SVOBODA, PŘIROZENÝ ŘÁD A JABLKO POKUŠENÍ
Cítím v kostech, že následující období mi ukáže, že vždycky existují hloubky doposud neprozkoumané… Teď už záleží jenom na tom, jestli budu tonoucím nebo potapěčem 😉 Žluťásek (tak nazývám lidi s označením „přespiritualizováno, přesvětleno“ s dodatkem „vyvětrat, smrdí“) by začal protestovat, že si to tímto tvrzením vytvářím. Na to bych řekla 4 slova: Já, instinkt. Ty, strach. (a pokusila bych se u toho blbě netlemit:))
Vstoupíme do období Štíra, ve Štíru se nyní nachází Saturn, nekompromisní správce osudu schopný zaměřit jádro všeho, který nevyzrálou osobnost učí o přirozeném řádu pozemských věcí a zodpovědnosti, čímž ji vede k lásce a osvobození – což je v podstatě totéž, láska=svoboda=zodpovědnost=láska. Zodpovědnost motivovaná láskou – tu jen tak někde nevidíme, to je opravdová vzácnost (zatím).
Ať se nám to líbí nebo ne – pecky v životě dostává (nebo je vnímá jako nespravedlnost) jen ten, kdo není smířený sám se sebou, s druhými a se světem. Dobrým lidem se dějí zlé věci dost často proto, že to jejich dobro je skrytě motivováno strachem. Někdy mě fascinuje, že každé jádro má ještě další jádro :))
Říká se, že aby strom mohl vyrůst k nebesům, potřebuje silné a hluboké kořeny… Jing Jang. Jenže u těch kořenů by neměl být had či žába na prameni – a já cítím, že to je téma dnešní doby – pokušení snadnými cestami – Eva je u bran rajské zahrady znovu pokoušena jablkem poznání, moci a síly vycházející ze stínu, nikoliv z rovnováhy Života samotného… Byla jsem svědkem rozhodnutí svého, ale i mnoha dalších ženských archetypů, Evy i Lilith, které na nabídku „rudého jablka“ konečně řekly: Ne, děkuji, už stačilo. Jedna z kamarádek zažila přímo divadelní scénu, kdy herec slezl z jeviště a to „jablko poznání“ jí skutečně nabídl. Hádejte, co řekla?
Právě toto pomyslné jablko pokušení nám na dlouhou dobu dovolilo jít proti tomuto přirozeném řádu, který postupně začínáme v sobě vnímat jako silný respekt k něčemu, co není mimo nás, ale promlouvá to skrze nás. Psýché máme všichni, muži i ženy, a finálovou scénku tohohle mnoha tisíciletého dramatu má každý načasovanou v *pravý* čas… Věřte mi ale že ji poznáte, přijde v mnoha podobách a bude útočit na Vaše největší slabosti. A vy dokážete odolávat a rozpoznávat – to bude novinka.
Z hloubi duše každého člověka totiž vyvstává  potřeba návratu (a už bez keců) ke kosmickému řádu, který promlouvá jemně skrze každého z nás a pro který se očima naší omezené vůle stal nepochopeným symbolem rohatý bůh (třeba ten keltský), nepochopený princip, odmítaný Saturn. Saturn je správcem niterné svobody. Dopřeje ji jen těm, kteří nesou zodpovědnost založenou na lásce a vědomí ukotveném v lásce. Jiná svoboda neexistuje, cokoliv jiného je jen dobře skrytý strach a promyšlená kontrola nad během událostí – proto je pro většinu lidí tenhle učitel ďábelský – je to pro ně jednodušší – říct, on je špatný, protože mě pokouší všemi těmi nefér testy, a tedy já mu podléhám / on je špatný, protože mi nedává to, co chci a chci a chci. Pravdou je, že on je, protože mu člověk do-volil být – tím, že nepoužívá svou vůli nebo ji používá mimo pole přirozené laskavosti.
Čím blíže jsme světlu, tím tmavší stíny jsou, proto určité věci nyní gradují – souvisí to s tím finálním jablečným rozhodováním uvnitř každého z nás. A není to rozhodnutí mezi světlem a tmou. A vlastně to ani není rozhodnutí. Vlastně až se to stane, jako by se to nikdy nestalo. Ale nejdřív se to musí stát, aby to nikdy nestalo…
Svoboda od nepaměti začínala ve fantazii, proto i člověk uvězněný ve čtyřech stěnách mohl prožívat extatické propojení se svou duší, tedy uvědomit si, že svobodu jeho vnitřního prožívání mu nikdo neodejme. To se netýká fašistických světů, kde jsou pro degradaci tohoto prožívání používány chemikálie a velmi komplikovaná manipulace – k této realitě jsme blízko, ale ukazuje se, že síla Ducha je schopna resetovat jakékoliv vnucené pohledy.
Když dáte svobodu svému vnitřnímu prožívání, nastane obrovský chaos, bludy, vize děsivých scén… Je to prohlédnutí 90 % naší DNA, kterou vědci nazývají jako spící, zbytkovou (a to se ještě ani neví o rozšířené DNA jako informační matrice duše), jeví se jako prázdná, ale!… nevnímáte bludy proto, že byste je stvořili, ale proto že už ve Vašem bytí dávno byly… neposilujete to tím, že se na to podíváte, posilovali jste to tím, že jste to schovávali,… prolítne to kolem jako meluzína, zaburácí, možná na chvíli zešílíte… ale pak se začnete smát té směšnosti všeho, co se ve Vás odehrává, jak vyplují na povrch strachy genů a strachy duše a strachy strachů a člověk si uvědomíbizardnost a absurdnost těchto strachů v přítomném okamžiku přítomné reality… a pak nastane ticho… a z toho Ticha může člověk začít spřádat nové příběhy založené na novém vědomí a poznání… Až se pohár vyprázdní, teprve může být naplněn.
Když v člověku pulzuje moudrost a zodpovědnost, už nepotřebuje strach, který by jej musel chránit, protože sám nerozpozná tenké ledy. A o tom je skutečná svoboda. A ta se zprvu pojí s velkou úzkostí – je to jako ta fobie z otevřených prostor. Protočlověk ke svobodě potřebuje i víru a schopnost ten neklid využít k činu.
Víra není pojistkou, že se člověku nebudou dít zlé věci, je jistotou, že jimi projde bez trvalé újmy na duši – skrze pochopení a poučení pro příště.A čin není nepopíráním plynutí, nýbrž jeho druhou stranou mince.
Kdybyste se mi zeptali, odkud pramení mé vnitřní pokyny k životu, nemohla bych Vám říct ze srdce, nemohla bych říct ani z hlavy – nevím, kde a kdy se to stalo, ale od určité chvíle se vše spojilo a celá moje bytost, každá buňka v těle hovoří a zpívá o tom, co bude další krok na mé cestě životem nebo jak zareaguji na každodenní podněty. Z prvotního chaosu postupně vyvstává nový řád. Je to instinktivní. Každá má buňka ví, co má dělat. Nesedím na obláčku a „nemám hotovo“, nemám miliony na účtě ani nic, co slibují různé duchovní systémy, ale jsem v pohodě. Srala jsem na všechna ta lákadla a všechny berličky a teď jsem jednoduše v pohodě. Autentická. Extatická. Každodenní. Přirozená. Prostě normálka, bejbe. A vím, že kdybych něco opravdu chtěla, mám to. Takže jestli něco nemám, stačí se podívat, proč to nechci 🙂 Pulzuje mnou ta stejná síla, která vede planety jejich drahami a otevírá květy v jejich pravý čas.
A s tím ukončením dělení „odkud jaký popud přichází – je to mysl, nebo je to srdce, bože, já jsem tak vyděšen“ se ztratily pochyby o tom, zda učiněné bylo či nebylo správně, taková otázka v mém světě již neexistuje. Nelituji, ale učím se – z toho, co nedopadlo tím nejláskyplnějším způsobem, se učím pro svá budoucí rozhodování. Jsem jako biologický kompjůtr, co se novými úkony neustále sebezdokonaluje.
U mě to prostě fungovalo – osvobodit svou mysl, osvobodit své emoční prožívání, osvobodit své vnímání… pak už se Duch nemá o co zarazit. Ale jak říkám – každé jádro má ještě další jádro. Nic není definitivní!
Každopádně jsem si všimla, že už nevynakládám téměř žádnou energii, abych měla život pod kontrolou – ačkoliv právě tohle napětí bylo mé stěžejní téma – takové to téma, kde máte pocit, že nikdy ten stín nepřekročíte. Dnes mé bytí protéká mým tělem a život se děje…
Strach ze svobody je základní motivací člověka, protože ke svobodě se vážou kvanta myšlenkových vzorců – proto máme všechny ty systémy, pravidla, kontroly, opatření…  Někdo by se zeptal – co je to za svobodu, když člověka řídí „nějaká síla“?… Právě tento paradox je klíčem ke všemu… a jeho pochopení je nepřenositelné, je to práh, který musí každý překročit sám.
Život je o naslouchání a odpovídání, tak funguje každá buňka v lidském těle. Příliš duchovní lidé jen naslouchají, lidé zakotvení hluboko v hmotě zas jen hekticky reagují/odpovídají… Můžeme se během dne či života či existence přelévat mezi nasloucháním a odpovídáním, ale vždy mají smysl jen, pokud jsou v souvislosti a pokud tam není strach jednoho z druhého. Vidět znamená měnit. Další paradox. Jediným klíčem k našemu vnitřnímu štěstí je plynulé neodporující uvědomování si sebe sama a podle toho zpracovat nižší popudy či ukotvit do reality vyšší vize sebe sama.
Já toho moc nekontroluji, vše se odehrává, pravidla života (nebo spíš jakési rituály) se vytváří tak, aby mě podporovala… ve chvíli, kdy mě oslabují, mění se… je to neustálý proud, proměna, pohyb, ve kterém se ale vlastně nic nehýbe, neboť život je přítomným momentem, který mění pravděpodobnost podob dalších přítomných momentů… Má bytost nastavuje tyhle pravděpodobnosti jako veslo v rozbouřené vodě, ale řeka života sama rozhoduje, který proud strhne mou loď…

 


Autor článku: Jana Mráčková, An

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

FacebookTwitterGoogle+