Rozhovor s Alžbětou Šorfovou: Z MATRIXU KE SVOBODĚ
Se zakladatelkou internetové televize Cesty k sobě Alžbětou Šorfovou o tom, proč probíhá „válka světů“, proč je Země vesmírnou laboratoří a proč by lidi měli pátrat po tom, kdo vlastně jsou.

S Alžbětou Šorfovou jsem se poprvé setkal v jejím kouzelném Centru Elia v pražských Průhonicích, kde provozuje svoji internetovou televizi Cesty k sobě, před více než dvěma roky. Dvakrát jsem byl hostem jejího vysílání, které sledují tisíce a tisíce lidí v Česku i na Slovensku. Vystudovaná psycholožka si zde povídá s lidmi, kteří se stejně jako ona zabývají osobním a duchovním rozvojem. A kteří vědí, že nejen hmotou živ je člověk, ale důležité je zabývat se i tím, co se skrývá „uvnitř“, tedy tím, na co si ani takový Český klub skeptiků Sisyfos, který Alžběta vydráždila svým povídáním natolik, že jí udělil cenu Bludný balvan, nemůže sáhnout.

Pro ty méně tvrdohlavé, než jsou členové Sisyfa, ale Cesty k sobě znamenají jakýsi ostrůvek svobody, kde se mohou dozvědět i to, o čem se ve „slušné“ společnosti zásadně nemluví. Alžběta zde vyzpovídala již desítky hostů a diváci si oblíbili jak její příjemný projev, tak citlivé vedení rozhovorů; ale ruku na srdce, co vlastně vědí o samotné Alžbětě a její (nejen) duchovní cestě za poznáním? Proto mě napadlo, že by bylo zajímavé, kdyby se pro jednou role obrátily. „Čím míň je člověk v sobě, čím míň se zná, čím míň se sám sebou zaobírá, tím je manipulovatelnější. Systému jde o to, abychom byli manipulovatelní. Jsme takové baterky, které vyrábějí energii – čili jde mu o to, abychom byli závislí, nevědomí, nesvobodní. To se bohužel daří,“ říká v rozhovoru pro Šifru Alžběta Šorfová. „Lidi by ale konečně měli začít pátrat po tom, kdo jsou a proč tady jsou, a klást si důležité otázky a přemýšlet o tom, že jsou věci jinak, než se jim předkládají.“

Jak ses dostala k takovým věcem, jako je osobní rozvoj a oblast duchovna? Dnes je to jak se říká „in“, ale když jsi začínala, tak to tak určitě nebylo…

Před 21 lety jsem žila v Německu a skrze jednoho mistra, se kterým jsem se potkala přes spolužačku, se to všechno spustilo. Když to řeknu jednoduše: on mě inicioval a zaktivoval mi čakry. V ten moment se začal celý můj život obracet naruby.

Co konkrétně ti provedl, že došlo k tak zásadnímu obratu?

Šla jsem na jeho uzavřenou přednášku, kterou měl pro své žáky. Velmi mě to zaujalo a chtěla jsem se také stát jeho žákem. Celou si mě proskenoval a zakroutil hlavou. Prý to nejde. Byla jsem rozhořčená, ale on prohlásil, že jsem tu z jiného důvodu – a sice že sama budu mít žáky a že mám jinou cestu.

Jak si máme představit toho mistra?

Byl to velice zajímavý člověk, svým žákům dával obrovský prostor, svobodu. Jeho mistrovství bylo v jednoduchosti a v ryzosti. Když to vidím dnešním zrakem, tak nebyl ponořený v systému, nehrál ty jeho hry, byl jakoby nad tím vším. Rozeznal iluzi od reality, a to mě fascinovalo. Připomínal Vědmu z Matrixu. Byl také jasnovidný a viděl, co se dělo předtím, co se děje teď a co se bude dít potom. Přitom by se dal označit jako moderní muž, nebyl to žádný podivín zalezlý v chýši.

Skrze svou duchovní sílu rozeznal, kdo jsem, a ukázal mi mou životní cestu. Stejně bych k ní došla, ale on celý proces urychlil. Během hodiny, která mi připadala jako věčnost, jsem prožila svůj zrod, příchod na Zemi i minulé životy. To, co jsem během té chvíle zažila, nestihnete ani v kině.

Věřila jsi tomu?

My ženy to cítíme. Já jsem to neměla načtené, ale něco mě k němu vedlo a cítila jsem, že je to správně, po té „aktivaci“ mi to bylo jasné. Jako když něco znáš a tisíce let to prožíváš a není to pro tebe nic nového. Těžko se to popisuje. Netušíš, ale víš.

Proč jsi ale k němu vůbec chtěla jít? Co tě k němu táhlo? Tíhla jsi k těmto věcem už dříve?

Já jsem tancovala improvizační tanec, a v té improvizaci jsem zjistila, že člověk v sobě má něco víc, než sám vidí a cítí. Začalo to tedy tancem. Vnitřně jsem něco hledala a podvědomě cítila, že chci žít jinak, než to klasické vystudovat, pracovat, založit rodinu. Začalo se to ve mně rodit. Cítila jsem vnitřní tlaky, že musím se sebou něco dělat, že takhle nemůžu zůstat. Byly to ale dva důvody – kromě vnitřního tlaku tu hrála roli ještě zvědavost.

Jak jsi s tím, co jsi zažila, naložila, a jak vypadaly první krůčky na nové cestě?

Bylo to nesmírně krásné, všechny smysly jsem měla zaktivované, zesílené, vše jsem viděla, vnímala, slyšela. Na druhé straně to ale bylo příšerné. Nemohla jsem dojít ani domů. Slyšela jsem radiové vlny, myslela jsem, že zešílím, nedokázala jsem s tím pracovat. Vracela jsem se domů a najednou jsem vnímala třeba minulost místa. Dům vypadal stejně, ale lidé tam měli dobové věci – věděla jsem, co se tam dělo v 16. století, dokázala jsem člověka „naskenovat“ a stáhnout si o něm informace. Vnímala jsem ho v jiné kráse a hloubce, chápala jsem souvislosti. Vjemy byly obrovské a moje vědomí to nedokázalo zpracovat.

Jak moc bylo těžké se z toho zostřeného vnímání nezbláznit?

Volala jsem mistrovi, co s tím mám dělat. Odpověď byla: „Poradíš si sama.“ Vždycky apeloval na mě, že já vím. Pochopila jsem nakonec, že když je člověk ve svém středu, tak s tím může žít, ale stálo mě to obrovské úsilí. Díky rozšířenému vědomí jsem měla „na dálku“ i přístup k různým spisům a informacím. Jako kdybyste sáhli do obrovské knihovny a vzali si knížku, kterou potřebujete. Viděla jsem i do jiných světů. Mohla jsem i poznat a zažít, jak by bylo možné a krásné fungovat mimo systém, který tady máme.

Co by nás mohlo z těch jiných světů, kam jsi nahlédla, inspirovat? Cos tam objevila?

Svobodnou vůli v rozhodování a tvoření. To mě fascinovalo nejvíc. Je to svět, který má minimální hranice a propůjčuje člověku obrovskou tvořivou sílu.

Na jednu stranu člověku dává plné vědomí a podobné schopnosti, které jsi zmiňovala, obrovskou svobodu, ale na druhou stranu je to velká zodpovědnost. Napadá mě, že kdybychom měli tyto nástroje a toto poznání k dispozici automaticky, bylo by to podobně nebezpečné, jako když dá někdo pyromanovi do rukou sirky. Nebo se pletu?

Je to pravda. Byla jsem vždy velmi zvědavá, ale cítila jsem, že by se třeba mohlo stát, že toho někdy zneužiju, aniž bych si to uvědomila. Nevědomost je sladká. Myslím si ale, že by to každý měl zažít aspoň na hodinu. Aby viděl, že to, v čem žijeme, není jediný a konečný svět, že máme spoustu schopností a možností a jen na sobě musíme pracovat, abychom se k nim jednou dostali a mohli je používat. Pochopila jsem, že je to otázka našich bloků – čím míň vidíme, víme a slyšíme, tím více omezení máme.

To může zažít každý, o čem jsi mluvila? Co nám tedy brání v tom, abychom pochopili, že hmotný svět, který vidíme, není jediný? Proč to lidi nevidí? Je to tím, že přikládají hlavní důležitost hmotě a v nic jiného nevěří?

Když jsou uvízlí ve hmotě, tak na to nejsou zralí a ta zralost musí vzejít zevnitř. Člověk má tolik bloků, že není schopen to přijmout a zpracovat. Bude se tak dlouho očišťovat, až k tomu dozraje. Musíme na to být nejprve připraveni. Když jsem měla to rozšířené vědomí, viděla jsem, že svět kolem nás je velmi nebezpečný. Kolem nás je spousta negativních bytostí, parazitů všech typů a různých entit, i když je běžně nevidíme či nevnímáme. Vyrovnala jsem se s tím, co jsem viděla, ale někdo, kdo by na to nebyl vůbec připraven, by se z toho mohl zhroutit. Kdyby jen lidi viděli, kolik je tu entit, jak všechny entity čekají na naši energii, dobře by se jim nespalo. A to byl tehdy celkem příjemný čas, v dnešní době je tu obrovská rvačka o energie. Starý systém tady končí a ještě nefunguje nový svět. My nežijeme nový život, bojujeme o přežití, stejně jako o něj bojuje starý systém. Je to taková válka světů. Dnes není vhodná doba na experimenty.

Jak to myslíš?

Když jsem se vrátila do Čech, měla jsem tu 10 let svou poradnu. Dělala jsem regrese, ale téměř nikdy jsem nikoho neotvírala a neiniciovala, nikoho jsem k tomu nenabádala, protože jsem věděla, jak je to nebezpečné a těžké. Věděla jsem, jak obrovské úsilí mě stálo, abych se udržela nohama na zemi a nikam „neuletěla“. Sama jsem se musela velmi uzemňovat a všechno to vědomě omezit. I můj učitel, o kterém jsem mluvila, mi dal po nějaké době najevo, že na to všechno nejsem připravená. Byla jsem mladá a neuměla jsem s tím vším pracovat, nebyla jsem zralá. Začala jsem se tedy uzemňovat a vracet zpátky do „normálu“, samozřejmě již s těmi novými zkušenostmi a poznáním.

Dělala jsem proto i u lidí pravý opak. Učila jsem a učím lidi, aby se nejprve orientovali ve svém životě, aby zvládli svůj život, aby našli své kořeny v rodině, pracovali na sobě, na svých blocích. Učím je žít vědomě tady a teď, učím je ovládat svůj pozemský život. Pak teprve mohou přijít další kroky.

Když jsi popisovala setkání s jinými světy a zážitky z astrálního cestování, říkala jsi, že to jinde bylo mnohem hezčí. Nechtěla jsi tam zůstat? A proč vlastně musíme být zrovna tady?

Stalo se mi, že jsem našla místo, odkud pochází moje duše. Nechtěla jsem se vůbec vrátit, obrečela jsem to. Tady na Zemi je to peklo, i když si to často nechceme přiznat. Tak, jak se žije ve světle, to se tady s tím vůbec nedá srovnat. Čím více se blížíte k Zemi, je to zahuštěnější, snižují se vibrace, je to temnější a temnější. Ale věděla jsem, že to musím udělat, že tady nejsem náhodou. Chápu ale všechny, kterým se sem po takovém zážitku nechce vracet.

Je to totiž podobné, jako když se na chvilku dostanete do ráje, a pak vám řeknou stačilo, vraťte se zpátky do pekla. Jenže není řešení odtud utéct. Dokud jsme tu, nemůžeme přeskočit jen tak do jiné úrovně. My jsme si to sami zvolili, šli jsme sem vědomě.

Nejsme tady náhodou za trest?

Tady se žije v dualitě, v opravdovém pekle by bylo jenom peklo, kde by nebyla žádná láska ani svoboda. My máme tu možnost se na chvilku nadechnout, jdeme do přírody, jsme s někým, koho milujeme, máme pocit, že jsme v ráji. Původní záměr, když se začala budovat lidská civilizace, byl, že tady bude převažovat světlo a to temno, ta nevědomá část lidstva, bude pro vývoj.

Lidé se tu měli vyvíjet, i díky té nevědomé, tmavé části. Takové učiliště nebo laboratoř. Jenže pak se to nějak zvrtlo a temno získalo navrch. Až se jednou lidé na planetě Zemi dozvědí, co vše za tím stojí, přijdou o veškeré iluze. Tak, jako je to na Zemi, je to i nahoře. Jak nahoře, tak dole. Tady i tam se hraje velmi špinavá politika, jako třeba ve filmu Hvězdné války. Původní záměr už je jenom ve vzpomínkách.

Když se dostávají ven informace o tom, co tu vládne za systém, jak jsou lidi ovládáni a manipulováni, nehrozí, že to lidi kvůli své pohodlnosti prostě svedou na někoho jiného a nepřiznají si svoje chyby?

To, že se tu vlády ujalo temno, znamená, že jeho smyslem je prosperovat – odvádět lidi od sebe. Čím míň je člověk v sobě, čím míň se zná, čím míň se sám sebou zaobírá, tím je manipulovatelnější. Systému jde o to, abychom byli manipulovatelní, my jsme takové baterky, které vyrábějí energii, čili jde mu o to, abychom byli závislí, nevědomí, nesvobodní. To se bohužel daří. Lidi by ale konečně měli začít pátrat po tom, kdo jsou a proč tady jsou, a klást si důležité otázky a přemýšlet o tom, že jsou věci jinak, než se jim předkládají.

Co Alžběta Šorfová lidem radši neříká? Jak probíhá transformace každého z nás? Jaké jsou varianty vývoje? Celý rozhovor na www.casopis-sifra.cz si můžete přečíst zdarma zde.

Milan Vidlák, šéfredaktor časopisu Šifra

 

 

FacebookTwitterGoogle+