SNY JSOU ŘEČÍ NAŠÍ VLASTNÍ DUŠE K NÁM SAMÝM O NÁS
Jiří Krutina
Sny jsou zevní symbolickou řečí naší duše a povstávají z ní – z duše.Duše je naše subjektivní kvalitativně pocitové tělo vědomí, ze kterého se jeho různé potenciality a různá já odhalují do podoby snícího já a jeho zkušenostního prostředí – snů. Podobně se inkarnují – projevují naše vlastní zkušenosti i v denním stavu.Chápat snění a sny jako objektivní – předmětné zkušenosti z denního stavu přináší pouze jejich zpředmětnění a objektivizaci, a tak se ztrácí jejich vnitřní slovo (logos) své symbolické řeči, kterou k nám naše duše promlouvá.Základem vytvoření snu je vždy určitá pocitově obsahová významová potencialita (tonalita) spočívající latentně v naší duši. Každý sen má svůj ústřední pocit – tón, který, pokud bděle spočíváme v ryzím vědomí i ve spánku beze snů nebo se sny, pak zakoušíme ryze přirozeně lucidně bez ztotožnění se snícím já v jeho snovém prostředí, jež je rozvinutí onoho ústředního sdělení a citového obsahu (tonality), a lze si i přímo uvědomovat nezprostředkovaně sdělení (logos) naší duše. 

Pokud během svých snů současně spočíváme v ryzím vědomí, zcela jasně vnímáme tato vnitřní sdělení k nám samým bez nutnosti jakékoliv mentální interpretace. Zevní interpretace pouze „viděného“, tedy snových obrazů a symbolů, je výhradně promítáním imaginačního domýšlení na zevní snové obrazy, které jsou v podstatě podobny liteře napsaného textu. Je to podobno vzájemnému vztahu mezi literou napsanou například v knize a jejím vnitřním logem, který cítíme, v našem vědomí, když literu čteme. Prvé je zevní „tělo“, a druhé je jeho duše – logos – vnitřní smysl a význam dané řeči litery, tedy v případě snů jejich „viděný“ obraz.

Snům proto musíme naslouchat vlastním subjektivním sebe si vědomým tělem vědomí Já, odkud vzešly, nikoliv na ně koukat zevně myslí a z jejich obrazů – litery je zevně interpretovat. Pak se dopouštíme zpředmětňování a objektivizace, tedy toho, jak působí zevně obrácený rozum mysli do světa. To vede pouze k různým formám astrálního mentálního „mysticismu“.

Všechny sny proto musíme naslouchat subjektivně a vztahovat k nám samým, k našemu vlastnímu nitru – duši, nikoliv zevně. To je první zásada pro správné „porozumění“ snům.

Příklad:

Drahý mistře,

v sobotu se mi po delší době o vás zdálo.

Přijel jste s Miluškou na veřejnou meditaci.

Čekali jsme na vás venku. Vypadal jste velmi zuboženě. Cestou k budově klubovny se vám 2x slabostí podlomily nohy, upadl jste na zem. Vypadalo to jako mozková mrtvice.

I přes tento stav jste se usmíval. Někteří z hledajících se vám vysmívali. Po probuzení jsem měla ve snu špatný pocit.

Logos vnitřní řeči duše: ať už vystupuje v našem snovém obrazu jakýkoliv symbolický obraz (litera/tělo), nelze jej zaměňovat 1:1 s předlohou co do identity a totožnosti. Proto se nám nemůže nikdy zdát skutečně o „druhých“, ale mohou v našich snech vystupovat obrazy druhých, jako duší používané zevní symboly pro sdělení daného vnitřního smyslu snové řeči pro nás samé.

Jiří Vacek s Miluškou = zevní snový symbol – litera nesoucí ve snu význam Boha, vědomí Šiva-Šakti/Otec-Matka, zkrátka naše pravé Já a mistr.

Budova klubovny, kde měla být meditace = naše vlastní „nitro“, přesněji naše vlastní meditační tělo vědomí, kde se obracíme k Bohu, kde jej poznáváme, kde se s ním potkáváme, sdílíme, sjednocujeme a obcujeme.

Čekat venku = namísto spočívání v našem nitru, božském Já, kde je poznáváme, být mimo naše nitro, mimo vědomí sebe sama, kde nemůžeme skutečně poznávat našeho Boha, mistra, a proto symbol pro Boha – Mistra vypadal „zuboženě“. Nelze se divit.

Tímto způsobem, kdy místo abychom byli v našem nitru (prováděli átmavičáru a obraceli se k Bohu a mistru přímo v našem nitru), jsme vytaženi zevně, a tedy čekáme venku (provádíme lókavičáru a Boha i mistra vnímáme zevně). Tak Bůh – Mistr, naše pravé Já v nás samých – v našem nitru „padá na zem“ = s ním my padáme duchovně i morálně. „Podlamují se mu nohy“ = Bůh, mistr v nás, nepůsobí – „nechodíme s Bohem“. Dovětek, že to vypadalo jako „mozková mrtvice“, je zvykové materialistické domyšlení z vlastního života a profese.

Ano, i přesto, že my sami o Boha, mistra v nás, v našem nitru nedostatečně pečujeme, přes své sklony jej v sobě neoživujeme, tak Bůh, mistr nás ale stále přesto „miluje“ = usmívá se. Bůh je ochotně připraven nám kdykoliv pomoci, pokud my sami o něj skutečně dbáme.

Někteří hledající stojící venku se tomu vysmívají = zlé sklony v nás jsou vždy rády, když v nás naše pravé Já umírá a Bůh nemůže našemu nitru vládnout. Mají radost vždy, neboť se mohou dále množit a přežívat.

Dozvuk „špatného pocitu“ po probuzení ukazuje obsahovou tonalitu celého sdělení naší duše. Byla negativní povahy. Jak by také ne, když místo Boha v našem vlastním nitru a nedostatečnému věnování se átmavičáře jsme stále svou myslí – duší „venku“ a dopřáváme sluchu odstředivým silám = „vysmívajícím se hledajícím“ odvracejícím nás od Boha a Já v našem nitru.

Závěr:

Našimi skutečně nejlepšími přáteli jsou ti, kdo nám samým umožňují stále růst k novému a hlubšímu pochopení a uvědomění; nikoliv ti, kdo nás utvrzují v našich přesvědčeních a status quo.

http://www.jirivacek.cz/

 

 

FacebookTwitterGoogle+