SEBEPŘIJETÍ VERZUS STRACH Z ODMÍTNUTÍ
Každý, kdo jsme se tu na tomto světě narodili, jsme dokonalou duší… Naše dokonalost spočívá v nedokonalosti. Našim záměrem je tu narodit se a prožít vše potřebné. Nic není náhoda, nic není chaosem. Vše bylo naplánováno, vše bylo vámi přijato. Proč jste tedy nespokojeni s tím, kým jste? To, kdo jste nyní, bylo vašim záměrem… Pro vývoj a prožívání jste sem přišli. Všichni jste souhlasili s tím, co zde budete prožívat, ale co se stalo?

Nátlak vašeho okolí, vašich rodičů, přátel či partnerů ve vás vzbudily pochybnosti, zda to, kým jste, jste správně…. Opravdu si myslíte, že někdo jiný kromě vás ví lépe, kdo jste? Kým byste měli být?

Pokud ano, pak ostatním říkáte: „Vy jste ti, kdo ví lépe, kdo jsem, vkládám svůj život do vašich rukou, protože vy mi sdělte, jak se mám chovat, co mám říkat. Pak budu vámi přijat, pak budu stejný, jako vy…“

Co tím děláte? Z originálu, který na tuto Zemi přišel, tvoříte pouhou napodobeninou… A proč? Protože jste naučeni, že pokud nebudete plnit očekávání druhých, nebudete jimi přijati…. A co vám zbude, když nebudete přijati? Zůstanete sami…. S kým? No přece sami se sebou…. A chcete být sami se sebou? Nechcete, protože jste přesvědčeni, že nejste dost dobří, že nejste dost hodní, že nejste dost milí, dost krásní, dost úžasní, že prostě nejste dost… A vy nechcete zůstat s tím, kdo není dost…

Copak si doopravdy neuvědomujete, že jste dost? Že jste více než dost? Že jste úžasní? Že přesně to, kým jste, je dokonalý záměr vaší duše, který jste tu přišli prožít? Jak mohou vidět druzí vaši dokonalost, když ji nevidíte vy sami? Jak mohou vidět tu nádheru, to nekonečné světlo a lásku, kterou jste, když sami nevíte, kým skutečně jste? Přijměte všechno, kým jste…Své pády, nezdary, své bolesti, svá selhání, ale i své radosti, smíření, přijetí… protože přesně to jste vy… Ta úžasná bytost plná světla a lásky…

Když vám někdo druhý říká, kdo podle něj jste, kým byste měli být, jak byste se měli chovat, je to pouze jeho představa o něm, o jeho světě, ve kterém žije nebo chce žít a skrze který vás vidí… Říká vám: „ Podmiňuji a dle tvého chování ke mně se rozhodnu, zda-li jsi dost dobrým člověkem… Pokud naplníš mé představy o tom, jaký bys měl v mých očích být, pak jsem ochoten tě přijmout… Tomu se říká láska podmínečná…

Nikdo není pro vás větší autoritou, než jste vy sami… Pokud nemilujete sami sebe se vším, co představujete a kým jste bez podmínek, pak nikdy nemůžete bez podmínek milovat ani druhé… Vy jste tím, středem ze kterého všechno ve vašem životě vychází a kam se vše navrací… Skrze své vlastní nepřijetí nejste schopni přijímat druhé takové, jací jsou, přes svou vlastní náročnost na sebe jste nároční na druhé, přes svou vlastní nespokojenost nebudete spokojeni s ostatními, skrze svou vlastní zlobu se budete zlobit na druhé… Toto odmítání sebe způsobuje odmítání druhých…

Jaké je řešení? Přestaňte se zlobit na sebe, přestaňte se odmítat, přestaňte se kritizovat…. Ať jste v životě udělali cokoliv, vždy jste jednali z toho nejlepšího vědomí, že toto je to správné jednání. Pokud to dnes vidíte jinak, pak jste přijali poučení z dané situace, které vás posunulo dál… Ale v daném okamžiku jste tuto informaci neměli…. Rozhodovali jste se, jak nejlépe jste v danou chvíli uměli. Proto nikdy nekritizujte své chování zpětně, nedává to smysl…

Naší přirozeností je celistvost…. A vše, co v sobě odmítáte, chce být vámi přijato. Proto vždy musí nastat situace, která nastaví zrcadlo a říká. Tuto svou část jsi ještě nepřijal…. Tuto svou část stále odmítáš. Čím je odmítání větší, tím musí přijít někdo silnější, kdo je schopný vám toto vytáhnout na povrch a vy to mohli opět přijmout… Dokud nebudete celiství, nikdy nebudete schopni celistvě přijímat ani druhé. Stále na nich uvidíte chyby, stále na nich budete něco odmítat… Nikdy je nebudete milovat bezpodmínečně…

Všichni jsme žáky i učiteli navzájem… Během mé cesty řivotem jsem si uvědomila, že lidé ještě jsou schopni přijmout roli žáka, ale když se mají stát učiteli, pak váhají…. Proč? Protože to může přinést kritiku a odmítnutí druhými… Strach z odmítnutí je strach, který máte v sobě velmi silně zakořeněný… Pokud budete mít strach z odmítání, pak nikdy druhému nemůžete dostatečně vynést na povrch to, co v sobě odmítá… Nikdy mu nebudete schopni skutečně pomoci…. Proč? Protože čím je jeho odmítání větší, úměrně s tím je i velká i bolest, kterou mu v tu chvíli působíte. A stejně je to i obráceně… Pokud s někým cítíte v sobě bolest, pak tato osoba vynáší na povrch vaše zasunuté bolesti…

Jste naučeni hrát hru na viníky a oběti…. Tuto hru velmi bravurně ovládáte na různých levelech… Pokud se s někým necítíte nekomfortně, pak věřte, že v danou chvíli je to ta nejsprávnější osoba, která vynáší na povrch to, co nechcete v sobě přijmout… Čím větší bolest, tím vyšší level v danou chvíli hrajete…. Přestaňte v druhých vidět viníky svého utrpení. Uvědomte si, že v danou chvíli máte před sebou chirurga, který vám vyoperovává zanícené slepé střevo a je nesmysl křičet na skalpel, že vám způsobil bolest. Pokud neodložíte svou roli oběti a nepřestanete druhé obviňovat z toho, jak se cítíte, nikdy se nemůžete uzdravit k celistvosti, nikdy nemůžete dojít k sebepřijetí…. A naopak…. Nikdy nemůžete pomoci druhým, pokud se bojíte jejich odmítání…

Když jsem tuto otázku kdysi řešila sama v sobě, dostala jsem od svých průvodců odpověď: „Vždy budeš působit na lidi jako gendalos ( v překladu= zrcadlo). Pokud řešíš to, jak na Tebe lidi reagují, pak jim nikdy nebudeš schopna skutečně pomoci a v souvislosti s tím, co jim dáváš, to není relevantní. Když jsi sem šla, věděla jsi, že to bude těžké, ale také jsi věděla, že to zvládneš…“ Každý máme vždy možnost volby – chceme pomoci druhému s jeho bolestí i za tu cenu, že nebudeme přijati nebo to přijetí druhými je pro nás důležitější?

Já si vybrala…, a pokud pomohu druhému i za cenu odmítnutí, pak to ráda pro něj udělám… Mé sebepřijetí mi to umožňuje… Pokud druhý nevidí mé světlo ve mně, pak to není proto, že bych ho v sobě neměla, ale proto, že ten druhý není schopen vidět v sobě světlo své… Ráda pomáhám lidem vidět jejich světlo, to, kým skutečně jsou, a pokud mne v danou chvíli odmítnou, je to jen malá cena za jejich vlastní sebepřijetí… Vnímám to jako lásku bez podmínek k sobě i k druhým…. A jak to máte vy?

Děkuji všem, kteří mi byli v mém životě chirurgem a způsobili bolest k mému uzdravení, k mé celistvosti…. Dnes již zcela jistě vím, že jsem nikdy nebyla obětí, že nikdy mi nikdo neublížil, ať se ke mne choval jakkoliv… Děkuji za možnost tohoto poznání, děkuji za možnost přijmout a milovat sebe samu takovou jaká jsem… Být právě taková jaká jsem, bylo záměrem mé duše…

Děkuji těm, kteří mne přijímají takovou jaká jsem… S láskou přijímám i ty, kteří to ještě neumí, protože i když nevidí mé světlo, já vidím to jejich…  Až přijde ten správný čas také v sobě uvidí své světlo… a pak uvidí i to mé… Tak to přijímám, tak to je… V naší nedokonalosti je naše dokonalost… No není ten život prostě úžasný…?
copyright © 2014 Iva Radulayová

zdroj:

http://www.amiresah.cz/sebeprijeti_verzus_strach_z_odmitnuti.htm

 

FacebookTwitterGoogle+

Kategorie:

Články, Vztahy