Svitek – rukopis psaný životem  12. část
Zuzana Soukupová

Můj milovaný neviditelný průvodce se opět ozval a byla jsem vyzvána, abych přepsala vize z dalšího, již 12. svitku, onoho rukopisu psaného životem. Dnes jsme společně navázali kontakt během procházky v pochmurné přírodě, která vypadá  díky silné a dlouhé zimě poměrně unaveně. Divila jsem se tomu, neboť okolní prostředí nebylo příliš vznešené k tomu, abych komunikovala s vědomím z tak vysokých sfér. Po návratu domů jsem pochopila, důvod setkání v ne příliš romantické přírodě pražského lesoparku…

Po konzumaci své oblíbené kávy, jsem byla vyzvána, abych sepsala ony vnitřní vize ze svitku, vize, které se přehrávaly tak živě. Zvýšila jsem tedy ve svém domácím prostředí vědomí a začala zaznamenávat…

Můj neviditelný průvodce přede mnou rozvinul 12. svitek, rukopis psaný životem nás všech, rukopis psaný v minulosti, přítomnosti, resp. v onom Věčném přítomném okamžiku.  Přiznám se, že jsem čekala vysoké nádherné scény 12. dimenze, jež je nejvyšší v této časové šabloně, neboť mému vědomí bylo umožněno vstoupit  na onen počátek zrodu vysokých duchovních jisker, těch jasných světelných a nádherných vysokých bytostí…

Ano, byli jsme nádherní, zářící, milovali jsme i byli milováni… Jen nám chyběla zkušenost pobytu v nižších dimenzích, ve sférách, kde tvoření je tak komplikované a z hlediska vyšších sfér pomalé.

S nadšením jsme tedy „padli“, přesněji napsáno,  snížili  jsme své frekvence energetických polí i vědomí a přímo tak, jak se skáče z nadzvukového letadla s padákem, skočili jsme bez svých celistvých jemně-hmotných energetických vláken k vysokým dimenzím přímo do fyzické reality. Bylo to zčásti i proto, abychom své duchovní síly nezneužívali, abychom prožili bytí ve hmotě  čistě jako „člověk“…

Avšak kdesi uvnitř nás zůstávalo povědomí o našem spojení, schopnostech, o našem skutečném původu. Prohlížejíc si onen svitek, rukopis psaný životem, jsem žasla nad naší odvahou, která byla zčásti tak ohromná jen proto, že jsme vlastně nevěděli, co nás čeká…

Ale dnes již hodně z nás „VÍ“.  Po našem předlouhém probuzení jsme najednou v rámci duchovních i ezoterických hnutí začali odsuzovat padlé andělské bytosti. Toužíc po onom zapomenutém jasném světle, začali jsme se bát temna, které jsme vlastně i my sami vytvořili, chtěli jsme pouze zářit, to temno jsme chtěli nejraději odvést na skládku do jiného vesmíru a nemít s ním již nikdy nic společné.  Pokud čtete tyto řádky, s nejvyšší pravděpodobností jste se již nastoupili na svou osobní cestu duchovně-energetického vzestupu vědomí. A právě slovo „vzestup“ označuje to, že začínáme odněkud ze zdola a směřujeme nahoru, takže jsme všichni kdysi padli , jinak bychom zde nebyli.

Prohlížejíc si tento svitek – rukopis psaný životem, vidím a zažívám ony nástrahy, které vytváří naše vlastní světlo, nástrahy duchovní pýchy, zneužití duchovních sil, ale též i nástrahy toho, že naše životy se dosti často snaží psát  někdo jiný. Vidím a zažívám, jak již probuzené duchovní jiskry podléhají strachu, nevíře, obavám i smutku, lítosti. Vnímám též, jak opojení fyzickou realitou a jejími vymoženostmi zajišťující tzv. pohodlí, pomalým ale velmi lstivým způsobem táhnou ony duchovní jiskry místo k jejich vzestupu, k téměř nepozorovatelnému sestupu, či  až k pádu…

Otočím se otřesena a se slzami v očích ke svému průvodci: „Co teď???“

Můj milovaný průvodce odpoví: „Zákon 12. dimenze je nekompromisní. Rozšířit své vědomí do nejvyšší sféry této časové šablony je dovoleno pouze tomu, kdo odolá svodům nevědomosti, ale též svodům „klidného a šťastného bytí“. Jen ti, s čistým srdcem a rozšířeným vědomím zde mají přístup povolen. Není to nařízení samolibých vysokých duchovních sfér a bytostí tyto dimenze obývající. Je to silný anti virový zabezpečovací program, jenž zaručuje, že „někde“ ve vesmírných dimenzích existuje čisté světlo, jinak by další tvoření nebylo možné“.

Jsem malinko zaskočena jeho přísností, ale on mě pobídne, abych sledovala  onen rukopis psaný životem ještě pozorněji.

S již narůstajícím úsměvem na tváři tedy přihlížím a vidím, vnímám a zažívám, jak světelné jiskry, inkarnované ve fyzické realitě, využívají odporu temna, oněch překážek temných sil podobně, jako se využívá odrazový můstek ke skoku či dokonce letu…

Vidím ony úžasné bytosti, vlastníci dočasně lidskou formu, jak přeměňují svou temnou stránku v zářící jas, jenž září ještě více než ten, který měly  „Na počátku“… Úskoky temných a nevědomých sil mění silou své víry, rozšířeného vědomí a čistého  srdce tím lehkým závanem své vnitřní duchovní síly ve světlo poznání životů ve fyzické realitě. Učí se, že ve fyzické realitě je potřeba vyvinout vnitřní sílu, ubránit si osobní hranice, učí se, že je potřeba svítit jasně, s láskou, moudrostí i určitou silou.

Pozoruji a rozpomínám se, jak jsme odmítali kdysi „dávno“ či i „NYNÍ“ pozvedávat ty ostatní, za což jsme byli prohlášeni za „padlé“, tedy ve významu fyzické reality „špatné“. Rozumím však tomu, že stejně tak, jak je potřeba mít dokonalé znalosti v situaci, kdy jsme schopni pomoci tonoucímu, i během cesty vzestupu vědomí, je třeba jednat odborně , neboť pak nejen že nepomůžeme, ale spadneme i my,  a bohužel často bez možnosti, že po několik inkarnací si někdo na náš pád vůbec vzpomene…

Zachraňujeme tedy své světlo, rozšiřujeme své vědomí, ukazujeme tím i těm ostatním, že je důležité se naučit „plavat“, aby neutonuli, ale nevrháme se již nevědomě do záchranářských akcí bez dostatečné světelné výzbroje, která zahrnuje i vědomí, zda je to moudré, zda to není pro nás samotné více nebezpečné, než tomu druhému prospěšné, a též zda kosmický řád dovoluje právě v určitý moment pomoci, neboť narušíme životní lekci, v níž může každý sám získat ono ověření vlastní síly víry, osobní gnózí získanou vlastním úsilím.

Můj neviditelný průvodce mi na závěr dnešního čtení, vlastně zažívání 12. svitku, rukopisu psaného životem umožnil na malou chvíli zažít ono plné rozpomenutí domovských sfér, kde zářivé diamantově duhové jiskry vědomí vytvářejí  nádhernou, té nejjemnější zářivě duhové krajce podobnou scenérii.  Zcela se tedy nořím do bezpečí těch nejčistějších a nejzářivějších sfér, zažívám bezpečí a nádheru „počátku“, nepláču dojetím, ale usmívám se malinkou poťouchle, neboť vím, že tam částečně stále JÁ JSEM, že tam JSME MY VŠICHNI… a jdu si znovu pochutnat na své oblíbené kávě, samozřejmě velmi děkujíc svému neviditelnému průvodci za ponaučení z domovských sfér. Můj neviditelný učitel se se mnou loučí slovy, že ten příští svitek, bude již ze zvukových sfér 13. dimenze, kde nám všem bude umožněno se ještě více rozpomenout onomu:

Na POČÁTKU bylo slovo – ZVUK……..

a SVĚTLO svítí ve tmě, ale ta ho NIKDY NEPOHLTILA, NEPOHLCUJE A NEPOHLTÍ…,

neboť SVĚTLO se na KONCI mění ve ZVUK…

a celé naše bytí spočívající na základních principech velkého TVOŘENÍ

je jedno VELKÉ ZASVĚCENÍ  SVĚTLEM a ZVUKEM…

(pokračování příště….)

(Reprodukce textu tohoto článku, jenž je autorským vlastnictvím majitelky těchto webových stránek Zuzany Soukupové, je povolena pro jakékoliv médium pouze v nezkrácené podobě, a pokud je připojen aktivní odkaz na http://www.reiki-centrumpraha.cz) 6. 2. 2017