SVITEK – RUKOPIS PSANÝ ŽIVOTEM  4. část
Po menší přestávce způsobené kratším, tentokrát však zcela dobrovolným zapojením se do tzv. předvánočního shonu, ke mně přistoupil můj milovaný průvodce a v jeho dlaních se začal znovu přede mnou rozvíjet starodávný svitek – rukopis psaný životem.

Byla jsem hned zpočátku sledování dějů dnešních vizí upozorněna, abych se držela stranou od jakýchkoliv hodnocení, abych byla tím, co v této inkarnaci učím své žáky – nezaujatým pozorovatelem, který „pouze“ pozoruje děje před sebou či kolem sebe, a ač se jich vědomě účastní, nehodnotí, nerozvíjí, pouze si z nich bere poznání – osobní gnózi. Snažím se tedy o to i teď, snažím se, co nejvíce to jde, byť občas slzy v mých očích zakryjí ten správný úhel pohledu a občas danou těžkou lekci lidstva, jež sleduji, malinko přece jen energetizuji svým soucitem či pocity úžasu.

Můj průvodce se na mně laskavě, ale i malinko přísněji podívá a řekne: „ Víš přece sama, že jedinec i lidstvo si často musí projít trpkou zkušeností, která mu teprve pak pomůže rozbít strusku karmické energie, způsobené osobním Já. Snaž se prosím vnímat vše skutečně pouze jako pozorovatel či též herec, vědomý si své role, neztotožňuj se však s lekcemi jiných.“

Ach, jak snadno se to vzestoupené bytosti řekne, někdy mám pocit, že zcela zapomenul, jaké jsou zde na Zemi podmínky .

Nechávám tedy svého vnitřního brebentění a ponořím se hlouběji do čtení  starodávného svitku.

Rozvíjí se tedy znovu přede mnou starodávný svitek, psaný cizími znaky, které však umím číst. Každý znak zahrnuje jednu scénu, která se odvíjí nikoliv v jednom určitém období, ale která se paralelně vine i prolíná skrze všechny dimenze a tudíž i skrze čas.

Ocitám se v bájné Lemurii, v období, kdy jsme zde budovali ono Království nebeské na Zemi. Scéna obsahuje spoustu vášnivé božské energie, nadšení v přitahování vysokých energií do hmoty, úžas nad zdejšími možnostmi, úctu k této planetě. Vidím vysoké světelné bytosti, které s nadšením chtějí dokázat, že i zde to půjde – že vytvoří další oázu božství ve hmotě. Tato scéna se mi však prolíná s dalšími obdobími, kdy stejné duše, byť již nikoliv pouze světelné, ale už ve fyzických podobách, se z pohledu času „opět“ setkávají, vlastníc nadšení, podobné tomu u prvopočátku, avšak přece jen těžkými zkušenostmi i časem obroušené do jiné podoby.  Během sledování starodávného svitku se mi odvíjí příběh krásný i smutný současně, jak jsem slíbila svému milovanému průvodci, snažím se být prosta emocí, neposuzovat, nezesilovat energie plynoucí z těchto dějů.

Dozvídám se překvapeně, že všechno vědění, moudrost i energie Lemurských kněží byly prozíravě před zkázou Lemurie soustředěny do velkého disku, materializovaného z neviditelné látky vysokých duchovních dimenzí. S úžasem si uvědomuji, že podobnou činností jsem byla tenkrát, v onom „Věčném Přítomném Okamžiku“ pověřena též. Společně se svým duchovním partnerem jsme dostali za úkol naplnit nikoliv jeden, nýbrž více disků těmi nejčistějšími energiemi vysokých duchovních sfér. Tenkrát, „nyní“ a možná též v budoucnosti se nám to povedlo, v dobách, kdy temno vystrkovalo své ostny, tehdy – v bájné Lemurii, „nyní“ i „poté“ disky sloužily jako zásobníky vysoko-frekvenční energie duchovních sfér ve fyzické realitě. Tenkrát i „nyní“ nás však zaměřily temné síly, jimž se vůbec nehodilo do plánu zmaření vzestupu planety Země naše působení.

Proč se jim povedlo „tenkrát“ zastavit naší činnost? „Tenkrát“ jsme neměli poznání, že i vysoké duchovní bytosti, prosté emocionálních těl, vlastnící však velmi propracovanou analytickou mysl, mohou úmyslně škodit jiným. Tenkrát se tato událost zapsala bolestivým způsobem do našich jemně-hmotných těl, a pak dlouhé, předlouhé inkarnace jsme raději schovávali své schopnosti, oblékali jsme si,  pomyslně napsáno, šedivý plášť, který nás měl ochránit před prozrazením toho, kým jsme a proč jsme tady.

Jak to je ale „nyní“?

Máme se začít znovu ukrývat, či zapomenout na bolest, kterou jsme tenkrát i „nyní“ zažili???

Odpovědi na tyto mé vnitřní otázky na svitku- rukopisu psaného životem nenalézám – můj-náš život je má psát sám.

Na starodávném svitku dále s úžasem pozoruji, jak planeta Země, coby přestupní stanice pro četné mimozemské rasy  sloužila v onom Věčném Přítomném okamžiku jako důležitý transfer do čistých duchovních sfér. Vidím, jak temno zesiluje svůj protitlak, působíc na tzv. telurický proud, týkající se prvních tří dimenzí.

S úžasem sleduji fyzikální – spíše však i kvantové děje, v nichž vidím jednotlivé částice třídimenzionální reality planety Země.  Frekvencí 1.dimenze je proton, vztahující se k fyzickým tělům, fyzické realitě – hmotě jako takové, též ke gravitaci. 2. dimenze vibruje na frekvenci elektronů, vztahujících se k anti-hmotě, frekvencí 3.dimenze je neutron, vztahující se k temné hmotě. Společně tyto frekvence vytvářejí telurický proud a vytvářejí kolektivní štít, nazývající se třídimenzionální telurický štít.

Pozoruji způsob, jakým je tento kolektivní štít určitými zásahy ovlivňován, vidím vracející se děje lidí, události, o kterých se domnívali, že je mají již dávno pochopené, zpracované… Snížení frekvencí jednotlivých dimenzionálních pásem však vracejí čas i děje, jakoby k novému zpracování. Vracíme se tedy k tomu, co již skutečně nechceme, zažíváme nanovo lekce, již dávno zvládnuté… Ach ano, my si to alespoň uvědomujeme, někdo z nás si povzdechne: „To už přece znám, tak proč znovu??? To jsem asi plně nepochopil/-a….“. Děje s posunem času a úpravou frekvencí jednotlivých dimenzionálních pásem mi objasňují, že prioritou zůstává neustále zůstávat bdělý v Přítomném okamžiku, blesku rychle vyhodnocovat svůj osobní životní příběh a nenechávat se povalit uměle vyvolanou vlnou prošlé energie .

Opět žasnu nad informacemi, které bych na starodávném svitku skutečně nečekala, spíše mi připadají jako stránka ze skript kvantové fyziky . Nicméně poznávám důležitost těchto informací, neboť „tenkrát“ i v onom Věčném přítomném okamžiku, temné síly se snaží ovládnout právě tento kolektivní třídimenzionální štít. Název premiéry nového filmu v kinech 21.století je skutečně vtipný, jednoznačně potvrzující i scény z doby „tenkrát“ v onom Věčném přítomném okamžiku.

Náhle se však na starodávném svitku rozlije zářivé zlatostříbrné světlo, zcela znemožňující mi vidět, vnímat temné působení… Zástupy vzestoupených bytostí a světelných andělů vytvářejí jiskřivý zlato-stříbrno duhový ohňostroj světla, prozařující každou světelnou jiskru člověka i přírody… Téměř nedýchám, jak napínavý a současně povznášející děj se mi odvíjí před mým vnitřním zrakem  Pokud byste čekali, že budu psát o Hvězdných válkách – mýlíte se… Světlo nebojuje – světlo „jen“ září… Vidím tedy na starodávném svitku psaném životem, jak ve „Věčném Přítomném okamžiku“ hvězdy lásky zaplavují celý telurický štít, a nejen ten – prozařují i vyšší dimenzionální pásma, světelná Merkaba planety Země mi připomíná ten nejkrásnější vánoční stromeček zářící super-moderními světly. Zpočátku dochází k problikávání jednotlivých center dimenzí -vědomí, poté se rozsvěcuje celá Merkaba planety a nakonec – v onom „Věčném přítomném okamžiku“ planeta připomíná tu nejskvělejší světelnou show, jakou jsem kdy viděla…

Vidím a prožívám současně v onom „Věčném Přítomném okamžiku“, jak v tom „Novém roce“ – z hlediska plynutí času – dochází ke skutečnému uzdravení našich fyzických, emocionálních i mentálních energetických polí. A my začínáme znovu – s onou „božskou“ milostí i s jasným vědomím, které jsme během životních zkoušek minulosti možná chtěně i též nechtěně opustili…

(pokračování příště….)

(Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz) 17. 12. 2015