Šalamounův klíč aneb nevyřčené tajemství Ztraceného symbolu Dana Browna

Dne 15. září 2009 došlo k slavnostnímu vydání nejnovějšího knižního titulu spisovatele Dana Browna pod názvem „The Lost Symbol“. Když jsem před nedávnem držel v rukách tento titul v českém překladu, uvědomil jsem si, že se již pěknou řádku let zaobírám jednou hodně utkvělou myšlenkou. Navíc v tom jsou i určité osobní důvody. Během posledních deseti let jsem zažil hned několik poměrně velmi podivných, řekl bych i silně mystických zkušeností zcela konkrétního typu.

Tyto zkušenosti se týkají existence jistých podivných osob mezi námi.  Ano, dnes jsem zcela přesvědčen o tom, že se mezi námi, přímo uvnitř naší společnosti pohybují jistí lidé, kteří prostě nejsou „odsud“. Když říkám, že nejsou „odsud“, nemám hned na mysli nějakou cizí formu inteligence. Mám spíše na mysli jedince, kteří jsou zřejmě schopni procházet časovými vrstvami událostí, tak jako my procházíme z jedné místnosti do druhé.

Jsou zvláštní a hlavně ví……

Řekl bych, že za tu dobu (a hlavně díky osobním zkušenostem, tedy opakovanému fyzickému kontaktu) jsem schopen je…. Jak bych to jen řekl? Jsem schopen je vycítit. Jako velmi unikátní vibrační pole se pohybují po chodníku mezi davem nevidících a nevědoucích. Jako vlna nějaké exotické inteligence zanechávají za sebou zcela zřetelnou stopu své identity.

Říkám jí „energetický odér“.

Byli tu vždycky. Jsou pevnou součástí naší reality, uvnitř které surfuje vědomí naší individuality. Zanechávají za sebou „vůni“ hluboké „enigmmy“, která tak silně přitahuje a dráždí šestý a sedmý smysl, jako varuje a nabádá k opatrnosti a odstupu.

Poprvé mne na toto zvláštní mystérium přivedlo několik pasáží knihy „Jitro kouzelníků“ od Jacquese Bergiera a Pauwelse. Když jsem za textem jednotlivých řádků vnímal všechno to důležité, co nechtěli tito autoři vyslovit nahlas, doslova bytostně jsem cítil, že se nacházím na rozhraní mezi dvěma světy.

Tenkrát jsem si poprvé dovolil nahlas vyslovit otázku:

„A kde se tedy nachází ona skutečná realita?“

Poté jsem se rozhlédl kolem sebe a přišla mi tato odpověď v podobě jakési logické hádanky:

„Jeden a jeden se vzájemně prostupují, aby jedno byli. A přesto to co je nemusí být a to co nikdy nebylo je věčné. Jeden a jeden na sebe zírají a v objetí laskavé nevědomosti se zrcadla dotýkají. Pravda je tam, kde není kontaktu. Pravda je to, co nemusí být nalezeno, ale může být vámi objeveno. Jeden a jeden jedno jsou a přesto každý jinde a všude. Už víš?“

Přiznám se, že dodnes mám na svém psacím stole stále na očích výše uvedený text a snažím se najít odpověď. Možná, že budete úspěšnější. Někdy mi to přijde tak, jako kdyby s námi „Kdosi“ hrál nějakou zvláštní hru podle těžko pochopitelných pravidel. A možná, že tato hra nemá pravidla žádná. Kdo ví.

Ale jedno vím jistě. Je mezi námi skupina lidí, kteří nejsou námi, a přesto nejsou cizí. Možná, že v jedné vrstvě času jeden a ten samý za sebou zanechal otisk v podobě jména Apollonius z Tyany, Leonardo da Vinci a Fulkanelli a někdo druhý od nich se nechává pozdravovat jako Francis Bacon, Nicolas Flamel a Albert Eistein.

Prochází časem jako „neviditelná skupina“, ale s obrovským posláním. I ve chvíli když píši tyto řádky, jako kdybych cítil jejich přítomnost někde v mezičase a meziprostoru, kde neexistuje žádná vzdálenost. Zase cítím ten jejich „energetický odér“. Vůni „Královny Tajemství“ všech tajemství…..

A tak si kladu otázku. Kým vlastně je onen Dan Brown? Jeden z nás? Prostý učitel, který pro svou vlastní zábavu a radost psal sám pro sebe, až mu to jednou vyšlo? Nebyl by první, ani poslední. Nebo je tento člověk nástrojem vyšších sil, které skrze něho promlouvají? Nadaný spisovatel, který se dokázal „napojit“, aniž sám vůbec tuší, co se stalo? A co když je to zaplacená loutka „systému“, který se prostřednictvím jeho kreativity snaží odpoutat pozornost od čehosi jiného?

A pak vás napadne myšlenka, která vás napadnout prostě musí. A není onen Dan Brown třeba Platónem, Julesem Verne a bůh ví kým ještě jiným v jedné osobě a v různých časech? Zatraceně šílená myšlenka na šílené téma. Ale my žijeme v šíleném světě, kde i takové myšlenky mají svá opodstatnění.

A tak Dan Brown napsal „The Lost Symbol“ (Ztracený symbol).

Šest let to trvalo, ale zdá se, že „Da Vinci Code“ má své pokračování. Ústředním tématem je tentokrát tzv. „Šalamounův klíč“, zednářská filozofie a prostředí hlavního města Spojených Států. Dan Brown napsal další knihu, která má cosi sdělit naší podvědomé mysli? Faktem je, že jeho literární díla mají velmi zvláštní a těžko definovatelné charisma. Takže je to právě toto, co stojí za tak gigantickým úspěchem v jejich prodejnosti? Nebo je v tom ještě něco jiného?

Hledal jsem nějaké srovnání. Snažil jsem se najít nějaké charakteristické analogické rysy Brownovy tvorby v jiné podobné literatuře v posledních deseti letech. Možná se budete divit, ale nedalo mi to zase až tak práce. Existuje poměrně ukázkový a řekl bych až učebnicový analogický případ. A tím je spisovatelka Rowlingová a její „Harry Poter“. Vzájemná komparace analogických rysů je až zarážející. I když na první pohled po formální stránce jde o absolutně odlišný materiál.

A u Rowlingové, stejně tak jako u Browna, je reakce čtenářské veřejnosti naprosto výjimečná. Nechci tím říci, že by tito dva měli mezi sebou cokoliv společného, jde mi čistě o jejich dílo a reakce veřejnosti. Řekl bych, že v obou případech jde o velmi vážnou hru v prostředí lidského podvědomí. Naše kolektivní nevědomí cosi hledá, prahne po něčem nesmírně důležitém. Po něčem co jsme ztratili již kdysi dávno. Snažíme se získat cosi, o čem nevíme co je, ale je to pro každého z nás nesmírně cenné a důležité.

V následujících částech tohoto seriálu se budu snažit čtenářům odhalit jistou možnou alternativu toho, co nám Dan Brown svým „Ztraceným symbolem“ chtěl sdělit. Stejně tak se budu snažit přiblížit povahu těch „Neznámých“, které dnes a denně prostupují naší společností a plní svou vlastní roli v režii toho, co je do určité míry předurčené a osudové.

Na mnoha místech tohoto materiálu se budu opírat o výzkum badatele Jana Wicherinka, ale i dalších odvážných výzkumníků. Do textu se budu snažit také implementovat samozřejmě i své vlastní zkušenosti a poznatky. Snad se mi to, alespoň v té základní míře, podaří.

Úhel 23, 5 stupňů

Nevím, zda jste měli možnost vidět obálku „The Lost Symbol“ v jejím americkém vydání. Po jejím prozkoumání by se mi chtělo říci, „že všechno začíná právě u ní“. Pro zasvěceného čtenáře je již při zběžném pohledu na její grafiku zřejmé, že tato kniha by se neměla číst od „úvodu“, nýbrž hned od přední části její obálky.

Podobného názoru je i Jan Wicherink, který je navíc přesvědčen, že už na tomto místě máme pádný důkaz o tom, že tam někde uvnitř mezi řádky budeme mít k dispozici velmi důležité informace týkající se nejen precesní rovnodennosti, ale celé řady esoterických znalostí spojených s raným křesťanstvím a starobylé gnoze. Aby čtenář nebyl o nic ochuzen, přiložil jsem obrázek titulní stránky amerického vydání „The Lost Symbol“ (viz. obr. vlevo nahoře).

Když se na obrázek skutečně pozorně podíváte, zjistíte, že se na pozadí ve velmi nenápadném ztvárnění nachází zodiakální kruh, čili tzv. „Kolo Života“. V profilu jeho středu se nachází v rudé barvě patrný pečetní vosk se znakem, který je naplněn celou řadou zednářských insignií. Ty nás ale v této chvíli nemusí zajímat. K tomu se dostaneme později. Pro nás je důležitým zjištěním fakt, že rudá pečeť se nachází v přímém středu zodiakálního kola, takže tvoří bod v jeho středu.

Před našimi zraky se tak objeví nejen tradiční astrologický symbol Slunce, ale zároveň starobylá esoterická signatura slunečního božstva „Ra“.

V první části tohoto seriálu jsem poukázal na některé zajímavé souvislosti mezi tvorbou spisovatele Dana Browna a spisovatelky Rowlingové. Osobně jsem přesvědčen o tom, že celá řada nápadně shodných charakteristických rysů, které spojují díla obou dvou spisovatelů, rozhodně není náhodná.

Ve výkladu jsem se soustředil na přední stranu obálky posledního spisu Dana Browna, který se příznačně jmenuje „The Lost Symbol“ (Ztracený symbol). Naznačil jsem, že zodiakální prstenec, který je velmi nezřetelně naznačen na přední straně obálky, velmi zajímavým způsobem koresponduje s červeným pečetním voskem, který se nachází ve středu tohoto zodiakálního prstence.

Pokud si tento prstenec představíme v podobě kruhu a pečetní vosk v podobě bodu uprostřed tohoto kruhu, dostaneme přesnou signaturu starobylého symbolu božstva „Ra“, jenž byl hojně používán nejen staroegyptskou kulturou. V této části bychom tedy měli opět pokročit dále. I zde se budu opírat o svým způsobem unikátní výzkum badatele Jana Wicherinka, ale i o práce dalších výzkumníků, na což budu v průběhu textu průběžně upozorňovat.

Pojďme se tedy podívat ještě jednou na přední stranu obálky amerického vydání knihy „The Lost Symbol“. Mimo již zmíněné anomálie se jeví velmi výrazným způsobem skupina modrých šikmých čar, které přetínají celou přední část obálky. Systém těchto linií na jedné straně poutá pozornost, ale na straně druhé působí poměrně rušivým způsobem. Přesto tyto linie v sobě skrývají velmi zajímavý a svým způsobem hodně důležitý kód.

Když se pozorně podíváte na tyto linie, zjistíte, že jsou s naprostou pravidelností odchýlené o několik stupňů do strany od imaginární svislice, která by probíhala od horní hrany obálky k dolní hraně obálky. Jan Wicherink si dal tu práci a změřil velikost úhlu, který vzniká mezi imaginární svislicí a linií modrých čar. Ve všech případech dospěl vždy ke stejnému výsledku. Hodnota úhlu činila přesně 23,5 stupňů. Pokud je vám tento úhel cosi připomíná, pak máte samozřejmě pravdu.

Jde totiž o úhel sklonu zemské osy. Jinými slovy řečeno, Země se na své cestě kolem Slunce otáčí kolem své osy skloněné v úhlu zhruba 23,5 stupňů od kolmice. Díky tomuto sklonu dochází k jevu, který známe pod názvem „precese“. Toto slovo pro nás bude časem nabývat poměrně zásadního významu. Takže stojíme před otázkou. Jde v našem případě „modrých linií“ čistě jen o náhodu, nebo v tom je nějaký další skrytý záměr?

Za normálních okolností bych určitě pochyboval. Ale u Browna jsem si prakticky na sto procent jist, že v tom bude něco dalšího, jak objasním později. Navíc případ výskytu úhlu 23,5 stupňů není v případě našeho spisovatele zdaleka ojedinělý. Pokud byste měli možnost se podívat na jedno z amerických vydání jeho publikace „Da Vinciho kód“, zjistili byste další neméně zajímavou anomálii. Sklon linií u písmena „V“ a písmena „A“ kopíruje rovněž přesný úhel 23, 5 stupňů.

V prvním případě, který souvisí s knihou „The Lost Symbol“, souvisí úhel 23,5 stupňů se Zemí, ale samozřejmě i se Sluncem, jehož ikonografickou signaturu prstence s bodem uprostřed jsme na přední straně obálky amerického vydání této knihy již objevili. Navíc z pohledu esoterní astrologie a kosmologie je Slunce evidentním zástupcem ohnivého jangového principu „Otce“ a Země je představitelkou vodního jinového principu „Matky“.

A v našem druhém případě knihy „Da Vinciho Kód“ máme v souvislosti s úhlem 23,5 stupňů k dispozici dvě písmena. Písmeno „A“ reprezentující jangový ohnivý princip „Otce“ (transformativně „falický symbol“) a písmeno „V“ reprezentující jinový vodní princip „Matky“ (transformativně „klín“). Jak vidno, tak v obou dvou případech se dostáváme ke stejnému závěru – odkazu na bipolární konsekvence uvnitř třetí dimenze.

Bylo by vhodné také upozornit na fakt, že úhel 23,5 stupňů byl z nějakého nám zatím neznámého důvodu vždy velmi důležitý pro zednářskou filozofii. Odráží se to i v prostředí architektury, především v souvislosti s výstavbou známých katedrál, v jejich svébytném architektonickém designu se právě tento úhel objevuje až nápadně velmi často.

Z podobného, nám zatím také neznámého, důvodu se zdá, že s tímto úhlem (ovšem ryze v rámci rituálního hlediska) operovali a operují i plánovači NASA. Plánování důležitých kosmických misí bylo v mnoha případech načasováno na chvíli, kdy se jisté významné hvězdy na obloze např. ve vztahu k Měsíci nacházely pod úhlem 23,5 stupňů nebo pod úhlem 19, 5 stupňů.

Tento druhý jmenovaný úhel má velmi blízko jednak k „posvátné geometrii“ a jednak k tzv. „hyperdimenzionální fyzice“. Každopádně se však také velmi často vyskytuje v prostředí chrámové architektury.

V souladu s těmito indiciemi se Jan Wicherink domnívá, že by spisovatel Dan Brown mohl být do určité míry inspirován dílem Gary Osborna (viz. obr dole uprostřed). Jde především o esoterické a astronomické poznatky týkající se „precese rovnodennosti“ vložené do křesťanské filozofie v jejich raných aspektech. Českým čtenářům by nemusel být tento badatel zcela neznámý.

Úzce spolupracuje například s Philipem Gardinerem, se kterým napsal několik velmi pozoruhodných publikací. Upozornil bych především na „The Serpent Grail“, který vyšel před několika lety i českém překladu pod názvem „Hadí Grál“. Ovšem skutečným unikátem je jeho spis „The Shining Ones“, který stojí rozhodně za prostudování.

Jak jsem již uvedl, fenomén precese je možný díky sklonu zemské osy pod úhlem 23, 5 stupňů k rovině ekliptiky. Toto axiální naklonění Země způsobuje velmi pomalé kolísání v podobě kvedlaného pohybu, přičemž jedna obrátka trvá asi 26 000 let. Tento pohyb mimo jiné způsobuje i vznik dvou dalších extrémně důležitých jevů, které nazýváme „rovnodennost“ a „slunovrat“.

Z toho, co bylo doposud řečeno, je zřejmé, že kniha „The Lost Symbol“ se na své skrytě významové rovině bude opírat o problematiku precesní mechaniky a zřejmě by tato kniha měla ve své skryté ikonografické, tedy symbolické, celistvosti prezentovat samotný „Šalamounův klíč“. Konec konců „Šalamounův klíč“ byl prý původní pracovní název pro tuto knihu a zcela určitě ne náhodou.

Výzkumník Jan Wicherink se domnívá, že nejen „Šalamounův klíč“ je esoterním tématem Brownovy knihy „The Lost Symbol“, ale navíc v této podivné hře bude hrát velmi důležitou roli i charakter a skrytý význam tzv. „osmiramenného kříže“.

Tento útvar se v rovině esoterní astrologie, ale i v jiných rovinách poznání, nachází v pozici velmi závažného symbolu v kontextu s tzv. „Velkou Nebeskou Konjunkcí“ (Great Celestinal Conjunction) v návaznosti na mystický aspekt „Konce Času“, který by měl být v časové synchronicitní korelaci s rokem 2012 našeho kalendářního systému.

(Pro lepší pochopení významu osmiramenného kříže ve vztahu k astrologicko astronomickým aspektům roku 2012 atp. bych čtenáře odkázal na zajímavý materiál autora Jana Křivance, který rovněž s pravidelností vychází v našem internetovém magazínu).

Jak poznáme v díle následujícím, osmiramenný kříž je k vidění na mnoha různých místech prakticky po celém světě. V kontextu s dalšími souvislostmi, o kterých teprve pojednám, je evidentní, že symbolika „osmiramenného kříže“ souvisí s křesťanskou filozofií v návaznosti na esoterní problematiku „Konce Času“.

Že tomu tak zřejmě bude, naznačuje i další velmi zajímavá okolnost. Zdá se totiž, že datum oficiálního vydání americké verze knihy „The Lost Symbol“ (15. 9. 2009) nebylo vybráno vůbec náhodně, ale naopak bylo pečlivě naplánováno. Jan Wicherink si všiml, že v našem moderním gregoriánském kalendáři den 15. září souvisí se dnem tzv. „Velebení Svatého kříže“. V latině se tento rituál nazývá „Exaltatio Sanctae Crucis“. Oficiálně tento rituál připadá na 14. září, ale oslavuje se tři dny (13, 14 a 15 září). Přičemž 15. září je oficiální svátek „Panny Marie Bolestné“.

Opět pouze náhoda?

Co se týče svátku, o kterém jsem se zmínil na konci předchozí části, rád bych uvedl ještě několik informací. Podle některých zdrojů byl onen „původní kříž“, na kterém byl ukřižován Ježíš, údajně vrácen Heleně Augustě, matce císaře Konstantina Velikého. Byl prý vystaven v „Chrámu Božího hrobu“ v Jeruzalémě, kde byly jeho dřevěné ostatky restaurovány. Poté byl „pravý kříž“ spojován s datem vysvěcení kostela „Svatého hrobu“ v návaznosti na 13. září 335 n.l. Z tohoto důvodu se dodnes udržuje ve dnech 13., 14. a 15. září slavnost „povýšení kříže“ k úctě pravého kříže Kristova.

Podle Jana Wicherinka má tzv. „povýšený kříž“, resp. „pravý kříž“, hluboké astronomické konotace. Podle starověkých pramenů ve skutečnosti neměla matka Konstantina Velikého restaurovat původní dřevěný kříž, na kterém byl údajně Kristus ukřižován. Navíc byly objeveny původní pohanské počátky existence kříže včetně samotných původních počátků křesťanství. Znovu bych si dovolil na tomto místě zdůraznit neuvěřitelně hluboký a zásadní potenciál křížové symboliky, jak snad bude z následujícího textu patrné.

Helena se snažila sjednotit rozpadající se Římskou říši pod jedno náboženství. Její syn Konstantin pod tlakem těchto skutečností nechal v průběhu koncilu v Nicea v roce 325 n.l. oficiálně založit křesťanské náboženství. Souběžně s tímto aktem započal se soustavným ničením všech pohanských kořenů, které by mohly někdy v budoucnosti odhalit pravdivý původ křesťanství. Samozřejmě, i když byly objektivní a hmatatelné kořeny zničeny, dochovaly se esoterické prameny křesťanství.

Nemusím snad připomínat, že katolická církev i v dnešní době obsahuje do sebe absorbované skryté esoterické a okultní informace odhalující tajemství původu tohoto typu náboženství. Dodnes není široká veřejnost obeznámena se skutečnou destruktivní silou římské inkvizice, která doslova brutálním způsobem ukončila život statisíců obyčejných a nevinných lidí. Tento krvavý testament z rámě katolické církve nikdy nikdo nesmyje. Je načase, aby lidská společnost byla pravdivě informována v tom nejširším spektru informací a poznatků, které máme o běsnění církve ve středověku k dispozici.

Skutečným faktem je, že křesťanství vzniklo z pohanských kultů uctívání Slunce. Čtenáři by si měli určitě prostudovat paralelní článek pojednávající o pravém původu Velikonoc. Badatelka, která vystupuje pod pseudonymem Acharya, patří v současné době společně s princem Labhran d´Saint Germain k největším kapacitám v této oblasti. Každopádně původní zástupci pohanských kultů neuctívali nějaké bohy nebo Boha, ale byli to ve své podstatě „strážci času“.

S velkou pozorností sledovali pohyb Slunce skrze vnitřní prostředí jednotlivých znamení zvěrokruhu. Sledovali jev, který dnes nazýváme „precese rovnodennosti“. Základem tohoto pohanského náboženství byl archetypální proces zrození z „Panny – Matky“ v kontextu se zimním slunovratem. Stejně tak jako Ježíš nezemřel na kříži oním klasický prezentovaným způsobem. Archetypálním aspektem „ukřižování“ je křížení dvou linií (slunovratové a rovnodennostní) na zodiakálním kole. V našem případě jde přesně o aspekt jarní rovnodennosti dne 21. března.

Všem upřímně hledajícím bych na toto téma doporučil vynikající materiál, který se jmenuje ‘The Jesus Mysteries, was the original Jesus a pagan God?’. Jeho autory jsou Timothy Freke (viz. obr. nahoře uprostřed) a Peter Gandy, kteří odhalili velmi nápadné podobnosti mezi Ježíšem a jeho předchůdci (Osiris, Attis, Dionysis, Adonis, Mithra atp.).

Tito autoři na bázi svého výzkumu zjistili, že křesťanství bylo skutečně vybudováno na popelu původních pohanských tradic, stejně tak jako Ježíšovy příběhy jsou postaveny na mnohem starších pohanských a gnostických mýtech. K podobným závěrům dochází i ve svém monumentálním díle „The Christ Conspiracy“ Acharya čili Dorothy Murdock (viz. obr. dole uprostřed).

Tito a další autoři jsou přesvědčeni o tom, že onen „pravý kříž“, který je uctíván dne 15. září, není artefakt, na kterém byl Ježíš ukřižován, ale jde o tzv. zodiakální kříž, který je tvořen čtyřmi fixními znameními (Lvem, Vodnářem, Býkem a Štírem). Jak uvádí Jan Wicherink, důkazy o tom lze nalézt i v dnešní době.


„Pravý kříž“ v katedrále Lisieux ve Francii


„Pravý kříž“ v Baselique Notre Dame d´Ouvres La Delivrande, Francie

Výše vyjmenovaná čtyři znamení zvěrokruhu jsou také často spojována s  „Dnem zúčtování“ a „Koncem času“.


Ježíš hovoří o „Posledním soudu“. Tento výjev lze často nalézt nad vchodem do kostelů a katedrál. Lev a anděl(vodnář) je patrný vlevo a býk a orlice (štír) vpravo.

Čtyři evangelisté Marek, Lukáš, Jan a Matouš jsou také často spojováni s uvedenými čtyřmi zodiakálními signaturami.

Nemůže být pochyb o tom, že symbolika kříže je doslova anatomicky spojena s aktem uctívání Slunce, jak je patrné i prostřednictvím mnoha křesťanských okultních symbolů.


„Kříž ve Slunci“ jakožto křesťanský kříž je ve skutečnosti zodiakální kříž.

Podle tradičních zdrojů císař Konstantin Veliký, který hrál jednu z hlavních rolí při tvarování moderní katolické církve, prý ve svém snu uviděl „kříž ve Slunci“. Tento faktor se později v prostředí tradičního křesťanství stal symbolem „Chi – Rho“.


Ježíš a „Den zúčtování“ nacházející se uvnitř Vesici Pisces (Věk Ryb) a obklopený atributy čtyřech zodiakálních znamení (Lev, Býk, Vodnář a Štír (orel) s Chí-Rho na vrcholu. Katedrála Lisieux, Francie

Jak je patrné z výše uvedeného textu, čtyři fixní znamení zvěrokruhu, které tak často nacházíme v prostředí křesťanského umění, vytváří geometrický kříž na „Kole Života“ čili tzv. „zodiakálním kruhu“. Často se setkáváme s názorem (který mimochodem zastupuje i badatel Jan Wicherink), že ve hře není pouze jeden, ale hned dva, jež hrají svou roli v mechanismu „Konce času“ uvnitř „Precesního cyklu“.

Středem naší pozornosti jsou tedy čtyři znamení, resp. čtyři astronomická souhvězdí na obloze (Býk, Lev, Štír a Vodnář), která se již ve starověku stala ústředním těžištěm chápání „galaktického kříže“. Tyto čtyři znamení tedy tvoří jeden pomyslný kříž a ten druhý je pak důsledkem křížení dvou os. Osy ekliptiky a osy galaktického rovníku.

Jinými slovy lze říci, že tzv. „Velká Konjunkce“ je proces fúze (spojení) dvou křížů na planisféře Zodiaku, kdy první kříž je vymezen těžištěm čtyř zodiakálních znamení – Býk, Lev, Štír a Vodnář a druhý kříž je tvořen osou rovnodenností a osou slunovratů v roce 2012, kdy by se oba dva kříže měly spojit v jeden celek.

Symbolicky vazbou obou dvou křížů pak zakládá výchozí pojetí spojené se symbolikou „osmicípé hvězdy“ v návaznosti na parametr archetypálního „konce času“. Na toto téma poměrně velmi podrobně referuje kolega Jan Křivanec ve svém seriálu V ohních hory osudu“.

Nicméně v návaznosti na mayský esoterní systém pojetí času lze konstatovat, že termín „konec času“ by mohl být spojen s časovým obdobím mezi roky 1980 – 2017. Podrobněji na toto téma pojednávám v patnáctém díle seriálu přednášek o problematice roku 2012.

Badatel a výzkumník Jan Wicherink píše o tom, že v malé francouzské basilice v d´Ouvres Delivrande objevil velmi zajímavou mozaiku na zemi nedaleko oltáře. V rozích této mozaiky se nachází čtyři klíčová znamení zvěrokruhu tvořící „Galaktický kříž“. V centru pak se nachází Slunce se svými paprsky a uvnitř Slunce lze spatřit ptáka „Benu“ čili „Fénixe“. V esoterní mytologii starého Egypta pták Benu představuje duši boha Slunce, čili prvek „RA“, který je spojen se znovuzrozením regenerací.

Pro nás je ovšem důležité si uvědomit, že ve výše uvedené symbolice je také zakódována archetypální smrt a znovuzrození Slunce v rovině „precesního cyklu“. Pro zájemce hledající podrobnější informace na toto téma bych doporučil materiály vynikajícího odborníka na tuto problematiku, který publikuje pod pseudonemym Acharya.

Na první pohled se zdá být otázkou, jestli na obrázku níže je skutečně uvedený „Pták Benu“ resp. „Fénix“, tedy princip sebeobětování a znovuzrození. Ovšem při jeho podrobnějším prozkoumání zjistíme, že tomu tak s největší pravděpodobností bude.

K tomuto názoru nás vede zjištění, že pták krmí mladé, tedy odnož s vlastní krví, přičemž zabije sám sebe, tak aby odnož mohla žít. Wicherink je přesvědčen, a já s ním souhlasím, že předmětná symbolika je nade vši pochybnost reprezentující smrt a znovuzrození Slunce.


Baselique, d’Ouvres Delivrande, Pták Benu čili Fénix uvnitř Slunce obětovává sebe sama, tak aby jeho odnož mohla žít. Symbolika archetypální smrti a znovuzrození Slunce

Na tento systém se lze dívat i tak, že Slunce ve sféře pomyslného „konce času“ dokončí kompletní precesní cyklus trvající zhruba 26.000 let – zemře, aby se zrodilo do cyklu nového. Na tomto místě bych chtěl upozornit čtenáře, že nejde pouze o archetypální hru slovíček, ale že za tím vším jsou na pozadí ve hře velmi zásadní a důležité energetické procesy, které bychom se měli nejen naučit identifikovat, ale zároveň i pochopit jejich roli v panteonu celého spektra postupně na sebe navazujících událostí.

Když se pozorně podíváte na obrázek výše, zjistíte, že se Slunce nachází jakoby „ukřižováno“ uprostřed uvnitř dvou křížů. První kříž je charakteristicky vyobrazen modrou barvou s jakýmsi „trojlístkem“ připomínajícím symbol „fleur d´ lys“ a druhý kříž je charakterizován červenou barvou se symbolikou stromu. S použitím ikonografických funkcí lze konstatovat, že kříž v symbolice „stromu s lístky“ a červenou barvou na pozadí koresponduje s „galaktickým křížem“ a kříž, jehož reprezentuje „trojlístkový květ“ s modrou barvou na pozadí, koresponduje s křížem fixních znamení zvěrokruhu.

Ty jsou patrné na dalším obrázku níže. Tvoří rohy ústředního segmentu, který je v detailu vyobrazen výše.


Čtyři fixní znamení zvěrokruhu (Býk, Lev, Štír-Orel a Vodnář) nacházející se na vnějším okraji centrálního vyobrazení, kde je patrné Slunce a pták Benu (Fénix). Text, který se nachází po obvodu ústředního vyobrazení, zní: „Redemisti nos domine in sanguine tuo“ a překládá se nejčastěji takto: „Vykoupil jsi nás, Pane, svou krví“

Existuje ještě jedno zajímavé spojení mezí symbolikou „stromu“ a „galaktickým křížem“. Mám na mysli poměrně zarážející korespondenci s tzv. „Stromem Světa“, který se podle severské mytologie nazývá „Ygggdrassil“. Učenci specializující se na tuto problematiku objevili celou řadu spojení mezi touto mytologií a Mléčnou dráhou.
Právě z tohoto důvodu jsem přesvědčen o tom, že „symbol stromu“ může v jistých specifických korespondencích souviset s parametrem „galaktického kříže“. V tomto ohledu je nesmírně zajímavé sledovat, jak se symbolika severského typu prolíná s tradiční křesťanskou symbolikou, se kterou se můžeme při troše dobré vůle a správného nasměrování setkávat prakticky po celé jižní a střední Evropě.

Ale tím to nekončí. Především oblast jižní provenience je zase plynule napojena na tradiční ikonografii především egyptského původu. V tomto ohledu mám na mysli především esoterní symbol tzv. „Černé Matky Boží“ (Černé Madony). Celá řada výzkumů prokázala, že „Černá Madona“ má přímou provázanost na staroegyptskou esoterní symboliku v tomto případě reprezentující postavu „Isis“ – Matku boha Slunce – Hóra. Právě odsud tradiční křesťanství zkopírovalo koncept neposkvrněného početí a princip „Božího Syna“.

Badatel Jan Wicherink poukazuje na vitráže oken v bazilice Notre Dame se sídlem v Delivrande. Vitráže obsahují nejen všech dvanáct znamení zvěrokruhu, ale navíc se v centrálním okně nachází postava „Marie“, ovšem nikoliv v tradičním zjevu, nýbrž v čisté podobě „Černé Matky Boží – Isis“. Na obrázku níže si pozorný čtenář může všimnout, že je žena nacházející se uprostřed vitráže obdařena něčím, co silně připomíná rohy.


Isis reprezentuje křížení ekliptiky a Mléčné dráhy v oblasti Blíženců


Vitrážová okna v „Notre Dame Douvres La Delivrande“. Uprostřed je patrná „Černá Madona“ s rohy (Isis) v centru slunečního kotouče. Vzhledem k tomu, že „Černá Madona“ z pohledu esoterní ikonografie a esoterní astrologie představuje „Blížence“, lze hovořit o „Slunci v Blížencích“. Jinými slovy, tato kompozice představuje znovuzrození Slunce v rovině letního slunovratu roku 2012.

Pakliže někde nacházíme ženskou rohatou postavu, pak jedině ve spojení s Isis. Ve starověkém Egyptě byla Isis vždy prezentována se dvěma rohy a Sluncem mezi nimi. V zednářské esoterní symbolice, která vychází v mnohém ze staroegyptských mystérií, pak Isis prezentuje Slunce v Býku. Energetický potenciál v archetypu „býčího oka“ pak vytváří přímé korespondence na známé „oko Horovo“. Horus je jangový potenciál vyrovnávající síly svého jinového opozita v symbolice signatury Isis.

Nakonec tu máme ještě jednu zajímavost. Jak je patrné na obrázku výše, křížení ekliptiky a Mléčné dráhy mezi „rohy Býka“ se děje již v energetické zóně Blíženců. Takže jinými slovy řečeno, může Isis esotericky zastupovat Slunce v rovině křížení ekliptiky a Mléčné dráhy v době letního slunovratu v Blížencích v éře na „Konci Času“.

Lze říci, že Dan Brown ve své poslední knize velmi jemným způsobem odhaluje mnoho nových skutečností, které se týkají původu křesťanství a uctívání „kultu slunce“. Pozorný čtenář může v knize „Ztracený symbol“ vysledovat informace o fenoménu precese, který hrál poměrně velmi klíčovou roli už v náboženském systému staroegyptské civilizace.

Vzhledem k tomu, že staroegyptští kněží nebyli jen strážci esoterických tajemství, ale byli i vynikající astronomové. Nelze se tedy divit, že esoterický potenciál vstoupil do oblasti náboženství. Ve skutečnosti ale nikdy nešlo o celkový potenciál. Skutečná „tajná věda“ byla k dispozici pouze zasvěcení, ale nikoliv tomu na světské úrovni.

Na tomto místě bych chtěl znovu vyzdvihnout práci Garyho Osborna (jehož materiály chystáme exkluzivně k vydání v našem magazínu a to včetně rozhovoru s tímto výzkumníkem), který zjistil, že velké množství křesťanských uměleckých děl skrytým způsobem kóduje úhel naklonění zemské osy, který činí 23,5 stupňů. Jako příklad zde můžeme uvést níže uvedené křesťanské symboly, které se nacházejí v katedrále v Záhřebu.


Na obrázku vlevo jsou vidět paže a hlava Kristova, které jsou nakloněny přesně pod úhlem 23,5 stupňů. Mimo to můžeme opět spatřit koncept osmiramenného kříže, o kterém jsem se zmínil v předcházející části. Na obrázku vpravo je patrný v podobě Krista. Bílé linie (a není jich málo) tvoří úhly 23,5 stupňů ve vztahu k ekliptice. Opět je zajímavé si povšimnout osmiramenného kříže na bibli, kterou drží v levé ruce Kristus.

Měli bychom si připomenout, že naklonění zemské osy k rovině ekliptiky je především odpovědné za existenci čtyř ročních období, ale také i za precesi rovnodennosti (díky kývavému pohybu zemské osy v rámci cyklu trvajícího zhruba 26 000 let). V tomto ohledu je zajímavá katedrála Bayeux se svou sochou anděla s globem a křížem, který tvoří analogii k vychýlení zemské osy.


Katedrála Bayeux

Vzhledem k tomu, že kříž je ikonograficky velmi těsně spojen se samotnou koncepcí Zodiaku, lze uvažovat, že tato socha je dalším křesťanským artefaktem, který má v sobě zakódované informace ohledně precese rovnodennosti. Na tomto místě bych chtěl připomenout, že šifrování týkající se úhlu 23,5 stupňů lze nalézt i přímo na titulní straně obálky amerického vydání knihy Dana Browna „The Lost Symbol“.

Jak jsem se zmínil v některém z předešlých dílů, je nanejvýš pravděpodobné, že akt či ceremonie nebo rituál tzv. „povýšení svatého Kříže“ má astronomický a esoterický význam. Jen pro zajímavost bych chtěl zmínit, že v den této ceremonie (tedy 14. září) stojí biskup nebo kněz ve středu kostela nebo katedrály, kde se nachází bod křížení „hlavní lodi“ a transeptu.

Vezme svatý kříž a pomalu ho z horizontální polohy zvedá nad hlavu do polohy vertikální, zatímco sbor zpívá „Kyrie eleision“. Poté učiní znamení kříže třikrát s křížem v ruce. Poté se ukloní směrem k zemi a pak zvedne svůj kříž až nad hlavu. To je také důvod, proč se tato ceremonie nazývá „Povýšení sv. kříže“. Kříž je tedy postaven z vodorovné polohy do vertikální, což připomíná stavbu kříže před ukřižováním Krista. Tento obřad se opakuje celkem čtyřikrát do všech světových směrů.

Na pozadí celého tohoto ceremoniálního obřadu nacházíme hluboký esoterický význam. Dílčí procesní úkony se odehrávají třikrát po sobě, a to ve čtyřech směrech. Tento akt signifikuje číslo dvanáct, které odpovídá dvanácti znamení zvěrokruhu.

Rozhodně není náhodou, že existuje dvanáct zastavení kříže s následnou smrtí Krista na kříži. Tento proces odpovídá precesnímu cyklu Slunce, které postupně prochází všemi dvanácti znameními zvěrokruhu ke své archetypální smrti a skrze ni ke znovuvzkříšení do následného precesního cyklu.

Většina kostelů a chrámů má tzv. „loď“ a „transept“, které tvoří jeden velký kříž. V místě křížení se pak nachází další kříž (často osmiramenného charakteru). Jde o velmi důslednou symboliku, kterou jsem si sám mnohokrát ověřil v praxi poté, když jsem ze studijních důvodů navštívil kostel.


Na obrázku je patrný strop uvnitř katedrály Bayeux ve Francii

V návaznosti na výše uvedenou křesťanskou ceremonii bych chtěl poukázat ještě na další zajímavost. Během Velké Nebeské Konjunkce, kdy dochází k zarovnání dvou „nebeských křížů“ a to v době rovnodennosti nebo slunovratu, dojde ke vzpřímení galaktického rovníku. Tomuto velmi zajímavému astronomickému úkazu se detailně ve svém výzkumu věnuje astronom Nick Fiorenza, který říká, že k této astronomické události dochází pouze čtyřikrát během precesního cyklu, který trvá 26.000 let.

Asi vás nepřekvapí, že právě nyní jsme svědky úkazu, který se objevuje pouze čtyřikrát za 26.000 let. To je naprosto fantastické!! Můžeme se tedy domnívat, že křesťanský ceremoniál „povýšení svatého kříže“, ke kterému dochází v kostele či katedrále v místě pod osmiramenným křížem, v sobě nese esoterické kódy skutečného astronomického úkazu pozvednutí galaktické osy na „konci času“.

Tedy v době, kdy osa pohybu našeho Slunce stojí kolmo na galaktický rovník. A to je časové období, které je v současné době vymezeno roky (1980 – 2017). Podrobněji o této skutečnosti hovořím na jiném místě.

Učitelka starobylých mayských tradic Linda Schele hovoří o tom, že mayský mýtus o stvoření ve své podstatě kóduje pohyb Mléčné dráhy na obloze s bodem vyvrcholení, který dopovídá 13. srpnu 690 n.l., což je zároveň i datum posvěcení kříže v Palenque. V centru mayského mýtu o stvoření je tzv. akt „povýšení nebe“ neboli „Wakah Chan“.


Galaktický rovník v dokonale vzpřímené podobě na úsvitu dne 15. září ve Washingtonu. Bílá čára představuje obzor

Ten v „ukřižované poloze“ v Palenque představuje tzv. „strom světa“ a podle Schele musí být nejdříve spojen s osmi oblastmi na obloze, ale navíc také s průsečíkem Mléčné dráhy a ekliptiky. Za úsvitu dne 13. srpna 690 n.l. bylo podle mayského mýtu stvoření dokončeno, a to ve chvíli, kdy Wakah Chan stál zcela ve vzpřímené poloze s ohledem na obzor.

Jan Wicherink upozorňuje, že rozhodně není náhoda, že 15. září je v současné době jediným dnem, kdy mléčná dráha stojí v naprosto vzpřímené pozici, a to v místě pozorovatele, který se nachází v hlavním městě Spojených Států – Washingtonu. A já bych dodal, že stejně tak není vůbec žádnou náhodou, že americké vydání Brownovy knihy „The Lost Symbol“ bylo načasováno přesně na ten samý den – tedy konkrétně 15. září 2009.

V posledním románu Dana Browna se nachází poměrně hodně různých vazeb na problematiku „Šalamounových klíčů“. Přestože na toto téma již bylo napsáno hodně, neuškodí si několik těch nejdůležitějších a nejzajímavějších aspektů připomenout. V esoterické práci patří dekódování „Šalamounových klíčů“ mezi hodně privilegované prvky.

Ve chvíli, kdy dokončím tento materiál, poskytnu prostor Janu Wicherinkovi, ve kterém se na problematiku Šalamounových klíčů“ podíváme skutečně do hloubky a přitom bude čtenář seznámen s novými velmi významnými skutečnostmi.

Na obrázku výše je patrný jeden z ústředních symbolů „Šalamounových klíčů“. Z tohoto obrázku můžeme usuzovat na následující hypotetické aspekty:

  • Hvězda nacházející se uprostřed reprezentuje naše Slunce

  • Paprsek světla, který se nachází pod ní, představuje Mléčnou dráhu (resp. Slunce v zarovnání s Mléčnou dráhou)

  • Nedokončené kruhy vlevo a vpravo od ústřední hvězdy mezi šikmými sloupy silně připomínají egyptský hieroglyf zvaný „Akhet“ a zároveň tato část obrazu představuje východní a západní obzor

  • Hvězdy, které se nachází kolem hrany obrázku, jsou sekvenční obrázky, které, když se správně sestaví, tvoří nejjasnější skupinu hvězd hvězdokupy Plejád (Jan Wicherink). Osobně bych si s tímto tvrzením nebyl až tak jist. Koncepčně by to bylo logické, ale přece jen je počet hvězd posazen do čísla osm a nikoliv sedm. Popravdě řečeno jsem v symbolické podobě skupinu osmi hvězd ve spojení s Plejádami zatím nikde neviděl.

  • Malý kříž na hraně obrázku mezi hvězdami by měl symbolizovat jev astronomické precese

Takže sečteno a podtrženo máme k dispozici tyto stopy. Slunce v rovině Mléčné Dráhy, východní a západní obzor, souhvězdí Plejád a konečně i malý symbol „kříže“. A jaký je závěr? V průběhu jednoho precesního cyklu máme k dispozici celkem čtyři velké nebeské konjunkce.

Ke dvěma dochází ve chvíli během sluneční rovnodennosti v linii galaktického rovníku a k dalším dvěma dochází během slunovratu ve stejné spojitosti. Vzhledem ke kývavému pohybu zemské osy dochází k této události vždy jednou za 6700 let. Místo, kudy prochází Slunce přes galaktický rovník, se nazývá „stříbrná brána“.

K poslední velké konjunkci došlo kolem roku 4500 př.n.l. během jarní rovnodennosti (viz. centrální hvězda na výše uvedeném symbolu, glyfy „Akhet“, východní a západní obzor), Mléčná dráha (viz. sloup pod centrální sluncem na obrázku) a Plejády (hvězdičky na okraji obrázku) byly použity jako navigační prvky proto, aby ukazovaly na místo, kde by mělo slunce přecházet přes galaktický rovník.

Schéma dole ukazuje jednotlivé sekvence dekódování hvězd na vnějším okraji ve vztahu k Slunci v rovině Mléčné dráhy. Další nesmírně zajímavé důkazy, které přímo souvisí s funkcí Plejád v rámci výše nastíněné problematiky, jsou zakódovány ve struktuře pravěké monolitické stavby Stonehenge. (Tento materiál se v současné době připravuje ke zveřejnění na stránkách Matrixu).

Nyní ještě pár slov k dekódování „malého kříže“, jenž se nachází na obvodu obrázku „Šalamounova klíče“ společně s malými hvězdami (Plejádami):

  • Onen malý symbol kříže zdá se být kódem pro axiální naklonění samotné Země. V souvislosti s tím lze zaznamenat další body:

  • Centrální hvězda čili Slunce tzv. „padá“ na rovině ekliptiky ve správné pozici. To do určité míry potvrzuje podezření mnohých badatelů, že tato hvězda je skutečně naše Slunce

  • Symbolická linie, která je překřížena dvěma dalšími šikmými liniemi, je dokonale zarovnaná s ekliptikou jižního a severního pólu

  • Dvě šikmé linie odpovídají axiálnímu naklonění zemské osy o 23,5 stupňů

Pokud je tedy výše uvedený výklad správný, pak jeden z nejdůležitějších klíčů Šalamounových uchovává velmi precizní znalosti o zatím poslední velké konjunkci, ke které došlo kolem roku 4500 př.n.l. Již myšlenka, že by tomu tak skutečně mohlo být, je velmi vzrušující.

V kontextu s posledním rukopisem „The Lost Symbol“ (Ztracený symbol) spisovatele Dana Browna bychom se však měli podívat na další, neméně zajímavé téma. Budou nás zajímat samotné Spojené Státy a jejich hlavní město.

Na samém začátku se nacházela velmi naléhavá a zcela zásadní otázka: „Kam umístit hlavní město Spojených Států Amerických?“ Tato otázka byla vznesena již v roce 1783. Nabízely se četné lokality jako New York, Philadelphia, Annapolis, Princeton nebo Williamsburg. Jedním z malicherných, ale ve své době zcela zásadních, problémů byl fakt, že jižanské státy nechtěly, aby se hlavní město nacházelo na severu a sever měl samozřejmě podmínku opačného charakteru.

Dalším velmi důležitým aktem bylo svolání „konventu“, který v roce 1787 začal s vypracováním „Ústavy“. Kongres Spojených Států byl založen na ratifikaci „Ústavy“ v roce 1789, přičemž New York byl původním místem, kam byl „konvent“ svolán. Když byl v roce 1790 svolán „Kongres“, nebylo ještě dohody ohledně hlavního města dosaženo.

V této situaci začal na Kongres velmi silně tlačit tehdejší ministr financí Alexander Hamilton, který se snažil prosadit finanční plán či rozpočet. Jedním z klíčových bodů tohoto rozpočtu byl návrh, jak řešit dluhy, které zbyly z války za nezávislost.

Severské státy byly těmito dluhy silně zatíženy a Hamiltonův plán spočíval v tom, že by federální vláda převzala a konsolidovala tento dluh. Součástí tohoto plánu však tím pádem byla i jistá povinnost, která padala na vrub jižanských států, které měly ekonomicky pomoci. Pochopitelně ty takovým přístupem nebyly rozhodně nadšeny.

Ještě v roce 1790 se s Alexanderem Hamiltonem setkal Thomas Jefferson. Ke schůzce došlo v domě George Washingtona. Jefferson laskavě a moudře nabídl uspořádat večeři pro obě dvě strany (zástupce severu a jihu), tak aby obě dvě strany mohly společně nalézt řešení. Tento způsob se ukázal jako velmi plodný a produktivní. Nakonec bylo přece jen dosaženo kompromisu.

Výše uvedená dohoda ohledně výstavby hlavního města na břehu řeky Potomak byla nakonec těsně schválena oběma komorami a následně udělil prezident George Washington pravomoc vybrat vhodné místo pro vybudování hlavního města. Ve věci nakonec rozhodl i Kongres, a to 17. listopadu 1800. Bylo by dobré poznamenat, že jeden z prvních, který vyjádřil George Washingtonovi svou touhu po hlavním městě, byl již v roce 1789 francouzský architekt Pierre L´Enfant.

V tuto dobu se, jak jsem již naznačil, velmi usilovně diskutovalo o tom, kde by mělo být hlavní město vybudováno. Jenže L´Enfantovy aspirace musely počkat až do roku 1791. Teprve tehdy pověřil Washington L´Enfanta pracemi na projektu nového hlavního města. Thomas Jefferson posílal L´Enfantovi různé inspirativní materiály týkající se rozvržení vládních budov v „novém hlavním městě“. A lze říci, že Jeffersonovy myšlenky byly veskrze velmi skromné. (viz. náčrtek dole)

Když však o rok později hlavní architekt L´Enfant předložil návrh projektu prezidentovi Washingtonovi, bylo zřejmé, že se původní Jeffersonovy návrhy transformovaly ve zcela jiný projekt hlavního města „Nového Světa“. (viz. obr. dole)

Mimochodem, Pierre L´Enfant byl velmi nadaný Američan francouzského původu, který se proslavil především jako zdatný architekt a stavební inženýr. Formální studium v Louvru v Paříži opustil proto, aby mohl vstoupit a bojovat v americké revoluci. Ve svém díle byl ovlivněn nejen barokem ve stylu zahrad v Louvre, ale ve finálním návrhu amerického hlavního města byl ve hře ještě jiný podstatně důležitější vliv.

Pojďme se nyní na chvilku podívat na posvátnou planetární kartografii a Velkou pyramidu. Poté se opět přesuneme do Spojených Států. Velkou pyramidu zná pochopitelně každý alespoň trochu vzdělaný jedinec. Ovšem málokdo již ví s jakou ohromující přesností bylo toto starověké gigantické kamenné monstrum vybudováno.

Pouze pro srovnání: známá pařížská astronomická observatoř patří mezi nejpřesněji synchronizované moderní konstrukce s odchylkou pouhých 6 minut od kartografického severu. Velká pyramida je však na tom podstatně lépe. Její odchylka činí neuvěřitelné 3 minuty. Ještě větší záhadou jsou její vnitřní a vnější funkce. Konec konců, na toto téma je v současné době k dispozici již poměrně hodně literatury.

Mimo mnoho jiných účelů sloužila Velká pyramida jako monumentální pilíř „definující přítomnost“ „nultého poledníku“. Jedná se o linii, která je na mapě světa vedena od severu k jihu, přičemž tato konkrétní linie je definována jako nultý poledník. Od tohoto nultého poledníku se definuje přítomnost poledníků zbývajících.

Pro vytvoření kartografické sítě je pochopitelně existence nultého poledníku zcela nezbytná. Navíc je třeba dodat, že tento startovací meridián lze v podstatě umístit kdekoliv na mapě světa. V současné době vede nultý poledník observatoří v anglickém „Greenwich“, ale ne vždycky tomu tak bylo.

Thomas Jefferson se dokonce pokusil umístit nultý poledník kartograficky přesně na těžiště „Bílého domu“. Ačkoliv hlavní architekt „Pierre L´Enfant“ původně plánoval umístit nultý poledník asi jednu míli východně od „Capitolu“, dostal se do finálního plánu návrh, aby tento nultý poledník procházel přímo hlavní budovou „Bílého Domu“.
Tento bod byl fyzicky dokonce vyznačen malým žulovým kamenem, který se stal známým jako „Jefferson Pier“. Výzkumníci si dodnes nejsou jisti, z jakého důvodu chtěl Jefferson, aby nultý meridián procházel právě Bílým domem. V následujících větách se pokusím vysvětlit proč tomu tak bylo.

V současné době se stále více badatelů přiklání k názoru, že Velká pyramida byla vybudovaná potomky těch, kteří přežili zkázu Atlantidy. Tomuto tématu se podrobně věnuji v jiných materiálech zveřejněných v tomto magazínu, kde si je může čtenář samozřejmě vyhledat a přečíst. Pomineme-li však tuto teorii, je dnes více jak jasné, že tento monument v sobě obsahuje jen těžko pochopitelné poznatky a informace.

Některé z následujících informací se opírají o velmi pečlivý výzkum výzkumníka Garyho Osborna (právě před několika dny podepsal internetový magazín Matrix – 2001 s tímto badatelem dohodu o dlouhodobé spolupráci, takže se budete moci těšit na celou plejádu velmi zajímavých materiálů podepsaných právě Gary Osbornem, pozn. red.). Tento publicista zcela nepopíratelně prokázal, že Velká pyramida byla navržena takovým způsobem, aby vytvářela důležitý pevný čili fixní výchozí bod na planetě Zemi.


Rotační osa Země se sklonem 23,5 stupňů od ekliptiky. Na obrázku je zvýrazněna řeka Nil, která prakticky přesně tuto osu kopíruje


Velká pyramida a její pozice na povrchu planety Země. Otočeno o 90 stupňů


Překrytí obou dvou diagramů. Všimněte si, jak se osa ekliptiky kříží s rotační osou Země přesně v prostředí tzv. „královské komory“. Všimněte si také přítomnosti významných úhlů 23,5 stupňů a 52 stupňů, které jak vidno hrají v anatomii Velké pyramidy velmi důležitou roli

Výše uvedené diagramy hovoří samy za sebe. Přesto jsou dodnes přesné informace o skryté geometrické koncepci před běžnou veřejností skrývány. Stejně tak tomu bylo ale i v průběhu dějin. Po dobu mnoha tisíců let až do dnešních dnů existují velmi specifické skupiny zasvěcených, kteří si tyto unikátní matematické a geometrické vědomosti předávají z generace na generaci. V raném středověku to bylo například velmi tajemné jádro uvnitř rozvětvené templářské společnosti, které vešlo ve známost jako „Převorství Sion“.

Zde se také nacházela velmi vyhraněná skupina vědoucích starobylé vědy o posvátné geometrii, kterou využívali například při stavbě velkých katedrál prakticky po celé západní a střední Evropě. Tato skupina generativně dědící po svých vlastních pokrevních liniích toto starobylé poznání vešla později ve známost jako tzv. „templáři“. Hned bych chtěl ovšem poznamenat, že tito templáři nezůstali spojeni pouze s raným středověkem, ale jejich činnost můžeme často a někdy i velmi intenzivně sledovat v době současné.

Typickým příkladem toho mohou být právě lidé stojící u základů vzniku soudobých Spojených Států Amerických. Je zřejmé, že tito tzv. „otcové zakladatelé“ ne-li všichni, pak alespoň mnozí z nich byli do tajemství posvátné geometrie a spirituální energetiky planety Země perfektně zasvěceni. Pojďme se proto ještě jednou podívat na aktuální plány města Washington.

Na obrázku, který je uveden níže, se jedná o revize z roku 1792 původní koncepce architekta „Pierre L´Enfanta“. Zelenou tečkou je zdůrazněno místo pozice „Bílého domu“ a „Capitolu“. Červené linie pak vytvářejí průsečíky na dvou místech, přičemž jedno z těchto míst je shodné s velkým náměstím. Vlevo dole na obrázku je pak zřetelně vidět index „0:0“, což je odkaz na nultý poledník procházející městem.

A následující graf poukazuje na to, co se zdá být skutečným poselstvím města „Washington D.C.“.


L´Enfantův plán města v sobě skrývá model Velké pyramidy

Zelený trojúhelník je ve své podstatě modelem „Velké pyramidy“. Všimněte si oné typické hry úhlu 52 stupňů a všimněte si, jak přesně tento úhel zapadá do geometrické koncepce územního plánu. Například ulice „New Hempshire Avenue“ odpovídá úhlu 52 stupňů téměř dokonale. Na obrázku je také patrné rozložení úhlů 23,5 stupňů, které se sbíhají v jednom místě, které je totožné s ústředním bodem Velké pyramidy, kterým je „královská komora“. A ejhle, zde na této pozicí se nenachází nic menšího než „Bílý Dům“.

A nultý poledník nebo alespoň snaha o jeho instalaci v prostředí Nového Světa je na světě. Důležitá je také samozřejmě zmínka o tom, že původně mělo město Washington stát přesně na 33 stupni severní šířky. Nemusím snad připomínat a poukazovat na velmi důležitý význam tohoto čísla v zednářském prostředí. Číslo „33“ má samo o sobě velmi významnou pozici v mystické numerologii. Stačí jen trochu zapátrat v historii. Navíc je tento hypotetický nultý poledník velmi zásadním způsobem spojen se soudobým kalendářním systémem čili gregoriánským kalendářem.

Dole je patrný satelitní snímek Washingtonu, tak jak byl vybudován a jak existuje dodnes. Všimněme si postavení ulic, „Bílého Domu“ a „Capitolu“ a pod tímto snímkem je patrný diagram, který ukazuje jak byl L´Enfantův plán realizován. Model Velké pyramidy není zcela dokonalý, ale je třeba upozornit na fakt, že zabírá přes 70 čtverečních kilometrů.


Povšimněme si také úhlového sklonu ulic, především všech hlavních cest, které vedou k „Bílému Domu“, a to pod sklonem 23,5 stupňů. Dokonce i Arlingtonův památník v levém dolním rohu se klene nad řekou Potomac v tomto úhlu.

Chtěl bych se ještě na moment vrátit k obrázku, který se nachází na konci předcházejícího dílu této série. Povšimněte si prosím úhlového sklonu ulice, která se jmenuje „New Hempshire Avenue“. V podstatě všechny hlavní silnice vedou do Bílého Domu pod úhlem 23,5 stupňů. Této anomálie si povšimla samozřejmě celá řada výzkumníků a mezi nimi i Jan Wicherink, který na tomto zjištění vybudoval velmi kompaktní a zajímavou hypotézu.

Pozorný čtenář si jistě povšimne, že i „Rhode Island“ a „Massachusetts Avenue“ se sklání pod úhlem 23,5 stupňů. Dokonce i „Arlingtonův památník“, který se v dolním pravém rohu fotografie klene nad řekou Potomak, se podřizuje svou pozicí tomuto úhlu.

Dobrý pozorovatel si jistě povšimne i toho, že ulice, která propojuje Capitol s Bílým Domem, má svůj úhel o něco ostřejší. To není chyba, ale záměr, kdy autor L´Enfant musel ze svého původního záměru u této ulice ustoupit, a to z toho důvodu, aby byl schopen tuto ulici nasměrovat do přesné pozice výstupu hvězdy Sírius nad horizontem v době letního slunovratu.

Badatel Jan Wicherink hovoří o tom, že mnoho z ulic, ale i důležitých budov bylo ve finálním plánu na poslední chvíli přesunuto projektantem Pierre L´Enfantem na jiné místo. V této zvláštní hře na „škatulata, hejbejte se“ se ocitl i samotný Bílý Dům. Ale co vedlo L´Enfanta k těmto nezvyklým zásahům do projektu?

Jak již vyšlo na povrch v předchozím odstavci, zdá se, že z nějakého důvodu se snažil některé z budov a ulic sesynchronizovat s východem Síria na obzoru během letního slunovratu. Již od samého počátku existence zednářských lóží a dalších uskupení byla hvězda Sírius dominantním předmětem jejich zájmů.

O uctívání této hvězdy se dodnes šíří celé legendy. Do určité míry je to opodstatněné, neboť v hlubokých esoterických pramenech najdeme celou řadu velmi podivuhodných informací, které se přímo vztahují ke vztahu naší Sluneční soustavy, resp. našeho Slunce se Síriem, resp. „systémem Síria“, který je složen ze tří energeticky, ale i evolučně a duchovně spojených hvězd.

V těchto pramenech se hovoří o tom, že Sírius je jakýsi vyšší evoluční fragment našeho Slunce. Není bez zajímavosti, že v tomto duchu hovoří i jinak zcela negramotní Dogonové ze středozápadní Afriky. Tajemství Síria se dostalo svého času dokonce i do esoterického filozofického prostředí celé řady tzv. „tajných společenství“, mezi která se řadil na přelomu 19. a 20. stol. i anglický Golden Dawn.

Je tedy patrné, že architekt a velký plánovač Pierre L´Enfant věděl o mnoho více, než by si mohl kdokoliv z nezúčastěných čtenářů nebo, ještě lépe, historiků byť jen domýšlet. Své polínko do ohně si přihodil i jiný poměrně známý výzkumník (kterého mimochodem velmi často citujeme i v našem magazínu) a tím je Gary Osborn.

Zdá se, že tento badatel před několika lety objevil v ulicích Washingtonu jakýsi skrytý kód, který je definován matematickým indexem „1/16“, a který souvisí s geometrií „Velké pyramidy“ (čtenáři našeho magazínu budou mít k dispozici kompletní rozbor tohoto materiálu, na jehož překladu se již pracuje). Je tedy náhoda, že ulice, která vede přes „Bílý Dům“, který v symbolické koncepci představuje „vrchol pyramidy“ se jmenuje „16th Street“ (viz obr. dole uprostřed)? Řekl bych, že sotva.

Dobrá, pojďme se nyní vrátit k obálce knihy Dana Browna, která se jmenuje „Lost symbol“. Touto tématikou jsme začali a tak se sluší a patří, abychom se k ní na závěr této série opět vrátili. Má nám totiž ještě mnohé co říci. Když se podíváte na obrázek dole, tak vlevo vidíte obálku verze, která vyšla ve Spojených Státech. Druhý obrázek, který je vpravo, pak ukazuje verzi, která vyšla v Anglii.

Na jedné nebo druhé obálce jasně vidíme buď voskovou pečeť nebo americký Capitol. Na projekci badatele Osborna pak vidíme, jak základna pyramidy sedí na vrcholu spodního textu „LOST SYMBOL“. Všimněte si také úhlu 33 stupňů, který je nádherně zakomponován do projekce pyramidy ve vztahu k centru červené pečetě.

Velmi zajímavá je také červená linie „zemské osy“ spojená s úhlem 23,5 stupňů, která protíná královskou i královninu komoru pomyslné Velké pyramidy v Gize. Tato linie je jednoznačný poukaz na precesní činnost, která sama o sobě skrývá celou řadu dodnes nepochopených tajemství. Mimoto lze říci, že na obou dvou verzích obálky uvedené knihy se nachází budova Capitolu, ale co se nachází po jeho stranách? I zde se svým způsobem projevila určitá genialita pana Browna.

Pakliže si pomůžeme 3D modelem z aplikace Google Earth, zjistíme podstatně více o východní straně vedle Capitolu, ale stále to ještě není zdaleka dokonalé. Není to dokonalé z toho důvodu, že se 3D modely, které používá Google Earth, podstatně liší v celkové koncepci, ale i v architektuře od skutečných budov. Ale nyní lze bez obav říci, že jsme blízko, skutečně velmi blízko.

Zdá se, že perspektivu uvedenou na obálkách knihy vybral Brown velmi chytře a zcela záměrně hned z několika důvodů. Z obrázků uvedených dole je patrné, že kdybychom šli kousek dál vlevo za hranu obálky, narazili bychom zákonitě na něco, co mohlo být nástrojem silné nápovědy pro všechny všímavé čtenáře.


Vlevo je patrná obálka anglického vydání „The Lost Symbol“ a napravo pak 3D projekce z Google Earth. Pozornost je třeba směřovat k pravé spodní hraně.

Pakliže bychom totiž zachovali stávající koncepci rozložení obrázku na obálce knihy, nutně bychom museli někde v místech hřbetu knihy narazit na – OBELISK. A pak stále zachovávaje onu původní kompozici by se musel na druhé straně obálky této knihy nutně nacházet Washingtonův památník.

Prvním důvodem tedy, zdá se, je fakt, že Brown cítil potřebu COSI naznačit. Jakési souvislosti provázané s tajemstvím Washingtonu, Zednářů, ale ve své podstatě tím pádem i založení celých Spojených Států. Jenže nemohl anebo nechtěl, aby toto upozornění bylo příliš okaté, nechtěl, aby bylo příliš na očích.


A ten druhý důvod je také zajímavý. Víme již nyní, že původní fotografie na obálkách knihy Dana Browna jsou uříznuté takovým způsobem, abychom neviděli Washingtonský obelisk. A nyní zjistíme, když trošku pošoupneme budovu Capitolu stranou (viz obr. výše), co dalšího leží na Pensylvánia Avenue. Ano, je to „Bílý Dům“. Takže Bílý Dům, Washingtonský památník a budova Capitolu jsou všechny jakýmsi zvláštním způsobem propojeny.

(c)2010 Jaroslav Chvátal
(c)2010 Jan Wicherink

Zdroj: www.matrix-2001.cz, autor: Jaroslav Chvátal

Více zde: http://m.garsia.cz/news/salamounuv-klic-aneb-nevyrcene-tajemstvi-ztraceneho-symbolu-dana-browna/