PROKLATÉ ZŘÍCENINY NAN MADOLU  + video
Kdyby byl Nan Madol turisticky lehce dostupný, luštitelé záhad a dobrodruzi by si tam určitě „podávali dveře“. V ruinách opuštěného města neznámé civilizace jsou prý dosud neprozkoumané podzemní chodby, hrobky s kostmi obrů a v noci tam údajně straší duchové mrtvých králů. Ale na malý, džunglí zarostlý ostrůvek uprostřed Tichého oceánu se dosud odhodlal vypravit jen málokdo.

 Na mapě budete ostrov Pohnpei hledat dost těžko. Je až úplně na jejím konci, v místech, kde kartografové rozdělili zeměkouli, aby se jim vešla na jeden arch papíru. Poblíž Poblíž 160 stupňů zeměpisné  délky. tam, kde je jenom moře a pár nezajímavých ostrůvků Mikronézie. Skutečně nezajímavých?

 

 

 

Zdá se neuvěřitelné, že v těchto Bohem zapomenutých končinách leží monumentální stavba, která si vysloužila přívlastek „osmý div světa“ nebo „Benátky Pacifiku“[Venice of the Pacific]. Mohutné kamenné hradby dávno opuštěného města, zarůstané mangrovníky a bujnou tropickou vegetací, jsem znal dobře z obrázků Dänikenových knížek, ale teprve až když jsem před nimi stál a mohl si sám sáhnout na jejich šestihranné čedičové sloupy, pocítil jsem onen mrazivý pocit z přímé konfrontace s něčím neznámým. Stavební kameny jsou na sebe navršeny stroze, jaksi hrubě a hrozivě. Nejsou zde žádné ozdoby, reliéfy nebo sochy, jako tomu bývá u jiných starobylých staveb. Tíživé ticho visící nad mrtvým městem ruší pouze vzdálené hučení mořského příboje. Na první pohled jsou tyto zříceniny skutečně proklaté, jak tvrdí zdejší legendy.

 

Kamenná hádanka

Už jsme si zvykli žasnout nad technickými schopnostmi dávných civilizací. Podobně jako u pyramid a dalších známých megalitických staveb, tak i při stavbě Nan Madolu bylo potřeba obrovského úsilí a umu k přemístění velkého množství balvanů vážících pět až padesát tun a jejich vyzdvižení na potřebné místo. Na zdi 3 metry tlusté a místy až 11 metrů vysoké bylo potřeba 250 milionů tun kamenů z lomu na opačné straně ostrova. K jejich přepravě používali dávní stavitelé, podle legend místních obyvatel, magii. Pomocí „určitých zvuků a tónů“ prý přiměli čedičové sloupy, aby letěly vzduchem jako ptáci a pak dosedly na určené místo. Na magii dnes nikdo nevěří, ale vědecké vysvětlení, že kameny byly převáženy po vodě na bambusových vorech také neobstálo. Při natáčení dokumentárního filmu o Nan Madolu pro televizní kanál Discovery v roce 1995, selhaly při rekonstrukci všechny pokusy o převoz bloků těžších než jedna tuna.

Ještě větší záhada, než způsob, jakou technikou bylo město postaveno, je proč bylo postaveno zrovna tam, kde teď stojí. Není to pevnina ostrova, ale moře. Pro každou stavbu musel být v moři vybudován umělý obdélníkový ostrůvek ohraničený dlouhými čedičovými balvany a vyplněný korálovou drtí. Těch umělých ostrůvků je zde devadesát dva a pokrývají plochu  2,5 km2! Proč dávní stavitelé přišli s tak šíleným nápadem pracně stavět umělé

ostrůvky v moři, když je všude okolo plno přirozených korálových ostrůvků nebo stačilo jen vymýtit na břehu palmy?

 

 Zvědavým hrozí smrt

Staré písemné záznamy o historii ostrova neexistují, pověsti a legendy se předávaly pouze ústně z generace na generaci. Jenomže zdejší zvyk „držet tajemství“ a nemluvit o něm, značně ztěžuje luštění záhady Nan Madolu. Domorodci na ostrově stále věří, že ten, kdo řekne všechno co ví, zemře. Nebezpečí ale hrozí i samotným výzkumníkům, kteří by chtěli ve zříceninách pátrat. Místní král – nanmarki totiž zakázal rušit klid posvátného místa, kdysi prý obývaného vládci s nadpřirozenými schopnostmi. Anglickému archeologovi F.W.Christianovi dokonce pohrozil smrtí, jestli zákaz poruší a v ruinách bude kopat. Když byl počátkem 20. století ostrov pod německou správou, tehdejší guvernér Victor Berg zákaz krále neposlechl, ze zvědavosti vstoupil do zapečetěné hrobky Nan Madolu a otevřel rakve dávných vládců ostrova. Ležely tam kostry obrů dva až tři metry vysokých. V tom okamžiku se spustila prudká bouře, blesky křižovaly oblohu a silný déšť bičoval černé hradby. Příští den zrána, 30.4.1907, po noci plné děsivých halucinací, guvernér Berg zemřel. Příčinu smrti nedokázal určit ani německý koloniální lékař, který na ostrově sloužil. Domorodci věří, že to způsobila kletba, a dodnes tuto příhodu uvádějí jako důkaz nadpřirozených sil, strážících město mrtvých. Podle dnešního oficielního vysvětlení příčina smrti spočívala asi v nadměrném vyčerpání guvernéra při namáhavé práci otevírání hrobky v tropickém vedru.

 

Platinové rakve králů

Kdo byli ti obři, kteří Nan Madol v dávných dobách postavili a pak zase záhadně zmizeli? Archeologové na tuto otázku dosud neodpověděli a jak se zdá, ani je moc nezajímá. Domorodci na Pohnpei jsou přesvědčeni, že to byli obyvatelé prastarého kontinentu MU, který se při velké katastrofě před 12 000 lety potopil do Tichého oceánu. Ve zdejších mýtech znetvořených časem se objevují tři rasy obrů. Druh podobný lidem, který ale dokázal létat, dále obří opičí rasa žijící v moři a konečně druh jakýchsi mega-otroků robotujících pod mořskou hladinou. Ještě počátkem 20. století zde výzkumníci zaznamenali velmi rozšířenou legendu o lidožravých obrech nazývaných Kona. Dnes se legenda zredukovala na všude uváděnou pověst o dvou bratrech Olosipa a Olosopa ovládajících magii, prvních z dlouhé dynastie tzv. saudeleurů, krutých tyranů ostrova, požírajících své poddané.

Skutečnou odpověď na otázku rasového původu obřích vládců, by mohly dát kostry z Nan Madolských hrobek, ale ty odtud odvezli Japonci v roce 1928, kdy byl ostrov dočasně v jejich správě. Odvezli i velké rakve z platiny, které jejich potápěči tahali z „Domu mrtvých“ pod mořskou hladinou. Tam prý je ukryta druhá, zrcadlová část města. Potápěči rakve pod vodou rozbíjeli a kusy platiny vynášeli na povrch. Export vanilky, kopry a perel do Japonska byl náhle nahrazen vývozem drahé platiny. Jednoho dne se však dva potápěči ze svatokrádežné výpravy do Domu mrtvých nevrátili. Co se tam s nimi stalo se už ale nikdy nikdo nedozvěděl. Zanedlouho totiž vypukla 2.světová válka a Japonci najednou měli zcela jiné starosti. Na platinové rakve se zapomnělo. Všechny nálezy včetně dokumentace ale bohužel vzaly za své na konci války během ničivého útoku americkou atomovou bombou na Hirošimu.

Nemohly by být ale v rozvalinách Nan Madolu dodnes ještě nějaké další kosti dávných obyvatel neznámé obří rasy? „Před pár lety můj přítel našel v džungli přiléhající ke zříceninám lidskou stehenní kost“, vzpomínal náš domorodý přítel Walter Ringler. „Ležela mezi balvany a byla dvakrát větší, než z normálního člověka.“ Jak už to bývá, neuvědomil si tehdy důležitost tohoto nálezu a tak se kost bohužel nedochovala. Povídá se také, že některé hrobky jsou dodnes neotevřeny a zapečetěny.

Tajemné „slepé“ tunely

Erich von Däniken se o platinových rakvích dozvěděl z knihy německého cestovatele Herberta Rittlingera a v 70-tých letech se pokoušel vstup do Domu mrtvých najít. Bez potápěčské výbavy, jen tak po souši. Jeho zájem se soustředil na jakousi „studnu“, kterou mu ukázal místní průvodce. Odtud prý vede tunel do druhého města, které je pod vodou. O dosud neprozkoumaných tunelech, spojujících jednotlivé ostrovy a vedoucích až do moře za okrajem útesu se zde mluví hodně. A skutečně na mnohých ostrůvcích jsou vyzděné otvory vedoucí někam do podzemí. Nikdo tam ale neleze, protože se místní obyvatelé ruinám z pověrečného strachu vyhýbají.

To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsme se do Nan Madolu vydali. Těšili jsme se, že zde uděláme velké objevy. My jsme se staré kletby nezalekli, přivezli jsme si dokonalou výbavu a získali povolení k průzkumu od dnešního nanmarki, krále jižní části ostrova. Studnu, o které psal Däniken jsme našli na ostrůvku Darong. Horolezecké lano jsme sebou ale táhli zbytečně. Nebyla to kolmá studna nýbrž vchod do podzemní chodby. Vody v ní bylo asi 30 cm. Odsunuli jsme čedičové sloupy kryjící vstup a jeden z nás, Danny se vsoukal do černého otvoru. Chodba byla úzká, musel se plazit vodou po břiše. Měla čtvercový průřez a byla vyzděna velkými kameny. Do „Domu mrtvých“ však bohužel nevedla. Asi po šesti metrech skončila. Ne závalem (tím bychom se prohrabali), ale kolmou kamennou stěnou. Jaký byl účel tohoto krátkého kanálu jsme nepochopili.

Podobných vchodů do podzemí je v Nan Madolu víc. Říká se zde, že jednotlivé ostrůvky jsou pospojovány podzemními tunely, ale do žádného jsme se nedostali. Všechny chodby končí náhle kamennou stěnou, nebo vedou do malých prázdných kobek. Marně jsme tam hledali zamaskované tajné vstupy do spojovacích tunelů, marně jsme do štěrbin mezi kameny zasouvali pomocí dlouhého prutu malou sondu s televizní kamerou. Na obrazovce se však žádné další prostory ani rakve s kostrami neobjevovaly.

V prospektu pro turisty, který jsme koupili na letišti se píše, že jeden takový tunel vede z umělého jezírka Lenkai o rozměrech 70×56 m a neznámé hloubky až do moře za okrajem útesu. Potápěli jsme se tam při odlivu, kdy by měla voda z jezírka tunelem odtékat do moře, ale na žádný spodní proud ani na černý otvor ve dně jsme tam nenarazili. Změřili jsme aspoň jeho hloubku (je jenom třímetrová).

Ne, o žádných platinových rakvích jsem nic neslyšel,“ vrtěl hlavou náš domorodý průvodce, který zde žije od svého narození v roce 1940, „ale podmořské město tady skutečně je.“ A pak vzpomínal, jak mu rodiče vyprávěli, že jeho dědeček toto město viděl. Při rybaření zasáhl harpunou želvu a ta ho zatáhla dolů na dno zátoky. Tam uviděl kamenné domy, ulice a sloupy, vše obrostlé korály a mušlemi. Když se opět vynořil na hladinu, tekla mu z nosu, uší a očí krev a nebyl schopen promluvit. Teprve za týden se mu řeč vrátila, ale jen co stačil popsat, co vše pod hladinou viděl, zemřel. Domorodci jsou proto přesvědčeni, že město je prokleté.

 

Už jen pár sloupů

Jediné místo, kde by stavby mohly pokračovat dál pod hladinu je asi sto metrový úsek za zadní stranou Nan Dowasu. A skutečně je zde vidět zeď, která mizí v moři. Pouze tady se tajemné město přímo dotýká otevřeného oceánu. Břeh zde spadá prudce do hloubky 30 metrů, ale viditelnost pod vodou je bohužel díky velkým vlnám mizerná. I když nás všichni strašili, že zde jsou žraloci a obrovský lidožravý kanic, Danny, Jirka a Jarda se vydali dno prozkoumat. Bylo písečné, prázdné, jen tu a tam ležel osamělý čedičový blok. Vzduch v lahvích jim pomalu docházel a chtěli se už zklamaně vrátit, když se náhle před nimi z kalné vody vynořil sloup. Byl vysoký asi čtyři metry a ze všech stran ho obrůstaly korály. Zatím co se Jirka snažil zjistit, zda je jádro sloupu tvořeno čedičovým hranolem, Jarda objevil o kousek dál další sloup a pak ještě jeden. Stály v jedné přímce. Ulice podmořského města? Kam se pak ale poděly budovy? Marně však střídavě plavali všemi směry, zda nenarazí na temnou siluetu Domu mrtvých, skrývajícího platinové rakve. Tlakoměr vzduchu nesmlouvavě ukazoval, že je už nejvyšší čas vrátit se na hladinu.

 

  NOC MEZI DUCHY

„Ukryté poklady a těla dávných králů střeží zlí duchové,“ vážně pokyvoval hlavou Stewo Gallen, když jsme si u něj večer při obřadu pití sakaa (svatého nápoje Oceánie s narkotickým účinkem) povídali o záhadách ostrova. „V noci se objevují mezi hradbami v podobě svítících koulí a putují podél kanálů.“

To, že v Nan Madolu údajně straší jsme dobře věděli. Píše se o tom všude, dokonce i v seriózních příručkách pro cestovatele. Domorodci se mu raději vyhýbají a v noci by tam nevstoupili ani za nic. Nešlo nám ale na rozum, odkud tedy o bloudících strašidelných světlech a naříkavých zvucích, linoucích se z hrobek vědí? Když jsme nenašli kostry obrů, třeba se nám podaří odhalit, co to tam vlastně v noci svítí a kňourá. Nehledě na varování, že tam zemřeme nebo přinejmenším zešílíme strachem, sbalili jsme si přístroj pro noční vidění, mikrofon, videokameru a silný reflektor a ještě před západem slunce jsme se utábořili před vchodem do krypty hlavního ostrůvku. Tíživé ticho visící nad mrtvým městem bylo rušené pouze vzdáleným hučením mořského příboje a bzukotem komárů. Mezitím se setmělo a nad vrcholky kokosových palem vyplul měsíc. Noc byla klidná a jasná. Měli jsme štěstí, protože bouře a prudké slejváky jsou zde na denním pořádku. Ostrov Pohnpei je totiž jedno z nejdeštivějších míst na zemi. Uvařili jsme si večeři a po jídle jsme se stáhli do vnitřního nádvoří k otevřené hrobce kde jsme se uvelebili na karimatkách. Chvilku jsme si povídali, chvilku mlčeli, ale zrakem jsme neustále bloudili po tmavých hradbách, zda někde nezahlédneme toužebně očekávanou svítící kouli. Najednou se z dálky ozvalo slabé kovové cinkání. Šlo to od schodiště vedoucího do vodního kanálu, kde jsme nechali vařič a prázdný ešus. Jako na povel jsme rozsvítili baterky. Ešus ležel na kameni, jak jsme ho tam nechali a nikdo u něj nebyl. Že by se nás pokoušel někdo z domorodců postrašit? Bezstarostná pohoda se najednou vytratila. Zhasli jsme baterky a Danny vytáhl z pouzdra přístroj na noční vidění. Pozoroval s ním schodiště a my jsme na všechny strany napínali uši, zda opět něco neuslyšíme.

„Už to vidím,“ řekl po chvíli Danny. „Víte co to je? Krysy!“

Skutečně. Byly to jenom krysy, které se vynořovaly ze zarostlých hromad balvanů, praly se o zbytky naší večeře a vrážely do ešusu. Vůbec se nás nezalekly a neutíkaly ani před silným světlem reflektoru. Mohlo by to být vysvětlení, proč si domorodci myslí, že zde v noci straší? Asi těžko. Tak naivní přece nejsou. Ale bohužel s ničím jiným, co by nám nahnalo strach nebo co bychom si nedokázali vysvětlit, jsme se zde tu noc už nesetkali.

„Tak co, zbohatli jste tam?“ vítali nás po návratu napůl ironicky kamarádi. Když jsme plni nadšení přikyvovali, nedůvěřivě se vyptávali: „Skutečně jste našli nějakou platinu?“

Jak jim to jen vysvětlit, že bohatství nespočívá pouze v drahých kovech?

 

Ivan Mackerle

Více zde: http://www.mackerle.cz/proklate-zriceniny-nan-madolu/

 

FacebookTwitterGoogle+