SNÍT ČI NESNÍT

ŽIVOT DUŠE

V labyrintu života jsem se ocitla na konci slepé uličky, kde jsem nabyla pocitu, že mi je všechno vědění na nic. Nevím, co si s tím počít, kam jít, co dělat. Filozofické poučky a vědění mne přestaly posouvat. Ocitla jsem se ve stagnaci, která způsobila příšerné vnitřní napětí, které mne přinutilo zkoumat, co se uvnitř mého vědomí děje. Uviděla jsem spleť něčeho, co mi není vlastní: můžeme to nazvat cizí nebo přejaté pravdy. Kdysi jsem žila přesvědčení, že rodiče, učitelé a jiní lidé toho o životě ví víc než já.

Uviděla jsem sebe v roli dítěte, které se modlilo k Bohu se sepjatýma rukama otočené ke zdi. To dítě uvěřilo, že nemá cenu se k Bohu modlit, protože přání stejně neplní. Bůh je přece v nebi, tudíž nedosažitelný, když já jsem tady. Tento obraz způsobil, že jsem obrátila zrak dovnitř. Vidím hlubinu a v ní nápis ŽIVOT DUŠE.

Nyní věřím v to, že se Duše na Planetu Zemi inkarnuje z touhy něco prožít. Touhy a přání jsou přitažlivou silou pro realizaci ve hmotě, neboť i skrze hmotu může být naplněna potřeba. Skrze myšlenku dostáváme vedení.

Fyzická hmota byla náboženstvími považována za nejnižší, ale co když je pro Duši odvážné zažít sebe sama v těle? Dříve byla tělesná forma považována za nižší, dnes na to můžeme nahlížet jako na vrcholnou fázi prožitku Duše.

Život Duše není ani těžký ani lehký. Je takový, jaký je.

TO ZNAMENÁ, že nemusím vytyčovat cíle a hnát se za nimi. Nežiju přece život olympionika, ale život prostý. Za život prostý považuji MÍR, ve kterém hlavní roli hraje SVOBODA sobě i okolí. Pozor, svobodu nezaměňujme za anarchii nebo manipulaci či závislost.

Jak takový mír může vypadat? Nedovolím, aby mne zasahovala představa druhých lidí, jak by měl můj život vypadat. Ať si vypadá, jak chce. Důležité pro mne je, že vím, čeho jsem schopna. Co mohu vytvořit na místě, kde momentálně jsem, bydlím, žiju, v práci a rodině, kterou mám. Stačí mi, když mé vědění provází láska. Naplňování potřeb sebe a ostatních provázel chaos a honba, nyní je tu rozvaha a klid. Běh vystřídal příjemný a trpělivý krok za krokem.

Pak zde zbývají ještě otázky, které cítím z podvědomí lidí:

Udělaly církevní názory a představy o tom, jak by měli „ nábožensky věřící“ lidé žít, šťastnými a spokojenými? Jakou interpretaci víry náboženství lidem přineslo? Udělaly návštěvníky kostelů šťastnými a veselými?

Je život inspirovaný mystiky a náboženskými představiteli dosažitelný naplněnému životu? Mne to dovedlo do slepé uličky, kde bylo prázdno a prach.

Dovedlo vědění filozofů myslitelů lidi na správnou cestu? Pomohlo jim vědět, která cesta je pro ně ta správná?

Probudila jsem se z touhy po vědění. Nyní mi nezbývá nic jiného než chytit rozum do srdce a jít zkoumat, co je zde pro mne ve skutečnosti to pravé. Nepotřebuji hledat, protože to ve mně je.

SNÍT ČI NESNÍT?

Sny, ať se plní nebo ne, odjakživa pomáhají člověka postavit se na nohy. Oddálit ho na chvíli z iluze vnější reality, o které si myslí, že je to skutečnost.

Sny, které žena ve svém těle prožije, ji znovu naplní energií chuti do života. Vrací ji do života sebe. Ona ví, že je jediná podstatná, svá, milující a jedinečná.

Sen ji na chvíli propůjčí, že cítí se sebou sama. Ve snu prožije vlastní obrazy o tom, jak by mohl její život venku vypadat. Krásně, svůdně, smysluplně, hodnotně. Vůbec jí nemusí záležet na tom, co bude, protože umí čelit iluzi reality, kterou každý den žije. Nepotřebuje čekat na sváteční dny, protože neexistují.

Věří na Světlo, které jí ten den přinese, věří, že v každém dni je energie, která podpoří její životní sílu.

Obklopena vlastní vůní, prostoupena osvobozenou vůlí pozvedá svou mysl a jde dál, vstříc tomu co je.

VŠE JE TAKOVÉ, JAKÉ JE.

Oldřiška Kališová, 2016

www.alternativnistudio.cz

 

 

FacebookTwitterGoogle+