ŠŤASTNÁ ZEMĚ – 1. ČÁST
V daleké krajině žil národ, jehož země byla rozlehlá, bohatá a velmi krásná. Příroda zde kypěla pulzujícím životem. Zurčící lesní bystřiny byly tak čisté, že by se z nich dalo pít. Lesy, které se táhly tak daleko za obzor, že je lidské oko nemohlo přehlédnouti, obývalo množství zvěře. Koberce zelených luk byly posety nejrozličnějšími květy všech barev a vůní.I lidská obydlí byla stavěna mistrně, s velkou dovedností a smyslem pro krásu. Uprostřed měst se rozkládaly parky hojně osázené bujnou zelení, kde se skvěly květinové záhony souměrných tvarů, jejichž sladěné barvy lahodily oku v každý čas. Nad cestami se klenula loubí ladných křivek porostlá popínavými růžemi, klematisy i jinými, nám neznámými rostlinami. Vše dosvědčovalo tomu, že zde žijí lidé, mezi nimiž si podává ruku láska s úctou k bližnímu a jejichž nitra nejsou zatížena nízkými žádostmi ani sklony, naopak, všichni obyvatelé zde usilují o zušlechtění a čistotu jak svých duší, tak i svého okolí.

Šťastné zemi vládl král s královnou. Všichni lidé krále ctili pro jeho spravedlnost, odvahu, moudrost a dobrotu. Královna se těšila velké lásce lidu, a to díky své slunné povaze, která jí otevírala dveře ke všem lidským duším.

Z květu jejich lásky ze zrodily dvě děti. Staršímu synovi dali jméno Miroslav a mladší dcerušku, něžnou jako růžové poupátko, pojmenovali Miriam. Rodiče a s nimi všichni lidé se radovali z tak milých dětí. Děti rostly a všem přinášely jen samou radost.

Miloval je starý zahradník, kterému nikdy nezapomněly pomoci v rozlehlé zahradě, měla je ráda i kuchařka, které děti pomáhaly míchat těsto a plést housky. Též podkoní si je nemohl vynachválit, s jakou láskou prý přistupují ke všem koním v královské stáji. I ten nejdivočejší kůň zkrotne jako beránek, jakmile jej Miriam pohladí svou drobnou ručkou po lesklé srsti. Nejvíce radosti působily děti otci a matce. Ti dosud ani nevěděli, že člověk na Zemi může prožívati tolik radosti a štěstí. Královské děti byly zrozeny z nejčistší lásky krále a královny, proto nemohly být ani jinak.

Král svou choť velice ctil. Na nejvyšším místě v jeho srdci byla láska k Bohu a láska ke královně se v záři této lásky skvěla jako vzácný démant. Byl udatným bojovníkem a běda tomu, kdo by byť jen slovem pošpinil čistotu a mír jejich království, nebo kdo by se nečistým pohledem dotkl jeho královské choti. Královna byla vznešenou, půvabnou a jemnou bytostí. Všichni lidé byli šťastni, když procházela královstvím a pohlédla na jejich dílo. Překonávali se v tom, aby mohli královnu svou prací a svými výtvory potěšit. Zazněl-li její zvonivý hlas, aby tu a t am pochválil zdařilé dílo, bylo to pro ně odměnou ze všech nejštědřejší.

Čas rychle ubíhal. Miroslav dorůstal ve statného mladíka. Jeho dny byly naplněny činorodou prací. Musel se též naučit všemu, čemu má budoucí král rozumět, aby mohl správně spravovat svou zemi. Musel tedy ve své učební době ozkoušet, či se naučit každému z řemesel, které v království provozovali. Zkoušel kovat meč, osedlat koně, vytepat peníz či vytočit na hrnčířském kruhu vázu. I když byl královským synem, musel zvládnout zorat pole, skládat správně cihlu k cihle při stavbě domu, a také rozumět zvěři, kterou chovali.

Nejraději ze všeho, měl-li chvíli času, osedlal svého koně černého jako uhel, bystrého a rychlého, jenž pocházel z nejušlechtilejšího královského chovu. Projížděl cvalem rozlehlými loukami, polními cestami až do lesů, které se rozkládaly na zdvihajících se svazích nedalekých hor. Šťasten pak zastavil koně na místech, která skýtala daleký rozhled do nádherných krajin. Připadal si jako orel – vysoko, sám, daleko od lidí. Jeho pohled byl upřen do daleka. Tělo, zdálo se, že odpočívalo, avšak každý nerv v něm byl napjat, krev pulsovala tělem plným mladistvé síly. V jeho duši to v&sca ron;ak v takových chvílích bouřilo jako orkán.

Miroslav cítil v nitru tolik síly a žáru, tolik odvahy a vůle k činu. Tak rád by šel a vykonal něco velikého. Tak rád by shromáždil dorůstající chlapce a statné muže a něco velkého s nimi dokázal. Avšak zde v tomto království žili všichni šťastně, mužům kolovala v žilách krev statečných bojovníků a odvážných rytířů. Bez váhání by tasili meč, kdyby chtěl někdo narušit mír v jejich zemi. Avšak toho se již dlouhá léta nestalo. Vše, co mohl mít, mladý princ měl. Též touha, která v jeho duši hořela jasným plamenem, touha po odvaze, míru a čist otě, byla v tomto království naplněna.

Ptal se v nitru, co má činit, aby naplnil smysl svého života. Vždyť v jejich zemi vše dokonale fungovalo. Nebylo co vylepšovat. Král držel otěže vlády v pevných rukou a zákony, které byly v zemi dány k dodržování, se ničím nelišily od těch zákonů, které platí v celém Stvoření. A tak všichni lidé věděli, že zákony nejsou přísnými zákazy, ale naopak dobrotivými radami, podle kterých, když se člověk řídí, je to jen k jeho blahu. Svou poctivou prací je užitečný celku a jeho duše může vzkvétat.

Miriam dospívala ve spanilou pannu. Byla půvabná a krásná po matce. V tomto věku, kdy nebyla již dítětem, ale nebyla ještě ani ženou, se ve volných chvílích ráda procházela parkem mezi rozkvetlými záhony a vyhledávala stinná zákoutí pod rozložitými korunami vzrostlých stromů. Její den byl naplněn pilnou prací.

Tak jako Miroslav, učila se také rozličným ženským pracím a dovednostem. Tkala, vyšívala, půvabně tančila, dokázala líbezně rozezvučet struny harfy, a když se k těmto tónům přidal ještě její zpěv, všichni, kdo jej zaslechli, zastavili se v práci a naslouchali. Bylo něco podmanivého v jejím zpěvu, její hlas zněl až nadpozemsky krásně, ale tu a tam zazněl i tón teskný, plný touhy po něčem neznámém. I když byla Miriam princeznou, dokázala chutně připravit pokrm v královské kuchyni, uměla nadojit mléko, okopat záhon růží, ale i pěstovat rozmanité druhy zeleniny. Kolem její bytosti bylo jaksi světleji, kam přišla, j ako by s ní vešlo slunce i za dlouhých podzimních sychravých dní.

Měla-li chvíli času, buď kráčela stinnými pergolami porostlými rozkvetlými popínavými květy, či osedlala svého koně. Její kůň byl barvy čerstvě napadlého sněhu. Byl ušlechtilých tahů a jeho krok byl vznešený a jistý. I když se ráda smála a její přítomnost měl každý rád, přesto v tomto období vyhledávala více samotu. Na takových osamělých vyjížďkách snila o tom, že kolem sebe shromáždí ženy a dívky, které by učila něčemu krásnému, kterým by předávala to, co naplňovalo její nitro.

Jednoho dne se jí zdálo, jako by se její duše vznesla do nádherných světlem prozářených zahrad, jež neznala, ale které jí připadaly povědomé. Tam daleko v jemném mlžném oparu rozeznávala ženské postavy. Jejich duchovní roucho by svou čistotou zahanbilo pozemské květy lilií. Tyto bytosti byly nadpozemské krásy, půvab a ušlechtilost, které se zračily v každém jejich pohybu, daleko překonávaly i ty nejlepší tanečnice, které žily v její královské domovině. Cítila k těmto ženám vroucí náklonnost, nejraději by se za nimi rozeběhla, ale bránil jí v tom odstup a úcta. Snad by jejich bezprostřední blízkost nyní ani nemohla snést, ona, mladá pozemská dívka.V nitru však jako by slyšela hlas. Nevěděla, odkud přichází, ale dobře mu naslouchala.

Hlas pravil:„Uchovej dobře ve svém nitru vzpomínku na zahrady Čistoty. Bude ti oporou a posilou v těžkých chvílích. Přines dolů zbloudilým ženám ztracenou čistotu.“

Když procitla, její kůň se popásal opodál, jako by věděl, že nyní nesmí svou paní rušit. Bylo jí tak blaženě na duši a zároveň teskno, jako by byla tisíce mil vzdálena od milovaného domova i přes to, že byla jen krátkou chvíli jízdy od královského zámku.

Znovu jí zněla v uších ta zvláštní slova: „Zahrady Čistoty…

Zbloudilým ženám že má přinést ztracenou čistotu?“

Vždyť všechny ženy v království čistotu ve svém nitru chovají jako nejvzácnější klenot. Vždyť bez čistoty ženství by jejich království začalo upadat. Od této chvíle cítila v nitru velikou sílu a odhodlání k něčemu velikému. Nevěděla však, čím by ještě mohla přispět v jejich šťastné zemi. Dívky a ženy této říše byly jemných mravů, půvabných pohybů, byly pilné, činorodé a jejich manželé či otcové k nim chovali velikou úctu. Snažili se jim odlehčit od těžších prací, aby jejich jemná těla nemusela dělat jakékoliv namáhavé práce.

Miriam nyní věděla, co to v její duši již dlouhou dobu volá po naplnění. Nyní cítila, že přišla na Zemi pomáhat, ale komu? Její nitro naplnila touha po splnění tohoto poslání.

Přešlo několik let. Jednoho dne na nádvoří nastal nezvyklý ruch. Obyvatelé zámku vyhlédli z oken. Naskytl se jim prazvláštní pohled. Několik mužů doprovázelo muže, jenž vedl vyhublého koně nízkého vzrůstu, jakých ve zdejší zemi nebylo. Samotný muž zdál se být nemocen, jeho chůze prozrazovala velikou únavu a v jeho pohybech bylo znát, že byl na cestě již velmi dlouho. Když se přiblížil, všichni mohli spatřit jeho chatrný, po dlouhé cestě již velmi potrhaný šat.

Král vyšel ven. Muž padl na kolena a mumlal cosi jazykem, kterému král nerozuměl.

„Potkal jsem jej v lese mnoho týdnů cesty odtud,“ sděloval jeden z mužů, kteří ho doprovázeli.

„Bude asi ze země, která je od nás velmi vzdálena. Rozumí někdo z vás jeho řeči?“

„Za těch několik týdnů jsme se již naučili se s ním dorozumět. Přichází, aby tě, králi, pozdravil, a rád by s tebou hovořil o věcech, po kterých jeho duše touží.“

„Dobře tedy. Jakube, postarej se o něj!“ zavolal král na poblíž stojícího muže.

„ Nechť se po dlouhé cestě umyje, zotaví a nasytí. Dejte mu šaty a postarejte se o koně. Je vidět, že cesta musela být nad jeho síly.“

Za několik dní král pozval cizince do komnat pro hosty, aby jej vyslechl. Přítomna byla i královna, králova nejvyšší rada, a k tomu, aby získávali cenné zkušenosti, též Miroslav a Miriam. Muži, kteří přišli s cizincem, králi tlumočili jeho řeč.

Král se nejprve zeptal:„Jak se jmenuješ, cizinče?“

„Říkají mi Ramil,“ zněla odpověď.

„Co tě k nám přivádí, Ramile, a odkud vedou té kroky? Tvá země musí být velmi vzdálená, protože již dlouhá léta se k nám nedonáší žádné zprávy z okolních dalekých zemí.“

„Pocházím ze země, která leží na straně slunce západu,“ počal vyprávět Ramil. „V naší zemi vládne svár, hádky, závist a nenávist. Lidé neznají čistého způsobu života. Myslí si, že jedině když budou oni sami před ostatními silní a nezdolní, jedině tak mohou být uznáváni. Proto učí již malé děti dráti se vpřed ostrými lokty, nemyslet na druhé, ale míti ze všeho v první řadě svůj vlastní zisk. A tak tam, kde chybí láska, panuje sobectví.Jakmile někdo druhý získá něco víc, tu se strhne v srdcích druhých závist, která sv&yac ute;mi spáry uchvátí lidská srdce a dovádí je k hrozným činům. Loupeže, násilí, dokonce i vraždy, to jsou plody těch, kdo propůjčili svou duši závisti a zlobě. Mají-li se dva lidé nebo dva kmeny na něčem dohodnout, tu hledá každý výhody jen pro sebe a dohoda není nikdy možná. Tam, kde chybí porozumění, nastupuje svár a hádky. Proto ve své touze po moci lidé dobývají silou další území a místo míru vládne válka.

V naší zemi je mnoho utrpení, všichni žijí bídným životem a ti, co právě vládnou, se rychle střídají, protože boj o moc je u nás velmi silně zakořeněn. Nikdo z lidí si již neumí přestavit, že by se jim mohlo vést lépe. Žijí takto po dlouhé generace a stav se stále zhoršuje, ale oni toho nepozorují. Jsou již tak apatičtí, že nehledají východisko. Zkoušel jsem se domlouvat s ostatními, co bychom mohli v naší zemi zlepšit. Ale nikdo neví, jak nalézt cestu z takové bídy.Řekl jsem tedy, že půjdu najít lepší svět, že budu hledat zemi, kde ještě dnes vládne spravedlnost, l&a acute;ska a mír. Všichni se mi vysmáli a měli mě za blázna. Jen nemnozí si vroucně přáli, abych to dokázal.

Má žena a má dcera mě vždy podporovaly, bez nich bych asi nenašel dost odvahy. Přes všechny překážky jsem se vydal na cestu, opustil jsem svou vesnici, jejíž jsem správcem. Řekl jsem si, že půjdu tam, kam mě kroky povedou. Vždy, když jsem ráno otevřel oči, pozoroval jsem východ slunce. Řekl jsem si, že tam, kde slunce vychází, bude určitě světleji a lidé budou žíti lepším životem.Putoval jsem na svém koni dlouhou dobu. Nevím jak dlouho, ale od té doby přešla dvě léta a dvě zimy. Všude, kudy jsem procházel, byl stav v zemích podobný jako u nás, jen formy se měnily. Někde byla zášť a nenávist skryta a hlodala krůček po krůčku, jinde ji lidé neskrývali a oddávali se bez uzardění nízkostem. Pak jsem procházel liduprázdnou pustinou, o které jsem si už začal myslet, že je to konec světa. Že už dále žádní lidé nežijí. Ale každý nádherný východ slunce ve mně opět vzbudil novou naději, že snad dosáhnu svého cíle a naleznu zemi, ve které se žije lépe.Po dlouhém, dlouhém čase má naděje slábla každým dnem a řekl jsem si, že zkusím putovat ještě tři dny. Pokud do té doby nenajdu živou duši, vrátím se a má cesta bude marná.

A třetího dne, když jsem zcela ztratil naději a má duše byla naplněna nesmírnou bolestí z vědomí toho, že snad nikde neexistuje lepší svět, spatřil jsem v dáli muže na koni. Byl to lovec. Již na takovou vzdálenost jsem poznal ušlechtilost zvířete a pevné, vznešené držení těla onoho muže. Má duše zaplesala a toto vzdálené setkání v mém nitru opět rozdmýchalo naději.Počal jsem ho sledovat. Zpovzdálí jsem viděl, jakým způsobem loví zvěř. Všiml jsem si jeho úcty k přírodě a také toho, že dbal na to, aby se ulovené zvíře netrápilo.

Když se stmívalo, osmělil jsem se a přiblížil se k jeho ohništi. Zprvu nás dělila jazyková bariéra, ale posunky jsme se dorozuměli. Zpočátku byl velmi udiven. Pak nahlédl naléhavost mé cesty a byl tak laskav, že mě dovedl až sem.“

„Jsi odvážný a vytrvalý. Podnikl jsi tak dalekou cestu, abys nalezl pravý život. Pro sebe a svůj lid. Ale tvé vyprávění mě naplňuje velikým smutkem. Je to hrozné. Jak mohou lidé takto žít?“

Králi v odpověď panovalo v sále jen tíživé ticho.„Skutečně, je to tak, kde není lásky, nastupuje sobectví. Také vidím, že vašim lidem chybí znalost věčných zákonů. Podle jakých zákonů spravujete svoji zemi?“ tázal se král Ramila.

„Podle zákona silnějšího. Ten, kdo se umí nejvíce drát kupředu, dostává se do vedoucích pozic v naší zemi. Pak svým uměním mnohomluvnosti vede lid k tomu, aby mu uvěřil, že jedině on ví, jakým směrem se má vývoj v zemi ubírat. Proto nastolí zákony, o kterých se domnívá, že budou těmi nejlepšími pro jeho dobro a udržení jeho moci.“

„To je neslýchané!“ vyskočil král ze svého křesla a začal přecházet po pokoji. „Vždyť jsou přece zákony, kterými se řídí celý vesmír. Jsou to opěrné pilíře celého Stvoření. Bůh nemusí zasahovat a napravovat jednotlivé tvory, ale samy zákony, které vetkal od prapočátku do svého dokonalého díla, činí to, že pořádek a řád je v celém Stvoření. Bit a potrestán je samočinně ten tvor, který se těmto zákonům protiví. Jak mohou malí hloupí lidé nastolovat své vlastní zákony? Takové, které nejsou v souladu s vůlí Pravěčného?To se pak nedi vím, že ve vaší zemi se lidem vede tak špatně a zlé chtíče, nízkost a pudy ovládly jejich duše. Důležitá je přece spravedlivá správa země. V první řadě zemi musí vládnout člověk, jenž se ve věčných zákonech sám zachvívá a požaduje jejich dodržování i od druhých. Všichni zloději, násilníci a ti, kteří ruší mír a harmonii, musí být potrestáni a musí být donuceni k tomu, aby napravili své chyby a odčinili své zlé skutky.“

„Ano, králi, to je to, co naší zemi chybí! Nové zákony. Neznám vašeho Boha, ale pozoruji-li řád a chod vaší země, dívám-li se na muže, který orá pole, na ženu, která peče chléb, i na malé dítě, jež si hraje s míčem, vidím, že jimi proudí jakási síla, mně dosud neznámá. Vše, na co zde pohlédnu, zračí v sobě krásu a harmonii. Váš Bůh musí být dobrý, veliký a mocný.“

„Ano, příteli, Jeho zákony řídí a udržují celý vesmír již od počátku. Viděl jsi snad, že by se jednoho dne stalo, že by nevyšlo slunce? Nebo že by v jeden rok do kraje nepřišlo jaro? Jeho zákony jsou dokonalé.“

„A kdo je provádí? Vždyť jak jsem slyšel, vašeho Boha ještě nikdo nespatřil, protože prý dlí velmi, velmi daleko.“

„Ano, Bůh dlí vysoko nade vším Stvořením. Jeho Síla je tak mocná a Jeho záře tak silná, že by Jeho blízkost nesnesl i ten nejlepší z lidí. Jeho vůli vykonávají bytosti, které my nazýváme Pomocníky. Oni udržují a spravují přírodu kolem nás. Taktéž spřádají vlákna nitek osudů, které si člověk vytvoří. Vše, co člověk učiní, na co pomyslí, to, co ve svém nitru prožije, nic z toho se neztrácí. Vše projde rukama Pomocníků a ti, zachvívajíc se v dokonalé vůli Boží, vše opět spravedlivě k člověku přivedou zpět, když nastane ten pravý čas. T udíž odplata a trest za zlé skutky a odměna a radost za skutky dobré člověka jednou bezpečně dostihnou.“

„Jak krásně se to poslouchá. Již nesčetněkrát jsem přemýšlel a za bezesných nocí jsem nenacházel klidu ani odpovědi na své otázky, jak bych mohl pomoci naší ubohé zemi a lidem v ní trpícím. Mnozí sice, neznajíce jiný stav, si na život, jaký vedou, už zvykli a nehledají nic jiného, ale já vím, že jejich duše ve skrytu pláče. Žízní po pravém životě. A tak jsem našel jediné východisko – vydat se na tuto pouť, abych našel pomoc. Vašemu Bohu budiž chvála, že vedl mé kroky a dovedl mě až sem, do vaší Země, kde panuje štěstí a mír.“

„Bůh stvořil všechno, i Tebe, můžeš jej tedy vzývat a velebit i ty,“ odvětil slavnostně král. Ramil padl dojat na kolena a podvědomě se dotkl čelem země. Všichni viděli, že Jeho duše patří od této chvíle Bohu.

www.cestazeny.cz

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Články, Ostatní