené energie do vědomí.

Stalo se.

Jakmile jsem narazila na tato slova, hráz byla protržena, vhled umožněn, prožitek procítěn, udělala jsem další velký krok k sobě:

„Ó pane, učiň mě nástrojem svého míru. Abych miloval tam, kde panuje nenávist, abych odpouštěl, kde se ubližuje, abych spojoval, kde jsou neshody, abych mluvil pravdu, kde panuje omyl, abych přinášel víru, kde tíží pochybnost, abych probouzel naději, kde sužuje zoufalství, abych zažehl Tvé světlo, kde vládne temnota, abych potěšil, kde zármutek je domovem.

Ó pane, dej, ať usiluji o to, abych nebyl utěšován, ale sám utěšoval, abych nebyl chápán, ale sám chápal, abych nebyl milován, ale sám miloval, neboť: kdo dává, ten přijímá, kdo zapomíná na sebe, ten nalézá, kdo odpouští, tomu je odpuštěno, kdo umírá, ten se probouzí k životu věčnému.“

František z Assisi