Strach ze smrti ega

Když jsem se před mnoha lety začala zajímat o duchovní růst, fascinoval mě pojem "smrt ega". Na určité úrovni jsem věděla, že to je přesně to jediné, co mě může "zachránit", k čemu se nutně potřebuji dopracovat. Tehdy jsem naprosto netušila, co si vlastně pod daným pojmem ale mám představovat. Co znamená ve skutečnosti, prakticky smrt ega? Jak se projevuje, jak ji lidská bytost cítí a žije?

Člověk si může udělat nějakou představu, jak co asi vypadá, jak to "chutná", jaké pocity vyvolá nějaká událost nebo děj v životní situaci pouze do té míry, do jaké už "někdy něco podobného prožíval", už to "zná" alespoň v nějakém podobném směru. Udělat si ale představu o něčem, k čemu jste se ale nikdy vědomě ani nepřiblížili, tady musím zdůraznit opět slovo vědomě, protože nevědomě takové smrti prožíváme neustále(!), jenom tomu nepřiřazujeme patřičný význam, je téměř nemožné.

Podobně, jako když domorodci na jednom ostatní civilizaci vzdáleném ostrově "neviděli" blížící se velké koráby dobyvatelů jednoduše proto, že dosud nikdy nic takového neviděli a nikdy nepřišli do styku s agresí zvnějšku. Jediný, kdo je viděl a varoval ostatní, byl šaman. Proč? Protože měl v sobě otevřený prostor pro vnímání dosud nepoznaných věcí…

Abychom si udělali "představu", musí k tomu být otevřená mysl. A k otevřené mysli musí být zase odvaha. V podstatě zde navazuji na minulý článek o statečnosti v každodenním životě, protože ke statečnosti je potřebná počáteční odvaha.

Když o smrti ega někdo píše, vše se tváří jako vysoce pochopitelné, logické a pro lidi mého typu obrovsky přitažlivé. Jenže…

"Normální" člověk si vůbec neuvědomuje, co všechno spadá pod pojem obsah ega. Přicházet na nejhlubší nuance této "uměle" člověkem vytvořené energetické entity mysli, kterou si nahradil stav, kdy stále víc upadal do oddělenosti od spojení s vnitřním hlasem a tím pádem vůlí celku, aby prosadil svá přání, jež mu měla zajistit přežití v těle, se mu daří teprve ve chvíli, kdy je postaven tváří v tvář životní nutnosti ji stále víc poznávat. Protože jedině tak se může zbavit, lépe řečeno osvobodit od její kurately.

Pokud jste postaveni před výběr z možného umučení těla zmatkem ega, které už úplně ztrácí představu, jak se tedy vlastně má chovat, mluvit a zařídit ve světě, aby "to bylo správně", "aby to fungovalo tak, jak by chtěl", "aby naplnil představu o správném životě z pohledu ostatní společnosti", kdy jednoduše už vůbec neví, co je vlastně zač, co sem přišel dělat, proč se vůbec narodil a proč tady tak trpí pocitem, že sem vůbec nepatří, a že by mu bylo daleko lépe, kdyby raději vůbec nebyl, nebo možností nechat ego zemřít, protože nic mezi tím už pro vás není možné, neboť jste vyzkoušeli první poslední, začnete se seznamovat se svým egem do stále větších podrobností.

Teprve pak zíráte, jak nesmírně rafinovaného "vnitřního nepřítele" jste si byli nuceni vytvořit. Proč říkám "byli nuceni"? Protože ve chvíli, kdy se narodíte (vlastně již v momentě početí!) do těla, jenž je vystavěno genetickou pamětí předků žijících po celé generace v nevědomosti a větší či menší (obvykle ale téměř úplné) odpojenosti od cítění důvěry a jistoty ve spojení s Celkem Vyššího Já, nemáte šanci. Pokud tedy vše opět jedině z Vyšší vůle není "zařízeno" jinak. (Tady člověk prostě přestává "rozumět" nejhlubším souvislostem a záměrům Celku, může se proto udít naprosto cokoliv, totální paradox, prostě něco, co "rozum nepobere", ale vysvětlí si to jako potvrzení nějaké "své vlastní varianty, která se mu hodí do krámu" typu "to je obyčejná náhoda" nebo podobným zpochybněním.)

Nucenost vytvořit si nějaké ego je vlastně už předem dána hodnotovým systémem společnosti, na níž jsme závislí. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Ať v dobrém nebo ve zlém… Pochopitelně tímto rčením vůbec nechci popírat obrovské pozitivní hodnoty života v lidské společnosti! To by opět bylo jenom jednostranné vidění složitosti celé situace. Ve vztazích není nikdy nic výhradně černé ani bílé, vše se neustále mění, přelévá z jednoho pólu ke druhému, čímž dochází k vývoji. Nastávají situace, k nimž se musíme nějak stavět a hlavně – rozhodovat se, co uděláme, jak budeme myslet a uvažovat, protože právě nynější rozhodnutí a následný čin tvoří budoucnost.

Jakmile se ale začínáte dopracovávat do stále hlubšího poznávání mechanismu fungování ega, resp. mysli, která jej řídí, dostáváte se do konfrontací s nutností uvědomit si i nejelementárnější projevy a skutečnosti, v nichž mysl ega hraje zásadní roli. Pak teprve nastává největší mazec, údiv a hlavně extrémní prvotní odpor tohle vůbec si dovolit uvědomit, následně přijmout, aby to mohlo být v dalším procesu vývoje úplně opuštěno. Bez prvních dvou kroků nelze nic dobrovolně opustit, ničeho se zřeknout, vzdát. Zde musí být všechno učiněno výslovně dobrovolně. Ať už jde o rozhodnutí na jakékoliv úrovni. Někdy se tak ve "vnějším vyjádření" stane paradoxně napřed, aby mohlo být všechno mentálně uvědoměno až následně. To se asi stalo Eckhartu Tollemu a všem ostatním, kteří "cítili", že se jim stalo "cosi výjimečného, zásadního a velkého", ale nebyli si jisti tím, o co tady vlastně jde. Nicméně protože už v nich bylo ono nejhlubší vnitřní dobrovolné rozhodnutí, setrvali v nastalém vnitřním stavu a "jen" se pídili po i mentálním pochopení toho, co se jim stalo. Protože mysl naší vlastní osobní inteligence je svým způsobem také nedílnou součástí Celku a potřebuje se srovnat s Jeho vůlí tak, aby "chápala" minimálně fakt, že právě takto je to v nejvyšším pořádku a přesně tak to je teď  jedině správně. Člověk, kterému se stane, že v nastalé situaci byl postaven tváří v tvář momentální úplné ztrátě ega (chápej jeho nadvlády), ale není vnitřně připraven (rozhodnut) setrvat v takovém stavu (osvícení), velmi brzy opět upadá do zažitých vzorců mysli, neboť zatím je přesvědčen, že jedině ty jej mohou zachránit, že jedině v nich je "jistota", že se vrátí opět do starých kolejí, v nichž už je zvyklý jet, protože jinak se tak strašně bojí neznámého směru plného otazníků a nejistoty, "co bude dál", když si dovolí vydat se do tajuplného, a proto nebezpečného neznáma, že raději nic riskovat nechce.

Něco podobného (neustálá nutnost nejhlubšího rozhodnutí vždy pokračovat) se děje i osobnosti, která přesto, že pořád stále padá zpátky do dosud převažující nevědomosti, cítí, že jedině v "onom tajuplném neznámu opouštění jistot ega" může uvidět světlo. Že právě z tohoto temného a velmi úzkého, až klaustrofobicky působícího tunelu přetrvávající nejistoty, nutnosti vzdávat se starých známých myšlenkových postupů a bolesti vznikající zvětšujícím se odstupem od hodnot všech, které dosud miloval a "chtěl být za každou cenu s nimi, chtěl si zasloužit jejich lásku a přízeň, mimo jiné i proto, že jedině v takovém rozpoložení mu pomohou, když se ocitne v jakémkoliv ohrožení", může jednou vylézt do zcela jiné úrovně vnímání Skutečnosti, kde se bude cítit jako znovuzrozený a vykoupený vším předchozím utrpením. I když si myslím, že jakmile se mu to povede, už se na vše předchozí nebude dívat jako na utrpení, ale na zásadní a největší příležitost daného vtělení, kterou se mu podařilo plně zužitkovat.

Jak už jsem psala minule, stále víc si uvědomuji, že právě v klidu, který cítím ve chvílích, kdy jsem schopná plně se odpoutat od buzerace vnitřního nepřítele mysli, ale i jeho zvrácené taktiky, v níž naopak láká na příjemné prožitky a falešný (protože jen přechodný) stav klidu a pohody neboli osobního štěstí, je "moje záchrana a osvobození". Jedině v tomto stavu naleznu své pozemské určení a svou "práci", po níž tak toužím.

A jsem u jádra pudla vší náročnosti, kterou si začnete uvědomovat v momentě, kdy jste vnitřně rozhodnuti "nechat ego zemřít", respektive nechat jej rozpustit, protože sjednotit jeho vůli s Vůlí Celku.

Začnete si totiž uvědomovat, jak všechny vaše sny o tom, jak budete žít naplněný, smysluplný život, který bude radostí nejen pro vás osobně, ale bude svým působením pomáhat naplňovat i stejné touhy v ostatních, kteří o to projeví skutečný, hluboký zájem, se v dané chvíli stávají vlastně jedem. Proč jedem?! Protože pokud je vaším životním úkolem "nechat ego zemřít", stává se úplně každá touha nerealizovatelnou a vaše frustrace z nemožnosti uskutečnit i to, co v srdci a duši považujete za svůj nejvyšší úkol, vás začne zabíjet. Protože úplně každá touha (stejně jako úplně každý odpor) pochází z ega.

Přichází obrovský strach, jestli tohle vůbec lze zvládnout, což naznačuje, že ego se neúprosně brání a využije jakoukoliv taktiku, aby zabránilo své smrti. Je neuvěřitelně mazané! Protože v dané fázi už jedinec zná celkem dost jeho fíglů k obelstění obezřetnosti, přichází nejraději s něčím, kdy si momentálně ani nevšimnete, že to odvádí pozornost k rozptýlenosti v povrchních myšlenkách, zábavách, požitcích (jako je jídlo, alkohol, prášky na uklidnění, cigarety či dokonce až jiné i nelegální, byť "lehčí" drogy), nebo naopak neodbytných "povinnostech", které přece mají přednost… Nezbývá než si takovou skutečnost (a to i když už jsme jí propadli) uvědomit, nebičovat se pocity viny, ale zase se snažit o koncentraci v uvědomování si cvrkotu energií v sobě. Není to jednoduché. Je vyžadována velká energie, bez níž se mnohdy nelze odtrhnout od mechanicky se dějících nevědomých činností nebo myšlenek. Jinak to ale nelze. Jiná cesta neexistuje.

"Žák je vyučován tou nejkrutější zkušeností, že božská skutečnost nesmí být zaměňována s jeho vědomou, mentální ani citovou reakcí na ni."

Jde o citaci z článku od Paula Bruntona O temné noci duše (pro zájemce viz tlačítko pod článkem). Obrovsky mi v těchto chvílích pomáhá a dodává sílu, porozumění a odhodlání pokračovat. V žádném případě si netroufám hodnotit stupeň "svého" vývoje tak vysoko, jak to zde píše P. Brunton. Tím spíš ne, protože mám pocit, že v tomto stavu už jsem tak neuvěřitelně dlouho, že považovat jej za poslední stádium růstu by bylo až příliš troufalé. Každopádně neexistuje výstižnější popis "stavu mé duše a psychiky", než je uveden zde. Ano, i já jsem se stala z toho zoufalství až "nemocnou duší". Zachraňuje mě jedině vědomí "toho, co se se mnou a v mé hloubce vlastně děje". Díky všemu uvědomění nikdy neskončím stejně jako moji předkové svůj život v těle předčasně. Ačkoliv…, ani takové vyjádření nemusí v očích druhých být naplněno, protože "zázrak" úplného vzdání se ega a jeho vůle může přijít třeba i až v procesu umírání těla. K podrobné informaci o svém bližním se může nějakým způsobem možná dopídit zase jenom někdo, kdo "k tomu bude povolán" z nějakého vyššího záměru. Rozhodně nemá cenu se tím víc zabývat, protože – kdo se tímhle chce zabývat jako jediný? Ego. Božství nemudruje, nepídí se po ničem, nebrání ničemu. Božství v těle získává informace o tom, co má jako osobnost dělat přímo z univerzálního informačního pole a nestará se, co si myslí osobně nebo co si myslí druzí. Ví, že všechno, ale dokonale všechno je řízeno vůlí Celku a z nějakého nám neznámého důvodu to tak prostě má být.

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora