TOMÁŠ VALÍK: SPOLEČNOST JE NEMOCNÁ KONZUMEM

Herec Tomáš Valík se narodil 22. 12. 1964 v Opavě a po studiu obchodní akademie vystudoval činoherní herectví na DAMU. Hned na začátku kariéry ho proslavily doma i v zahraničí dvě výjimečné role – princ Ivald v italské pohádkové sérii o princezně Fanthaghiró, a chuďas Jan v pohádce O Janovi a podivuhodném příteli. Zahrál si také ve snímcích Copak je to za vojáka, Byl jednou jeden polda III. či v seriálech Rodinná pouta, Pojišťovna štěstí nebo Ulice, kde ztvárnil roli pekaře Richarda Zajíčka.

Ze všeho nejvíce prý ale sní o chalupě na samotě v horách, kde by se staral o psy, kočky, slepice a kozu.

Vyrůstal jste spolu se šesti sourozenci v prostředí psychiatrické léčebny, v níž pracovali Vaši rodiče. Jak na to vzpomínáte?

Na dětství mezi lidmi, kteří, jak říkávala moje máma, měli nemocné duše, vzpomínám rád. Naučil jsem se s nimi komunikovat, jednat jako partner s partnerem. Myslím si, že mi to dalo hodně i do života. Víte, lidé s mentální či psychickou poruchou vnímají daleko více, než tzv. zdravý, normální člověk. Tito lidé vidí mnoho věcí, se kterýma se někdy nedokážou srovnat, protože okolí je nevidí, nevnímá, nebo je problémem také to, že své zkušenosti nedokážou předat dál. Lépe řečeno, nemají komu. Lidé v jejich okolí mají přijímače na jiné frekvenci.

Co Vás přimělo vystudovat herectví?

Od mala jsem byl komediant, protože jsem chtěl, aby se lidi smáli. Pro úsměv jsem byl schopen udělat cokoli, tedy i šaška. V jednom z minulých životů jsem jistě jedním z královských šašků byl. Herectví je psychologie a řeší hlavně vztahy, které mě vždy zajímaly. Myslím, že lidé by mohli být převelice spokojení a šťastní, kdyby se navzájem respektovali, ctili, měli k sobě úctu a každého nechali jít cestou, kterou si vypali. Potom by nemuselo docházet k nedorozuměním, která vedou ke sporům i válkám.

Říká se, že dokážete přátele a herecké kolegy zaskočit třeba tím, že namísto slibně rozjeté herecké kariéry dáte najednou přednost toulkám po Skalistých horách v Kanadě. Proč?

Pro mě je kariéra míň než život. Proto jsem utekl do hor. Vím, že v horách opět skončím, ale na to potřebuju nějaký ten halíř. Mnoho lidí si myslí o nás hercích – ten to na nás hraje! Nehraje, žije. Náš pan profesor Boris Rösner říkal: „Vlastností každého člověka je hrát. Každý hraje, někdo zrovna roli matky, otce, …Vy máte ohromnou šanci hrát na jevišti či před kamerou, a v životě žít…“ Tak se snažím v životě raději žít, než hrát.

Prý se považujete za Plejáďana a zajímáte se o esoterické nauky?

Já se za Plejáďana nepovažuji. Já totiž Plejáďan jsem. Je to těžké pro mnohé lidi pochopit. Ale to už není můj problém. Vždy, když někdo začne řešit neřešitelné, naříkat na řadu problémů, které jsou kolem, tak pravím: Jo, to u nás na Plejádách, víte, žijeme jen ze světla a lásky…Lidé na mě koukají jak na blázna, ale to už je opět jen jejich problém. Důležité je to, co vím a co si myslím. Esoterické nauky jsou zahaleny tajemnem, která vytváří mnohá náboženství, tzv. privilegovaní, zasvěcení či intelektuálně založené osoby. Asi netuší, že jsou součástí jednoty. Celku. Universa. Dodnes nechápu, proč tyto instituce pání v přístupu k řadě důležitých informací, které by mohly lidem zkvalitnit jejich život.

Jak vnímáte současnou společnost?

Společnost vnímám jako nemocnou. Ona nemocná je. Lidé nemyslí, mají před očima pýle konzumu. Je to jednodušší. Ono to přemýšlení sem tam bolí. Myslím, že stav společného vědomí se odráží i na stavu planety Země, která nám poskytuje prostor k našemu bytí. Za odměnu ji drancujeme a zneužíváme. Nemusíme ale žehrat. Země má opovskou samočistící schopnost. Bude zde opět krásně, čistě, ale bez nás… No a já pojedu domů, na Plejády.

Jaký svět byste si přál?

Má představa zní pro někoho jako pohádka. Svět bez válek, nenávisti, plný lásky a světla. Věřím, že takový svět bude. Jen si projedeme jednou nepříjemnou situací a bude zde. Jo, a kdo v řeč hvězd nevěří, ať si vzpomene na repliku z filmu Pane, vy jste vdova, kterou pronesl pan Hrzán: „Hvězdy nelžou! Bobo!“ A má pravdu.

Děkuji za rozhovor.

Šéfredaktor časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel Roman Zahrádka

Čím je Tomáš blíž k nebi, tím více energie nabírá

Pan Tomáš je hodný člověk se srdcem na dlani, ale život ho naštěstí poučil, že ho nesmí otevírat celé. Jeho tělo je oživeno starou moudrou duší, má velice dopou intuici, ale měl by ji více používat a potlačit to, co se tady na Zemi naučil, aby mohl více zapojit svoji mozkovou intuitivní hemisféru, která je důležitá v prekérních životních situacích. Velice pěkný vztah má k přírodě. Skály pro něj znamenají sílu, stromy a rostliny přísun energie a voda zdroj paměti. Čím blíž je k nebi, tím více energie nabírá. Do města nepatří. Stále více bude inklinovat k věcem mezi nebem a zemí, kde bude šťastný a ještě více prohloubí svoji intuici mezi spřízněnými dušemi. V duchovní kariéře se najde, bude sám sebou a jeho duše dostane větší šanci k rozletu.

Lenka Vodvárková, vědma z Vysočiny

Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel

Zdroj: www.astrolife.cz

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Aktuálně, Články